21. 06.

Zbytečný experiment místo činů

Miloš Balabán Přečteno 1353 krát Přidat komentář

Není to ještě tak dávno, co otázky bezpečnosti nebyly ve volebních kampaních klíčovým tématem. Vývoj ve světě i v Evropě v posledních čtyřech letech je ale katapultoval na přední místo politické agendy.
Zmínil to i premiér Bohuslav Sobotka na představení volebního programu ČSSD. Zdůraznil, že jeho vláda si toho byla vědoma, a proto věnovala zvýšenou pozornost a podporu složkám bezpečnostního systému. Navýšily se rozpočty policie, hasičů, armády a zpravodajských služeb. V sázce je hodně: bezpečnost rozhoduje i o prosperitě státu.

Zatím si nevedeme špatně. Vedle nejnižší míry nezaměstnanosti v EU jsme i šestou nejbezpečnější zemí na světě. Podívejme se na západ od našich hranic. Ve Francii stále platí po vlně teroristických útoků výjimečný stav, Británie letos zažila už tři a v Německu nemají masu uprchlíků úplně pod kontrolou.Nejen turisté, nýbrž i zahraniční investoři tak mohou při svém rozhodování, kam prioritně zamíří, zacílit na Česko. Nebude ale jednoduché udržet naše lichotivé bezpečnostní postavení. Není paradoxem, že by ho mohla částečně narušit Evropská komise tlakem na akceptaci uprchlických kvót?

Bezpečnostní rizika takového kroku nelze zlehčovat. Varující je informace ze Švédska, kde podle tamní Bezpečnostní policie došlo od roku 2010 k prudkému růstu počtu islamistů. Na počátku dekády jich byly dvě stovky, nyní jsou jich už tisícovky. Nekontrolovaný příliv migrantů k tomu mohl napomoci.Jsme tak tlačeni do rizikového „experimentu“. Na naše území by se mohly dostat bezpečnostně rizikové osoby a zároveň by hrozil konflikt mezi azylanty a našimi úřady, protože představy migrantů o podmínkách azylu se liší od německé či švédské reality. Tipl bych si, že by to vedlo k hromadnému odchodu zpátky na Západ. I když se v tomto případě dá ironicky poznamenat, že by Evropská komise dostala takovým experimentem na stůl hmatatelný důkaz o nefunkčnosti kvót. To by ale byla příliš vysoká cena.

Komise by se měla mnohem víc soustředit na to, jak bránit dalšímu uprchlickému přílivu. Jeden západní diplomat mi na nedávné pražské konferenci o bezpečnosti a obraně řekl, že je sice dobré mluvit o plánech na to, jak se Evropa bude bezpečnostně emancipovat a posilovat obranné kapacity, nicméně bylo by dobré podpořit už teď plány i činy. Konkrétně v Libyi, která tone v chaosu a je nástupištěm na cestu do Evropy desetitisíců, převážně ekonomických, migrantů. Avšak plánování a uskutečnění vojenské operace na blokádu pašeráků, obsazení části libyjského pobřeží a budování hotspotů sloužících k prověřování migrantů by byl složitější úkol než nesmyslné trvání na kvótách.

Zatím se bohužel vede jen byrokratická a nic neřešící bitva o kvóty. Je to škoda i pro prestiž EU mezi naší veřejností.

(Právo, 20.6.)

14. 06.

Ubrání se Evropa bez Američanů?

Miloš Balabán Přečteno 1277 krát Přidat komentář


Minulý pátek se v Praze konala konference o evropské obraně a bezpečnosti za účasti unijních špiček, českého premiéra, ministra zahraničí a obrany. Je to další signál, že obrana a bezpečnost patří na přední místo evropské agendy.A zároveň i potvrzení, že časy, kdy se Evropa mohla jednoznačně spolehnout na americký bezpečnostní deštník, pomalu končí. Evropští lídři si musí být vědomi rostoucí nebezpečnosti a nestability v okolí Evropy a zároveň i negativních trendů v transatlantických vztazích.

