Jak BBC s brexitem zklamala (silvestrovské čtení)

30. 12. 2018 | 09:17
Přečteno 3166 krát
Ve volném svátečním čase jsem vyrobil silvestrovské čtení - překlad jednoho názoru na BBC a na její selhání při brexitu. (How the BBC Lost the Plot on Brexit - Nick Cohen - The New York Review of Books, 12. 7. 2018)

Na konci loňského roku mělo vedení BBC tu drzost a vztyčilo před svým hlavním stanem uprostřed Londýna bronzovou sochu George Orwella. Sochař vystihl Orwellovu sršatost. Orwell zde má jednu ruku opřenou v bok, druhou směřuje dopředu s cigaretou mezi prsty, jakoby se ocitl uprostřed nějaké debaty. Do zdi za ním je vytesáno žurnalistické motto, o němž Orwell a BBC chtěli, abychom ho znali: „Jestliže svoboda vůbec něco znamená, pak znamená právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“

BBC vybrala tuhle řádku z Orwellovy navrhované (do roku 1972 neotištěné) předmluvy k románu Farma zvířat. Přestože se jedná o jeden z nejlepších satirických románů v anglickém jazyce, čtyři nakladatelé odmítli v roce 1944 knihu vydat. Orwell zde napadal Stalinův Sovětský svaz, válečného spojence Britů a Američanů, a to v té nejnevhodnější chvíli, jakou si můžeme představit. Když T. S. Eliot, šéfující téměř dvacet let nakladatelství Faber & Faber, rukopis odmítal, dopis napsal jako nějaký úředník ministerstva propagandy. Eliot trval na tom, že ve Faber & Faber nepracují zbabělci. Teoreticky byl připraven vydávat knihy, které „jdou proti současné době.“ Ale když byl postaven před reálné dílo, které se nelíbilo autoritám, najednou našel důvody pro to, aby ho odmítl. „Nejsme přesvědčeni o tom,“ vysvětloval Eliot, „že toto je to správné stanovisko, z něhož by se měla kritizovat politická situace v současné době.“

Kdyby BBC měla lidské vlastnosti, byla by více Eliotem než Orwellem. Pokud znáte BBC pouze z jejích pořadů vysílaných na NPR (National Public Radio – síť nekomerčních rozhlasových stanic v USA, článek psán pro americké publikum v americkém deníku – pozn. mš), pochybuji o tom, že budete schopni pochopit rozsah žurnalistické zbabělosti při informování o referendu, které v roce 2016 rozhodlo o odchodu Velké Británie z Evropské unie, a o jeho následcích.

Zde je neúplný seznam nepohodlných pravd, které britská vláda, její údajně levicová opozice v Labour Party a 17,4 milionu lidí, kteří hlasovali pro odchod Británie z EU, nechtějí slyšet. Neexistuje tu žádný plán a žádný plán tu nikdy nebyl. Kampaň „odejděme“ nikdy nebyla natolik poctivá, aby představila veřejnosti nějaký program odchodu. Kdyby tomu tak bylo, voliči by si možná uvědomili, že brexit buď přinese obrovské narušení stávajících poměrů, když se Británie vytrhne z integrované evropské ekonomiky, nebo promění Británii na satelitní stát Evropské unie řídící se jejími pravidly, aniž by svým hlasem mohla ovlivnit jejich formulování. Manažer organizace Vote Leave (Hlasujte pro odchod - mš), jedné ze dvou skupin zastřešujících kampaň roku 2016, vysvětloval v roce 2015, že konstruovat funkční návrhy pro budoucnost Británie je "téměř nepřekonatelným úkolem ... Mnohem více získáme tím, když se těmto otázkám vyhneme.“ Místo toho, aby se čestně vyrovnala s postavením Británie ve světě, kampaň nabídla nestoudné lži: brexit přinese 350 milionů liber týdně našemu systému zdravotní služby; Turecko je na prahu vstupu do EU a zaplaví Británii miliony muslimských migrantů.

Chaos, který přivedl Británii téměř k bezmocnosti v době, kdy Vladimír Putin a Donald Trump destruují mezinárodní řád, pramení z prvotního hříchu neříkat veřejnosti věci na rovinu. Jak konzervativní tak labouristická strana se hroutí pod tlakem učinit nemožné: sladit sliby šarlatánů s realitami britského a hospodářského a strategického postavení. Jak levice, tak pravice, nebo alespoň jejich vůdci, mluví, jakoby nám Evropská unie i nadále umožní zachovat výhody členství, když jsme odešli.

Naivní lidé by mohli očekávat, že novináři budou odhalovat falešné představy mocných. Po omylném zapojení do irácké války v roce 2003, BBC konfrontovala tehdejší labouristickou vládu Tony Blaira s jejími falešnými předpověďmi o zbraních hromadného ničení Saddama Husajna. BBC chybně uvedla, že Blairovi manipulující úředníci „sexed-up“ (zveličily, zatraktivnily, nafoukly - mš) vládní dokument o Husajnových zbraních hromadného ničení, a tato polemika skončila veřejným šetřením a rezignací generálního ředitele BBC. (Rekapitulace této aféry dostupná v článku Louče - mš) Nicméně BBC tenkrát kladla správné otázky. Tehdy se její redaktoři chlubili svojí dravostí. Když byl tázán John Humphrys, dlouholetý moderátor britského nejvlivnějšího zpravodajského pořadu BBC Radio 4 „Today“, za jakých podmínek by rezignoval, zahrál si na ostrého hocha: „Kdyby mi přikázali, abych byl na politiky hodný.“

Jeho odvážná slova se vytratila jako prach ve větru. Ani Humphrys, ani žádný z četných oslavovaných moderátorů z řad BBC nekladli obtížné a nepříjemné otázky o „falešném prospektu“ – abychom použili oblíbenou frázi BBC po válce v Iráku – kampaně podporující opuštění EU předkládanému lidu Británie.

"Referendum je za námi," prohlásil jindy další moderátor pořadu „Today“ Nick Robinson. „Doba, kdy jsme museli vysílat „zhruba vyvážené“ názory obou stran, končí. Proč? Protože už neexistují dvě soupeřící strany.“ Skuteční novináři by měli být schopni rozeznat, že s tímhle prohlášením je něco v nepořádku. Kdyby brexit byl skutečně za námi, Británie by se nenacházela v krizi, jejíž konec je v nedohlednu. Věcně vzato, novináři by nikdy neměli předpokládat, že nějaké téma se ocitne za hranicemi jejich zájmu, neboť to je přesně to, co nepřátelé svobodného projevu vyžadují.

Mnohé ze současného politického života připomíná techniky vymývání mozků používané náboženskými sektami, zpochybňující zdroje informací, jež by mohly být v rozporu s jejich učením. Političtí vůdci sice nemohou nařídit svým stoupencům, aby přestali komunikovat se svými rodinami a opustili své partnery, jestliže tito nejsou členy sekty, ale našli jiné způsoby, jak napodobit L. Ron Hubbarda (zakladatel scientologie - mš). Jejich nejúčinnější technikou je vzít polopravdu – že veškeré rozhodování žurnalistů je do jisté míry ideologické – a používat ji jako zbraň k potlačení celé pravdy.

Mělo by být zřejmé, že levicový reportér bude mít nutkání odhalovat pochybení a korupci velkých korporací, stejně jako pravicový reportér se zaměří na sledování pokrytectví levice. Ale protože nikoli motivy, ale skutky hýbají světem, záměry reportérů by měly být irelevantní. Na čem záleží je, zda co vypátrali, je pravdivé a důležité. Donald Trump a Vladimir Putin jsou mistři taktiky, když říkají, že bez ohledu na pravdivost zkoumaného faktu a důležitost dané zprávy, už jen samotná její existence v médiích dokazuje její pochybný původ.

Nové oficiální kampaně zaměřené na diskreditaci žurnalistiky se již nedějí pod heslem „whataboutism“ (metoda vedení diskuse snažící se zpochybnit oponenta a jeho argumenty tím, že se jim vyhnete a zaútočíte: A co vy? Bijete černochy… mš). Vůdce politického kultu už netvrdí o svých oponentech, že jsou tak špatní, jací jsou, nebo že reportéři jsou motivováni nepřátelským postojem k němu (což bývá dosti často pravda). On říká svým stoupencům, že především žádný čestný člověk by se nesnížil k tomu, aby o události informoval. Pravdivost a relevance jsou zcela bezvýznamné, zpráva o události nemá právo na existenci.

Reportér, který přijal takový argument, rezignoval na žurnalistiku. BBC ho přijala s přihlédnutím ke svému jedinečnému postavení v britské a vlastně i světové žurnalistce. BBC je financována výnosem z daně vyžadující od každé domácnosti 150 liber (200USD) ročně (zde autor pro americké publikum zjednodušuje – není to daň ale tzv. licenční poplatek, licence fee, za vlastnictví přijímače – mš). Na rozdíl od zpravodajských organizací, jejichž obchodní modely zruinoval web, toto uspořádání zaručilo BBC příjem, který mu zajišťuje dominantní postavení v britských médiích. Nebudu příliš přehánět, když řeknu, že zprávy se nestanou zprávami, dokud se neobjeví v BBC.

Trumpovo vítězství v USA dodalo odvahy těm nejhorším lidem v Británii a BBC čelí neustálým útokům od Trumpových imitátorů. Na druhém konci ideologického spektra příznivci šéfa Labour Party Jeremy Corbyna vybudovali docela autentický marxistický kult osobnosti kolem svého vůdce. Jejich propagandisté je přesvědčili, že špatné zprávy o Labour Party jsou fake news, které vymysleli zkorumpovaní novináři. Jejich hněv se stal natolik agresivní, že BBC musela najmout bodyguardy, aby na poslední celostátní konferenci Labour Party ochránili její politickou redaktorku.

Po celá desetiletí pravicový tisk útočil na BBC se zuřivostí a pohrdaje pravdou tak, že i američtí konzervativci by se občas museli červenat. Dnes po brexitu je snadné říci, že BBC před pravicovým tlakem kapitulovala. Ovšem je zde hlubší nátlak na korporaci BBC, který sebou přináší varování nejen pro novináře, ale pro všechny, kteří se považují za muže a ženy s politickou integritou.

Američani, kteří byli vychováni v podmínkách odluky církve od státu, jsou mírně zmateni, když zjistí, že u nás v Anglii máme státní církev: anglikánskou Church of England. Na jedné straně je církev náboženskou institucí, která šíří Kristovo evangelium. Na druhé straně je to celostátní instituce, která oslabila své náboženské učení ve snaze udržet stát pohromadě. Tato církev by například nikdy nemohla přijmout křesťanský pacifismus, protože její povinností je dodávat kaplany ozbrojeným silám. Jestliže chcete mít svatbu v kostele, vaše místní farnost vás musí oddat bez ohledu na vaši náboženskou víru. Vy můžete uctívat rytíře Jediů a vaše milovaná může být satanistkou. Pokud jste heterosexuální angličtí občané, národní církev vás musí oddat.

BBC je anglikánský rozhlasový a televizní vysílatel, který čelí podobnému konfliktu svého účelu. Sleduje ty nejvyšší novinářské standardy, avšak cítí, že musí také reflektovat náladu národa. Británie hlasovala pro odchod z EU. Národ promluvil a při respektování "verdiktu lidu" BBC udělala to, co všichni nepřátelé svobodného pátrání chtějí, aby reportéři udělali. Podobně jako Eliot si BBC dnes dělá starosti, zda „toto je to správné stanovisko, z něhož by se měla kritizovat politická situace v současné době.“

Reportáže BBC o skandálech kolem brexitového referenda nejsou zaujaté nebo nevyvážené: ony totiž sotva existují. Je to něco podobného, jako kdyby americké televizní sítě se rozhodly, že vyšetřování speciálního žalobce Muellera není předmětem jejich zájmu. Byly tu tři velké příběhy, o nichž BBC informovala velice ledabylými reportážemi: únik dat z Facebooku do společnosti Cambridge Analytica, skandál s financováním brexitové kampaně a vliv ruského vměšování na britskou politiku.

Za to, že rok 2018 se stal rokem, v němž veřejnost na Západě zjistila, co všechno Facebook o ní ví, a jak se tyto informace mohou využívat zahraničními nepřátelskými mocnostmi a zlovolnými plutokraty, za to vděčíme velkou měrou úsilí Carole Cadwalladrové, mé kolegyni v londýnském Guardianu a Observeru. V roce 2016 byla příležitostnou autorkou žurnalistických features (feature – hlavní článek, reportáž s hloubkovou analýzou – mš), pouštěla se do všeho, co jí přistálo na stole, což pro zavedené novináře, kteří všechno vědí lépe, bylo důvodem k posměškům a ke snižování její práce s postranními poznámkami, že je konspirační teoretičkou. O dva roky později Cadwalladrová inspirovala investigaci přítomnosti globálních zájmů v brexitovém referendu. Dělala to staromódním způsobem tak, že se k tématu vracela týden co týden. Čím častěji se téma objevovalo v novinách, tím větší počet potenciálních whistleblowerů (whistleblower „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – člověk, který upozorní na nepravosti ve svém okolí – mš) si uvědomilo, že jí mohou důvěřovat a mluvit s ní.

Cadwalladrová nikdy netvrdila, že její přístup je neutrální (a nikdo by jí to ani neuvěřil, kdyby to říkala). Před několika týdny jsem ji vybídl, aby si vzala volno od průběžného zveřejňování korupce při brexitové kampani a napsala knihu o své investigaci. Ujišťoval jsem ji, že by to byl bestseller doma i v zahraničí. A k tomu překladatelská práva. Nebo film „Cadwalladrová: její příběh“ s Reese Witherspoonovou, učící se welšský akcent při přípravě na hlavní roli. Namísto aby mi byla vděčná za tuto nevyžádanou kariérní radu, Cadwalladrová se zděsila: „Nicku, já přece nemůžu přestat se žurnalistikou. Nemůžu je nechat, aby unikli.“ Nikdo neudělal více pro to, aby odhalil osu technologie, demagogie a oligarchie, která působí v Británii. Ona je vším, čím novináři v BBC nejsou.

Když whistleblower Christopher Wylie dodal listům The Observer a The New York Times podrobnosti o datech Cambridge Analytica, britské firmy částečně vlastněné rodinou Roberta Mercera (který financuje četné konzervativní projekty), Cadwalladrová a Wylie nabídli BBC, aby se na této kauze podílela. Cambridge Analytica byla v centru zájmů anglo-americké pravice. Ve správní radě seděl Steve Bannon. Firma pracovala pro Donalda Trumpa a při nejmenším vyjednávala s probrexitovou skupinou Leave EU v čele s britským spojencem DonaldaTrumpa Nigelem Faragem. Leave EU byla financována dotací, která je považována za největší v britských politických dějinách, od jednoho z našich místních oligarchů, velkohubého pojišťovacího magnáta jménem Arron Banks.

Když se na veřejnost dostala zpráva, že Cambridge Analytica shromáždila informace o osobních údajích od 87 milionů uživatelů Facebooku, akcie Facebooku klesly o 134 miliard dolarů.
BBC dostala příležitost pohovořit s whistleblowerem a natočit dokument bezprostředně po zveřejnění zprávy. Ale podobně jako Eliot odmítl Orwella, publicistický investigativní pořad BBC Panorama z nabídky vycouval. Prý chyběly neprůstřelné „smoking gun“ důkazy. Během několika dnů se kouř důkazů upadající reputace vyvalil ze sídla Facebooku v Palo Alto.

Totéž se opakovalo se Shahmirem Sanniem z kampaně Vote Leave (jejíž záměrné odmítání představit britské veřejnosti proveditelný plán brexitu jsem zmínil na začátku). Vote Leave byla údajně respektovanou tváří britského nacionalismu. Mezi její stoupence patřil Boris Johnson a několik dalších konzervativních ministrů. Sanni se stal whistleblowerem a odhalil, jak tato skupina obcházela volební zákon, když údajně porušila úředně stanovený limit 7 milionů liber (9,3 miliony USD) během příprav na referendum o EU. Jeden přední londýnský právník uvedl, že porušení zákona bylo tak velké a závažné, jaké Británie ve své moderní historii nezažila. BBC opět tohoto sólokapra nechtěla. „Nemáme dostatek důkazů, které bychom mohli shromáždit v průběhu tří týdnů,“ napsal byrokrat z pořadu Panorama Carole Cadwalladrové.

A potom tady bylo Rusko. Také já jsem s ostatními spekuloval, že jen těžko bude myslitelné, kdyby se Rusko nepokusilo ovlivnit referendum o brexitu vzhledem k jeho strategii, jejímž cílem je rozbití institucí západní jednoty: NATO a Evropské unie. Brexit byl triumfem ruské zahraniční politiky, stejně velkým jako Trumpovo vítězství. Věděli jsme, že Rusko se vměšovalo do amerických prezidentských voleb v roce 2016, a že u Putina hledaly podporu postfašistické a postkomunistické strany po celé Evropě. Spekulace je jednou věcí; tou druhou jsou důkazy. Cadwalladrová získala kopie e-mailů oligarchy Arrona Bankse, z nichž vyplývá, že Banks se v průběhu kampaně před referendem vícekrát setkal s ruským velvyslancem, a že mu byla nabízena investice do ruských dolů na zlato.

Vše, o co se rozhlasový pořad "Today" pokusil, byl návrh na uspořádání inscenované konfrontace mezi Carole Cadwalladrovou a brexitovým propagandistou. Neměly se zde uvádět zprávy o e-mailech; ani se neměly využívat a prošetřovat rozsáhlé zdroje, stokrát větší než jaké měl The Observer. Až do tohoto okamžiku jsem bránil BBC proti jejím nepřátelům, včetně kritiků, kteří byli mými politickými spojenci. Vzdal jsem to. Jaký má smysl BBC, jestliže se nesmí zabývat otázkami národního významu? Jaký má smysl zpravodajství, která se obává žurnalistiky?

V předmluvě ke knize Farma zvířat George Orwell nabízí větu, která by se dnes hodila pro stěny sídla BBC: "Nepopulární myšlenky mohou být umlčeny a nepohodlná fakta mohou být držena v temnotě, aniž by k tomu byl třeba oficiální zákaz.“ Není pochyb o tom, že pokud posun ve veřejném mínění v neprospěch brexitu bude pokračovat, mlčení BBC skončí, a ona se podobně jako ukazatel větru otočí do směru převládajícího proudu. Ode mne se však nedočká žádné chvály. Nikdo by neměl chválit novináře, kteří se vyjadřují kriticky jen a pouze jen tehdy, když jsou si jisti, že veřejné mínění je na jejich straně. Nejen novináři, ale kdokoli, kdo se angažuje v politickém životě, by si měl vzít poučení ze servilního chování BBC.

Ať už stojíte nalevo nebo napravo, nastanou chvíle, kdy se budete bát říkat, v co věříte, ze strachu, abyste neurazili vaše přátele, abyste neporušili nějaké tabu, nebo abyste nešli proti pomíjivému konsensu daného dne. Když dovolíte, aby vás tento strach ovládl, skončíte jako BBC: banální, vystrašená a bezvýznamná.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy