Svého bývalého kolegy Jana Jiráka si vážím jako vzdělaného mediálního teoretika, který dokáže analyzovat a zobecňovat jevy společenské komunikace a snaží se je zasazovat do širšího kontextu společenských teorií. Nemohu se mu vyrovnat v sečtělosti, uznávám a obdivuji jeho rétoriku a vyjadřovací schopnosti, které ho nicméně občas zavedou na scestí elegantního, leč prázdného bonmotu. Jenomže když přijde řeč na zcela konkrétní problémy mediální praxe, již vícekrát jsem nabyl dojmu, že jeho analýzy a názory na řešení některých problémů jsou akademické, vycházející z ideálních a idealistických představ vnějšího pozorovatele a konzumenta medií se sklonem ke generalizujícím výrokům.

Viz například jeho názor, že „čtenář má stejné právo na pravdu i na lež“, nebo nedávné tvrzení, že Petr Pavel je pouhý marketingový konstrukt bez životního příběhu. Někdy ho v této souvislosti podezřívám, že do teoretického hávu občas balí také svoje subjektivní postoje líbí/nelíbí.

To všechno mě znovu napadlo, když jsem si přečetl "Rozbor předvolebních diskusních pořadů ČT Superdebata a Prezidentský duel 2023" zpracovaný dvojicí Jan Jirák a Martin Charvát pro Radu České televize. A zároveň jsem si znovu uvědomil, jak hodně záleží nejen na zjištěných faktech, ale také na jejich interpretaci, což se dá dobře zdokumentovat srovnáním Jirákova rozboru s Analýzou Superdebaty a Prezidentského duelu společnosti Media Tenor. Některá fakta se zde překrývají, například zkoumání konfrontačnosti moderátora Martina Řezníčka ve vztahu k účastníkům duelu nebo statistická data o množství replik moderátora, kterých bylo dvaapůlkrát více směrem k Andreji Babišovi než směrem k Petru Pavlovi.

Media Tenor k tomuto zjištění dodává:
„Moderátor byl nucen častěji přerušovat Andreje Babiše než protikandidáta Petra Pavla, protože lídr ANO se vyhýbal přímým odpovědí na jeho dotazy (...) Babiš se snažil maximálně využít vysílací čas pro svou volební kampaň a dehonestaci kandidáta (...) Zvýšená konfrontačnost Martina Řezníčka vůči Andreji Babišovi byla kontextově podmíněná obsahem tvrzení hosta. Moderátor naplňoval standardy novináře média veřejné služby, když upozorňoval na rozpory ve výpovědi, identifikoval některá tvrzení jako fakticky nesprávná nebo korigoval manipulaci Andreje Babiše s obsahem výpovědí Petra Pavla.“

Zcela jinak to vidí Jirákův rozbor, který po četných citacích konfrontačních replik říká:
„Expozice Duelu byla jednáním moderátora vychýlena směrem ke zdůrazňování nevěrohodnosti jednoho kandidáta a věrohodnosti a autority kandidáta druhého. (…) Zmíněné – převážně jednostranné – přerušování replik Andreje Babiše mělo někdy až podobu mentorských pokárání, čímž dochází k infantilizaci kandidáta – jeho snížení do pozice káraného nezdárného dítěte.“
V závěru pak Jirák s Charvátem konstatují:
“Obě sledované předvolební debaty, Superdebata a Duel České televize, vykazovaly známky porušování principu nestrannosti a rovného přístupu ke kandidátům. V případě Superdebaty se to projevovalo v rovině samotné dramaturgie pořadu (předem dané nerovné postavení účastníků) i v rovině chování moderátora, v Duelu byl nositelem oslabování principu nestrannosti právě moderátor.“

Z mého pohledu se Martinovi Řezníčkovi prezidentský duel skutečně příliš nevyvedl. Zvláště prvních patnáct minut debaty se moderátor rozhodl – nevím proč – postavit do role obhájce Petra Pavla proti podpásovým až lživým útokům Andreje Babiše (pan Pavel celý život mluví o válce, chtěl poslat vojáky na Ukrajinu, generál nevěří v trvalý mír, jednal s generálem, který zabíjí lidi na Ukrajině). Rovněž nešťastné bylo „vyvažování“ debaty stylem: „on jednal s Gerasimovem, vy zase jednáte s Foldynou a Skálou“, což Babiš pohotově využil k dalšímu demagogickému a lživému útoku: „Skála schvaloval srpnovou okupaci stejně jako tady pan generál.“

Naštěstí od patnácté minutě debaty – možná na základě pokynu z režie do sluchátek – Řezníček tuto taktiku opustil a došlo na věcná témata, v nichž Babiš opět uhýbal otázkám, aby se mohl více věnovat sebepropagaci a útokům na Petra Pavla. V této fázi byl Řezníčkův moderátorský výkon víceméně standardní, snad s výjimkou argumentace v případě Babišova agentství. Vyvrácení jeho obhajoby nemělo být podle mého názoru vedeno stylem: „já říkám, že to není pravda,“ ale odkazem na zdroje a citací dokumentů a nezpochybnitelných autorit.

V tomto ohledu s Janem Jirákem částečně souhlasím, když v Lidových novinách upozornil na to, že divák není zvědav na to, „že moderátor ví, že má pravdu“. Také mně občas vadí zvyk některých moderátorů za každou cenu, tedy i za cenu ukvapeného skákání do řeči, uvádět věci na pravou míru. Na druhé straně dogmatické trvání na zásadě, že by moderátor měl nechat bez povšimnutí nepravdy, evidentní zkreslování skutečnosti či lhaní, by bylo popřením hlavního poslání žurnalistiky ve funkcionalistickém pojetí, tj. zprostředkovávat veřejnosti pravdivé a relevantní informace. Že bezhodnotová žurnalistika, případně mechanické pojetí vyváženosti, podle něhož by pravda i lež (země kulatá/placatá) měly mít v respektovaných médiích právo na rovnocenný informační prostor, může být také škodlivá, lze dokumentovat na chování BBC před referendem o brexitu.

Velice záleží také na tom, jakou podobu ona nezbytná korekce polopravdy, lži či nesmyslu ze strany redaktora či moderátora bude mít. Zda bude klidná, věcná, bez emocí, s předložením konkrétních argumentů se zachováním poker face, nebo zda bude prudká, uspěchaná, prozrazující osobní angažmá v dané věci. Kdyby Martin Řezníček dělal rozhovor pouze s Andrejem Babišem, jeho reakce v první čtvrthodině by z hlediska profesionální žurnalistiky byly oprávněné. Jenomže tady v Prezidentském duelu měl Řezníček roli moderátora, nikoli zpravodajského redaktora, a vyvracení dezinterpretací Andreje Babiše a uvádění věci na pravou míru měl jako rozhodčí v ringu přenechat Petru Pavlovi, což ve zbytku pořadu také dělal.

Zatímco v případě Prezidentského duelu bylo možné nalézt jisté shody mezi oběma analýzami ve zjištěných faktech, pak v případě Superdebaty je rozbor dvojice Jirák/Charvát - lidově řečeno - zcela mimo mísu, ignorující běžnou praxi předvolebních kampaní, v jejichž počátečních fázích média veřejné služby kandidátům nabízejí naprosto stejné a rovné podmínky (série předvolebních rozhovorů), aby v závěrečné fázi zohlednila odezvu voličů podpořenou výsledky sociologických průzkumů. Tolik k výčitce, že "nerovnost postavení kandidátů byla vyjádřená samotnou scénou", v níž byli umístěni do středu ti, kteří získali nejvíce volebních preferencí.

Rozum mi zůstal stát údivem nad větou Jirákova rozboru: "Tento zcela nepochybně nerovný přístup ke kandidátům zřetelně stranící favorizované trojici (resp. dvojici – o tom dále) je ospravedlňován odkazy na výzkumy agentury Kantar. Je možné říci, že to, jak televizní debata (Superdebata) vymezila prostorové hranice jednotlivým kandidátům (což se následně promítalo do vedení diskuze a celkové struktury debaty), bylo neseno neproblematickou vírou v sociologická data." Kdo jiný by měl věřit sociologickým datům než dva sociální vědci, ověnčeni těmito tituly: Prof., Ph.D. Doc., Ph.D. et Ph.D.? Tak proč to vyčítat televizním pracovníkům?

Celý rozbor Superdebaty uvedený jmény McQuail, Luhmann, Bourdieu, která nás mají ohromit, vyvolává dojem, jakoby šlo o kritiku za každou cenu. Z mého pohledu výkon moderátora Martina Řezníčka byl v Superdebatě víceméně v normě. Vytkl bych mu jen dva momenty: jistou teatrálnost při komentování nepřítomnosti Andreje Babiše a také použití dehonestujícího slova "nesmysl" namísto korektnějšího "omyl, chyba, špatný výklad", když reagoval na výrok kandidáta Jaroslava Bašty, který jako prezident chce odvolávat vládu, přestože mu to Ústava neumožňuje. Jestliže Jirákův rozbor to hodnotí slovy: "Tím moderátor fakticky zbavil kandidáta Jaroslava Baštu možnosti „vyjednat si tvář“, určil mu ji sám, a to krajně nepříznivou a tím porušil princip nestrannosti", pak je dobré podívat se také do analýzy Media Tenor, která konstatuje: "Nejméně ukázněným hostem Superdebaty byl kandidát SPD Jaroslav Bašta (52% nekázeň), který na velkou část otázek moderátora odpovídal svými volebními hesly, zejména že odvolá vládu."

Závěr rozboru je vyloženě alibistický: "Autorům analýzy nepřísluší zjištěný výsledek hodnotit. Princip nestrannosti a rovného přístupu porušen byl (...) ale nemůže být prosazován mechanicky (...) mravní dilema obsažené v tématu diskuse či jiná zásadní okolnost života společnosti mohou ospravedlnit porušení zmíněného principu. Zda takové výjimečné okolnosti ospravedlňující porušení principu nestrannosti a rovného přístupu nastaly, nebo jestli se v případě prezidentských voleb 2023 jednalo o standardní demokratickou proceduru (...), nechť vyhodnotí jiní. "

Kdo sleduje diskuse o médiích veřejné služby a speciálně o České televizi na sociálních sítích, nemůže si nepovšimnout, že mají většinou stejný mustr. Najde se pochybení, omyl, nebo jednotlivost, která se nelíbí příslušnému diskutérovi, a hned na to následuje odsouzení celé České televize, Českého rozhlasu, včetně výzev na jejich zrušení. Pro jednotlivé neduživé stromy - pokud se vyskytnou a jsou-li skutečně neduživé - je celý les označen za nezdravý. Podobný dojem jsem měl při čtení Jirákova rozboru. Nehodnotil se celek, ale jednotlivosti, nevymezil se rozsah zjištěných nedostatků, z nichž některé byly fiktivní, protože byly vytrženy z kontextu, zveličil se jejich význam a transponoval se do celkového (alibistického) závěru.

Samozřejmě, že Jirákova rozboru (autoři dobře věděli, proč ho nazvali "rozbor" nikoli "analýza") se chopily řetězové maily a alternativní média, z nichž některé dokonce tvrdily, že Superdebata ovlivnila výsledek prezidentských voleb. Jakoby tady nebyly další superdebaty televize Prima a televize Nova v mnohem lepších - protože volebnímu datu časově bližších - vysílacích časech. S tím se dalo počítat. Horší je, že podobný názor, kdy pro jednotlivé stromy se nevidí les, zastávají i četní politici, kteří o budoucnosti médií veřejné služby a jejich financích rozhodují.

P. S. Jak nestrannost pojímá a chápe BBC viz Impartiality - Introduction a Impartiality - Guidelines

---

Příloha: Jak se vybíral ředitel České televize před čtvrt stoletím

Psal se rok 1997. Na české televizní scéně kralovala televize Nova s dvoutřetinovým podílem na televizní sledovanosti a její ředitel v pořadech Volejte řediteli úspěšně loboval proti zvýšení televizního poplatku, který od roku 1991 stále stagnoval na částce 50 Kč měsíčně („…měli bychom dostat konkurenta, vůči kterému už opravdu bude velmi těžké obstát…“ Volejte řediteli 16. listopadu 1996).

Členům Rady České televize a Českého rozhlasu, zvoleným na jaře 1992, končil pětiletý mandát, a tak ve dnech 26. února a 2. dubna Sněmovna zvolila nové členy Rady České televize. Na rozdíl od předešlé „Grygarovy“ rady volené v porevolučním nadšení podle osobnostního principu zohledňujícího morální a odborné vlastnosti kandidátů, tentokráte se volilo podle stranického klíče: 3 členy navrhla ODS, 3 ČSSD, 2 KDU/ČSL a 1 ODA.

Byla tu ještě jedna novinka: krátce před tím se politické strany dohodly – aniž se to ještě promítlo do zákona o ČT – že členové Rady České televize budou dostávat pravidelnou mzdu nad rámec jednorázových ad hoc odměn (do té doby ji údajně dostával jen předseda Grygar ve výši cca 2500 Kč měsíčně). A tak od března 1997 byli noví radní honorováni částkou 13 000 Kč, předseda Rady dostával 20 000 Kč měsíčně. Rada ČT se tak stala pro některé politické strany místem, kam bylo možné umístit jejich příznivce, politické zlatokopy (Juraj Podkonický ODS) nebo zasloužilé trafikanty (Václav Erben ČSSD). ODA se rozhodla nominovat mediální teoretiky a tak v Radě České televize zasedl Jan Jirák a v Radě Českého rozhlasu Barbara Köpplová.

Rok 1997 byl významný také tím, že v červnu začalo měření sledovanosti televize s využitím tzv. peoplemetrů, které nahradily dosavadní deníčkový výzkum prováděný každou televizí zvlášť. Měření přineslo přesnější data, dvoutřetinový podíl televize Nova na publiku se zmenšil na 55 procent. Na druhé straně se ukázalo, že v soupeření večerního zpravodajství Událostí ČT a Televizních novin Novy v 19:30 to Česká televize těžce prohrává 80:20, někdy ještě hůře.

Nevím, zda z pocitu odpovědnosti „když mě platí, měl bych být aktivní,“ nebo zda zapůsobilo přísloví „nové koště dobře mete,“ se nová rada energicky chopila svého poslání a v programovém prohlášení z 9. dubna oznámila, že „vedle povinností uložených jí zákonem se bude postupně věnovat jednotlivým oblastem televizní tvorby a jednotlivým sférám fungování televize jako organizační struktury.“ Tento aktivistický postoj přesahující „povinnosti uložené jí zákonem“ se nepříznivě promítl do vztahu nové rady a ředitele Ivo Mathého.

Rada vedená Janem Jirákem pod praporem posílení veřejnoprávnosti (na což byla okamžitě zpracována analýza u agentury Opinion Windows Ladislava Köppla) a s přihlédnutím k výsledkům peoplemetrového měření tlačila na Mathého, aby něco udělal se zpravodajstvím, které by mělo lépe konkurovat Nově, nejlépe tak, že vymění šéfa Petra Studenovského. Mathé však podle mého názoru nebyl příznivcem překotných změn, zásadně se do zpravodajství nemíchal, neboť důvěřoval lidem, kteří se osvědčili, a odmítal nápady radních, z nichž mnohé měly politický podtext.

Šestiletý ředitelský mandát Ivo Mathému vypršel v lednu 1998. Mathé byl jedním z 29ti kandidátů, kteří se přihlásili do několikakolového výběrového řízení, v jehož závěru zůstali kandidáti tři: Ivo Mathé, redaktor pražské redakce BBC Jakub Puchalský a ředitel brněnského studia ČT Zdeněk Drahoš. Za předsednictví Jana Jiráka Rada ČT rozhodla, že novým ředitelem se stane Jakub Puchalský. Že to nebyla dobrá volba, se ukázalo během dvaceti měsíců, když Puchalský sice prosazoval v ČT žurnalistické standardy BBC, ale nezvládl organizaci a ekonomiku programové tvorby televizního kolosu. Puchalského demise na podzim 1999 odstartovala proces, jenž vyvrcholil známou televizní krizí zimy 2000/2001, při níž odpor televizního personálu proti jmenování dalšího nezkušeného ředitele s visačkou BBC pramenil kromě jiného ze vzpomínek na zmatek, který Puchalský spolu se svým poradcem Lovittem v ČT způsobil.

Projekty obou kandidátů, na jejichž základě rada rozhodovala, je stále možné vyhledat a porovnat (zde projekt Ivo Mathého, tady projekt Jakuba Puchalského). Dnes už se nedozvíme, koho více přesvědčily učebnicové teze o poslání veřejné služby doplněné kritikou současného stavu (budeme to dělat jinak a lépe), a koho více přesvědčila Mathého podrobná a konkrétní analýza problémů a situace České televize a jejích perspektiv. Hlasování byl tajné. To však nesnímá odpovědnost za špatnou volbu z beder všech členů Rady ČT včetně jejího předsedy. Na druhé straně je třeba této radě i Janu Jirákovi přičíst k dobru, že když zjistila, že její výběr nebyl dobrý, a bylo třeba vybrat nového ředitele, nenechala se zlomit politickou scénou, která se okamžitě snažila využít prázdný prostor ve svůj prospěch a chtěla prosadit do ředitelského místa svého koně Kamila Čermáka. Rada proti vůli parlamentu dala nakonec přednost kompromisnímu kandidátovi Dušanovi Chmelíčkovi, za což rada včetně jejího předsedy zaplatila okamžitým odvoláním.