Nemusí to až tak úplně souviset s výměnou v Bílém domě. Na zmíněné konferenci to naznačila shoda mezi předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem a ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem o tom, že Američané „dramaticky změnili svou bezpečnostní politiku dávno před příchodem Donalda Trumpa“. I když ten tuto dramatickou změnu nyní zosobňuje v nebývalé míře. Formálně sice při návštěvě rumunského prezidenta potvrdil americkou věrnost článku pět Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení. Jenže jak vyplynulo z informací o večeři lídrů NATO na summitu v Bruselu, nevybíravě po evropských zemích požadoval už ne dvě, ale rovnou tři procenta HDP na obranu. Zároveň naznačil, že ty země, které dvě procenta nedávají, by měly dodatečně Spojeným státům zaplatit za svoji ochranu. Mělo to být i vzkaz spojencům, aby více kupovali americké zbraně? Takový „byznysový přístup“ nevěstí nic dobrého.

Ještě spornější jsou ale některé praktické americké kroky v zahraniční a bezpečnostní politice. Evropě přece nemůže být lhostejné, že Trump podněcuje na Blízkém východě vznik sunnitského arabského NATO pod vedením Saúdské Arábie, což je asi to poslední, co tam nyní Evropa potřebuje. Nebo snad někdo vidí přidanou hodnotu v tom, že Evropa bude mít ve své blízkosti eskalující střet sunnitské koalice podporované USA a koalice šíitské podporované Ruskem, který může generovat další uprchlické vlny a růst teroristické hrozby?

Na promýšlení strategií, jak si mají Spojené státy počínat v dnešním turbulentním světě, ale nemusí být v Bílém domě ani v Kapitolu příliš mnoho času s ohledem na stálé vnitřní spory kvůli Trumpovi a jeho okolí. Ochromuje to i zahraniční a bezpečnostní politiku.Stejný stav nejistoty může panovat i u nejsilnějšího evropského člena NATO – Británie, která po parlamentních volbách, kde premiérka Mayová utrpěla „nevýhru“, vstupuje do období politické nestability. Přidejme k tomu ještě nevyzpytatelné a od Evropy se vzdalující Turecko a máme zde nepříliš povzbudivou perspektivu příštího dění, jež může postihnout i akceschopnost NATO.

Nenastává tak čas pro rychlejší evropskou bezpečnostní emancipaci? Klíč k tomu drží Berlín a Paříž. A otázka, zda se Evropa ubrání bez Američanů, už nemusí být kacířská.

(Právo, 13.6.)

05. 06.

Bezpečnost nezaručí jen vojenské rozpočty

Miloš Balabán Přečteno 1712 krát Přidat komentář

Po bruselském summitu NATO s účastí Donalda Trumpa je jasno: americký prezident nebude ustupovat od svých prohlášení v předvolební kampani o tom, že ostatní členové Aliance se nemohou „vézt“ a musí zvýšit svoje vojenské rozpočty na dohodnutá dvě procenta HDP. Ve svém projevu to vyjádřil nediplomaticky přímo. Uvedl i přesnou sumu, která dnes chybí pro zajišťování kolektivní obrany: 119 miliard dolarů.

Zajímavé je, že se ve svém projevu nepřihlásil k článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení. I přesto, že jeho formulace je poměrně vágní a nezavazuje členy NATO automaticky ke vstupu do války může to signalizovat, že ochota Spojených států plnit tento článek bude záviset na ochotě spojenců zvyšovat svoje vojenské rozpočty. Může ale navýšení vojenských rozpočtů, masivní investice do zbraní a zbraňových systémů pomoci čelit hrozbě terorismu, který Trump identifikoval jako jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb, se kterou se NATO musí popasovat?

Při minimalizaci této hrozby nemohou stačit vojenské nástroje. V boji o „srdce a mysl“ lidí vystupuje spíše do popředí humanitární a rozvojová pomoc. A Evropa musí počítat s alokací zdrojů i na rekonstrukci válkou zničené Sýrie, kde expertní odhady hovoří o potřebě 350 miliard dolarů. Další na řadě je Afrika. Nigérie se za pár let stane třetí nejlidnatější zemí světa a vzhledem k působení teroristické organizace Boko Haram se lze ptát, jaké bezpečnostní dopady to bude mít na region, potažmo Evropu.

Podobné je to v západní Africe. Nedostatečný přístup obyvatel ke vzdělání a zdravotní péči, chudoba, vysoká nezaměstnanost, vysoká natalita (růst počtu obyvatel o téměř tři procenta ročně) a padesát procent obyvatelstva pod patnáct let vytváří výbušnou směs pro radikalizaci mladých lidí, kterým chybí perspektiva. Růst výdajů na rozvojovou politiku na OSN požadovaných 0,7 procenta hrubého národního produktu je tudíž zcela na místě. Německo toho chce dosáhnout za tři roky. Spojené státy naopak na ni dávají pouze 0,2 procenta, škrtají výdaje na bezpečnostní asistenci blízkovýchodním zemím o osmdesát procent, rozvojovou pomoc Egyptu o polovinu.

A navíc vidíme Trumpovo odmítavé stanovisko k Pařížské klimatické dohodě. Přitom negativní klimatické změny zvláště v rozvojových zemích mají silné bezpečnostní dopady. Není to všechno důkaz zmatené americké zahraniční a bezpečnostní politiky, kterou dnes kritizuje německá kancléřka Merkelová?

Ve světle aktuálního vývoje ve světě musíme nově definovat pojem bezpečnosti. Nejde jen o bezpečnost v úzkém slova smyslu, ale i o přístup k lidem, zajištění jejich práv, udržitelné životní úrovně. Proto je nezbytná spolupráce napříč různými oblastmi, jako jsou průmysl, ekologie, zahraniční a bezpečnostní politika.To vše může pomoci eliminovat násilí a konflikty, hledat mírová řešení. Nepochybně ale platí, že pouze navyšování vojenských rozpočtů vyšší bezpečnost Evropě nezajistí.

(Právo, 2.6.)

23. 05.

Washingtonský thriller a evropské otazníky

Miloš Balabán Přečteno 1725 krát Přidat komentář

Dění ve Washingtonu připomíná thriller. Okolo podezření ze spojení prezidenta Trumpa a jeho okolí s Rusy před volbami se rozpoutala politická i mediální hysterie, která se rozrůstá dalšími a dalšími obviněními. Zapletly se do toho i zpravodajské služby, dochází k únikům informací, které mají za cíl poškodit prezidenta.Žádné důkazy o spiknutí zatím předloženy nebyly, nicméně stálé opakování obvinění přesvědčuje veřejnost, že americké instituce nebyly schopny eliminovat zahraniční vměšování do americké politiky. Zvnějšku to ale spíše vypadá tak, že jde o vzájemné vyřizování účtů v jejím rámci, což začíná paralyzovat vládnutí v nejsilnější zemi světa.

Za takových okolností vyjel Trump na svoji první zahraniční cestu. Možná trochu v roli „chromé kachny“.Tento termín se sice používá pro americké prezidenty na konci jejich mandátu mezi volbou a inaugurací, může ale platit i pro prezidenta, který má svázané ruce domácím chaosem. V každém případě bude Trump muset myslet víc na dění ve Washingtonu než na blízkovýchodní a evropskou misi.Deklarovaná ambice pohnout s „uzlem protikladů“ na Blízkém východě je i proto dvojnásob příliš ambiciózní. V Saúdské Arábii nicméně vidíme tradiční schéma americké politiky: dodávat ještě víc zbraní je prvotním zájmem.

Nedemokratická monarchie, která by se měla víc starat o vnitřní stabilitu země, koupí od Američanů zbraně za 110 miliard dolarů a v perspektivě deseti let za dalších 350 miliard. Trump tím ovšem alespoň naplní svoje předvolební heslo „Amerika na prvním místě“ udržením pracovních míst ve vojenskoprůmyslovém komplexu. Další militarizace Blízkého východu nevěstí nic dobrého zvláště pro Evropu, kam Trump zamíří na minisummit NATO v Bruselu. O tom zde zřejmě řeč nebude, ostatně bruselské jednání si podle všeho neklade velké cíle.

Z Trumpových úst evropští lídři a turecký prezident mohou hlavně slyšet, co už vědí: NATO není zastaralé a je třeba dávat dvě procenta HDP na obranu. I když u Trumpa si člověk nemůže být jist, že neprohlásí něco, co zahustí atmosféru.Evropané přesto musí zbystřit. Pokud by snad v USA pokračovala destrukce vnitřní politiky, mohlo by dojít k vakuu v mezinárodní politice. Na to ostatně upozornil minulý týden ve Washingtonu německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.Evropa zranitelnější se svými vnitřními tenzemi, ve světě, který se stal znovu nepředvídatelným, bude muset ještě víc přemýšlet o samostatnější politice v globálním rámci. Úvahy o evropském jádru a periférii tak mohou nabývat ještě rychleji na důležitosti. I pro nás.

