Jak se Německo rozdělilo? (seriál Německo a my)

10. 06. 2018 | 10:44
Přečteno 1283 krát
Odpověď na tuto otázku lidé většinou znají. U počátků rozdělení Německa byla studená válka, soupeření dvou jaderných velmocí, někdejších spojenců a vítězů nad nacistickým Německem, kteří měli rozdílné a neslučitelné názory na to, jak by mělo poválečné Německo vypadat, a kteří si dobytou zemi rozdělili do vlastních sfér vlivu. Rozpory mezi spojenci ve věci uspořádání poměrů v Německu se začaly projevovat už v roce 1945.

Pod střechovými obecnými pojmy demokratizace, denacifikace, dekartelizace deklarovanými v Postupimské dohodě se střetávaly zcela nekompatibilní představy o tom, jak by měl vypadat politický systém, jak by se mělo organizovat hospodářství. Sovětská představa centralizovaného státu s dominantní antifašistickou a prosovětskou stranou a stínovou opozicí, s pozemkovou reformou a znárodněným průmyslem, narážely na představy západních spojenců, podle nichž by měl na území Německa vzniknout federalizovaný státní útvar s demokratickým politickým systémem a tržním hospodářstvím.

Sovětská vojenská správa sice brzy po kapitulaci povolila vznik několika politických antifašistických stran (komunistická KPD, sociálně demokratická SPD, křesťanská CDU a liberální LDP), pozdější vývoj však ukázal, že vládu zde měla mít strana jediná.
Komunisté byli silně prosazováni sovětským velením; když jejich popularita klesala, byli sjednoceni se sociálními demokraty na jaře 1946 do Jednotné socialistické strany Německa SED, která se snažila svoji činnost rozšířit i do dalších okupačních zón.

Spojenecká kontrolní rada přestávala už v letech 1946-47 fungovat. Rozpory vznikaly nejen mezi SSSR a západními spojenci, ale i uvnitř západních okupačních zón, kde se Francie snažila prosazovat vlastní politiku (odmítala přijmout odsunuté Němce, přístup k Sársku). V západní části Německa tedy převládla britsko-americká spolupráce, v níž hlavní slovo měl generál Lucius D. Clay, velitel americké okupační zóny, pozdější „vysoký komisař“ pro západní Německo.

Hlavním krizovým bodem se stalo hospodářství a také město Berlín. Už v roce 1946 Lucius D. Clay odmítl o své vůli posílat do sovětské zóny část reparací, které SSSR Postupimská dohoda slíbila (15% z průmyslového zařízení určeného v západních zónách k náhradě válečných škod), protože SSSR neplnil své závazky dodávek potravin ze zemědělského severu. Vytvořením bizónie od ledna 1947 a pozdější trizónie vznikl hospodářský prostor, který byl nekompatibilní s ekonomikou sovětské zóny, což vedlo v roce 1948 k měnovým reformám, ty pak rozdělily Německo do dvou hospodářsky rozdílných částí. O tom, že hospodářství bude potřebovat reformu říšské marky, která ztrácela hodnotu a vytvářela prostor pro spekulace na černém trhu, se vědělo na obou stranách, ale nebylo možné se dohodnout na společném postupu.

O jednostranné měnové reformě vyhlášené pro bizónii (Francie se připojila až v srpnu 1948) bylo sovětské velení informováno 18. června 1948. V neděli 20. června dostali obyvatelé západního Německa čtyřicet nových německých marek DM v hotovosti a 21. června přestala v západním zónách platit říšská marka RM. Každý musel přihlásit své peníze, měnilo se v poměru 1:10, přihlášená hotovost přesahující 400 nových DM se musela uložit na konto, které bylo částečně vázané (a později znehodnocené).

Na západoněmeckou měnovou reformu reagovalo sovětské velení okamžitým uzavřením a kontrolou hranic, aby se zabránilo přílivu znehodnocených říšských marek na východ. O dva dny později 23. června byla v sovětské zóně narychlo vyhlášena měnová reforma v podobném provedení s tím rozdílem, že chyběly nové bankovky a tak se staré RM kolkovaly. V hotovosti dostali lidé okamžitě 80 marek, v poměru 1:1 se měnilo 100 RM, do 1000 RM byl poměr 5:1, zbytek se měnil 10:1. Peníze na účtech a v bankách byly sovětským velením zmraženy už dříve.

Ve schizofrenním postavení se ocitli obyvatelé Berlína. Spojenci nabídli sovětskému velení vytvoření zvláštní jednotné měny pro Berlín, tzv. B-marky, které by měly platit pro toto město se zvláštním statutem pod čtyřmocenskou kontrolou. Sověti to odmítli a trvali na tom, že jejich východní marka bude platit v celém Berlíně.

Ve čtvrtek 24. června na měnovou reformu reagoval Sovětský svaz blokádou západních částí Berlína. Odvolání blokády podmiňoval Stalin zneplatněním závěrů březnové Londýnské konference (viz předchozí díl), která rozhodla o začlenění západních okupačních zón Německa do Marshallova plánu a západní Evropy. Stalin věděl, že je to požadavek, na který Západ nepřistoupí. O rozdělení Německa podle sfér vlivu nebylo už žádných pochyb, ale byla zde naděje, že Západ provozně a hospodářsky Berlín neudrží a ten spadne do klína Stalinovi.

Někteří publicisté fakt, že SSSR umožnil po skončení války třem dalším vítězným mocnostem přítomnost v dobytém Berlíně, vykládají jako Stalinovu velkorysost vůči spojencům, které prý později litoval. Tato „velkorysost“ vznikla na konferenci v Jaltě, kde se dělilo Německo a vlastně také Evropa na základě podkladů, které připravila Evropská poradní komise EAC, zřízená moskevskou konferencí ministrů zahraničí v roce 1943. Komise sídlící v Londýně pracovala tehdy ještě v atmosféře spolupráce Spojenců, vedených společným cílem: porazit Německo a zabránit tomu, aby z německé půdy vzešel nějaký nový válečný konflikt.

Její návrhy se pak modifikovaly a upřesňovaly v Jaltě na nejvyšší úrovni. Stalinovi záleželo především na tom, aby prosadil svou verzi řešení budoucnosti polských vlád, včetně nové hranice na Odře a Nise, což se mu nakonec i přes Churchillovu nevůli podařilo. Jak to v diplomacii bývá obvyklé, Stalin musel za to, co dostal, také něco odevzdat. Budoucí čtyřmocenský statut Berlína byl nejen demonstrací jednoty Spojenců v boji proti Hitlerovi, ale také splátkou za poskytnuté ústupky ze strany západních spojenců v otázce Polska, tedy žádná velkorysost.

Když sovětské velení 24. června 1948 odřízlo Berlín od pozemních komunikací do západních okupačních zón, generál Clay se rozhodl zásobovat západní Berlín leteckým mostem, který trval do 12. května roku 1949. Sovětský svaz blokádu po jedenácti měsících vzdal, aniž dosáhl nějakého výsledku.

Ještě na podzim roku 1948 začaly pod patronací okupačních úřadů v obou částech Německa práce na ústavních zákonech obou států. Na západě Parlamentní rada sestavená ze zemských parlamentů přijala začátkem května 1949 ústavu spolkové republiky – Základní zákon (das Grundgesetz). Základní zákon vstoupil 23. května 1949 v platnost, což se pokládá za datum vzniku Spolkové republiky Německo. Spolkový sněm vzešlý ze srpnových voleb v novém státě zvolil 12. září prezidentem Theodora Heusse a o tři dny později spolkovým kancléřem Konrada Adenauera, někdejšího starostu Kolína pronásledovaného nacisty, kterému v té době bylo 73 let.

Na východě vznikl návrh německé ústavy Německé demokratické republiky, který – podobně jako západní Základní zákon – předpokládal, že Německo je jednou nedělitelnou zemí. Lidová rada, což byl nevolený orgán vzešlý z Německého lidového kongresu, v němž kromě politických stran byli zástupci odborů a společenských organizací, a jenž se snažil zastupovat celé Německo, ho schválila 19. března 1949. K formálnímu vyhlášení nového státu došlo až poté, co Lidová rada se stala provizorním parlamentem, který pověřil předválečného sociálního demokrata Otto Grotewohla, aby vytvořil vládu. Stalo se tak 9. října 1949, který je dnem vzniku Německé demokratické republiky. Prezidentem republiky se stal Wilhelm Pieck, komunista, který se vrátil z moskevského exilu. Ovšem hlavní politickou figurou už v té době začínal být Walter Ulbricht, rovněž moskevský emigrant, který měl nejblíže k sovětské okupační správě.

Začala čtyřicetiletá historie dvou německých států, které se navzájem dlouhou dobu neuznávaly, a jejichž existence se stala předmětem řady konfliktů. 

seriál Německo a my
Úvod
Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy