09. 08.

Chaos, sankce a konkurenční boj

Miloš Balabán Přečteno 1310 krát Přidat komentář

Známý americký publicista Fareed Zakaria minulý týden v listu Washington Post komentoval výsledky průzkumu veřejného mínění agentury Pew Research Center ohledně hodnocení vládnutí prezidenta Donalda Trumpa ve 37 zemích světa.

Že Trumpovi důvěřuje jen 22 procent dotázaných, překvapením nebylo. Dvojnásobek podpory německé kancléřky Angely Merkelové označil Zakaria za symbol, kam až došlo Německo po roce 1945. A větší důvěru než Trumpovi, i když jen o šest, resp. pět procent, vyjádřili respondenti čínskému a ruskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a Vladimiru Putinovi.

Důvěra ve Spojené státy je na 49 procentech. A v sedmi z deseti evropských zemí v průzkumu věří, že Čína je vedoucí světovou mocností, nikoliv USA. Na mysl mi tady vytanul úvodník z listu China Daily, který před hamburskou schůzkou G20 hlásal, že v momentu, kdy vládnou obavy z amerického protekcionismu a brexitu, by měly být Čína a Německo „dohlížiteli“ globalizace a volného obchodu.

Zakaria k průzkumu připomněl, že před devíti lety psal v úvodu své knihy Postamerický svět, že nepůjde o snižování vlivu Ameriky, jako spíše o vzestup zbytku světa. Jenže uprostřed chaosu Trumpova prezidentství přichází postamerický svět rychleji, než očekával.

Možná i proto, že nyní nemá establishment čas řešit domácí problémy, jež také srážejí prestiž a autoritu USA ve světě. Sám Zakaria před šesti lety psal o americkém zaostávání za světem ve výstavbě infrastruktury, při financování vědy, fungování systému státního vzdělávání a imigrační politiky i o největší míře kriminality z rozvinutých zemí. O výši amerického zadlužení nemluvě. V zahraniční politice vidíme mix ústupu od globální odpovědnosti zosobněný odmítnutím Pařížské klimatické dohody spolu se zhoršováním vztahů se všemi klíčovými světovými aktéry - Ruskem, Čínou i EU.

Potvrzuje to i rozhodnutí amerického Senátu z 27. července o přitvrzení protiruských ekonomických sankcí. Nebylo ale jejich cílem primárně Německo a několik dalších evropských zemí místo Ruska?
V sankcích se totiž počítá s možností postihu cizích společností, které investují do energetických projektů ve spolupráci s Ruskem. Na prvním místě je plynovod Nordstream2. USA zároveň deklarují, že chtějí dodávat zkapalněný plyn do Evropy. Sankce tak pomáhají americkému byznysu.

Reaguje na to i prohlášení rakouského kancléře Kerna a německého ministra zahraničí Gabriela, se kterým souhlasila i kancléřka Merkelová. Praví se v něm jasně, že „energetické zabezpečení Evropy je věcí Evropy a nikoliv Spojených států“.

Polsko jako odpůrce Nordstreamu si to jistě nemyslí. Z americké politiky „Německu navzdory“ musí mít radost a další doutnající spor uvnitř EU tak může vypuknout s plnou silou - spor o smyslu protiruských sankcí ve chvíli, kdy z nich Američané udělali i nástroj konkurenčního boje. Navíc podle informací z Bílého domu se uvažuje i o sankcích proti Číně kvůli Severní Koreji. Podíváme-li se na rozsah obchodu mezi USA a Čínou, nedává to příliš logiku, nicméně za Trumpa se asi nedá vyloučit nic. Že by to „kolaterálně“ zasáhlo i Evropu přitom nemůže být pochyb.

Třeba se ale právě takto blížíme k postamerickému světu, kde Spojené státy už mohou být se svou politikou pro Evropu zcela nepředvídatelné a mohou se proměňovat ze spojence v geopolitického konkurenta. Další průzkum o americkém vládnutí v blízké budoucnosti pak může dopadnout v Evropě zas o něco hůř.

(Právo, 3.8.)

26. 07.

Polská jízda

Miloš Balabán Přečteno 1697 krát Přidat komentář

Před osmadvaceti lety bylo Polsko stejně jako dnes v centru mimořádné pozornosti. Jednání u kulatého stolu mezi do té doby absolutně vládnoucí komunistickou stranou a opoziční Solidaritou vyústilo v její faktické vítězství v tehdy ještě polosvobodných parlamentních volbách. A v srpnu stanul v čele nové vlády první nekomunistický premiér v celém sovětském bloku Tadeusz Mazowiecki. V roce 2017 vidíme jiný obraz, vše je v jakoby obráceném gardu. Necelé dva roky od vítězných voleb směřuje vládnoucí neokonzervativní strana Právo a spravedlnost v čele s Jaroslawem Kaczyňským k nastolení absolutní moci jedné strany.

Po převzetí kontroly nad vládou, čistkách ve státních institucích, v armádě a v médiích došla řada i na justici. Nově přijaté zákony polským Sejmem o nejvyšším soudu a soudní radě by v podstatě zlikvidovaly nezávislost justice. Dost možná jsme svědky pokusu o vznik neokorporativistického státu podle teorie německého sociologa Wolfganga Streecka, v němž budou vedle sebe spolupracovat držitelé velkého kapitálu, představitelé vlády, odborů i armády, jež budou držet „demokracii zkrátka“. V takové uspořádání vyústí podle Streecka hluboká krize kapitalismu, který se nachází ve svém konečném stadiu. Nastává tak příležitost pro silné vůdce a oligarchy, kteří nabídnou chudnoucím masám jistou, i když iluzorní, alternativu.

Odpor proti Kaczyňského záměru zvedl rozsáhlé protesty. Dochází i k tomu, že už neprotestuje pouze ono liberální „Polsko A“, ale i „Polsko B“, které dosud neokonzervativce podporovalo a které příliš neprofitovalo z polského hospodářského vzestupu. Bude zajímavé sledovat, jak se to odrazí v průzkumech veřejného mínění, kde zatím Kaczyňského Právo a spravedlnost nad oslabenou a rozklíženou opozicí vcelku výrazně vedlo. Zřejmě i proto polský prezident Andrzej Duda vetoval dva ze tří kontroverzních zákonů, které prosadila jeho vlastní strana v obou parlamentních komorách. Rýsuje se tak střet mezi Dudou a jeho patronem Kaczyňským.

Evropa vývoj v Polsku pozorně sleduje. Ovšem kromě obligátního varování z Bruselu se zatím žádný z evropských politiků do přílišné kritiky polské vládní garnitury nehrne. Na obranu Polska se už naopak rezolutně postavil jeho nejbližší spojenec maďarský premiér Viktor Orbán, který má podobné spády jako Kaczyňski. Úvahy o nějakém „trestání“ Polska ze strany EU tak nepřicházejí v úvahu. Polsko je ostatně až příliš důležitou zemí, nejen v Unii, ale i v NATO. Vzorně plní závazek vydávat dvě procenta na obranu a je jedním z nejvěrnějších spojenců USA, což doložila i nedávná návštěva Donalda Trumpa ve Varšavě a jeho aplaudovaný projev před vybraným publikem. Pro Kaczyňského určitě vítaný doping.

Jenže: zavírat po „tureckém způsobu“ obě oči před omezováním demokracie v Polsku by mohlo být dál velmi riskantní. Hlavně proto, že se zároveň oslabuje věrohodnost evropského poučování, co je pravá demokracie, jak tvoří součást základních hodnot a jak ji EU a NATO brání. Hlavně na východ od evropských hranic.

(Právo, 25.7.)

22. 07.

Africké selhání

Miloš Balabán Přečteno 2209 krát Přidat komentář

Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel prohlásil v reakci na výsledky hamburského summitu největších světových ekonomik G20, že totálně selhal, pokud jde o zmírnění palčivých problémů lidstva, a že nijak nepřispěl k řešení globálních výzev spojených s válkou, chudobou či migrací.

Překvapivá slova od ministra zahraničí pořádající země summitu. Možná je v nich trocha předvolební rétoriky od čelného politika SPD, mající za cíl oslabit kancléřku a šéfku CDU Angelu Merkelovou. Co se ale týče chudoby či migrace, nic příliš konkrétního skutečně na summitu nezaznělo. Deklarovala se sice vůle k užšímu partnerství zemí G20 s Afrikou s cílem dosáhnout zde udržitelného ekonomického růstu a stability, bez povšimnutí přesto zůstala největší humanitární krize od roku 1945, před kterou dnes svět podle OSN stojí.

Ve třech afrických zemích – v Jižním Súdánu, Somálsku, Nigérii – a též v Jemenu akutně hrozí, že dvacet miliónů lidí bude hladovět. Z toho je 1,4 miliónu dětí a 600 tisíc podle expertních odhadů zemře v následujících třech až čtyřech měsících. Již vypukla epidemie cholery, nakaženo je 200 tisíc lidí.
Na odvrácení krize se přitom nedostává peněz. Ze 4,9 miliardy dolarů požadovaných Úřadem pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN v únoru letošního roku se podařilo dát z prostředků vlád a soukromých dárců pouhých 39 procent této částky.

Když si člověk představí souhrnné zbrojní výdaje zemí G20 v řádu biliónů dolarů nebo poslední zbrojní kontrakt mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy ve výši přes sto miliard dolarů, tak to bije do očí.
Politikové, novináři i veřejnost mají na Západě o čem přemýšlet.

David Beasley, bývalý guvernér Jižní Karolíny, který nyní vede Světový potravinový program OSN, na konto této krize poznamenal, že posledních deset měsíců je svět permanentně „strašen“ Trumpem, i když tady máme něco mnohem závažnějšího. K tomu lze ovšem jen lakonicky dodat, že Trumpova administrativa udělala třeba s americkou potravinovou pomocí krátký proces – v novém finančním roce, jenž začíná v říjnu, ji seškrtala o miliardu dolarů.

V každém případě máme nyní co do činění s další výstrahou Evropě, že je nutné přecházet při eliminaci bezpečnostních hrozeb spojených s ekonomickou a sociální zaostalostí od slov k činům. Je zajímavé, když Německo hovoří o novém Marshallově plánu pro Afriku – jenže jak to aktuálně vypadá se závazkem rozvinutých zemí z roku 1971 (!), že budou od roku 1975 poskytovat chudým zemím minimálně 0,7 procenta HDP? Plní ho jen Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko a Británie.

Česko dává 0,11 procenta. Z roku 2000 má ještě „úlevu“ jako bývalá socialistická země, jenže ve výši 0,33 procenta. Neuplynulo nicméně od listopadu 1989 téměř třicet let? Nelze se v této souvislosti samozřejmě vyhnout připomínce o vzrušené diskusi u nás a v celém NATO o dvou procentech HDP na obranu…

Nemusí nám to ale být za pár let moc platné v okamžiku, kdy se dají desítky miliónů zbídačených a hladových Afričanů na pochod do Evropy. Proti tomu mohou být současná dramata ve Středozemním moři mezi Libyí a Itálií jen vzpomínkou na zlaté časy.

(Právo, 18.7.)

11. 07.

Summit G20 ve víru změn

Miloš Balabán Přečteno 1081 krát Přidat komentář

Na konto účastníků summitu G20 v Hamburku připadá 73 procent globálního HDP. Zajímavé je, že od roku 1999, kdy se ministři financí „dvacítky“ poprvé sešli jako G20, se toto číslo nezměnilo.
Co se ale mění, je podíl na tomto čísle nejvyspělejších západních zemí sdružených v G7 a nejvlivnějších nezápadních aktérů v seskupení BRICS, kde hraje první ekonomické housle jednoznačně Čína.
Před dvěma dekádami bylo ještě možné říci, že Západ jednoznačně dominuje. V G7 se soustřeďovalo 44 procent světové ekonomické moci, dnes je to už jen 31 procent. Naopak BRICS vyrostl z více jak 18 na 31,2 procenta v minulém roce. Schůzky lídrů G7 mohou již jen do určité míry ovlivňovat osudy tohoto světa.

Objektivně k tomu přispívá i aktuální politika Spojených států. Lze si totiž oprávněně klást otázku, zda pod vedením Donalda Trumpa postupně nevycouvávají ze své globální angažovanosti. Příklady? Suspendování Transpacifické zóny volného obchodu, odmítnutí Pařížské klimatické dohody, výhrůžky o prosazení větší míry protekcionismu v obchodě s vnějším světem... Evropu to znejišťuje a moc na tom nemění ani přihlašování se USA k odpovědnosti za závazky v rámci NATO. „Byznysový“ přístup k mezinárodní politice a bezpečnosti, jak se ukázalo při blízkovýchodní Trumpově návštěvě, může ještě americkým spojencům do budoucna hodně zamotat hlavu.