(Právo, 22.5.)

18. 05.

Na Hedvábné stezce

Miloš Balabán Přečteno 2568 krát Přidat komentář

Návštěva prezidenta Miloše Zemana v Číně je zastíněna vládní krizí. I přes všechny turbulence, které doma i s prezidentem zažíváme, je ale dobře, že k návštěvě došlo. Ostatně je to i vizitka dosud úspěšné vlády, která se podílela na restartu česko-čínských vztahů. Vrcholem návštěvy je účast na fóru k čínskému projektu Pás a Stezka, který má navázat na existenci dávných Hedvábných stezek spojujících před mnoha stoletími Čínu se světem. Počítá se s jejich obnovením v moderním hávu pozemního a námořního propojení Číny s řadou asijských, evropských a afrických zemí. Na projektu se má podílet 64 zemí, podílejících se 40 procenty na globálním HDP, kde žije 60 procent světové populace.

Mnozí na Západě vyjadřují obavy z nového čínského projektu, který posiluje geopolitický vliv Číny ve světě, a zvláště pak v Eurasii. Neotevřely mu ovšem cestu i chyby Západu? Ekonomická krize, která vypukla v USA v roce 2008, málem položila globální ekonomiku a Čína měla lví podíl na tom, že k tomu nedošlo.Zároveň si uvědomila, že pokud chce být skutečnou globální mocností, musí mít samostatnější vizi nejen svého, ale i globálního rozvoje nezávislejší na Západu.

I proto přichází čínský prezident Si Ťin-pching v září 2013 s projektem Pás a Stezka. Primárním cílem je udržet dynamiku čínského růstu další ekonomickou expanzí do okolního světa. Podmínkou jsou mohutné investice do infrastruktury – silnic, železnic, přístavů, elektráren, které usnadňují průmyslový rozvoj i za hranicemi Číny. Ta tím na straně jedné rozšíří odbytiště pro svoje výrobky a podpoří domácí růst, na straně druhé se bude podílet na ekonomickém rozvoji spolupracujících zemí. Nepochybně zajímavá perspektiva i pro ty země EU, které se potýkají s nemalými hospodářskými problémy.

Expertní prognózy přitom hovoří o tom, že by díky kvalitnímu infrastrukturnímu propojení Číny s Evropou měl mezinárodní obchod zemí EU stoupnout až o šest procent. Je tudíž logické, že se Česko snaží být u toho.„Infrastrukturalismus“ v čínské režii se tak stává dalším -ismem měnícím svět. Je podpořen i velkými finančními zdroji, kterými Čína disponuje a které alokuje i do nové Asijské infrastrukturní a investiční banky.

Do banky vstoupilo navzdory nelibosti USA i čtrnáct zemí EU, včetně Německa, Francie, Itálie, Polska a Maďarska, které chtějí z čínských záměrů profitovat. Stejně jako Británie, která je již z EU jednou nohou venku. Česko v ní zatím chybí a možná by bylo dobré se dozvědět od ministerstva financí proč. Zásadnější ale jsou další přesuny globální moci a vlivu. Legendární Francis Fukuyama dokonce napsal, že pokud projekt Pás a Stezka splní očekávání čínských plánovačů, pak Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace zásadní proměna. A každé naše budoucí vlády i prezident budou muset bez ohledu na politické zabarvení brát tuto realitu na vědomí.

(Právo, 16.5.)

10. 05.

