Technický pokrok a růst životní úrovně ve dvacátém století přinesl jeden nečekaný vedlejší efekt: do té doby nevídané neporozumění mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi. Ne, že by puberta neexistovala i před tím, tu lze zaznamenat ostatně i mezi zvířaty. Jenže v minulém století se mladí lidé mohli těšit větším příjmům než jejich prarodiče. Navíc se lépe sžívali s technickými i kulturními novinkami, a cítili se proto oprávněni dívat se na své „zaostalé“ rodiče svrchu.

Historie mladistvých rebelií začíná po první světové válce návratem amerických vojáků domů. Po všem, čím museli projít, neměli chuť stát se ze dne na den spořádanými občany. Chtěli si konečně užívat. Náramně jim posloužily automobily, které poskytovaly úkryt pro milostné hrátky. Potřebu provokace uspokojil poslech jazzu, který předchozí generace vnímala jako „divošskou“ hudbu.

Po druhé světové válce se generační vzpoury valily jedna za druhou. Důležitým cílem každé z nich bylo odlišit se od té předchozí. Mladí cítili potřebu se od rodičů distancovat. A tak následovala vlna rock and rollu, tedy „primitivní“ a pořádně nahlas hrané hudby. Tu vystřídala éra hippies, která setřela rozdíly mezi pohlavími. Nosily se dlouhé vlasy, bláznivě barevné obleky a kouřila se marihuana. Následující generace takovouto zjemnělostí opovrhovala. Punkeři si zdobili tváře zapíchnutými spínacími špendlíky, holdovali tvrdým drogám a jejich hudba byla ztělesněním zloby a agresivity.



Další generace již více přitvrdit nemohla, a tak se raději zaměřila na taneční scénu a dala vzniknout mnohdy na koleni v garážích vytvářené acid-housové hudbě. Brzy nato jsme vstoupili od nového tisíciletí a mládež začala působit rezignovaně. Tolik revolučních vln předchozí generace vyvolaly. Tolik nových myšlenek, postojů a ideálů vzývaly. Pokaždé ovšem stačilo pár let a z původně svěžího a provokativního hnutí se stalo přinejlepším roztomilé retro.

Co s tím? Odpověď nalezli před několika lety hipsteři. Ti zcela rezignovali na jakýkoli myšlenkový náboj a zaměřili se na výlučně na vzhled. Cíl zněl: vypadat jinak než všichni ostatní. Oblehli second-handy, skoupili vše, co nebylo v módě, pořídili si brýle s výraznými obroučkami a muži si nechali narůst plnovousy. Když se pak hipsteři sešli, zjistili hroznou věc: že všichni vypadají úplně stejně!



Situace se zdála beznadějná, ale touha bouřit se proti předchozím generacím si opět našla průchod. Nový postoj byl tak revoluční, že by musel šokovat každé mladistvé hnutí dvacátého století: když se nemůžeme odlišit, budeme naschvál nosit to, co všichni ostatní. Nový módní směr, zvaný normcore, byl na světě. Jde o důkladný protest, protože jeho součástí jsou i lidé, kteří o něm nikdy neslyšeli a prostě nosí, co je jim pohodlné. Vzpourou je již to, že se nijak nebouříte. Módní časopisy radí, co si vzít na sebe, abyste vypadali úplně normálně.



Zdálo by se, že tím se řetěz navazujících rebelií uzavřel. Ostatně dnešní mládež je natolik pohlcená hraním počítačových her a používáním sociálních sítí, že na nějaké vzpoury nemá čas. Uvidíme. Dříve nebo později jistě přijde další revoluce. Trochu jsem na ni zvědavý a trochu se jí děsím.


Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 4/2018.