Všechno začalo jednou obálkou. Jednou z mnoha, které uchovávám v kufříkové diplomatce z osmdesátých let, a které se stále zdráhám vyhodit. Připomínají mi totiž šedesátá léta, dobu plnou nadějí. V těch letech se mi podařilo překonat bariéry dané tehdejším kádrovacím systémem a dostal jsem se na vysokou školu. Železná opona rozdělující Evropu začala děravět, a já jsem tyhle mezery začal využívat.
Od roku 1966 jsem se zapojil do mezinárodních studentských táborů v Československu, což přinášelo výhodu účasti na podobných táborech v zahraničí. V té době jsem si vytvořil docela slušný okruh známých a kamarádů, se kterými jsem se na těchto táborech potkával, a s nimiž jsem byl v korespondenčním styku.

Občas závidím dnešním mladým lidem, kterým nic nestojí v cestě, aby podobná přátelství udržovali a kultivovali, ať už snadnou komunikací po internetu nebo občasnými vzájemnými návštěvami, pobyty v rámci programu Erasmus, či studiem v zahraničí. To vše mi bylo odepřeno, když přišla srpnová okupace v roce 1968, moje rozhodnutí neemigrovat, návrat domů z Británie a zaměstnání v Československé televizi.

Jak poměry v Československé televizi přituhovaly, postupně slábla výměna dopisů mezi někdejšími přáteli ze studentských let. Částečně ze strany píšících, kteří o zemi okupovanou sovětskými vojáky ztratili zájem, částečně ze strany adresáta. Na některé dopisy jsem přestal odpovídat, neboť jsem věděl, že přijímání návštěv z kapitalistické ciziny, které jsem nehodlal hlásit dle interních televizních předpisů, by mi mohlo v zaměstnání uškodit. Že jsme byli dosti dobře sledováni, mne přesvědčily lustrační informace estébáků z listopadu 1989. Mám na mysli jak dokument z 24. listopadu 1989, tak poznámky z listopadových dnů v zápisníku podplukovníka StB Miroslava Chovance, publikované v knize Pavla Žáčka „V čele ŠtB“ – viz zobrazení pod čarou.

A tak z řady setkání a někdejších přátelství zůstaly jen obálky a dopisy v kufříku. Nedávno jsem se rozhodl alespoň trochu směsku obálek a pohlednic roztřídit a ponořil se do jejich neuspořádané hromady. Byla v ní také obálka poslaná z USA s adresou Tim Leatherman, Portland, Oregon. Tenhle dopis byl trochu z jiného soudku, než ty od kamarádů ze studentských let. Když jsem ho tehdy v roce 1976 ukládal, napsal jsem na něj tužkou pro lepší identifikaci: „Setkání u Matesů, ona – Vietnamka.“

Vše se zběhlo tak, že jsem byl s manželkou na návštěvě u spolužáka a kamaráda Ervína Matese v jeho podkrovním bytě V Horní Stromce, a tam jsme se setkali s manželským párem z Ameriky. Jak se Tim Leatherman dostal k Ervínovi, nevím. Možná sem přišel s nějakým Ervínovým přítelem. Když jsem se dotázal Aleny Matesové (Ervín bohužel už zemřel), zda si na tu návštěvu vzpomíná, odpověděla: „Vůbec ne, víš, kolik bylo u nás mejdanů?“

Také já si už na tu návštěvu příliš nepamatuji a mám podezření, že nás Ervín pozval, aby Tim a jeho žena měli s kým konverzovat. Na co si však dobře vzpomínám, byla Timova manželka Châu, která na mne udělala dojem. Mladá, krásná, inteligentní, taktně přehlížející poněkud přezíravý postoj některých přítomných k jejímu asijskému původu. Došlo mezi námi k jakémusi tichému srozumění. Například když ona – na rozdíl od svého manžela, typického Američana, vyrostlého v demokracii – projevila účast a pochopení našeho života ve státě s nedemokratickým režimem. Měla asi své zkušenosti. Nebo když já – na rozdíl od svých spolustolovníků, tak trochu se vytahujících před americkým párem odkazy na českou historii – jsem připomněl, že v době, kdy se u nás v hustých lesích proháněly barbarské kmeny, na území Vietnamu již vznikaly civilizované říše. Zkrátka a dobře, to byl asi ten důvod, proč jsem si dopis uschoval a napsal na něj „ona- Vietnamka.“

Když jsem ho měl před několika dny v ruce, mimoděk mě napadlo, jako už vícekrát před tím, co kdybych na internetu dohledal informaci o člověku, který mi tehdy v červnu 1976 dopis z Ameriky poslal. Čekalo mě překvapení už po vyťukání slov „Leatherman“ a „Portland.“ Google mi okamžitě do řádku nabídl „Tim Leatherman Portland Oregon,“ z čehož jsem pochopil, že Tim se nikam nepřestěhoval, a že žije stále ve městě, odkud mi psal. Další překvapení mi přinesl příběh, který jsem si na webu přečetl, a video, které jsem zhlédl.

O tom, že existují víceúčelové nástroje, kterým se u nás říká multifunkční nástroje, multinástroje či multitools, a které – na rozdíl od skládacích nožů – mají kromě nožů, pilek a šroubováků také kombinačky, jsem už řadu let věděl, jeden z nich používám. Netušil jsem však, že Tim Leatherman, kterého jsem kdysi dávno v Praze letmo potkal, byl tím prvním, který s nápadem přišel, podobný nástroj vytvořil, a dostal ho na trh. Přitom u kolébky jeho vynálezu byla právě cesta, kterou v letech 1975-1976 podnikl, a při níž navštívil také Prahu.

Propagační web firmy Leatherman o ní píše:

„Tim Leatherman (rodák z Oregonu) studoval strojní inženýrství na Oregonské státní univerzitě. Když byli Tim a jeho manželka Chau v roce 1975 na cestách po Evropě, neustále se setkávali s netěsnícími hotelovými kohoutky a s potřebou opravit na silnici jejich náladový Fiat. Tim si uvědomil, že by potřeboval víceúčelové nářadí, jehož základem jsou kleště. „Nosil jsem skautský nůž a používal jsem ho na všechno, od krájení chleba až po opravy auta. Ale já jsem si stále přál, kéž bych měl kleště!“.

Když se Tim vrátil do států, chopil se nápadu na „multinástroj“, vzal si několik náčrtků, které si při cestě udělal, a dal se do práce. Když Tim s prototypem nového nástroje začínal, odhadoval, že na něj bude potřebovat měsíc. Místo toho trvalo další tři roky, než vyrobil prototyp podle svých představ a podal žádost o patent. S patentovou přihláškou a s prototypem v ruce se pokusil svůj nápad prodat. Firmy, které oslovil, však bohužel nezabraly. Společnosti vyrábějící nože pokládaly jeho nápad za nářadí a pro společnosti vyrábějící nářadí to byla jen hračka. Nikdo neměl zájem.

Další tři a půl roku Tim dostával jeden odmítavý dopis za druhým, až do doby, kdy se spojil se svým přítelem ze studií Stevem Berlinerem, a na jaře roku 1983 obdrželi první objednávku na 500 nástrojů od společnosti Cabela a uvedli na trh první nástroj Leatherman.“

Chápu, že pro mnohé lidi objevuji objevenou Ameriku. Nástroje Leatherman představují značkové zboží uprostřed široké nabídky, která je také na našem trhu, a kterou dodávají na podobném principu i jiné firmy, například Gerber. Předpokládám, že každý domácí kutil, tremp či outdoorový sportovec o existenci firmy Leatherman dobře ví. To jenom já jsem o ní až do minulého týdne nic netušil.

Jenomže na druhé straně, kdo má doma dopis od Tima Leathermana vzpomínajícího na setkání v Praze?


Zde je jeho text (kliknutím na zobrazení lze zvětšit):

25. června 1976

Milá Jano a Milane,

Děkujeme za příjemné chvíle, které jsme s vámi strávili v Praze. Užili jsme si hodně zábavy jak s vámi dvěma, tak s Ervínem a Alenou ty dva večery, co jsme byli spolu.

Chau a já jsme měli dlouhou cestu poté, co jsme opustili Prahu. Do USA jsme se vrátili až 8. května 1976. Jeli jsme z Prahy přes Benešov, Tábor, Písek, Vimperk, Volary, Krumlov, Telč, Brno a Mikulov do Vídně. Scenérie v Československu byla krásná. Život v Čechách se mi také zdál být lepší než v kterékoli ostatní zemi východní Evropy, kterou jsme navštívili.

Po Vídni jsme jeli přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, znovu Turecko, Řecko, Jugoslávii, Itálii, Rakousko, Německo a Francii. V Íránu jsme zůstali téměř tři měsíce. Chvíli jsme tam pracovali. V Itálii do nás narazilo jiné auto, naše auto bylo zničeno, ale nebyli jsme při tom zraněni. Potom už cestování bylo obtížnější, protože jsme museli jet vlakem a autobusy.

Nyní máme byt v Portlandu a hledáme zaměstnání.

A co vaše práce? Čím se bavíte a jaké teď máte koníčky?

Doufáme, že se ozvete. Stále očekáváme, že dodržíte slib a pokusíte se nás navštívit, kdybyste přijeli do Ameriky.

S pozdravem

Tim + Chau Leatherman
4722 S.W. 42
Portland, Oregon 9722 USA
Tel (503) 244-7247

---

Důkaz o tom, že StB registrovala jak moji účast na studentských pracovních táborech v 60. letech, tak návštěvy mých zahraničních přátel.