Úleva po Francii? Může být dočasná

Miloš Balabán Přečteno 1808 krát Přidat komentář

V březnu 2016 přišla americká novinářka Anne Applebaumová na stránkách listu Washington Post se scénářem, že se nacházíme v době, kdy stačí dvě nebo tři špatné volby a může nastat konec NATO, Evropské unie nebo liberálního řádu jako celku. Zatím konce ještě nenastaly. Došlo ale k neočekávanému brexitu a též k neočekávanému zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Evropa a Británie stojí před konfliktním rozvodem. Heslo EU „jednota v různosti“ střídá příměr o životě v různých galaxiích a Brusel i Berlín chtějí Británii přitlačit ke zdi. Bude to produktivní, např. i pro fungování NATO, uvážíme-li, že Británie je nejsilnější evropskou vojenskou mocností? Na Donalda Trumpa zatím vcelku platí brzdy a protiváhy amerického politického systému. Nicméně nepředvídatelnost v Trumpově domácí a zahraniční politice nemusí až tak úplně zmizet. Ve světě řady konfliktů a složitých výzev v podobě environmentálních problémů, islamistického terorismu nebo migrace, kde oslabený Západ složitě hledá cesty, jak se vyrovnávat s rostoucím vlivem Číny a Ruska, to není bez rizika.

A z každých voleb v evropské zemi, které byly před pár lety jen rituálem, zda vyhraje pravice, nebo levice a nic moc se nezmění, se nyní stávají střety o budoucnost Evropy. Tradiční strany ustupují ze svých pozic a politický prostor zaplňují populisté a krajní pravice. Zatím úplně nevyhrávají, ale přesto posilují. Francouzské prezidentské volby byly zatím nejtěžší zátěžovou zkouškou. Dopadla pro Francii a EU dobře, i když se štěstím. Vždyť ještě před půlrokem byl Emmanuel Macron v závodě o Elysejský palác třetím či čtvrtým vzadu. Po skandálech kandidáta pravice Françoise Fillona a neschopnosti levice se nakonec mladý ambiciózní bankéř stal jediným volitelným protikandidátem Marine Le Penové.

Jenže volba Macrona byla jako už několikrát v Evropě nikoli volbou pro někoho, spíš proti někomu. A i když byla Le Penová jasně poražena, téměř 34 procent hlasů, které získala, varuje. Třetina společnosti řekla ano jejím receptům proti dopadům globalizace a imigrace. Bude ale Macron v rámci systému schopen nabídnout těm, kteří vnímají, že jsou tímto systémem poškozováni, jinou alternativu než krajní pravici a populisty? A zároveň naplnit očekávání těch, kteří ho volili, že si poradí se všemi ekonomickými neduhy a problémy Francie? Jako investiční bankéř a absolvent elitní školy ENA musí vědět, že je to i v kontextu problémů Evropy nadlidský úkol. Navíc bez politického zázemí, neboť jeho hnutí En Marche! je pouze amorfní strukturou a je otázka, zda může uspět v parlamentních volbách. Lidé přesto mohou vzhlížet k Macronovi jako ke spasiteli, podobně jako tomu bylo u Obamy v USA. Rozčarování pak bývají o to větší.

A v Bruselu by úleva neměla být vystřídána jistotou, že brexit představoval jen anomálii. Další zkouška je před námi v Itálii, kde italští populisté už číhají na svou příležitost v dalších volbách.

(Právo, 9.5.)

03. 05.

Válka, nebo diplomacie? Dilema nejen pro Trumpa

Miloš Balabán Přečteno 1534 krát Přidat komentář

Krize okolo Severní Koreje se dotkla i Česka, když údajně kvůli ní došlo k odložení návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě. Amerického prezidenta Donalda Trumpa určitě krize hodně zaměstnává. Za pochodu se přesvědčuje o složitosti vládnutí supervelmoci. V rozhovoru pro agenturu Reuters připustil, že může dojít k velkému konfliktu se Severní Koreou, zároveň ale řekl, že by rád záležitost vyřešil diplomaticky.

Už si je zřejmě vědom toho, že jednostranné vojenské řešení, o kterém zpočátku mluvil, by spíše nahrálo do karet nepředvídatelnému Kimovi III., zvýšilo by zranitelnost Jižní Koreje i Japonska a zkomplikovalo by vztahy s Čínou. Bez ní se severokorejský problém vyřešit nedá.Ve hře je i ekonomický faktor. Stačí si uvědomit význam všech tří zmíněných aktérů pro globální ekonomiku a negativní dopady případného konfliktu na její kondici.

Donald Trump tak po sto dnech vládnutí vidí limity emocí v zahraniční politice. Ty převážily v Sýrii a Američanům to ztíží jejich pozici. Co bude následovat po raketovém útoku na jednu ze syrských základen?
Pozemní operace amerických vojsk je mimo realitu. Větší tlak na odstranění prezidenta Asada? Nebude to kontraproduktivní, vezmeme-li v úvahu, že ze 16 miliónů Syřanů jich dvě třetiny žijí na území kontrolovaném Asadem? Trvat na jeho odstoupení jako na podmínce politického urovnání konfliktu znamená trvat na pokračování války. Pokud se USA chtějí někam posunout, musí jednat s Ruskem.

Bolehlavem je i Afghánistán. Nedávné svržení největší americké nejaderné bomby na základnu Islámského státu v Af -ghánistánu spíš podtrhlo bezradnost, jak zde postupovat dál. IS začíná bojovat s Tálibánem a atentát, při kterém Tálibán zabil 140 afghánských vojáků, ukazuje, že vláda nemá situaci pod kontrolou. Američané v zemi zůstávají, je to ale dlouhodobě udržitelné? Nebude nutné nacházet politické řešení s Ruskem a Čínou?

Evropané zatím vyhlížejí Trumpa na summitu NATO koncem května v Bruselu. Očekávají, že potvrdí to, co řekl generálnímu tajemníkovi NATO Stoltenbergovi, že již není zastaralé. Bude ale tlačit na navyšování jejich vojenských rozpočtů na dvě procenta HDP. Třeba jim i připomene, že sám rozhodl o zvýšení již tak vysokého vojenského rozpočtu o 54 miliard dolarů. Jenže za jakou cenu? Výrazně seškrtal rozvojovou pomoc nebo rozpočet ministerstva zahraničí.

Mají spojenci postupovat stejně? Zajímavé je, že Trumpův ministr obrany James Mattis v roce 2013 jako tehdejší velitel centrálního velitelství americké armády poznamenal, že pokud nebude dostatečně financováno ministerstvo zahraničí, bude muset kupovat víc nábojů, a čím víc jsou podporováni diplomaté, o to menší může být vojenský rozpočet. Střízlivá úvaha. Dnes je to jinak. Přesto není od věci položit otázku: může růst vojenský rozpočet, aniž je zcela jasno o povaze hrozeb a o strategii, jak jim čelit? Taková otázka nepochybně neplatí jen pro Spojené státy.

(Právo, 2.5.)

29. 03.

Dluhy, války, výhrůžky

Miloš Balabán Přečteno 2249 krát Přidat komentář

Donald Trump stojící v čele nejsilnější země Severoatlantické aliance vzkázal po svém setkání s Angelou Merkelovou, která vede nejsilnější zemi Evropy, že „Německo dluží NATO ohromné množství peněz a Spojené státy musejí být placeny víc za silnou a velmi drahou obranu, kterou poskytují Německu“. Zároveň Turecko omezuje své aktivity v NATO na protest proti tomu, že některé evropské země nemají příliš pochopení pro nedemokratické praktiky prezidenta Erdogana a odmítají přenesení kampaně před referendem o posílení prezidentských pravomocí s účastí tureckých politiků do evropských měst.

Leckterý ostřílený alianční diplomat na to může říci, že v politice často padají ostrá vyjádření, přesto míra společných zájmů, propojenosti a vzájemné závislosti je tak velká, že to fungování NATO neohrozí.
Generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg v případě slovních přestřelek s Tureckem diplomaticky vyzval všechny zúčastněné ke vzájemnému respektu. Není už nicméně překračován Rubikon? Turecké výpady, okořeněné Erdoganovými přirovnáními Německa k fašistickému státu, totiž zapadají do tektonických změn vnitřní a zahraniční turecké politiky. Doma se jedná o nastolování nedemokratického režimu a vně o prosazování nových mocenských zájmů, které jsou v mnoha ohledech v rozporu s politikou NATO i EU. A Trumpovy účetnické výhrůžky Německu nejsou nějakým izolovaným gestem, nýbrž zapadají do posunu americké geopolitické strategie směrem k izolacionismu a protekcionismu.

V NATO tak může být stále těžší všechny spory překonávat. Ostatně dokáže si někdo představit, jak by mohlo NATO fungovat v případě, že by došlo k obchodní válce mezi Evropou a Spojenými státy? Nemusí to přitom být science fic tion. Reportéři německého deníku Bild položili předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi otázku, zda je Evropa schopna vést obchodní válku s USA.Juncker nejprve kontroval protiotázkou, zda jsou Američané připraveni vést obchodní válku s Evropou, a dodal, že by neodpovídala ani zájmům Evropy, ani USA. Následně ale řekl: „Musíme brát vážně protekcionistická prohlášení administrace Trumpa a být připraveni.“

Věřil by někdo před pouhým půlrokem, že místo zóny volného obchodu mezi USA a Evropou bude ve hře možnost obchodní války? Lídři Unie to tak dnes nemají jednoduché, když dva důležití spojenci nejsou vůči ní přátelsky naladěni a navíc jsou i nepředvídatelní. Po římském summitu, který deklaroval vůli Unie zachovat a v její integraci pokračovat, by to ale chtělo i více sebevědomí. Proč Trumpovi nepřipomenout, že především Evropa hodně doplatila na nepromyšlenou a neúspěšnou americkou intervenci v Iráku, která začala právě před čtrnácti lety a spustila lavinu bezpečnostní nestability? Evropu stojí nemalé peníze a úsilí jí čelit. Odpověď na to, kdo komu co dluží, pak může vypadat poněkud jinak.

(Právo, 27.3.)

14. 03.

Turecko na hraně a za branami

Miloš Balabán Přečteno 2900 krát Přidat komentář

Nizozemská vláda se rozhodla i za cenu zhoršení vztahů s Tureckem nepřipustit na svém území kampaň zaměřenou na příslušníky turecké menšiny s cílem získat je pro podporu zavedení prezidentského systému šitého na míru prezidentu Erdoganovi v nadcházejícím referendu. Musela to udělat i s přihlédnutím k tomu, že ve středu čekají zemi parlamentní volby, kde má šanci na vítězství strana Geerta Wilderse se svojí protiimigrační a protiislámskou orientací.

K rozdmýchání vášní a znejistění obyvatel ovšem již pokus o přenesení turecké vládní propagandy do ulic, a to nejen nizozemských měst, stačil. Erdogan přitom fakticky pomáhá nejen Wildersovi, ale i dalším krajně pravicovým a populistickým stranám v celé Evropě, hlavně v Německu a Francii.

Domnívám se ale, že musel dobře vědět, jaké kontroverze turecký politický útok vyvolá. Mohou se totiž na domácí scéně velmi hodit. Po neúspěšném letním puči se represe kvůli údajné příslušnosti k údajnému osnovateli puče Fethullahu Gülenovi dotkly přímo či zprostředkovaně až miliónu lidí. „Čištění“ státních i nestátních institucí lze klidně přirovnat k honu na čarodějnice.

Dějí se věci nevídané. Turečtí generálové a důstojníci ze členského státu NATO žádají o politický azyl v jiném členském státu a propuštění profesoři z tureckých vysokých škol hledají angažmá na evropských univerzitách, včetně naší Univerzity Karlovy.

Jenže čistky ještě prohlubují mnohé potíže, do kterých se Turecko dostalo: slepá ulička v řešení kurdské otázky, ekonomický propad reprezentovaný pádem turecké liry, zpomalení ekonomiky ze skoro devíti procent v roce 2011 na loňská tři procenta, růst nezaměstnanosti, která dosahuje už téměř dvanácti procent, a v neposlední řadě prudké zhoršení bezpečnostní situace s řadou krvavých teroristických útoků.

Nemalá část společnosti také vyjadřuje nespokojenost s další islamizací země, což může prezidentský systém ještě umocnit. K vypuštění páry z přetopeného hrnce proto může přijít vhod „vyrobit“ z Evropy obraz nepřítele, ať to stojí, co to stojí.

Evropa se tak znovu přesvědčuje, že Turecko je bohužel nepříliš spolehlivý partner. V kontextu dění na Blízkém východě i toho, že na Turecku závisí vnitřní bezpečnost EU díky „protiuprchlické“ dohodě, to není moc povzbudivé. A může být i hůř.

Nelze brát na lehkou váhu úvahy, které se v Turecku objevují na vládní a expertní úrovni: Turecku je třeba navrátit jeho dřívější mocenskou váhu, třeba i tím, že se zpochybní hranice Turecka nespravedlivě stanovené po první světové válce. A horizont takových úvah? Rok 2023, kdy bude Turecko slavit sté výročí založení republiky.
To by měl být prezident Erdogan, jako již autokratický vůdce, teprve čtvrtý rok ve funkci prezidentského období začínajícího v roce 2019…

To, co se děje v Evropě dnes, je tudíž jen začátkem dalšího velkého evropského bolehlavu. Zbývá jen věřit, že se tomu věnuje v Bruselu a v dalších evropských metropolích zvýšená pozornost. Hlavně u těch, co se zabývají hybridním válčením a nepřátelskou propagandou.

(Právo, 14.3.)

03. 03.

Vítejte v „postamerickém“ světě

Miloš Balabán Přečteno 2079 krát Přidat komentář

Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově, která je „bezpečnostním Davosem“, nesl její klíčový dokument o trendech ve světě název Post-pravda, Post-západ, Post-řád ?

Je to zvláštní triáda vypovídající o zmatenosti západní politiky. Odvíjí se hlavně od dění ve Spojených státech. Připomíná to dobu před třiceti lety v socialistických zemích, jejichž tehdejší vedoucí představitelé byli zaskočeni novou politikou Moskvy. Dnes jsou naopak američtí spojenci v Evropě zaskočeni děním ve Washingtonu s prezidentem Donaldem Trumpem. Wolfgang Ischinger, předseda mnichovské konference, dokonce napsal, že Spojené státy, k jeho lítosti, nepřicházejí v úvahu pro roli symbolického politického a morálního vůdce Západu.

Změna americké politiky ale vyplývá i z rostoucích tenzí a protikladů ve Spojených státech. Ve čtyřleté prognóze o globální budoucnosti Národní zpravodajské rady USA, letos s horizontem do roku 2035, se např. dočteme o rostoucí příjmové nerovnosti v Americe i o tom, že podíl amerických mužů ve věku 25–54 let, kteří nemohou najít práci, je největší od velké deprese ve třicátých letech minulého století. A závěr? Pochybnosti o reálnosti „amerického snu“ a globální ekonomické integraci.

Spojené státy se nacházejí v systémové krizi, která vynesla do prezidentského křesla Trumpa. První měsíc jeho vládnutí to potvrdil – společnost v USA se stále víc polarizuje, což podkopává vnitřní stabilitu. Odpovědí Trumpa je izolacionistický koncept Ameriky na prvním místě. Svědčí o tom i jeho první kongresový projev. Sníží se výdaje na diplomacii, rozvojovou pomoc, dále se bude tlačit na spojence v NATO, aby platili víc za obranu. Ušetřené peníze chce věnovat na program národní obnovy.

Evropa tak musí přemýšlet o nové realitě světa bez spoléhání na „velkého bratra“. Nebude to ovšem bezrizikové.
Po Mnichovu jsme mohli vyslechnout od evropských politiků slova ulehčení o tom, že Spojené státy se neodvracejí od NATO a bezpečnostní spolupráce s Evropou, i když podmíněné požadavkem na zvyšování vojenských rozpočtů.

Evropané, včetně nás, to mohou začít naplňovat. Jenže co když Trump v souladu s novou mantrou, že kdo chce v Americe prodávat, musí zde také vyrábět, bude zároveň vytvářet obchodní bariéry v podobě vyšších cel nebo speciálních daní? Nemůže to nabýt až podoby obchodní války? Není to nereálné. První na ráně může být nejsilnější člen EU – Německo. To v roce 2016 vyvezlo do USA zboží za víc než 125 miliard eur, dovoz ale činil pouze okolo 50 miliard a ani americká digitální ekonomika tuto obří nerovnováhu nesrazila.

Němci se již dočkali z USA varování, že se to musí změnit. Michael Hüther, šéf vlivného Institutu pro ekonomický výzkum, k tomu otevřeně řekl, že Trump je rizikem pro německý byznysový model. Neovlivnilo by to i vztahy v NATO?

Americko-německý střet by byl rizikem i pro nás s enormním napojením na německou ekonomiku. A co když se k tomu ještě přidají tenze v obchodu mezi USA a Čínou?

Vítejte v „postamerickém“ světě…

(Právo, 2.3.)

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy