Již tři roky bojuje Eva Michaláková za vrácení svých dvou dětí, které jí byly odebrány úřady v Norsku na základě falešného udání učitelky z mateřské školky. Podezření, že děti jsou otcem zneužívány, policie vyvrátila a ve prospěch matky u soudu svědčil i norský psycholog. Nic nepomohlo, sociálka sourozence rozdělila, dala je rozdílným pěstounům a nyní se pokouší urychlit adopci, čímž by matka přišla o poslední zbytek naděje.

Ještě smutnější je, že případ paní Michalákové není nijak výjimečný. Norská sociálka považuje odebrání dítěte za standardní postup v případě, kdy se rodina nedodržuje některé ze řady nepsaných pravidel (známý je případ postižených indických rodičů, jejichž „prohřeškem“ bylo, že krmili děti rukama a spali s nimi v jedné posteli).

Norsko jsem považoval za vzorový liberálně demokratický stát. Poznání, že v něm dochází ve velkém měřítku k takto brutální zvůli úřadů, mě šokovalo. Začal jsem se pídit ke kořenům problému a hledat odpověď na otázku, jak se může stát, že takto vyspělá společnost toleruje masové rozbíjení rodin. Velmi mi pomohl vynikající a na fakta bohatý blog v Norsku žijícího Andreje Ruščáka, který věnoval norské sociálce hned tři dlouhé články.

Domnívám se, že na počátku se nacházejí čtyři příčiny:

1.Novost problému

K dispozici je málo zkušeností s tím, že přílišná péče státu o blaho dětí nakonec dětem fatálně ubližuje (své již ale vědí Američané, kteří zažili řadění úřadů a rozbíjení rodin v rámci boje proti údajným pedofilům). Z historie známe řadu případů, kdy boj za nějakou hodnotu se obrací proti ní samotné: Víme, že nacionalismus škodí především národu, který ho provozuje. Víme, že komunismus spravedlnost ani rovnost, jimiž se zaštiťoval, nepřinášel, ale ničil. V 90. letech jsme poznali, že přehnaná deregulace tržnímu hospodářství neprospívá, ale brzdí ho. Díky biopalivům poznáváme, že nekritická snaha o ochranu životního prostředí ho může poškozovat.Ovšem to, že i ve jménu ochrany dětí může docházet ke krutým činům, je pro mnoho lidí zjevně zatím nepochopitelné.

2.Dosavadní úspěch norského státu

Norské instituce mají důvěru mnoha občanů země. Důvěra je prospěšná, nicméně zde vede k zanedbání kontroly a ponechání takřka neomezené moci institucím „pečujícím o blaho dětí“.Avšak diskusní příspěvky na norském webu pro mladé ung.no ukazují, že se to mění a řada Norů svou sociálku doslova nenávidí.

3.Nacionalismus

Norové, stejně jako další národy, rádi věří, že jejich země nad jinými vyniká. Jsou přesvědčeni, že problém zkorumpovaných a moc zneužívajících úřadů se týká jiných zemí, nikoli té jejich. Zvůli vlastních úřadů proto rádi přehlédnou.

4.Xenofobie

S dodržováním různých zvykových pravidel mají problém především cizinci. Odebírání dětí postihuje více je.

Výše jsem zmínil případ indických dětí. Ten skončil šťastně díky nekompromisnímu tlaku indické vlády, která se nebála tlačit na Norsko i za cenu rizika poškození vztahů s ním. Norské úřady po počátečním ignorování žádostí nakonec děti vrátily. Cesta tedy existuje, i když je obtížná. Z českých politiků o návrat dětí usilují senátorka Jitka Chalánková (TOP 09) a europoslanci Petr Mach (Svobodní) a Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL).

Více o případu na webu kdejemojedite.cz. Zde je také možné stáhnout si k vytisknutí formulář petice (podpisy je nutné poslat na adresu Věra Račická, P.O.Box 5, 695 01 Hodonín do 30.11.)


Publikováno na skutecnosti.cz