Aby se člověk cítil spokojeně, je nutno splnit řadu podmínek. Kromě hmotného zabezpečení potřebujeme pocit, že někam patříme, že si nás okolí váží, potřebujeme dostatečnou volnost jednání, být zdraví, žít v příjemném a zdravém prostředí a také mít jistotu, že v těžkých chvílích o nás bude postaráno. Zkratkovitě se dají vyjmenované podmínky shrnout do několika krásně znějících výrazů: národ, spravedlnost, mír, svoboda, zdraví, životní prostředí, sociální jistoty
(výčet není a nikdy nebude úplný).

Přitažlivý zvuk těchto slovíček z nich činí ideální nástroj pro tvůrce ideologií. Stačí vybrat jedno z nich, vyzvednout ho až kamsi do nebes a učinit z něj předmět uctívání. Je samozřejmé, že pokud přidělíme jedné hodnotě takováto privilegia, ostatní hodnoty začínají překážet, takže je musíme upozadit (např. pokud věříme ve svobodu, připadá nám neslušné zabývat se rovností a spravedlností).

Chtě-nechtě se tak fanatici stávají hrobníky všech hodnot: cizích i těch vlastních. Vzpomeňme, co provedli nacisté s německým národem a komunisté s emancipací dělníků a rolníků. Existuje názor, že fašismus byl kolektivistický a tím pádem se muselo jednat o levicovou ideologii. Je to pravda, stejně jako je pravda, že korejský režim by podle podobného měřítka musel být prohlášen za pravicový. Vždyť mu vládne autoritářská rodinná monarchie, takže o nějaké levicové rovnosti nemůže být řeči. Oslnění hodnotou vždy vede ke kolektivnímu jednání a vždy pomáhá autoritářům chopit se moci. Nezáleží na tom, zda se jedná o ideály levicové, pravicové, duchovní či světské.

Nechceme-li „zabít“ svůj ideál, nezbývá nám, než uznat důležitost ostatních. Individuální svoboda se neobejde bez rovnosti, která umožní všem bez rozdílu této svobody požívat. Zdravá ekonomika vyžaduje přiměřenou ochranu životního prostředí, jinak na ni v budoucnosti dolehne ekologický dluh. Naopak zdravé životní prostředí vyžaduje kritický pohled na všechny zdánlivě zelené kampaně, které v konečném důsledku přírodu poškozují. Pokud chceme, aby si lidé vzájemně pomáhali, musíme jim ponechat prostor pro jistou dávku individuálního sobectví.

Skupina fanatických přívrženců nejrůznějších ideálů není sama o sobě příliš pestrá. Fanatici, i když věří v opak, si jsou podobní. Všem či skoro všem chybí smysl pro humor (vtip dokáží použít pouze k zesměšnění ideového „nepřítele“), všichni trpí nutkáním ostatním dokazovat, že nejlepší, co mohou učinit, je připojit se k jejich víře a všichni by nejraději zadupali do země ty, kdo jim odporují.

Svět nebude nikdy prost neřestnosti, sobectví a pošetilosti. Nikdy nebude dokonalý a zcela „čistý“. Pokud to s bojem proti zmíněným vlastnostem přeženeme, nakonec sami začneme používat prostředky, které budou neřestné, sobecké a pošetilé. Vyznavači nekompromisní čisté lásky k Alláhovi nám mohou posloužit jako odstrašující příklad. Přijměme fakt, že žijeme v nedokonalém světě a buďme ve střehu proti komukoli, kdo vyzdvihuje jednu hodnotu nad jiné a slibuje zničení všeho, co ji „znečišťuje“.

Přestavte si člověka, který kupuje byt a jediným jeho požadavkem je umístění v co nejvyšším patře, aby se mu tam nevyšplhali zloději. Na ceně a vybavení mu nezáleží. Nechť si nyní každý sáhne do svědomí, kolik kritérií uplatňuje, když jde volit. Dost lidí věří, že když politik splní jedinou podmínku, vše ostatní (šlapající ekonomika, životní prostředí, bezpečnost, kvalitní vzdělávání a zdravotní péče), přijde tak nějak automaticky samo. Je mi líto, tak jednoduché to není.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 2/2018, doplněno.