Brutální srpnovou invazí do Československa podepsalo sovětské vedení celému sovětskému bloku a systému definitivní ortel smrti. Tento systém živořil a v politických křečích se svíjel sice ještě dalších dvacet let, pro miliony lidí let bolestných a promarněných, ale co je to z hlediska historie? Blížícímu konci se už zabránit nedalo.

Rok 1968 vytvořil pro Brežněva a jeho partu neřešitelnou situaci. Neměli tenkrát vlastně žádnou jinou volbu. Pražské jaro byla začínající avšak rychle se rozvíjející demokratická revoluce, a co bylo pro systém nejhorší, byla to pokojná revoluce zevnitř, v samém jádru systému, nikoliv nájezd osvoboditelů zvenčí. Měla neobyčejně širokou společenskou podporu a aktivní účast mládeže a společenských elit. O žádném radikálním převratu se ještě veřejně nemluvilo, ale dalo se předvídat, jaký by asi mohl být další vývoj. Byl rychlý, snad příliš rychlý, spontánní a riskantní, nekontrolovatelný, vůči sovětským mocipánům v něčem nezodpovědně provokativní, ale historie učí, že tak to ve velkých revolučních epochách bývalo v minulosti a bude i v budoucnosti.

Hnací silou nebyli žádní zkušení profesionální revolucionáři nebo reformisti, nýbrž elity československé společnosti, komunistické i nekomunistické, kulturní, hospodářské i politické. Rychle jich přibývalo. Sám jsem byl svědkem celého dvacetiletého vývoje a přerodu některých protagonistů Pražského jara, kteří se dokázali díky životním zkušenostem a osobním morálním hodnotám vymanit z mladické ideologické zaslepenosti a když konečně prohlédli, začali podle toho jednat.

Projevem naprosté ztráty soudnosti a nepochopení historie jsou komentáře, které se snaží znehodnotit Pražské jaro tím, že ho vydávají za pouhý taktický pokus oprášit totalitní systém a jen mu dát trochu lidštější podobu, aby se stal pro lidi přijatelnější a zachoval se i nadále. Přímo tupé jsou polemické poznámky o tom, jestli Československo obsazovali Rusové nebo Ukrajinci, nebo že dnešní postsovětské Rusko, která se ze sedmdesátiletého dědictví totalitní minulosti dosud samo těžce vyhrabává a optimální modus soužití s ostatním světem teprve hledá, nese za srpen 1968 jakousi odpovědnost a mělo by se za něj stále omlouvat.

Agrese a okupace Československa sovětskou imperiální mocí v srpnu 1968 je správně hodnocena jako jedna z největších tragédií celé české a slovenské historie. Tato tragédie spolu s celým Pražským jarem i předjařím však významně přispěla ke konci sovětského impéria jedinou možnou neválečnou cestou - k nečekaně rychlému oslabení a rozkladu zevnitř, bez něhož by nebylo československé Sametové revoluce a neměli bychom třicet let míru a svobody, které budeme příští rok oslavovat.