Především Číně se tak otevírá příležitost, aby vystupovala jako obránce multilateralismu. Jednoznačné přihlášení k závazkům pařížské klimatické dohody i ambiciózní projekt nových hedvábných stezek k tomu přispívají. A v Evropě si pak musíme všímat, že nedávným vstupem Indie a Pákistánu do Šanghajské organizace spolupráce, kde dominuje Čína s Ruskem, se vytvořilo nejsilnější eurasijské bezpečnostní a ekonomické seskupení.

Evropa to tak dnes v éře převratných geopolitických a geoekonomických změn, kdy se už nemůže úplně spolehnout na USA, nemá lehké. Pozitivní je, že se volbami v Nizozemsku a hlavně ve Francii podařilo odvrátit kolaps evropské integrace. Otazníky nad brexitem, nepřed vídatelnost výsledku parlamentních voleb v Itálii, uprchlická středomořská krize prověřující kohezi uvnitř EU i potíže s integrací uprchlíků napříč Evropou nicméně představují faktory, které vnášejí do evropské politiky nemalé prvky nejistoty.

Patří do nich i spektákl s Trumpovou návštěvou ve Varšavě. Evropským lídrům asi nemohlo být příliš dobře, když viděli okázalou podporu Polsku, kde dominuje neliberální styl vládnutí strany Právo a spravedlnost pod vedením Jaroslava Kaczyňského. Na druhé straně Trump ukázal, jak vypadá reálpolitika: ve Varšavě nenechal na Rusku nit suchou, a v Hamburku jednal dvě a půl hodiny „konstruktivně“ s Putinem. Dost možná to zastínilo vše ostatní, co se na summitu odehrálo, ovšem některé reálie světové politiky se prostě obejít nedají.

(Právo, 10.7.)

29. 06.

Pokrytectví

Miloš Balabán Přečteno 2015 krát Přidat komentář

Kvóty na uprchlíky se drží jako klíčové evropské jablko sváru. Od prezidenta Macrona padly silné výroky o zradě V4, odvracení od Evropy a nedodržování pravidel. Podpořila jej kancléřka Merkelová. Je to ale pokrytecké. Stačí připomenout, jak Francie a Německo dodržovaly pravidla v klíčových okamžicích, kdy se rozhodovalo o bezpečnosti Evropy. Byla snad francouzsko- britská vojenská operace proti Libyi z března 2011 předmětem rozhodnutí v rámci EU? A bylo věru co konzultovat.

Libye představovala nejvýznamnější potenciální bod transferu afrických uprchlíků do Evropy a dalo se předpokládat, že v případě zhroucení režimu se migrační trasa naplno otevře. To se také stalo. Motivy intervence přitom byly i vnitropolitické, neboť tehdejší prezident Sarkozy si potřeboval ráznou vojenskou akcí zvednout popularitu před volbami v roce 2012. A k jednostrannému politickému rozhodnutí došlo i na sklonku léta přede dvěma léty, kdy kancléřka Merkelová rozhodla o otevření německých hranic pro uprchlickou vlnu valící se z Balkánu. Bylo snad i tehdy toto rozhodnutí, fakticky negující schengenská pravidla, předem konzultováno v rámci EU nebo se členy EU, kterých se mohlo zásadně dotknout? Nevím o tom.

Není důvod v pokrytectví pokračovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby místo stálého tlaku na nesmyslné přerozdělování uprchlíků došlo spíš k přijetí politické odpovědnosti těch zemí, které otevřely bez konzultací a také strategické předvídavosti bezpečnostní Pandořinu skříňku. Jenže to je mimo realitu. Macron, který dostal silný mandát v prezidentských i parlamentních volbách, nemůže ztratit tvář a Merkelová před parlamentními volbami též.

