Když jsem sledoval rozhovor Martina Veselovského s prezidentovým mluvčím Jiřím Ovčáčkem, zdálo se mi, že Martin Veselovský si několikrát nevěděl rady s Ovčáčkovou demagogií. Měl jsem pocit, že ho trochu zaskočilo, když Ovčáček srovnával výroky Jana Rumla v pořadu Show Jana Krause s „komunistickými postupy“ použitými při sesazení prezidenta Ludvíka Svobody z úřadu v roce 1975.

Jiří Ovčáček citoval Jana Rumla několikrát:

JO: Jestliže někdo vyzývá v televizním pořadu jako pan Ruml k postupu, který byl použit proti Ludvíku Svobodovi komunisty, to pak je situace, která si samozřejmě žádá reakci. Vzpomeňme si, co se dělo v 70. letech!
(…) Výzvy k sesazení prezidenta republiky to už je nad rámec demokratické diskuse.

MV: To nepatří do demokracie?

JO: Vzpomeňme si znovu na sedmdesátá léta. Soudruh Husák se pak na základě toho stal prezidentem. To se budeme vracet do situace…

MV: Přirovnáváte tu dobu se současným režimem?

JO: Já přirovnávám výzvu pana Rumla…Výzva pana Rumla patří do 70. let do jejich první poloviny. Tehdy byl přijat ústavní zákon, který zbavil prezidenta funkce, Husák se pak stal prezidentem…
Výzva pana Rumla, což je paradox vzhledem k jeho životu, je výzva z roku 72 a 73…

Chápu, že je těžké pohotově reagovat na něco, co na vás vytáhne protivník, aniž máte možnost se na dané téma připravit. Zatímco u televizní krize byl Veselovský schopen Ovčáčka opravit, tady si bohužel musel nechat líbit Ovčáčkovo žonglování s letopočty a sedmdesátými léty a také jeho zkreslené interpretace události, jež příliš neodpovídají historickým faktům.

Zopakujme si, co se v roce 1975 odehrálo. Zdravotní stav prezidenta Ludvíka Svobody se v roce 1974 pronikavě zhoršil. Novoroční projev 1. ledna 1974 Svoboda nepronesl osobně, musela ho přečíst hlasatelka. S novoročním projevem na rok 1975 vystoupil v televizi Gustáv Husák jako generální tajemník UV KSČ a předseda ÚV Národní fronty. Zvláště od dubna 1974, kdy generál Svoboda prodělal několik mozkových příhod, byl v podstatě neschopen vykonávat svoji funkci.

O jeho odstavení z funkce napsal Lubomír Štrougal ve svých pamětech:
„Po více než ročním působení tohoto ústavního provizoria (prezidenta zastupoval předseda FS – pozn.mš) byl přijat dodatek ústavního zákona, který umožňoval volbu nového prezidenta, pokud stávající prezident po dobu delší než jeden rok nemůže svůj úřad vykonávat.
Kdyby byla respektována oprávněná žádost prezidenta, vyhnuli jsme se nepříjemné situaci, kdy se muselo přistoupit v květnu 1975 k doplňkům ústavního zákona o československé federaci. Formálně právně bylo vše v pořádku. Bohužel ve vzniklé situaci ten nezbytný ústavní dodatek byl i personálně nepříjemný ve vztahu k nejvyššímu představiteli státu.“

Jak tato nepříjemnost vznikla? Podle Lubomíra Štrougala, ale také i Svobodovy dcery Zoe Klusákové, se Ludvík Svoboda v roce 1973, před uplynutím svého prvního funkčního období „po poradě s manželkou, dcerou Zojou a rodinou obrátil na dr. Husáka osobním dopisem, v němž ho informoval, že nehodlá z důvodů zdravotních a pokročilého věku znovu kandidovat na prezidentský úřad.“ Jak Štrougal dále uvádí, Husák však tento dopis nepředložil ani ÚV KSČ a vládě a „na naléhání sovětských představitelům přesvědčil generála, aby opět kandidoval…“ (Štrougal Lubomír: Paměti a úvahy. Epocha Praha 2009, str. 170-1)

