Zmínění tři pánové a jedna dáma bojují za to, aby byli Evě Michalákové vráceni její synové odebraní na základě nepotvrzeného podezření norskou sociálkou. Kromě toho Jitka Chalánková se dětskou problematikou zabývá dlouhodobě a vyvíjí snahu, aby změny v legislativě nevedly k nezamýšleným, děti poškozujícím, důsledkům.

Můj velký obdiv má Soňa Svobodová, která o případu informuje, je proto vystavena velkému tlaku i nenávisti, a přesto na dotazy, námitky a provokace odpovídá věcně a zdvořile. Uznání si zaslouží také Dora Boková, Hana Kuncová, které matku zastupují a Andrej Ruščák, který na svém blogu umožnil do problematiky nahlédnout očima člověka žijícího v Norsku. V nestrannost Andreje Ruščáka mám důvěru nejen, protože jde o člověka, který má rád Norsko, ale přesto vůči němu nekritický, ale také protože sám vyvrací negativní mýty, které o sociálce kolují, a jasně píše, že většina zaměstnanců sociálky rodinám opravdu pomáhá.

Lze namítnout, že zmíněné osobnosti využívají kauzu pouze ke svému zviditelnění. Pokud z nich vyberu jen politiky, rád bych odpověděl větou, kterou považuji za natolik zásadní, že si ji dovoluji zvýraznit:

Je dobře, že politik, který se zachová správně, z toho něco má.

Pokud jde o právníka Pavla Hasenkopfa, ten pracuje pro Evu Michalákovou bez nároku na odměnu a případu věnuje spoustu volného času. Je velmi dobře možné, že díky tomuto zviditelnění (pozitivnějšímu než byl spor o autorství prezidentské amnestie) nebude mít v budoucnosti nouzi o zakázky. Jsem přesvědčen, že si to zaslouží. (Dodávám, že Pavel Hasenkopf se napřed se spisem případu důkladně seznámil a podle svých slov by tuto práci nepřijal, kdyby nebyl přesvědčen o nevině Evy Michalákové.)

Všichni jsme jenom lidé, a pokud by nebyli politici, advokáti a kdokoli další za správné jednání odměňováni (nikoli nutně penězi, ale také popularitou a v případě politiků volebními hlasy), dopadlo by to s lidskou společností hodně špatně.

Proč mám pochybnosti o poctivosti jednání norské sociálky? Také z toho důvodu, že dědeček a babička, kteří nic nespáchali, ani nebyli z ničeho obviněni, se s dětmi nesmějí vůbec vídat. Dědečkovi loni Barnevernet setkání povolil, ale hodinu před termínem ho zrušil a poslal dědečka i s nakoupenými dárky zpátky na letiště. Eva Michaláková nesmí děti vidět více než dvakrát do roka, nesmí je fotit, nesmí je objímat, nesmí před nimi dát najevo emoce. To nemá nic společného s údajným „nejlepším zájmem dítěte“, to je úřední šikana. Mrzí mě, že hlas těch, kteří se Evy Michalákové zastávají, je označován za „protinorskou hysterii“. Není to hysterie, jde o vyjádření solidarity s matkou, která je vystavena zvůli úřadů, a o ohrazení se proti porušování lidských práv.

Zajímavá je role norských médií. Norsky neumím, ale i s pomocí nemotorného překladu Google Translatoru se lze ledacos dozvědět. I když v Praze proběhly před norským velvyslanectvím tři demonstrace, k případu se vyjádřil premiér a jednal o něm český parlament, dělo se toho tedy dost, aby to mohlo být pro norské čtenář zajímavé, na norských zpravodajských webech se o tom neobjevila ani zmínka. Poprvé se mohli Norové o případu dozvědět až poté, co Norsko navštívila reportérka Reflexu Adéla Knapová. Ovšem i tehdy o její návštěvě informoval pouze web nettavisen.no v článku V České republice se říká: Nechoď do Norska. Seberou ti tam dítě!. V diskusi pod článkem se objevilo přes sto příspěvků, většinou vůči sociálce kritických. Zde je překlad jednoho z nich: „Barnevernet pravděpodobně dochází ke špatným rozhodnutím v obou směrech, bere děti tam, kde by neměl, a vyhýbá se jejich odebrání, kde by to bylo třeba. Problém je v tom, že Barnevernet není lepší než lidé, kteří tam pracují, a vyskytují se tak pobočky s nekompetentními lidmi neschopnými kritického posouzení.“

V jiném duchu vyzněla diskuse na webu forum.kvinneguiden.no, kde se jako reakce na název článku objevily příspěvky jako: „Doufám, že se tato pověst bude šířit do celého světa. Aspoň se zbavíme přistěhovalců.“

Masové publikace se v Norsku dočkal až Zemanův výrok přirovnávající norskou sociálku k nacistickému Lebensbornu. Kupodivu i po tomto prostořekém výroku se v diskusích na webech nettavisen.no a abcnyhetter.no objevila řada norských příspěvků, které minimálně zčásti dávají Zemanovi za pravdu.

Častěji se ale v norských médiích vyskytují úvahy, že sociálka je podfinancovaná a potřebuje více peněz, a zprávy o případech, kdy sociálka zasáhla příliš pozdě. Není se co divit, že pohled norské a české veřejnosti je nakolik rozdílný. Oba národy žijí ve zcela rozdílné virtuální realitě.

Je sociálka všemocná? Teoreticky by měla být kontrolována regionální radou. Tato kontrola v některých regionech nefunguje buď z nedbalosti, či (což je asi častější případ) protože mezi sociálkou a radou existují příliš dobré vztahy. Soud pak rozhoduje na základě posudků psychologů. Ti dostávají zakázky od Barnevernetu a jsou mu tedy zavázáni. Kruh se uzavírá a rodič nemá šanci dovolat se spravedlnosti.
Problémy nemají jen občané bývalého komunistického bloku. Hlavním terčem sociálky jsou sami Norové, ale také jejich skandinávští sousedi. Švédský web aftonbladet.se publikoval loni v květnu článek Isabelly Iverusové Žena nevzdává boj oděti: V Norsku je Alexandra coby matka nebezpečná-ve Švédsku žije normální rodinný život. Článek je zakončen tímto srovnáním:

„Podle norských orgánů, Alexandra má problémy s:
vařením,
úklidem,
hygienou vlastní i dětí,
pracovní rutinou,
nastavením limitů vůči dětem.
Úřady také naznačují, že trpí duševní chorobou. Sice neexistuje žádná diagnóza, nicméně tvrdí, že má potíže se sebeovládáním.

Ale švédské orgány tvrdí, že Alexandra je:
dobrou matkou,
své povinnosti dobře zvládá,
má čistý a uklizený domov.
Avšak trpí neutuchajícím traumatem – protože byla připravena o své děti.“

Podobně jako proti Evě Michalákové i proti Alexandře byla použita argumentace, že děti žijí u norských pěstounů již tři roky a měly by tam proto zůstat.

Dan Hernehult ze Švédska zažil šok po pouhých třech měsících bydlení v Norsku. Jednoho dne byl dům, kde bydlel, obklopen sedmi či osmi vozy policie a sociálky. Policisté rodičům vyrvali jejich tři děti, z nichž nejstarší, vážně nemocný, chlapec se bránil a křičel. Rodiče si stěžovali u krajské rady a zjistili, že děti byly odebrány z bizarních důvodů, jako je „příliš pomalé čůrání“.

V těchto dnech se o Barnevernetu ještě intenzivněji než u nás diskutuje v Litvě. Nedávno se před sociálkou pokusili uprchnout litevští rodiče se svým sedmiletým synem, ale byli zadrženi policií ve Švédsku a dítě jim bylo sebráno. Reakce litevské veřejnosti se podobá té české včetně obviňování litevských institucí, že „nic nedělají“. Upřímně řečeno vzhledem k téměř absolutní moci, kterou sociálka disponuje (jak je vidět na případu Evy Michalákové nerespektuje nařízení soudu a neumožňuje soudem určený kontakt matky s dětmi), je velmi obtížné se jí úspěšně postavit. Na druhou stranu tlak, který je na Barnevernet vyvíjen, nejen zvyšuje šanci na úspěšné vyřešení probíhajících případů, ale také na změnu zákona, který byl v roce 1992 schválen jistě s dobrými úmysly, ale v jehož důsledku bylo zničeno mnoho normálně fungujících rodin.


Publikováno na skutecnosti.cz, upraveno