Co má společného katolická církev, Mussolini a Masaryk? „Případová studie“ k používání dějin v aktuálním veřejném prostoru...

V minulých dnech mě ve virtuálním prostoru zaujala diskuse či spíše ostrá polemika týkající se prapůvodně výročí lateránských smluv z roku 1929. Církevní historik Tomáš Petráček uveřejnil 7. 2. článek, který se týkal nejen výročí dohody mezi tehdejší Itálií a církví, ale především se na základě historických příkladů snažil aktualizovat a upozorňovat na možné paralely. Článek byl uvozen následujícím textem: „V únoru si připomínáme uzavření lateránských dohod, které v roce 1929 upravily vztah mezi Itálií ovládanou Benitem Mussolinim a katolickou církví a vedly ke vzniku církevního státu Vatikán. I dnes a zvláště v postkomunistické středovýchodní Evropě existují rizika, pokušení a nebezpečí v příliš těsném navázání místní katolické církve na aktuální politické režimy a jejich představitele.“ Jednou z point textu bylo kritické konstatování o příliš těsném navázání na tehdejší nedemokratické režimy, spojené s aktuální situací a možnou podobností propojení s některými politickými proudy. Účelem mého textu není hodnocení tohoto Petráčkova článku, i když i to by bylo zajímavé, ale následná polemická reakce a využití historických událostí jako jistého protiargumentu. Následně totiž kněz a také pracovník pražského arcibiskupství Štěpán Romuald Rob zveřejnil na své fcb stránce odkaz na tento článek, kdy v jeho uvození uvedl kromě jiného i toto: „U nás pak v roce 1926 obdržel od T. G. Masaryka Řád bílého lva BENITO MUSSOLINI, a v roce 1931 chválí Masaryk dokonce dva sociální demokraty za jejich sociální politiku a to: HITLERA a MUSSOLINIHO.“ V centru mé pozornosti proto bude stát pohled na tento výrok a argumentační použití dějinných skutečností (nebo naopak neskutečností) pro podporu nějakého argumentu, případně oslabení argumentu protivníkova.
Argumentační pozice komentáře je opřena o předpoklad, že v dané době 20. a 30. let 20. století nebylo zřejmé, s jak zločinnými osobnostmi a režimy má svět a politika co do činění – podpořeno argumentem, že i taková osobnost jako TGM jednak vyznamenala vůdce jednoho z fašistických států, jednak se pochvalně vyjádřila o klíčových politických aktérech jak Itálie, tak Německa. Nejde tedy o analýzu postoje a politiky katolické církve, ale o poukaz na jiný rámec souvislostí, který by měl postavit i tehdejší politiku církve do jiného světla. Přibližně do této obecné roviny lze tento přístup považovat za akceptovatelný, i když i zde se již objevuje mírný argumentační faul, který nehovoří o podstatě, ale ukazuje – „ani ostatní nepoznali, s kým mají co do činění.“ Ale pro diskusi s použitím relevantních argumentů by to stále mohlo být východisko.
Když však přejdeme od obecného ke konkrétnímu, je to již o mnoho horší a akceptovatelnost se posouvá do pozice manipulace. Vyznamenání Mussoliniho v roce 1926 (únor) vysokým československým státním vyznamenáním vypadá „z dálky“ jako prapodivný obdiv Masaryka (!) k fašistovi. Dovolím si však nyní právě použít skutečné souvislosti pro menší zasazení této izolované historické skutečnosti do kontextu. Předchozí rok 1925 byl diplomaticky bouřlivým rokem, kdy se i vztahy Itálie a Československa komplikovaly v několika rovinách. Jednalo se o hospodářských dohodách mezi ČSR, Rakouskem a Itálií, ale především zde byla konference v Locarnu, která řešila garanci (západních) „postversailleských“ hranic zejména ze strany Německa. Zde měla jak Itálie, tak Československo své zájmy. Nezapomínejme, že se pohybujeme v polovině 20. let, kdy se italský Mussoliniho režim právě v roce 1925 definitivně etabluje a končí sny o tom, že brzy padne. Pro československou diplomacii se jedná o jednoho z komplikovaných partnerů, stále však stojícího na straně vítězů první světové války. A také nezapomínejme, že o Hitlerovi ještě není na evropském politickém nebi slyšet. A ještě „drobný“ detail na závěr těchto souvislostí – a zjevné potřeby československé diplomacie udržovat dobré vztahy – nebyl vyznamenán pouze Mussolini, ale dalších pět (!) Italů – z toho předseda senátu, dva generálové, guvernér Říma a jeden senátor, viceprezident Ligy československo-italské.
Druhá část argumentu je ještě zajímavější, hovoří se v ní totiž o Masarykově obdivu k Mussolinimu a Hitlerovi – prý ve výroku z roku 1931, kdy je chválí za sociální politiku. Při jisté (byť rozhodně ne absolutní) znalosti výroků a komentářů TGM jsem se autora fcb postu přímo dotázal na zdroj této chvály, přičemž musím poděkovat za rychlou a konkrétní odpověď – že se jedná o citát z Velkých dějin koruny české, konkrétně pak XIV. díl od historika Antonína Klimka. Bohužel, možná špatným hledáním, jsem tento konkrétní výrok či jeho možnou parafrázi v knize nenašel. Naopak, našel jsem přece jen jeden hodnotící citát, který se týká Masarykova výroku ze 7. 12. 1932 a zaznamenala ho jeho archivářka Gašparíková. V Klimkově práci se na straně 196 píše: „Na sklonku roku 1932 navštívil Masaryka rakouský občan Polzer-Hoditz, jehož aristokratický rod pocházel ze Slezska. Hoditz přesvědčoval Masaryka o vhodnosti dohody o společném postupu ČSR, Německa a Rakouska a navrhoval, aby za tím účelem napsal „freundlich psaní“ německému kolegovi Hindenburgovi. Masaryk řekl, že chce spíš napsat Mussolinimu, „ovšem ne právě freundlich“… Ale nevím, jestli to udělám. Je to nepěkný člověk…, pořád vidím v něm švingulanta. To se mně ještě i ten Hitler vidí poctivější.“ Osobně si nemohu pomoci, ale při kritickém čtení tohoto výroku v tom nemohu vidět pochvalu obou mužů, nehledě na pochvalu jejich sociální politiky – navíc, Hitler ještě v této době rozhodně nemá žádnou exekutivní funkci. Nehledě na to, že když se Hitler o něco později ujme moci, napíše Masaryk recenzi na jeho Mein Kampf, kde mimo jiné 30. 4. 1933 píše: „Kniha a program autorův zasluhují nesporně v souvislosti s jeho politickou praxí daleko vážnější pozornosti než jeho nepřátelé, ale též přátelé a stoupenci doposud projevovali. Nejenom hitlerismus, ale také Hitler je významný časový problém.“ Opět nevidím nic obdivného, naopak velmi kritického. Takže s trochou ironie by se dalo říci tak trochu v tradici Rádia Jerevan, že výrok o pochvale platí – jen není z roku 1931, ale 1932 – a TGM v něm oba muže nechválí, ale říká, že jeden je pro něj horší než druhý.
Sečteno a podtrženo, pokud bylo snahou autora posunout argumentační pozici do upozornění na souvislosti, kdy církev je na tom stejně jako celá Evropa, včetně humanisty Masaryka, použité příklady nejsou ani vhodné, ani v historických souvislostech přesné. Válečné mezidobí 1918 až 1938 bylo dynamickým obdobím, kdy se zrodily nejhorší politické režimy dvacátého století, ne všechny byly od počátku rozpoznatelné – ostatně, na komunistické sny jsme doplatily ještě o další dvě dekády později. Proč tomu tak bylo – a kdo dokázal včas prozřít – to bychom měli kriticky analyzovat, nikoliv v pokřivených argumentech všechny nasázet do jedné řady. Nehledě na to, že se vztahujeme k tomuto období s perspektivou počínající druhé dekády 21. století – a v logice kolektivní paměti si rekonstruujeme tyto dějiny po svém, hledáme v nich vzorce mnohem více opřené o dnešek, nežli bychom poctivě analyzovali a vyhýbali se nepřesným paralelám. Pokud nějakou paralelu najít můžeme, týká se bezpochyby informací ve veřejném prostoru a nebezpečí populismu. Ale opět, i na tuto skutečnost je třeba reagovat možná jinak, než doposud. Jak píše ve své nejnovější knize Slepé skvrny sociolog Daniel Prokop: „Společenské zdroje a rétorické strategie populismu musíme pochopit, abychom nežili v přesvědčení, že ho lze porazit jen fact-checkingem či odkazováním k šampionům demokracie minulosti.“ Ale by již bylo jiné téma, čímž uzavírám poté, co jsem v předchozích řádcích předvedl execírku fact-checkingu…