Mohlo by se ale dosáhnout kompromisu. Slova premiéra Sobotky, že projedná s ministry, jak navýšit pomoc pro Libyi, protože to může snižovat migrační tlak na Itálii, naznačují, kudy by se mohl ubírat: uprchlíky přebírat nebudeme, přesto se nevzdáváme naší zodpovědnosti přispívat finančně i dalšími kapacitami k eliminaci či zpomalení migrace před branami EU. Pokud Německo mluví o potřebě nového Marshallova plánu pro Afriku a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel v Praze prohlásí, že pomoc Afričanům je důležitější než spor o kvóty, je na čem stavět.

(Právo, 27.6.)

21. 06.

Zbytečný experiment místo činů

Miloš Balabán Přečteno 1514 krát Přidat komentář

Není to ještě tak dávno, co otázky bezpečnosti nebyly ve volebních kampaních klíčovým tématem. Vývoj ve světě i v Evropě v posledních čtyřech letech je ale katapultoval na přední místo politické agendy.
Zmínil to i premiér Bohuslav Sobotka na představení volebního programu ČSSD. Zdůraznil, že jeho vláda si toho byla vědoma, a proto věnovala zvýšenou pozornost a podporu složkám bezpečnostního systému. Navýšily se rozpočty policie, hasičů, armády a zpravodajských služeb. V sázce je hodně: bezpečnost rozhoduje i o prosperitě státu.

Zatím si nevedeme špatně. Vedle nejnižší míry nezaměstnanosti v EU jsme i šestou nejbezpečnější zemí na světě. Podívejme se na západ od našich hranic. Ve Francii stále platí po vlně teroristických útoků výjimečný stav, Británie letos zažila už tři a v Německu nemají masu uprchlíků úplně pod kontrolou.Nejen turisté, nýbrž i zahraniční investoři tak mohou při svém rozhodování, kam prioritně zamíří, zacílit na Česko. Nebude ale jednoduché udržet naše lichotivé bezpečnostní postavení. Není paradoxem, že by ho mohla částečně narušit Evropská komise tlakem na akceptaci uprchlických kvót?

Bezpečnostní rizika takového kroku nelze zlehčovat. Varující je informace ze Švédska, kde podle tamní Bezpečnostní policie došlo od roku 2010 k prudkému růstu počtu islamistů. Na počátku dekády jich byly dvě stovky, nyní jsou jich už tisícovky. Nekontrolovaný příliv migrantů k tomu mohl napomoci.Jsme tak tlačeni do rizikového „experimentu“. Na naše území by se mohly dostat bezpečnostně rizikové osoby a zároveň by hrozil konflikt mezi azylanty a našimi úřady, protože představy migrantů o podmínkách azylu se liší od německé či švédské reality. Tipl bych si, že by to vedlo k hromadnému odchodu zpátky na Západ. I když se v tomto případě dá ironicky poznamenat, že by Evropská komise dostala takovým experimentem na stůl hmatatelný důkaz o nefunkčnosti kvót. To by ale byla příliš vysoká cena.

Komise by se měla mnohem víc soustředit na to, jak bránit dalšímu uprchlickému přílivu. Jeden západní diplomat mi na nedávné pražské konferenci o bezpečnosti a obraně řekl, že je sice dobré mluvit o plánech na to, jak se Evropa bude bezpečnostně emancipovat a posilovat obranné kapacity, nicméně bylo by dobré podpořit už teď plány i činy. Konkrétně v Libyi, která tone v chaosu a je nástupištěm na cestu do Evropy desetitisíců, převážně ekonomických, migrantů. Avšak plánování a uskutečnění vojenské operace na blokádu pašeráků, obsazení části libyjského pobřeží a budování hotspotů sloužících k prověřování migrantů by byl složitější úkol než nesmyslné trvání na kvótách.

Zatím se bohužel vede jen byrokratická a nic neřešící bitva o kvóty. Je to škoda i pro prestiž EU mezi naší veřejností.

(Právo, 20.6.)

14. 06.

Ubrání se Evropa bez Američanů?

Miloš Balabán Přečteno 1417 krát Přidat komentář


Minulý pátek se v Praze konala konference o evropské obraně a bezpečnosti za účasti unijních špiček, českého premiéra, ministra zahraničí a obrany. Je to další signál, že obrana a bezpečnost patří na přední místo evropské agendy.A zároveň i potvrzení, že časy, kdy se Evropa mohla jednoznačně spolehnout na americký bezpečnostní deštník, pomalu končí. Evropští lídři si musí být vědomi rostoucí nebezpečnosti a nestability v okolí Evropy a zároveň i negativních trendů v transatlantických vztazích.

Nemusí to až tak úplně souviset s výměnou v Bílém domě. Na zmíněné konferenci to naznačila shoda mezi předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem a ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem o tom, že Američané „dramaticky změnili svou bezpečnostní politiku dávno před příchodem Donalda Trumpa“. I když ten tuto dramatickou změnu nyní zosobňuje v nebývalé míře. Formálně sice při návštěvě rumunského prezidenta potvrdil americkou věrnost článku pět Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení. Jenže jak vyplynulo z informací o večeři lídrů NATO na summitu v Bruselu, nevybíravě po evropských zemích požadoval už ne dvě, ale rovnou tři procenta HDP na obranu. Zároveň naznačil, že ty země, které dvě procenta nedávají, by měly dodatečně Spojeným státům zaplatit za svoji ochranu. Mělo to být i vzkaz spojencům, aby více kupovali americké zbraně? Takový „byznysový přístup“ nevěstí nic dobrého.

Ještě spornější jsou ale některé praktické americké kroky v zahraniční a bezpečnostní politice. Evropě přece nemůže být lhostejné, že Trump podněcuje na Blízkém východě vznik sunnitského arabského NATO pod vedením Saúdské Arábie, což je asi to poslední, co tam nyní Evropa potřebuje. Nebo snad někdo vidí přidanou hodnotu v tom, že Evropa bude mít ve své blízkosti eskalující střet sunnitské koalice podporované USA a koalice šíitské podporované Ruskem, který může generovat další uprchlické vlny a růst teroristické hrozby?

Na promýšlení strategií, jak si mají Spojené státy počínat v dnešním turbulentním světě, ale nemusí být v Bílém domě ani v Kapitolu příliš mnoho času s ohledem na stálé vnitřní spory kvůli Trumpovi a jeho okolí. Ochromuje to i zahraniční a bezpečnostní politiku.Stejný stav nejistoty může panovat i u nejsilnějšího evropského člena NATO – Británie, která po parlamentních volbách, kde premiérka Mayová utrpěla „nevýhru“, vstupuje do období politické nestability. Přidejme k tomu ještě nevyzpytatelné a od Evropy se vzdalující Turecko a máme zde nepříliš povzbudivou perspektivu příštího dění, jež může postihnout i akceschopnost NATO.

Nenastává tak čas pro rychlejší evropskou bezpečnostní emancipaci? Klíč k tomu drží Berlín a Paříž. A otázka, zda se Evropa ubrání bez Američanů, už nemusí být kacířská.

(Právo, 13.6.)

05. 06.

Bezpečnost nezaručí jen vojenské rozpočty

Miloš Balabán Přečteno 1850 krát Přidat komentář

Po bruselském summitu NATO s účastí Donalda Trumpa je jasno: americký prezident nebude ustupovat od svých prohlášení v předvolební kampani o tom, že ostatní členové Aliance se nemohou „vézt“ a musí zvýšit svoje vojenské rozpočty na dohodnutá dvě procenta HDP. Ve svém projevu to vyjádřil nediplomaticky přímo. Uvedl i přesnou sumu, která dnes chybí pro zajišťování kolektivní obrany: 119 miliard dolarů.

Zajímavé je, že se ve svém projevu nepřihlásil k článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení. I přesto, že jeho formulace je poměrně vágní a nezavazuje členy NATO automaticky ke vstupu do války může to signalizovat, že ochota Spojených států plnit tento článek bude záviset na ochotě spojenců zvyšovat svoje vojenské rozpočty. Může ale navýšení vojenských rozpočtů, masivní investice do zbraní a zbraňových systémů pomoci čelit hrozbě terorismu, který Trump identifikoval jako jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb, se kterou se NATO musí popasovat?

Při minimalizaci této hrozby nemohou stačit vojenské nástroje. V boji o „srdce a mysl“ lidí vystupuje spíše do popředí humanitární a rozvojová pomoc. A Evropa musí počítat s alokací zdrojů i na rekonstrukci válkou zničené Sýrie, kde expertní odhady hovoří o potřebě 350 miliard dolarů. Další na řadě je Afrika. Nigérie se za pár let stane třetí nejlidnatější zemí světa a vzhledem k působení teroristické organizace Boko Haram se lze ptát, jaké bezpečnostní dopady to bude mít na region, potažmo Evropu.

Podobné je to v západní Africe. Nedostatečný přístup obyvatel ke vzdělání a zdravotní péči, chudoba, vysoká nezaměstnanost, vysoká natalita (růst počtu obyvatel o téměř tři procenta ročně) a padesát procent obyvatelstva pod patnáct let vytváří výbušnou směs pro radikalizaci mladých lidí, kterým chybí perspektiva. Růst výdajů na rozvojovou politiku na OSN požadovaných 0,7 procenta hrubého národního produktu je tudíž zcela na místě. Německo toho chce dosáhnout za tři roky. Spojené státy naopak na ni dávají pouze 0,2 procenta, škrtají výdaje na bezpečnostní asistenci blízkovýchodním zemím o osmdesát procent, rozvojovou pomoc Egyptu o polovinu.

A navíc vidíme Trumpovo odmítavé stanovisko k Pařížské klimatické dohodě. Přitom negativní klimatické změny zvláště v rozvojových zemích mají silné bezpečnostní dopady. Není to všechno důkaz zmatené americké zahraniční a bezpečnostní politiky, kterou dnes kritizuje německá kancléřka Merkelová?

Ve světle aktuálního vývoje ve světě musíme nově definovat pojem bezpečnosti. Nejde jen o bezpečnost v úzkém slova smyslu, ale i o přístup k lidem, zajištění jejich práv, udržitelné životní úrovně. Proto je nezbytná spolupráce napříč různými oblastmi, jako jsou průmysl, ekologie, zahraniční a bezpečnostní politika.To vše může pomoci eliminovat násilí a konflikty, hledat mírová řešení. Nepochybně ale platí, že pouze navyšování vojenských rozpočtů vyšší bezpečnost Evropě nezajistí.

(Právo, 2.6.)

23. 05.

Washingtonský thriller a evropské otazníky

Miloš Balabán Přečteno 1887 krát Přidat komentář

Dění ve Washingtonu připomíná thriller. Okolo podezření ze spojení prezidenta Trumpa a jeho okolí s Rusy před volbami se rozpoutala politická i mediální hysterie, která se rozrůstá dalšími a dalšími obviněními. Zapletly se do toho i zpravodajské služby, dochází k únikům informací, které mají za cíl poškodit prezidenta.Žádné důkazy o spiknutí zatím předloženy nebyly, nicméně stálé opakování obvinění přesvědčuje veřejnost, že americké instituce nebyly schopny eliminovat zahraniční vměšování do americké politiky. Zvnějšku to ale spíše vypadá tak, že jde o vzájemné vyřizování účtů v jejím rámci, což začíná paralyzovat vládnutí v nejsilnější zemi světa.

Za takových okolností vyjel Trump na svoji první zahraniční cestu. Možná trochu v roli „chromé kachny“.Tento termín se sice používá pro americké prezidenty na konci jejich mandátu mezi volbou a inaugurací, může ale platit i pro prezidenta, který má svázané ruce domácím chaosem. V každém případě bude Trump muset myslet víc na dění ve Washingtonu než na blízkovýchodní a evropskou misi.Deklarovaná ambice pohnout s „uzlem protikladů“ na Blízkém východě je i proto dvojnásob příliš ambiciózní. V Saúdské Arábii nicméně vidíme tradiční schéma americké politiky: dodávat ještě víc zbraní je prvotním zájmem.

Nedemokratická monarchie, která by se měla víc starat o vnitřní stabilitu země, koupí od Američanů zbraně za 110 miliard dolarů a v perspektivě deseti let za dalších 350 miliard. Trump tím ovšem alespoň naplní svoje předvolební heslo „Amerika na prvním místě“ udržením pracovních míst ve vojenskoprůmyslovém komplexu. Další militarizace Blízkého východu nevěstí nic dobrého zvláště pro Evropu, kam Trump zamíří na minisummit NATO v Bruselu. O tom zde zřejmě řeč nebude, ostatně bruselské jednání si podle všeho neklade velké cíle.

Z Trumpových úst evropští lídři a turecký prezident mohou hlavně slyšet, co už vědí: NATO není zastaralé a je třeba dávat dvě procenta HDP na obranu. I když u Trumpa si člověk nemůže být jist, že neprohlásí něco, co zahustí atmosféru.Evropané přesto musí zbystřit. Pokud by snad v USA pokračovala destrukce vnitřní politiky, mohlo by dojít k vakuu v mezinárodní politice. Na to ostatně upozornil minulý týden ve Washingtonu německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.Evropa zranitelnější se svými vnitřními tenzemi, ve světě, který se stal znovu nepředvídatelným, bude muset ještě víc přemýšlet o samostatnější politice v globálním rámci. Úvahy o evropském jádru a periférii tak mohou nabývat ještě rychleji na důležitosti. I pro nás.

(Právo, 22.5.)

18. 05.

Na Hedvábné stezce

Miloš Balabán Přečteno 2709 krát Přidat komentář

Návštěva prezidenta Miloše Zemana v Číně je zastíněna vládní krizí. I přes všechny turbulence, které doma i s prezidentem zažíváme, je ale dobře, že k návštěvě došlo. Ostatně je to i vizitka dosud úspěšné vlády, která se podílela na restartu česko-čínských vztahů. Vrcholem návštěvy je účast na fóru k čínskému projektu Pás a Stezka, který má navázat na existenci dávných Hedvábných stezek spojujících před mnoha stoletími Čínu se světem. Počítá se s jejich obnovením v moderním hávu pozemního a námořního propojení Číny s řadou asijských, evropských a afrických zemí. Na projektu se má podílet 64 zemí, podílejících se 40 procenty na globálním HDP, kde žije 60 procent světové populace.

Mnozí na Západě vyjadřují obavy z nového čínského projektu, který posiluje geopolitický vliv Číny ve světě, a zvláště pak v Eurasii. Neotevřely mu ovšem cestu i chyby Západu? Ekonomická krize, která vypukla v USA v roce 2008, málem položila globální ekonomiku a Čína měla lví podíl na tom, že k tomu nedošlo.Zároveň si uvědomila, že pokud chce být skutečnou globální mocností, musí mít samostatnější vizi nejen svého, ale i globálního rozvoje nezávislejší na Západu.

I proto přichází čínský prezident Si Ťin-pching v září 2013 s projektem Pás a Stezka. Primárním cílem je udržet dynamiku čínského růstu další ekonomickou expanzí do okolního světa. Podmínkou jsou mohutné investice do infrastruktury – silnic, železnic, přístavů, elektráren, které usnadňují průmyslový rozvoj i za hranicemi Číny. Ta tím na straně jedné rozšíří odbytiště pro svoje výrobky a podpoří domácí růst, na straně druhé se bude podílet na ekonomickém rozvoji spolupracujících zemí. Nepochybně zajímavá perspektiva i pro ty země EU, které se potýkají s nemalými hospodářskými problémy.

Expertní prognózy přitom hovoří o tom, že by díky kvalitnímu infrastrukturnímu propojení Číny s Evropou měl mezinárodní obchod zemí EU stoupnout až o šest procent. Je tudíž logické, že se Česko snaží být u toho.„Infrastrukturalismus“ v čínské režii se tak stává dalším -ismem měnícím svět. Je podpořen i velkými finančními zdroji, kterými Čína disponuje a které alokuje i do nové Asijské infrastrukturní a investiční banky.

Do banky vstoupilo navzdory nelibosti USA i čtrnáct zemí EU, včetně Německa, Francie, Itálie, Polska a Maďarska, které chtějí z čínských záměrů profitovat. Stejně jako Británie, která je již z EU jednou nohou venku. Česko v ní zatím chybí a možná by bylo dobré se dozvědět od ministerstva financí proč. Zásadnější ale jsou další přesuny globální moci a vlivu. Legendární Francis Fukuyama dokonce napsal, že pokud projekt Pás a Stezka splní očekávání čínských plánovačů, pak Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace zásadní proměna. A každé naše budoucí vlády i prezident budou muset bez ohledu na politické zabarvení brát tuto realitu na vědomí.

(Právo, 16.5.)

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy