Česká společnost je postavena po posledních volbách zdánlivě před zcela novou situaci. Pokud jde o politické spektrum, jakoby skončila doba tradičně pojatých stran. Kdo věřil, že ANO či SPD (či spíše jakékoliv Okamurovo uskupení) jsou jen záležitosti syndromu někdejších Věcí veřejných, musel být překvapen.

ČSSD – vládní strana úspěšné vlády se potácí pod osmi procenty podpory, někdejší hegemon politické scény ODS se tváří s jedenácti procenty bezmála jako vítěz, o lidovcích, starostech, TOP 09 a vlastně i KSČM ani nemluvě. „Nepolitická“ seskupení vyznávají odpor proti stávajícímu způsobu fungování, odmítají dosavadní schémata politického dohadování. Ti nejnebezpečnější vystupují místy jednoznačně xenofobně, jindy neméně nebezpečně, když odmítají základní ústavní principy systému. To ale stále zůstáváme v ilustračním rámci politických stran v parlamentu. Kdybych chtěl použít Tomáše G. Masaryka a jeho výrok o charakteru parlamentu, zásadní moment tkví jinde, neboť „…parlament jest volen voličstvem. A kdo to voličstvo vychoval, politicky a mravně?…“ Také proto jsem hned v úvodní větě použil slovo „zdánlivě“. Nežijeme totiž z hlediska povahy společnosti nic významně nového, pouze se projevilo cosi dosud nepopsaného.

V předchozích letech se tyto projevy koncentrovaly do osobnosti prezidenta Miloše Zemana a jeho porušování nepsaných pravidel a principů. Vzhledem k tomu, že šlo však – opět o zdánlivý – jednotlivý případ, byť prezidentský, nevěnovali jsme hlubším důvodům pozornost. Navíc, poměrně zjednodušeně jsme se ve své kritice orientovali na konkrétní osobu. Jistě, pokud prezident posouvá hranice ve veřejném prostoru, jedná se o významný projev ovlivňování široké veřejnosti. Pokud by však byla veřejnost na určité úrovni vnímaných, žitých a neporušitelných hodnot, těžko by se mu dařilo politicky přežívat i přes takovou míru excesů, jakou předváděl a předvádí.

Česká společnost ušla od devadesátých let cestu dlouhou téměř třicet let. To je v moderních dějinách poměrně dlouhá doba, neboť žijeme doslova a bez přehánění„zrychlené dějiny“. Na jejich počátku byla šedivá znormalizovaná společnost, bez politické plurality, se státně dirigovaným nefungujícím hospodářstvím, mezinárodně izolovaná od velké části světa. Po třiceti letech je to společnost postavená na pravidlech liberální parlamentní demokracie, s nízkou nezaměstnaností (ale oproti tomu s výrazným podílem špatně placené práce), mezinárodně otevřená a bezpečná. Na první pohled, těch objektivních ekonomicko-politických problémů – ve srovnání s většinou světa – je zde zdánlivě pomálu. Kde je tedy problém? Možná zde sehrává roli zvláštní vlastnost české společnosti, která si pěstuje jistý druh přetrvávající skepse? Pokud připustíme, že společnosti mají vlastnosti.

Ale možná je někde úplně jinde. Výchozí bod cesty k dnešku byl v konkrétním stavu společnosti na konci osmdesátých let. Ta si během těch téměř třiceti let prožila některé klíčové momenty, které v ní zanechaly stopy. A navíc vyrostly nové generace, které nejsou konfrontovány přímo s komunistickou minulostí, ani nevyrůstají pouze v rámci korupčních či politických afér stávajícího systému. Jejich životy určuje zkušenost jejich rodičů, proces vzdělání a následně samozřejmě veřejný prostor a nakonec také celkové nastavení a nálada společnosti. To jsou klíčové momenty pro pochopení situace, ve které se nacházíme. Jaká byla zkušenost velké části rodičů dnešních mladých, narozených po roce 1990? Bezpochyby většinově negativní z hlediska nesvobody a hospodářského nedostatku. Ale… Zároveň to byla společnost (jakkoliv pochybných) jistot. Implicitní teze, že se o nás někdo postará. Navíc zde fungoval velmi výrazně sociálně nivelizační aspekt – většina na tom byla přibližně stejně špatně – rozdíly reálně existovaly – spojené buď se stranickou kariérou či „veksláckým“ koncem režimu. Tento pocit stability zmizel. Nadšení ze svobody, spojené s novými ekonomickými možnostmi využili pouze někteří. Při ohlédnutí se za divokými devadesátými roky navíc s pomoci tehdejší vrcholné politiky.

Odkaz listopadové změny nefunguje ve většině společnosti ve spojení s pravdou a láskou, ale s korupcí, tunelováním a posvěcením tohoto procesu politikou. Taková je realita. Tento negativní obraz by ještě nemusel nutně znamenat aktuální politický problém. Pokud by se ovšem negace nesvezla na samu podstatu této změny. Chybí zde pocit jistoty. Chybí zde pocit pořádku – vymahatelnosti práva. Chybí zde pocit rovnosti, na který si společnost zvykla – a teze o rovnosti příležitosti neobstojí, neboť navíc není ekonomicko-sociálně pravdivá. A zároveň jsou negativa prodávána jako negativa celého systému. Jako negativa liberální parlamentní demokracie. O čem jiném svědčí teze nejsilnější strany, která ústy předsedy sněmovny zpochybní nezávislost justice? Teze předsedy stejného hutí o zbytečnosti Senátu? Teze směrující k vybudování k systému bez demokratických pojistek?

Jenže… Těmto tezím je pozitivně nasloucháno. Stejně jako lidé nevyjdou do ulic, když bezpečnostní výbor sněmovny řídí přítel Ruska a jeho politiky, stejně jako mandátový a imunitní výbor vede komunista hlásící se k stalinistické politice. No a co. To je to spojení, které charakterizuje naši realitu posledních několik let. To je ona kouzelná formule většiny, co volí. Stíhaný lídr hnutí a možný předseda vlády? No a co? Muž, který prapodivně hospodaří s financemi své strany? No a co? Muž najímající si novináře na špinavou práci? No a co? Lže? No a co? Asi něco ukradli? No a co? A tak dále, a tak podobně. Navíc, za každým podobným – morálně a čistě z hlediska svědomí jednotlivce nepochopitelným „No a co“ je skryto nevyřčené – „Ti ostatní to dělali stejně po léta, nevidím rozdíl“. Jenom ti noví přinášejí naději pořádku. Odstřižení od těch předtím. V nejistém světě jistotu černobílých pohledů – svět se pojednou opět čitelně rozděluje na „my a oni“.

Jak je to možné? Kde je odpověď na tuto otázku? Je vůbec? Jak je možné, že to nevadí? Vždyť za každou menší či větší kauzou se často objeví komentář, že v jiné zemi by podobný politik buď nekandidoval, nebo okamžitě odstoupil, apod. (Ano, nikoli v každé zemi.) Ale. Měsíc po měsíci lkáme, že jsme spadli na další a další stupeň politického dna, což znamená jediné: že dosud právě nebylo dosaženo dna akceptování podobné politiky většinou společnosti. Protože ono „neakceptovatelné dno“ by měli spočítat lidé ve volbách. Jenomže ty nedávné ukázaly, že naše schopnost syndromu „No a co?“ je mnohem hlubší, než si myslíme. Nemluvíme teď už v žádném případě o parlamentní politice, o zvláštním světě malostranských ulic a televizní obrazovky. Mluvíme o celé společnosti.

Abych se opět vrátil k myšlenkám Masarykovým, pokud jsme si mysleli, že demokracie je cíl, snad už víme, že jsme se zmýlili v prostém zjištění, že demokracie je způsob života. TGM připomíná: „Demokracie sama lidí nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále - překáží tomu demokracie?" A my bychom si mohli a především měli položit prostou otázku, v jakém stavu jsou u nás vybrané momenty života společnosti? Kam jsme dostali naše školství? Jakou roli hrají církve? Věříme vlastní státní správě? A žurnalistika….? Ach, ta naše žurnalistika… Spojme si všechny tyto světy – samozřejmě v obrovském rozdílu rychlosti a záplavy informací nesrovnatelných s přelomem 20. a 30. let – s dobou Masarykova citátu. Ale přece.

Krize hodnot nesmí být momentem nějaké mravokárné starosvětské politiky. Je bohužel stále aktuálnějším vykřičníkem. Máme je vetknuty do ústavy v podobě Listiny základních práv a svobod. Mluvme o nich nejen ve svých sociálních bublinách, na akademických fórech, v místech, kde se spíše utvrzujeme, než inspirujeme a přesvědčujeme. Protože pokud se něco devadesát let od citátů TGM nezměnilo, spíše naopak, tak je to potřeba drobné každodenní práce. Nebezpečná hesla totiž pak přesvědčí jen ty, kteří nepřemýšlí, nesrovnávají a neví.