Tak vznikla po zhoršení Svobodova stavu „nepříjemná situace,“ při níž podle některých zdrojů Svoboda začal lpět na své funkci a odmítal abdikovat. Jiné zdroje uvádějí, že nesmělé návrhy na jeho abdikaci tvrdě odmítala jeho rodina, především paní Svobodová. Když situace začala být neúnosná a mezi lidem se začaly šířit různé fámy, rozhodli se straničtí a vládní činitelé situaci řešit. Dne 6. května 1975 se v RP objevila zpráva „Návštěva u soudruha L. Svobody“ s podtitulkem „Soudruzi Gustáv Husák a Lubomír Štrougal blahopřáli prezidentu republiky k 30. výročí osvobození naší vlasti.“

Předpokládám, že tehdy začátkem května bylo generálovi a jeho rodině sděleno, že ve funkci skončí, i když odmítá (nebo není už schopen?) podepsat papír o abdikaci. Jak to bylo doopravdy, nevím, pouze dedukuji ze souvislostí. Nemusím mít pravdu, chtělo by to ověřit v archivech, ale matně si vzpomínám na to, jak se v novinách objevila fotografie, na níž se paní Irena Svobodová ostentativně točí zády k fotografům ČTK i k návštěvě na Hradě. Znovu opakuji: krk za to nedám a rád uvítám, když mne někdo opraví.

Pak šlo všechno ráz na ráz: 28. května 1975 byl přijat ústavní zákon, který dosavadní článek 65 Ústavy: “Uvolní-li se úřad presidenta republiky a nový president ještě není zvolen a nesložil slib, rovněž nemůže-li president republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, přísluší výkon jeho funkcí vládě…. doplnil druhým odstavcem ve znění: “(2) Nemůže-li president Československé socialistické republiky vykonávat svůj úřad (odst. 1) delší dobu než 1 rok, Federální shromáždění může zvolit nového presidenta Československé socialistické republiky na nové funkční období."

Téměř současně byla ohlášena kandidátka předložená parlamentu Národní frontou a ÚV KSČ a krátce na to se Gustáv Husák stal prezidentem, aniž by opustil svoji funkci generálního tajemníka ÚV KSČ.

Tak tedy vypadal onen “komunistický postup“ odstraňování prezidenta, který Jiří Ovčáček předhazuje Janu Rumlovi, aby jeho výzvě vpálil cejch totalitní komunistické minulosti, což je českých diskusích obvyklá finta, jak zdiskreditovat protivníka. Já osobně na této historické epizodě nevidím nic „komunistického,“ tedy něco, co by bylo bezprostředně spjato s tzv. normalizací a potlačováním svobod začátku let sedmdesátých, jak se nám snaží Jiří Ovčáček vsugerovat. V roce 1975 se pouze řešila situace, se kterou Ústava nepočítala. A je zcela možné a pravděpodobné, že tuto zkušenost vzali do úvahy i autoři české Ústavy z roku 1993 v článku 66:

“Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a) až e) a h) až k) a čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a) až e) a k) a dále čl. 63 odst. 1 písm. f), atd. atd.“
(Poznámka: podle Vojtěcha Cepla články 54-66 o prezidentovi koncipoval Cyril Svoboda, viz: Tomáš Němeček: Vojtěch Cepl. Praha Leges 2010, str.95.)

A nyní k tomu, co Jan Ruml prohlásil v pořadu SJK:

„Já bych chtěl popřát Miloši Zemanovi ke státnímu svátku, aby poslanci a senátoři vyvolali v sobě tolik síly a hlasovali prostým usnesením o tom, že prezident Zeman není ze závažných důvodů schopen vykonávat svoji funkci podle paragrafu 66 Ústavy. On se potom bude muset bránit u Ústavního soudu, ale chvíli budeme mít od něj pokoj.“

Nejsem sice právník, ale podle mého názoru Jan Ruml ve svém prohlášení znásilňuje Ústavu, když se snaží svoji výzvou svévolně a falešně interpretovat její článek 66. Ten článek nemá sloužit k tomu, aby odvolával prezidenta, ale je pojistkou proti neočekávanému bezvládí v prezidentském úřadu. K tomu, aby byl prezident zbaven výkonu svých funkcí, musely by pro to asi existovat závažné a objektivně dané důvody, které by bránily prezidentovi vykonávat svůj úřad. (Tady mne napadá: proč Ovčáček tak silně bubnuje na poplach a používá nevhodné příměry? Cožpak je Miloš Zeman na tom tak špatně jako Ludvík Svoboda?)

Ty závažné důvody by musely být podloženy fakty, aby je zákonodárci mohli posoudit. Jiří Ruml jako vystudovaný právník by mohl vědět, že prosté usnesení bez uvedení konkrétních důvodů, ke kterému on zákonodárce vyzývá (najděte sílu a hlasujte), článek 66 nepředpokládá, nehledě na to, že jak Ruml sám uvádí, proti nějakému podobnému svévolnému usnesení existuje pojistka Ústavního soudu. Takže celé jeho přání k výročí republiky bylo spíše trapným bonmotem, než nějakým seriózním vyjádřením politika; bonmotem srovnatelným s těmi, které tak rád pronáší prezident, možná s tím rozdílem, že v Zemanových bonmotech se objevují kalašnikovy, zatímco Ruml chce použít Ústavu.

Závěrečná poznámka: Pokud si nějaký čtenář výše uvedený text vyloží jako podporu a souhlas s vystoupením Jana Rumla a dalších osob v pořadu Show Jana Krause, tak se velice mýlí. Svůj názor na tuhle taškařici jsem již jednou vyjádřil. Smyslem mého textu bylo jednak zprostředkovat některé informace mladší generaci, která má o minulosti často dost zkreslené představy, a také poukázat na způsob vedení diskuse ze strany prezidentova mluvčího, který je schopen pro své lejnomety využít jakýkoli zkreslený, polopravdivý i nízký argument.
(poznámka: Poprvé výraz "slovní lejnomet" se v médiích objevil 28. ledna 2009 v článku Práva "Eurovolby: Debata se mění v žumpu," autor: Jiří Ovčáček)
Exemplárním příkladem budiž tweet s odkazem na Parlamentní listy: „Peroutkova vnučka Kaslová válčící se Zemanem je i vnučkou protektorátního premiéra odsouzeného za kolaboraci.“

x x x

DODATEK 4.11.2016, 11:00
Z diskusního fóra sem přenáším dvě reakce anonymních diskutérů a moji odpověď

Millenium Falcon
K poslední větě: Ona to snad není pravda ?

Kraus von Zillergut 15
A ten Richard Bienert, jak to to s ním je? Prosím poučte někdo mladší generaci.


Milan Smid
Nejlépe Wikipedie, heslo Bienert. Jinak za to, že maminka a babička Terezy Kaslové nešly do Terezína a přežily válku, za to se zřejmě zasloužila známost Evy Peroutkové s mladým Bienertem, kterého si těsně po válce, ještě v květnu vzala, dříve než se Peroutka vrátil z Buchenwaldu (za což nebyl moc rád). Blíže knihy Pavla Kosatíka o Peroutkovi, kde se všechno popisuje. O tom, že dcera Ferdinanda Peroutky si vzala syna protektorátního ministra, věděli i komunističtí propagandisté. Uvádí to ve své knize jak Václav Kopecký (ČSR a KSČ), tak komunistický kronikář Vojtěch Dolejší (Noviny a novináři). Ani ti se však nesnížili k tak nízkému útoku na jeho rodinu, jako to učinil Jiří Ovčáček. Věděli totiž, jak to se starým Bienertem bylo.

x x x

Ještě jeden DODATEK 5.11.2016 23:40:

Děkuji panu Michalu Macháčkovi, že se ozval na moji výzvu "krk za to nedám a rád uvítám, když mne někdo opraví" a odkázal mne na svoji studii "Podivná jednota" v časopise Soudobé dějiny (3-4/2015). Z této studie podložené historickými prameny a rozhovory s pamětníky, která detailně pojednává proces instalace Gustáva Husáka do prezidentského úřadu, vyplývá kromě jiného, že na schůzce Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala 5. května 1975 na Hradě se ještě nic neřešilo. Pouze se zjišťovala situace.

Ze zápisu jednání předsednictva ÚV KSČ 16. května pak Michal Macháček cituje:
Lubomír Štrougal a Gustáv Husák, kteří prezidenta navštívili, podrobněji referovali o jeho stavu. Štrougal vyjádřil pevné přesvědčení, že Ludvík Svoboda je nepoznal, nebyl schopen vést rozhovor a reagoval jen kýváním hlavy. Ve shodě s tím referoval Husák, že prezident „není schopen, aby sám podal resignaci. Není možné o té věci s ním ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument. Kdybychom touto cestou chtěli jít, dělali bychom určitý podvod. Je proto jediné řešení doplnit článek 64 ústavního zákona."