V čem se - podle mého názoru - Jan Jirák mýlí

24. 02. 2018 | 23:14
Přečteno 2291 krát
Informační server Aktuálně.cz zveřejnil 10 února rozhovor s mediálním expertem a profesorem žurnalistiky Janem Jirákem uvedený titulkem: „Sílu dezinformací přeceňujeme. Čtenář má stejné právo na pravdu i na lež, říká mediální expert Jirák.“ Jan Jirák se zde vyjadřuje o médiích a volbách prezidenta, o dezinformacích a svobodě projevu, o médiích veřejné služby, o konfliktu mezi ředitelem rozhlasu René Zavoralem a Jankem Kroupou, o investigativní žurnalistice a objektivitě.

Vynechám-li diskutabilní Jirákovo tvrzení, podle něhož se Jaroslav Soukup nechová k prezidentovi servilně, ale pouze projevuje úctu k prezidentskému úřadu, pod všechno, co Jan Jirák v rozhovoru říká, se rád a ochotně podepíšu. Včetně věty „Umanuté okopávání prezidenta mi příliš neimponuje.“

S čím však rozhodně nemohu souhlasit, je Jirákovo tvrzení, že „čtenář má právo na pravdu i na lež“, a které v rozhovoru má doslovné znění: „ Ale pokud vím, tak v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá. To právo na nepravdu je součástí svobody projevu. Jinak se dostaneme do situace, která bude daleko bližší nedemokratickým poměrům.“

Kupodivu na tento výrok zatím veřejně a kriticky – nepočítám-li nedávnou debatu respektov(an)é společnosti v Knihovně Václava Havla – reagoval pouze Jan Čulík na Britských listech slovy, že „výrok českého mediálního "experta", že "občan má právo na lež", je šílený, neuvěřitelný a pro společnost zcela destabilizační.“

Jirákovo pochybení vidím v tom, že nedělá rozdíl mezi právem na názor – jakkoli problematický či kontroverzní – vyslovený v rámci nezadatelného práva na svobodu projevu, a mezi právem šířit ve veřejném prostoru lži, případně sdělení, která porušují přijaté a platné zákony. Původně jsem se domníval, že k uvedenému pochybení došlo při editaci rozhovoru a možná též při formulaci titulku, který vyostřuje (nepravda=lež) obsah Jirákových odpovědí.

Jenomže v následném rozhlasovém pořadu „Jak to vidí“ ze 14. února jsem si od Jiráka vyslechl: „Já se obávám, že slovo lež už je dneska zcela vyprázdněné. Ta hluboká pravda ukrytá ve slově postpravda, tedy to poznání o tom, že vůbec není důležité, co je takzvaně pravda, co je takzvaně lež, je důležité, co je přesvědčivé, získávající nebo manipulující úspěšné, to je prostě momentálně fakt. Neumím posoudit, jestli lidé, počítám se mezi ně, dokáží spolehlivě rozlišit, co je lež a co je pravda.

Přiznám se, že tahle neuvěřitelná rezignace na schopnost a vlastně i povinnost rozlišovat mezi pravdou a lží (nemám na mysli posuzování rozmanitých názorů na věc, ale kritické vyhodnocení věcné správnosti informace s využitím vlastních zkušeností a s pomocí autoritami prověřených zdrojů) mne šokovala. Vykládám si ji jako bezradnost teoretika při popisu a výkladu nových a neočekávaných jevů mediální komunikace v prostředí internetu a sociálních sítí, kterou se dotyčný snaží překlenout na venek efektními (neboť nekonformními a pozornost budícími) bonmoty, z nichž některé postrádají logiku.

Viz například tvrzení: „Nejhorší, podle mého soudu nejhorší fake news jsou ty, které jsou věcně správné, ale jsou použity účelově." Nechápu, jak něco může být označeno za „fake“ (padělek, podvrh, falzifikát, zfalšovaný, nepravý, napodobený), když je to "věcně správné", tedy pravdivé.

Jan Jirák se svým způsobem vyjádřil podobně, jako před šesti lety v jednom komentáři Martin Komárek: „Svoboda sdělovacích prostředků nesmí být omezena. Nesmí být omezena ani jejich svoboda šířit pomluvy, nepravdy, ba i lži a pornografii. Neměla by být omezena ani jejich možnost šířit odporné názory.“ Na tento výrok jsem reagoval glosou „Lhát a podvádět dovoleno?“, jejíž argumentaci si dovolím zopakovat. Kromě jiného jsem tehdy napsal:

Myslím, že tato země má dostatek zkušeností s intelektuály, kteří dogmatickým uplatňováním dobrých a ušlechtilých myšlenek nakonec způsobili více škody než užitku. Podobné to je i s některými přístupy ke svobodě médií. Nikdo nepochybuje o prospěšnosti co největší svobody tisku pro fungování demokratické společnosti, ale požadavek její absolutní, ničím neohraničené platnosti se zpěčuje zdravému rozumu a principům slušného a bezpečného společenského soužití.

Že každá svoboda v demokratické společnosti má své meze, většinou dané ústavně zaručenými právy a svobodami ostatních, není pochyb ani v zemích s maximální svobodou projevu, tedy ani v zemi Prvního dodatku Ústavy USA, jenž zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující či regulující svobodu projevu a svobodu tisku.

Také v Americe existuje řada situací, při nichž svoboda projevu ztrácí někdy částečně, jindy úplně ochranu, kterou jí První dodatek Ústavy poskytuje. Skutečnost, že americká Ústava zakazuje existenci právních předpisů regulujících svobodu projevu a tisku (dnes médií), neznamená, že se tím automaticky otevírá bránu pro beztrestné šíření „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie" podle Martina Komárka nebo nyní pro “čtenářské právo na lež“ podle Jana Jiráka. Jenom se tady v Americe – na rozdíl od Evropy – volí jiné cesty k tomu, aby tato svoboda nezasahovala do práv a svobod ostatních, a to většinou následným potrestáním šiřitelů „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie".

Na tom nic nemění výrok Nejvyššího soudu USA ve známém sporu Hustler Magazin vs. Falwell (viz Formanův film o Larry Flintovi), který poněkud zjednodušeně a zkresleně interpretují naši novináři a bohužel i mediální teoretici. Že Nejvyšší soud Larryho Flinta osvobodil, nebylo způsobeno tím, že by soud přiznal magazínu Hustler právo na lež a nepravdu, ale tím, že většina soudců se přiklonila k názoru, podle něhož parodický záměr a kontext vymyšlené informace o životě kazatele Jerry Falwella byl natolik zjevný, že jej běžný čtenář nemohl brát vážně. Nebýt této okolnosti, americké soudy by nactiutrhání (libel) na základě výmyslu a lži Hustleru zcela určitě potrestaly.

Jen částečně se dá souhlasit s názorem, že „v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá.“ Naše legislativa může poskytnout důkazy, že v některých případech tato povinnost existuje. Viz například paragrafy Trestního zákoníku §184 Pomluva, §345 Křivě obvinění, §355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, §356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo §357 Šíření poplašné zprávy. Podobných příkladů bychom našli v Evropě, která se řídí článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz odkaz pod čarou), mnohem více. Mám na mysli druhý odstavec článku 10.

Při vědomí významné role, kterou média v životě moderní společnosti plní, vzdání se požadavku na jejich pravdivost je kapitulací, jež může ohrozit fungování moderní demokratické společnosti. Neboť od čeho tady média sociální komunikace vlastně jsou? Z množiny jejich funkcí je možná tou nejvýznamnější jejich způsobilost podávat nám informace o okolním světě a měnícím se prostředí, abychom byli schopni svým jednáním a rozhodováním adekvátně na tento svět a jeho proměny reagovat.

Tykadla médií zasahují tam, kam nemůže dosáhnout naše vnímání světa buď kvůli časoprostorové vzdálenosti, nebo vzhledem k naší zaneprázdněnosti každodenním životem, který nám nedovoluje věnovat čas a energii na shánění informací o jevech vně naší každodenní zkušenosti. Jestliže část svého poznání okolního světa svěřujeme do rukou zprostředkovatelů – médií, měli bychom mít alespoň elementární záruky, že tento prostředník reflektuje a reprodukuje okolní svět nezkresleně, pravdivě, tak, abychom na základě mediálně zprostředkovaných informací mohli činit kvalifikovaná a poučená rozhodnutí spojená s našimi životy. Správná, přesná či přiměřená informace o okolním světě je základem bezpečnosti naší existence.

Svým způsobem jsou média našimi prodlouženými smysly a tyto smysly by nás měly pravdivě informovat. Jestliže funkce těchto smyslů z různých subjektivních, ale i objektivních důvodů občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní, nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo.

Naštěstí svoboda projevu podepřená existencí pluralitních nezávislých médií dává demokratickým společnostem šanci, aby lži a nepravdy byly ve veřejné diskusi vyvráceny, případně korigovány. A jestliže nepravda a záměrně šířená lež zasáhne do práv a svobod jiných, nebo se dostane do rozporu s platnými zákony, jsou tu prostředky právního státu tak, jak je předpokládá článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech i náš ústavní zákon.

Žádná evropská ani česká judikatura nezakládá nějaké právo na šíření nepravdy a lži v médiích, natož pak právo diváka, čtenáře, posluchače na povinnou přítomnost nabídky informačních zmetků, ať si o tom mediální teoretici myslí, co chtějí.

x x x

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 10
Svoboda projevu
1 Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
2 Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Listina základních práv a svobod.
Článek 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným
způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o
opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých
, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Některé citace z nálezů Ústavního soudu prosazující právo na názor, nikoli však na lež

I. ÚS 367/03:
"Jak vyplývá z dlouholeté judikatury Evropského soudu pro lidská práva, hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují [analyzováno podrobně např. ve věci Lingens proti Rakousku (1986), odst. 46]. Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany (srov. např. BVerfGE 90, 241 na jedné straně a např. BVerfGE 90, 1 na straně druhé)."
"Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze napravit škodu jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení."

I. ÚS 823/11
Pro teorii i pro praxi je přitom vždy zásadní, zda jde v případě konkrétního projevu o empiricky ověřitelná fakta (tj. konstatování určité objektivní skutečnosti), či zda má projev charakter hodnotícího (hodnotového) soudu, tj. subjektivního názoru či postoje (srov. Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 85). Ústavní soud proto již v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 (viz výše) prohlásil, že je třeba vždy "velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje" (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick, 26. 4. 1995, A-13).
Hodnotové soudy totiž nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Proto platí, že "zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany" [srov. např. BVerfGE 90, 241, na jedné straně a např. BVerfGE 90, 1, na straně druhé - citováno dle nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605)].
Ne všechna zveřejnění nepravdivého údaje ovšem musí automaticky představovat zásah do osobnostních práv: "takový zásah je dán pouze tehdy, (1) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze" (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 156/99).

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy