Říká se, že dějiny píší vítězové, a tak je nepochybně co slavit 20 let poté, co zanikla společná republika a vznikly dva samostatné státy Česko a Slovensko. Kdo by nechtěl být vítězem této pohnuté historie? Na rozdělení Československa je cenné, že nabízí tuto vítěznou pozici pro obě strany konfliktu. To je v dějinách, které jsou v podstatě tragické, poměrně vzácný případ tzv. „win-win“ situace, jak je známe z teorie her. „Vítězní“ Češi, stejně jako Slováci potom mohou s uspokojením tvrdit, že rozdělení Československa bylo jedině možné, ba bylo nutné, neboť jenom tak jsme dospěli k našemu „vítěznému stavu“: tedy vstoupili do NATO, do EU, vybudovali kapitálové (a jiné) trhy, potažmo kapitalismus jako takový, a hlavně rozvinuli demokracii.
Jak vidno, tuto vítězoslavnou historickou tezi lze hlásat docela upřímně a s uspokojením. Pokud by ale někdo chtěl zapojit také trochu té kritické reflexe, měl ještě kontrakticky vyloučit alternativy. Lze opravdu věrohodně tvrdit, že bychom uvedených historických výdobytků nedokázali dosáhnout také spolu se Slováky?

Po pravdě řečeno takových kontrafaktických argumentů se nabízí řada. S Vladimírem Mečiarem bychom asi do NATO vstupovali s hodně odřenýma ušima, neřku-li do Evropy - stačí si vzpomenout na „cirkus“, který si kolem toho užili Slováci. Budování kapitálových (a jiných) trhů by určitě probíhalo jinak, vždyť organizovat česko-slovenskou privatizaci ve spojenectví Klausovy ODS a Mečiarovy HZDS by nedokázala ani všemi mastmi mazaná Lest Historického Rozumu, o níž jako o režiséru dějin uvažoval filozof Hegel - stačí si připomenout upřímné zděšení české pravice z výsledků voleb na Slovensku v roce 1992. Nicméně všechny tyto argumenty přebíjí historický fakt, že výše uvedené výdobytky zvládli vykonat Slováci stejně jako Češi a rozdíly v provedení nejsou až tak veliké, takže přes všechno uspokojení, jež můžeme mít z české národní samostatnosti, pořád zůstává viset ve vzduchu otázka, zda by to společně se Slováky nešlo také tak (nějak).
Ať fakticky nebo kontrafakticky vzato, zánik Československa byl selháním nových politických elit vzešlých z listopadové revoluce 1989. Ty se zjevně v demokratických poměrech rozešly. Pohybovaly se totiž po různých historických trajektoriích a nikdo pořádně nevěděl, co s tím. Předchozí dějiny si vždy našly svá „vítězná“ řešení, avšak demokracie po roce 1989 to všem dohromady spočítala.

Když Československo v roce 1918 vzniklo, realizovala se v něm především česká touha po národním sebeurčení. Slovenské politické elity to přijaly, neboť byly slabé, pokud vůbec existovaly. Když se republika obnovovala po druhé světové válce, byly slovenské nacionální elity zase oslabené, jelikož se před tím zapletly s nacionálním Německem při spolupráci na tehdejší Nové Evropě. Teprve po pádu komunismu slovenské elity demokraticky posílily a měly volné pole působnosti. Slovenská profederální skupina se dostávala do izolace a ta česká se nestačila divit, že její dobré vládní recepty na Slovensku nebaští.

Václav Havel snil o autentické federaci, ale nic mu v tomto směru nevycházelo. Zkoušel vést tyto diskuse i v „rodinné“ atmosféře na Hrádečku. Když ale rozhovory v dobrém nikam nevedly, tak na podzim 1991 veřejně pohovořil o ohrožení státu a vyzval občany, aby jej na náměstí podpořili proti intrikám politiků. Jako prezident chtěl získat dekretální pravomoc, zřejmě aby mohl společný stát udržet i s touto výjimečnou mocí. Před konfrontací s federálním parlamentem nicméně ustoupil. „Bojovat“ za své návrhy poslal do parlamentu Michala Žantovského, a tak není divu, že parlament jeho návrhy i Žantovského náležitě „zúřadoval“.

Po volbách 1992 Václav Klaus (a ODS) a Vladimír Mečiar (a HZDS) udělali opak toho, co pro podobné situace navrhoval obhájce konsociační demokracie Arend Lijphart. Namísto toho, aby politické elity uzavřely kartelovou dohodu o udržení společného státu, tak se kartelově dohodly na jeho rozdělení. Zdá se, že Václav Klaus zprvu trochu doufal, že by se daly slovenské aspirace uspokojit jen na oko. Asi by neměl problém s tím, že by na Hradě trvale vlála také slovenská vlajka – narozdíl od té evropské. Jakmile ale Slováci požadovali suverenitu v mezinárodních vztazích a vlastní centrální banku, tak případná kartelová dohoda mohla mít jenom nulový politický obsah. Překážkou na jedné straně byla touha slovenských elit udržet se u moci pomocí nacionální mobilizace mas a na straně druhé touha českých elit rozjet velké kolo privatizací bez slovenského břemene.

Co jsme získali? Národní mytologie zdůrazňují, že samostatný stát přináší svobodu. My jsme se však od komunismu osvobodili již v listopadu 1989. Proto národní svobodu slavíme 28. října, kdy vznikla česko(slovenská) republika, a demokratickou svobodu slavíme 17. listopadu. Samostatné Česko zatím slavíme zdrženlivě. Tato naše „čtvrtá“ republika je totiž hodnotná jen výkony, které jsme ve svobodném státě dokázali. Nebylo toho málo, ale vždy na český způsob. A tak máme vstup do EU na český způsob, vybudování kapitalismu na český způsob, a demokracii na český způsob. Nad tím vším nyní spíše lamentujeme, ale nic z toho nenarušuje naši vítěznou tezi o rozdělení republiky jako jediném možném řešení. Ke stížnostem se nedávno připojil i Václav Klaus, když na setkání se slovenským prezidentem Gašparovičem prohlásil, že Slováci možná své svobody dokázali lépe využít. Možná by v tom někdo viděl ironii dějin, ale hegelovský lstivý rozum by jenom suše poznamenal, že dějiny dávají národům to, co si zaslouží.


(psáno původně pro Hospodářské noviny, zde rozšířená verze)