Jak se Německo spojilo? (seriál Německo a my)

10. 06. 2018 | 11:02
Přečteno 1387 krát
Jestliže měnová reforma stála na počátku rozdělení Německa, jiná měnová reforma o 42 let později odstartovala spojení dvou německých států. Někdo může namítnout, že na počátku byl pád berlínské zdi v listopadu 1989. (Jak k této události došlo, jsem kdysi popsal v glose "Berlínská zeď a mediální mýty".) Jenomže odstranění berlínské zdi, které začalo exodem východoněmeckých občanů přes Maďarsko a Československo, by samo o sobě Německo nesjednotilo.

Pád komunistické vlády v NDR symbolizovaný pádem berlínské zdi 9. listopadu 1989 byl zpočátku vnímán jako začátek procesu demokratizace východoněmeckého státu, aniž by čelní němečtí politici veřejně pomýšleli na sjednocení Německa. S výjimkou jednoho, kterým byl spolkový kancléř Helmut Kohl.

Ještě ve středu 8. listopadu, den před pádem zdi, zahraničně politický mluvčí poslanecké frakce SPD ve spolkovém sněmu Horst Ehmke prohlásil, že v NDR nejde "o otázku sjednocení, ale o otázku svobody (nicht Einheitsfrage, aber Freiheitsfrage)". Když se v pátek 10. listopadu konalo u schöneberské radnice v západním Berlíně shromáždění, na kterém postupně promluvili západoněmecký starosta Walter Momper, bývalý kancléř Willy Brandt, ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a také spolkový kancléř Kohl urychleně se vrátivší ze státní návštěvy ve Varšavě, jediný Helmut Kohl se ve svém projevu zmínil o jednotě Německa („Jsme jeden národ, patříme k sobě“) a dav ho při tom vypískal. Kohl si později stěžoval na netoleranci odpůrců sjednocení Německa. Podle očitých svědků to však byla reakce davu radujícího se ze znovunabyté svobody, před nějž předstoupil člověk s politickým projevem, na který v té době nikdo nebyl zvědavý.

I když o sjednocení Německa mnozí němečtí politici otevřeně nemluvili, tato otázka se vznášela ve vzduchu. Jak dokládají dnes zveřejněné prameny, britská premiérka Margaret Thatcherová byla zásadně proti sjednocení Německa, rovněž prezident Francoise Mitterand zpočátku váhal, v Bonnu se sice vyjádřil ve prospěch sjednocení Německa, ke kterému mělo dojít v průběhu několika let. Ještě v prosinci 1989 Mitterand navštívil NDR, aby podpořil existenci druhého německého státu. Západní politici – včetně amerického prezidenta Bushe – možná spoléhali na to, že sjednocení Německa zabrzdí Sovětský svaz.

Kohl však nečekal a 28. listopadu 1989 předložil ve spolkovém sněmu bez konzultace se západními spojenci předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa,“ v němž deklaroval znovusjednocení Německa na základě sebeurčení jako jasný politický cíl. Měl se realizovat ve více krocích aniž byla stanovena jejich časová posloupnost: od vzájemných dohod, smluvního společenství, přes konfederaci až k federaci. To vše v kontextu zapojení sjednoceného Německa do celoevropského vývoje, jenž předpokládal kromě jiného přijetí zemí střední a východní Evropy do evropských společenství.

Mezitím se však události valily vpřed vlastní silou a proud uprchlíků z NDR do SRN nepřestával. Po přechodu hranic totiž občané NDR mohli získat stejná práva jako občané SRN se všemi požitky a nároky na sociální podporu, včetně penzí, to vše v souladu s Ústavou a zákony SRN. Jestliže ještě v lednu 1990 předseda vlády NDR Hans Modrow odmítal sjednocení a navrhoval „smluvní společenství“ obou německých států, začátkem února již připouštěl, že by ke sjednocení mohlo dojít. Uvnitř NDR probíhaly na téma sjednocení vášnivé diskuse, neboť ne všichni obyvatelé ho podporovali. Mnozí občané NDR dávali přednost demokratickému vývoji ve vlastním státu.

Do těchto diskusí se zapojovali také západoněmečtí politici, nejaktivněji pak kancléř Kohl. Pátého února 1990 se zúčastnil v západním Berlíně založení volebního společenství „Aliance pro Německo“, do něhož se spojily tři politické strany NDR: východoněmecká CDU, Německá sociální unie DSU a Demokratické hnutí DA. O den později informoval Kohl v Bonnu o projektu své strany CDU/CSU na vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie s NDR. Dodatečně pak tento návrh předložil koaličním partnerům ke schválení. Pak odjel do Moskvy, kde 10 února jednal s Michailem Gorbačovem a projednával s ním vzniklou situaci.

Návrh měnové unie reagoval na postoj velké části východoněmeckých obyvatel: „Buď přijde západoněmecká marka k nám, nebo my půjdeme za ní.“ Velkorysost návrhu, podle něhož se měly východoněmecké marky vyměňovat za DM v poměru jedna ku jedné, zaskočila německé bankéře. Šéf spolkové banky Karl Otto Pöhl upozorňoval na nebezpečí, které měnovou unií vznikne pro východoněmecký průmysl, jakož i na náklady, které půjdou k tíži SRN. Marně, protože sjednocení se stalo pro kancléře Kohla a vládu SRN politickým úkolem; heslo „marka za marku“ mělo sehrát v nadcházejících parlamentních volbách v NDR významnou mobilizační roli.

První svobodné volby po čtyřiceti letech se v NDR konaly 18. března 1990. Na závěrečná předvolební shromáždění do NDR přijeli šéfové partnerských politických stran ze spolkové republiky, Helmutem Kohlem počínaje, Willy Brandtem a Hans-Dietrichem Genscherem konče. Jak se dalo očekávat, drtivou většinou zvítězila Aliance pro Německo, když její tři strany získaly celkem 48% hlasů (CDU 40.8%, DSU 6,3%, DA 0,9%). Sociální demokraté skončili druzí (SPD 21,9%) a třetí nejsilnější stranou se stala bývalá SED, přejmenovaná na Stranu demokratického socialismu (PDS 16,4%). Předsedou vlády se stal šéf východoněmecké CDU Lothar de Maizière. Cesta ke sjednocení byla otevřená.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. V květnu uzavřeli ministři financí NDR a SRN smlouvu o měnové, hospodářské a sociální unii, která vstoupila v platnost 1. července 1990. Marky se mohly začít vyměňovat. Karl Otto Pöhl se snažil ještě koncem března prosadit, aby se měnily v poměru 2:1, ale neuspěl. Naopak z NDR se ozvaly výčitky, že politici SRN nechtějí dodržet své slovo. Přesto došlo k některým menším úpravám. V poměru 1:1 si každý dospělý občan NDR ve věku 15-65 let mohl vyměnit limit 4000 marek, občané do 15 let měnili jen 2000 marek, osoby starší 65 let 6000 marek. Peníze uložené v bankách se měnily v poměru 2:1, ve stejném poměru se však přepočítaly i dluhy. Jinak vše – penze, stipendia, sociální dávky, platy, nájemné – se přepočítávalo v poměru 1:1. K prvnímu červenci 1990 obdrželi občané, veřejná správa a podniky v NDR přes 180 miliard DM, byla to největší výměna peněz ve světové historii.

V červenci 1990 odjel Helmut Kohl do Sovětského svazu, kde při rozhovorech s Michailem Gorbačovem v Moskvě a v kavkazském Stavropolu (14.-16. července) získal konečné kladné stanovisko SSSR ke sjednocení Německa. Souhlas přišel také od tří západních spojenců, jejichž diplomaté už od května v Bonnu, východním Berlíně, Paříži a Moskvě projednávali budoucnost Německa v sestavě 2+4, tj. dva německé státy plus čtyři vítězné mocnosti z roku 1945. Výsledkem byla pozdější Smlouva o konečném urovnání ve vztahu k Německu (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland), zmiňovaná jako Smlouva 2+4.

Poslední den v srpnu 1990 podepsali šéfové vlád SRN a NDR Smlouvu o sjednocení, která víceméně navazovala na vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie. Sjednocení se uskutečnilo na půdorysu existující ústavy SRN, když vytváření nové společné ústavy bylo odmítnuto jako nepraktické řešení. „Socialistická“ ústava z roku 1968 deklarující NDR jako socialistický stát německého národa, byla k nepotřebě. Smlouva o sjednocení se odkazovala na preambuli německého Základního zákona, předpokládajícího přistoupení dalších spolkových zemí. Stanovila také, že novým hlavním městem se stane Berlín. Dnem přistoupení nových spolkových zemí a datem sjednocení se určil 3. říjen 1990. Spěchalo se, aby se ještě do konce roku mohly ve sjednoceném Německu konat celostátní volby do spolkového sněmu.

Smlouvu 2+4 podepsaly zúčastněné strany 12. září v Moskvě. Touto smlouvou Německo definitivně uznává veškeré poválečné reality, včetně existujících hranic. Na druhé straně vítězné mocnosti se vzdávají veškerých svých práv, které měly na základě poválečného uspořádání. Teprve touto smlouvou z roku 1990 se Německo stalo zcela suverénním státem.

Smlouvu o sjednocení souběžně ratifikovaly parlamenty SRN a NDR 20. září 1990. O dva týdny později 3. října 1990 Německo vstoupilo do nové etapy své historie. Tento den se každý rok slaví jako Den jednoty Německa. K ratifikaci smlouvy 2+4 došlo po krátkém váhání také v Moskvě 15. března 1991.

Plán kancléře Kohla na sjednocení Německa a jeho strategie „marka za marku“ slavily úspěch. Mnozí občané NDR, kteří hlasovali pro Alianci pro Německo, možná později svého rozhodnutí litovali. Problém nebyl v tom, že by ze Západu nepřicházel dostatečný přísun peněz. Jenomže od července 1990 musely státní i privatizované podniky vyplácet mzdy v západních – nyní celoněmeckých – DM markách, zatímco odbyt jejich zboží a služeb ve stejné měně vázl. Lidé si kupovali raději zboží ze západu. Podniky krachovaly, do dvou let byla na východě milionová nezaměstnanost.

Proč sovětští politici a Michail Gorbačov souhlasili se spojením dvou německých států a se stažením svých vojsk z NDR? Na toto téma se dodnes diskutuje a spekuluje. Jednou příčinou mohla být neutěšená hospodářská situace Sovětského svazu, pro nějž udržování zahraničního vojenského kontingentu bylo zátěží, které se Gorbačov nyní snadno mohl zbavit, a ještě za to dostal bohatě zaplaceno. Podle jiných názorů zde sehrála roli Gorbačovova naivita a jeho optimismus co se týče dalšího mezinárodního vývoje.

Především je však třeba vzít v úvahu tehdejší konkrétní situaci a její kontext nejen v samotném Německu, ale i v celé východní Evropě. Po uvolnění stavidel se daly do pohybu lidské masy a politické proudy, které už nešlo zastavit bez použití síly. Jediným východiskem bylo uvolnění a usměrnění řečiště pro tyto proudy, jejich přehrazení silou už nepřicházelo v úvahu. Britský politolog a historik Tony Judt napsal, že Gorbačov se svým způsobem dostal do pasti své vlastní politiky: „Sovětský vůdce (…) nemohl reálně doufat, že sjednocení Německa zabrání, aniž by tím popřel svá vstřícná prohlášení z předchozích let, a těžce tak poškodil svoji důvěryhodnost. “

seriál Německo a my
Úvod
Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?
Jak se Německo rozdělilo?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy