Jak se SRN stala propagandistickou zbraní studené války? (seriál Německo a my)

13. 06. 2018 | 14:23
Přečteno 1707 krát
Motto: „Pro ty, kteří v té době ještě nebyli na světě, bude asi nesnadné pochopit, do jaké míry evropskou politiku v poválečných letech ovládal strach ze znovuzrození Německa…“
Michael Howard, britský vojenský historik

Člověka mého věku, jehož datum narození sahá do první poloviny minulého století, často pobuřuje suverenita mladých vykladačů dějin, ať už tak činí jako žurnalisté, komentátoři nebo i historici, kteří posuzují události minulé současnými měřítky a ignorují kontext, v němž se dané konkrétní události druhé poloviny 20. století odehrávaly.

Neuvědomují si, že v generacích, které žily v této době, byly hluboce zakořeněny zážitky druhé světové války, doby, v níž si člověk nebyl jist svým životem, ani majetkem, doby poznamenané ničením, zkázou a nepřátelstvím deformujícím lidské vztahy a bránící normálnímu klidnému životu.

Neuvědomují si, že jen co si svět vydechl od válečného běsnění, se na obzoru objevil další konflikt, tentokráte mezi dvěma jadernými velmocemi, z nichž každá měla z té druhé strach. Západ se obával přesily sovětských konvenčních ozbrojených sil v Evropě a ideologie snažící se rozšířit svůj vliv a svoji utopii spravedlivější společnosti do celého světa. Sovětský svaz se obával soupeře, který až do roku1949 měl převahu jaderné zbraně, a jenž byl odhodlán bránit svobodu a demokracii ve světě i za cenu ozbrojených intervencí.

Předsevzetí Postupimské konference vytvořit na území demokratický stát, který již nebude ohrožovat své sousedy, si každý ze spojenců vyložil po svém. Na území Německa vznikly dva státy, jejichž existenci dlouho uznávali jen jejich spojenci; dva státy, které byly jablkem sváru poválečné mezinárodní politiky, a stály v pozadí mezinárodních konfliktů.

Přestože oba základní zákony, ústavy obou států, se zmiňovaly o Německu jako celku složenému ze spolkových zemí, přestože obě ústavy tvrdily, že existuje jen jedna německá státní příslušnost, ta západní si už v preambuli vytyčila cíl sjednocení Německa a svým zákonodárstvím i politickým postojem dala najevo, že se cítí být právním nástupcem německého státu, že jedná i za Němce „jimž bylo odepřeno spolupůsobit.“ Protože žádná mírová smlouva s Německem, která by určila nové státní hranice, nebyla uzavřena, současný stav byl prohlášen za prozatímní. Článek 23 základního zákona SRN ve znění z roku 1949 pak výslovně říkal, že platí prozatím v obvodu spolkových zemí západní zóny, a že „v ostatních částech Německa bude uveden v platnost po jejich přistoupení.“

Tady je počátek hesel o revanšismu, kterými jsme byli krmeni naší propagandou celých dvacet let, které se však opíraly o zcela reálný postoj Západu a západního Německa, jenž trval na právní kontinuitě a ponechával otevřené nevyřešené spory mezi bývalými spojenci, včetně stanovení hranic Německa. Byly to vítězné mocnosti, které určovaly politický vývoj ve svých okupačních zónách. Vítězové ze Západu i z Východu ještě dlouhá léta vykonávali faktickou správu a vládu nad poraženým Německem. Jejich vojenští velitelé, pozdější „vysocí komisaři“ byli téměř neomezenými vládci nad zemí, se kterými musela vyjednávat každá politická reprezentace, která vzešla z voleb v nových státních útvarech.

Svým způsobem měli západoněmecký kancléř Konrád Adenauer a východoněmecký stranický předák Walter Ulbricht stejnou pozici a stejnou taktiku; svým způsobem byli oba němečtí patrioti. Oba věděli, že žijí v poražené a okupované zemi, v níž rozhodující slovo mají ti, kteří ji okupují. Oba přijali tuto skutečnost při vědomí viny Německa a jeho nacistického vedení, které bylo příčinou situace, do níž se německý národ dostal. Aby pro svůj lid a obyvatele získali přijatelné životní podmínky, dali se plně do služeb okupující moci a jejich zájmů.

Že se to vyplatilo té západní části Německa, je nabíledni. Dohodou z Petersbergu v listopadu 1949 Německá spolková republika získala částečnou suverenitu, zapojila se do západoevropských hospodářských struktur a od roku 1950 západní spojenci zastavili demontáže německých průmyslových zařízení, určených jako náhrada způsobených válečných škod. Sovětský svaz od reparací ustupoval váhavě, pod tlakem okolností, jakými bylo například lidové povstání v červnu 1953, které se ze stávky stavebních dělníků rozrostlo v protivládní demonstraci. K ukončení reparací spojeném s udělením „plné suverenity“ NDR ze strany Sovětského svazu došlo údajně až v roce 1955, tedy v době, kdy západní mocnosti již plně začlenily SRN do hospodářských a vojenských struktur (Západoevropská unie).

Současná webová stránka Spolkové centrály pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung) sumarizující poválečný vývoj SRN v letech studené války uvádí, že Konrád Adenauer na rozdíl své flexibilní a konstruktivní politiky směrem k Západu, při níž byl ochoten přistoupit na jakýkoli kompromis a požadavek okupační správy (za což si vysloužil od opozice přídomek „kancléř spojenců, nikoli Němců“), ve vztahu k Východu byl naprosto neústupný. Zcela zásadně a energicky odmítal sovětské návrhy na znovusjednocení Německa na základě celoněmeckých svobodných voleb a neutrality Německa (1952 a 1955), které zanášely rozkol do vnitropolitické scény západního Německa.

Na rozdíl od svého východoněmeckého alter ego Waltera Ulbrichta se Adenauerova legitimita neopírala jen o podporu a vycházení vstříc okupačnímu velení, ale také o demokraticky zvolené politické strany reflektující náladu obyvatel, kteří po válečném rozvratu prožívali období stabilizace, růstu a počátek tzv. německého hospodářského zázraku.

Naproti tomu politický systém NDR se již od počátku formoval podle sovětského vzoru se silnou a jednotnou vládnoucí politickou stranou SED a s centralistickým zřízením. Již v roce 1952 NDR opustila koncept státu složeného z pěti zemí, jejichž zástupci tvořili druhou komoru parlamentu. Vytvořilo se čtrnáct krajů řízených z centra, přešlo se na jednokomorový parlament.

Dva německé státy, z nichž žádný nezískal všeobecné mezinárodně právní uznání, otevřená otázka poválečných hranic a zvláště otázka Berlína, v němž se střetávaly zájmy západních spojenců a Sovětského svazu, to byla časovaná puma mezinárodních konfliktů, které hrozila kdykoli vybuchnout, zvláště poté, co se oba státy opět vyzbrojily, SRN v roce 1955 vstoupila do severoatlantické aliance a vojenského paktu NATO, a NDR se následně stala zakládajícím členem nově vytvořeného vojensko-politického paktu Varšavské smlouvy. Naštěstí to byla časovaná puma, která byla pečlivě z obou stran hlídaná a udržovaná ve stavu, který zabraňoval její explozi.

Přestože se SRN tvářila, že NDR neexistuje, její existenci musela nepřímo uznat v okamžiku, když spolková vláda v roce 1955 přijala výzvu SSSR k navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi a Konrad Adenauer odejel do Moskvy o této záležitosti jednat. Došlo tady ke kompromisu, při němž SRN souhlasila s navázáním diplomatických styků se SSSR za podmínky, že budou propuštěni poslední váleční zajatci ze SSSR.

Návrat deseti tisíce válečných zajatců do vlasti posílil Adenauerovu popularitu, na druhé straně diplomatické styky se Sovětským svazem vytvořily problém pro západoněmeckou diplomacii, neboť jestliže SRN jednala se státem, který uznává NDR, tak tímto krokem se k tomuto uznání nepřímo přihlašuje. Aby zeslabila účinek Adenauerova rozhodnutí, vznikla tzv. Hallsteinova doktrína pojmenovaná podle státního tajemníka západoněmeckého ministra zahraničí Waltera Hallsteina. Podle Hallsteinovy doktríny uznání NDR a uzavření diplomatických styků s východními Němci třetí stranou bude pokládáno za „nevlídný akt“ (unfreundlicher Akt), po němž SRN obvykle s touto třetí stranou – většinou šlo o státy třetího světa blízké sovětskému bloku – přerušila spolupráci a diplomatické styky. Tuto doktrínu SRN prosazovala až do nástupu nové východní politiky (bude zvláštní kapitola) roku 1969.

Hlavním neuralgickým bodem a příčinou četných krizí a konfliktů byl Berlín a jeho čtyřmocenský statut dohodnutý v Jaltě. Sovětská blokáda západního Berlína stála u vzniku dvou německých států a ještě několikrát se zapsala do historie. Stalo se tak například v letech 1958-9, kdy vznikla tzv. druhá berlínská krize, které předcházelo několik pokusů dohodnout se o budoucnosti Německa. V roce 1957 NDR navrhla vytvoření konfederace dvou německých států, které by byly bezjadernou zónou a vystoupily by z vojenských paktů. Na to Západ v září 1958 přišel s návrhem na vytvoření tzv. grémia čtyř velmocí, které by zkoumaly sjednocení Německa. Protože se zde nepočítalo s účastí SRN a NDR, Východ návrh odmítl.

Nikita Chruščov, zřejmě posílen úspěchy Sputniku a sovětské raketové techniky v prosinci 1958 přišel s ultimativním požadavkem, když prohlásil poválečné dohody o Berlínu za neplatné, požadoval do šesti měsíců stažení západních velmocí z Berlína, který se měl stát tzv. svobodným městem, ale pod správou úřadů NDR. Kromě toho Chruščov pohrozil uzavřením separátní mírové smlouvy s NDR. Západní spojenci se však sjednotili a odmítli tento návrh; odmítnutí podepřely Spojené státy jasným stanoviskem tzv. tří „essentials“ o Berlínu, v němž daly najevo, že z Berlína nehodlají ustupovat .

Sovětský svaz pokračoval v politickém tlaku, předkládal nóty a návrhy na mírovou smlouvu a na neutralizaci Německa, které Západ odmítal. Berlín se stal předmětem všech vrcholných jednání příštích let, aniž se dosáhlo dohody. Ženevská konference ministrů zahraničních věcí čtyř mocností, která od května do srpna 1959 jednala o Německu, měla jediný výsledek, monolog Chruščovova ultimáta se přeměnil na diplomatický dialog. Plánovaný pařížský čtyřmocenský summit v květnu 1960 se neuskutečnil kvůli sestřelení špionážního letadla U-2 nad SSSR a bez výsledku zůstalo také jednání Chruščov Kennedy ve Vídni v roce 1961.

Rozhodnutí Západu dodržet svůj závazek vůči západnímu Berlínu měl pro NDR nepříznivé dopady. Jednak proud uprchlíků z Východu na Západ přes Berlín stále stoupal, západní Berlín tak svým způsobem vysával z NDR nejen perspektivní lidské zdroje, ale poškozoval i východoněmeckou ekonomiku tím, že četné produkty, zvláště dotované potraviny s nízkou cenou, se v Berlíně kupovaly a prostřednictvím černého trhu putovaly na Západ. To vedlo k rozhodnutí SSSR a vlády NDR vybudovat v Berlíně kolem západních sektorů zeď a střeženou státní hranici. Stalo se tak 13. srpna 1961.

Od pamětníků jsem si vyslechl vyprávění, jak zde stály tři kordony, které hlídaly stavbu plotů a zdí. Nejblíže západnímu Berlínu stáli vojáci NDR, další řadu tvořili policisté a směrem k místnímu obyvatelstvu stál kordon členů SED a milicionářů. Sovětské jednotky se striktně držely stranou. Západ sice reagoval posílením svých vojenských jednotek v západním Berlíně, ale jinak víceméně nereagoval. Teprve když východoněmečtí pohraničníci začali dělat problémy diplomatům a příslušníkům západních vojenských misí při vstupu do východního Berlína, došlo v říjnu 1961 k ozbrojené konfrontaci na přechodu Check Point Charlie na Friedrichstrasse, kde se proti sobě postavily americké a sovětské tanky, poprvé od druhé světové války. Konvoj vojenských vozidel, které pod hlavněmi tanků poslal do východního Berlína generál Clay (poslaný sem Kennedym po stavbě zdi), však východoněmečtí pohraničníci nechali volně projet, čímž bylo potvrzeno, že čtyřmocenský statut Berlína i nadále existuje, byť jednotlivé části Berlína byly pod správou SRN a NDR, a že tento statut SSSR a NDR i nadále respektuje, což celkovou situaci uklidnilo.

Britský historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa napsal: „Západní představitelé by to sice veřejně nikdy nepřiznali, ale ve skutečnosti se jim ulevilo, když zeď vyrostla.“ protože celé tři předchozí roky hrozilo, že Berlín se stane rozbuškou nové války. Od roku 1961 se také datuje hospodářský vzestup NDR, kterým se mohl Walter Ulbricht pochlubit zvláště v roce 1969 při oslavách 20. výročí vzniku NDR.

Na druhé straně berlínská zeď se od té doby stala symbolem nesvobody zemí východního bloku, symbolem, který měl pro Západ velkou propagandistickou hodnotu, neboť byl evidentním důkazem převahy demokratických politických systémů proti systémům, kterým dnes říkáme totalitní nebo komunistické.

Sjednocení Německa a neuznávání poválečných hranice v Evropě se sice v šedesátých letech stalo trvalou politickou mantrou pravicových stan v západním Německu, ale v mezinárodní politice ztratilo svoji sílu, neboť na základě diplomatických jednání a zvláště ze vzájemných reakcí na krizové události vyplývalo, že žádná ze vítězných mocností neusiluje o to, aby změnila poválečný status quo.

Nicméně otázka poválečných hranic a vztahu dvou německých států bude ještě řadu let sehrávat významnou roli v mezinárodní a evropské politice. Svým způsobem se stala výchozím bodem k helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Viz další kapitoly.

seriál Německo a my
Úvod
Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?
Jak se Německo rozdělilo?
Jak se Německo spojilo?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy