Věřím ministru obrany Lubomíru Metnarovi, že prožívá nejtěžší období své kariéry. Na ministerstvu je čtyři měsíce a už musí řešit smrt čtvrtého českého vojáka v afghánské misi. Tentokrát byl pachatel útoku z vlastních řad – zřejmě šlo o příslušníka afghánské armády. Útok zapadá do stále horší bezpečnostní situace v zemi. Potvrdily to víkendové parlamentní volby, které doprovázelo násilí. V Kábulu přišlo při útocích o život více než 15 lidí, v provincii Ghór si exploze vyžádala život 11 policistů.

Afghánské národní bezpečnostní síly nejsou příliš bojeschopné a spolehlivé. Bez Američanů by zajištění alespoň elementární bezpečnosti nezvládly. Je pravděpodobné, že do nich pronikl i Tálibán. Svědčí o tom řada incidentů, kdy afghánský voják nebo policista obrátil zbraň proti svým západním kolegům. Premiér Babiš chce mluvit s ministrem obrany o tom, zda je možné přijmout opatření, která by tyto útoky eliminovala. Je to nereálné. Jediné, o čem má smysl mluvit, je reflexe našeho zapojení do afghánského konfliktu. To je věc politiků. Diskuse přitom musí být oproštěna od prázdných frází. Na ty už není místo.

Jako vodítko se nabízí analýza operace v Afghánistánu prestižního britského think-tanku Chatham House už z roku 2014 na základě názorů 51 oficiálních amerických a britských činitelů – velvyslanců, vojenských poradců, příslušníků ministerstva obrany USA, členů Národní bezpečnostní rady, akademiků a analytiků. Čtyři závěry jsou nejpodstatnější.

Na strategické úrovni došlo k obrácení pojetí rozhodovacího procesu: nejprve se přijala strategie a teprve následně se dělaly analýzy, které ji měly podpořit. „Odvetná intervence“ v roce 2001 neměla stanovený jasný dlouhodobý cíl, došlo k záměně strategie za cíl. Způsob obrany Spojených států proti al-Kajdá vedoucí ke svržení vlády Tálibánu byl začátkem konce, neboť Tálibán nikdy nepředstavoval pro USA strategické ohrožení.

Naprosto nereálný byl plán vybudovat demokratický stát podle západních měřítek. Finančně náročné programy rekonstrukce nebyly dostatečné, navíc značná část prostředků na pomoc regionu skončila v rukou lokálních vládců.

Počáteční nerozlišování mezi Tálibánem a teroristy radikalizovalo táliby.

A nakonec použití nepřiměřené síly a značné „vedlejší ztráty“ v řadách civilistů způsobily, že koalice nikdy nevyhrála „srdce a mysl“ Afghánců (slogan z roku 2000).

Je škoda, že tato analýza zapadla a Američané s NATO, včetně nás, se motali a motají stále v kruhu. Takže jaká z něj může být cesta? Platí to, co jsem napsal minulý týden: úplná kapitulace není optimální i z toho důvodu, že se na bojišti objevil vedle Tálibánu i Islámský stát.

Ale dohoda s Tálibánem, pro který je Islámský stát cizí element, o nějaké formě národního usmíření je jediné smysluplné řešení. Američané už s tím začali a je na nich a na NATO, aby to neskončilo ve slepé uličce. Nebo snad chceme být v Afghánistánu, třeba i z „geopolitických důvodů“, dalších bezvýsledných sedmnáct let?

(Právo, 24.10. )