Moji prarodiče bydleli v hodně zapadlé vesničce. Dostat se na nejbližší autobusovou zastávku obnášelo tříkilometrový pochod po lesních a polních cestičkách. V údolí byla nutná trocha šikovnosti, aby člověk po kamenech přeskákal přes potok.

Počátkem devadesátých letech jsem po návštěvě prarodičů tuto cestu absolvoval a dostal se do sousední vesnice na zastávku, odkud autobus vyrážel na svou trasu po místních obcích. Čekal jsem sám. Autobus přijel na čas. Otevřely se dveře. Pozdravili jsme se s řidičem a on mě překvapil s neobvyklou žádostí. Prý má blízko pozemek se stodolou, potřebuje si nasekat trávu, tak zda bych mu nepomohl. Proč ne? Zajeli jsme za zatáčku, tam autobus zastavil, řidič zaběhl do stodoly, vzal si kosu a mně podal hrábě. On sekal, já hrabal. Zato jsem jel zadarmo, jen jsem musel sedět hned vepředu, aby mi mohl řidič rychle podsunout lístek, kdyby se náhodou objevil revizor.

Zpoždění, které jsme nabrali, se zvýšilo kvůli ovocným stromům, lemujícím silnici. „Jé, třešně!“ zajásal řidič. „Tak to je natrhám klukovi.“ Zastavil, otevřel, stoupl si na schůdky a chvíli škubal. Cestující na další zastávce (zřejmě jezdili často, protože se s řidičem znali) tak nakonec čekali o dvacet minut déle.

Dnešní doba takovýmto úletům nepřeje. Člověka hlídají GPSky a kamery. Ještě nebezpečnější než městské kamery na veřejných místech jsou chytré mobily v rukou náhodných kolemjdoucích. Díky nim se dočkali před časem postihu dva dopravní policisté, kteří si zpestřili službu hraním badmintonu pomocí policejních terčíků a kamínků. Dodnes je možné se jejich hrou pobavit na youtubu.

Řidič i policisté se zachovali až příliš bezstarostně. Na místě je obvinění z nezodpovědnosti a ledabylosti. Ovšem příhoda s hrabáním trávy u řidičovy stodoly je natolik jedinečná a já ji při různých příležitostech vyprávěl tolikrát, že by mi bylo líto, kdybych měl najednou žít ve zcela spořádaném světě, kde jsou takovéto drobné bizarnosti nemyslitelné.

Extrémní ukázkou takovéhoto světa je případ zaměstnance japonské firmy, starající se o zásobování vodou. Zaměstnanec si příležitostně prodlužoval polední pauzu o tři minuty, aby si stihl koupit krabičku s jídlem. Jednou ho při nákupu natočil nadřízený a skandál byl na světě. Firma natočila video, kde incident popsala, zákazníkům se za „nehorázné plýtvání pracovním časem“ omluvila a ukázala zdrceného kajícníka. Jeden z komentářů na sociálních sítích pak upozornil, že natáčení videa zabralo mnohem víc času, než kolik chycený zaměstnanec svými nákupy doposud „vyplýtval“.

Jsme lidé, nejsme stroje. Se stále mohutnějším nasazením technologií, jsme nicméně nuceni, aby se naše chování stalo více a více strojovým. V Německu je třeba považováno za nevhodné, pokud během práce v kanceláři řeknete něco humorného. Snad si lidé časem opět uvědomí, že nejvyššími lidskými hodnotami nejsou přesnost a efektivita, ale že je jí lidskost. A s ní je vždy spojená nedokonalost.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 10/2018.