15. 01.

Chaos a prolomené tabu

Miloš Balabán Přečteno 1023 krát Přidat komentář

Mnohé ze současného dění na Západě vyvolává obavy. Pro řadu událostí a procesů dokonce sedí označení provizorium a chaos, prolamují se i některá tabu. Pokud by někomu takové hodnocení připadalo příliš příkré, stačí se podívat do čtyř zemí uskupení G7, stále ještě vystupujícího jako platforma nejmocnějších zemí světa.

V USA pokračuje stav rozpočtové nouze z důvodu sporů o výstavbu zdi na americko-mexické hranici, který svou délkou překonal rekord z přelomu let 1995–1996, kdy byl Clintonův kabinet bez peněz 21 dní.
V ekonomicky nejsilnějším státě na světě nedostává 800 tisíc lidí pracujících pro stát plat, což se týká už i diplomatů. Jako by nestačilo, že zahraniční politika trpí personální nestálostí, o čemž svědčí, že Trump má za dva roky třetího poradce pro národní bezpečnost, druhého ministra zahraničí a druhý ministr obrany je na cestě.

Ale ani druhá strana Atlantiku na tom není o moc lépe. Evropa se připravuje na pobrexitovou Evropu, jenže ani v Londýně, ani v Bruselu vlastně nikdo moc neví, jak odchod Británie z EU dopadne.
Shoda panuje v tom, že odmítnutí dohody by mohlo vést až k ochromení země. A popravdě řečeno člověka napadají různé scénáře, když ví, že třeba Skotsko a Severní Irsko hlasovaly v referendu proti vystoupení… A že by brexit nebyl? Jak by reagovali ti, kteří hlasovali pro odchod? Po USA by i Británie mohla zažívat výbuchy emocí, možná i na ulicích měst.

Těch si nyní užívá Francie s hnutím žlutých vest, což není jistě nic povzbudivého pro vládu prezidenta Macrona. Olej do ohně přesto přilili italští politici. Místopředseda italské vlády a předseda Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio vzkázal žlutým vestám, aby „nepovolily“. Ministr vnitra a předseda protiimigrační Ligy Matteo Salvini řekl: „Podporuji slušné občany, kteří vyjadřují nespokojenost s prezidentem, jenž vládne proti svému národu.“ Na taková slova jsme byli zvyklí při kritice diktátorských režimů, ale že by zaznívala mezi politicky, ekonomicky a bezpečnostně propojenými spojenci? Jedno tabu je tedy prolomeno. Jaké další je na řadě?

(Právo, 14.1.)

11. 01.

Na americkém dvorku

Miloš Balabán Přečteno 1089 krát Přidat komentář

Letos uplyne třicet let od pádu berlínské zdi, symbolu studené války a rozděleného Německa. Svět vnímal epochální důležitost této události. O tři dekády později se pozornost světové veřejnosti upíná k další zdi, tentokrát ale na území velmoci považující se za vítěze studené války. Spor o financování zdi na americko-mexické hranici mezi prezidentem Trumpem a Demokratickou stranou ochromuje tamní politiku. Shodou okolností ještě před jeho vypuknutím napsal prezident Americké rady pro zahraniční vztahy Richard Haass na stránkách časopisu Foreign Affairs, že USA nemohou efektivně prosazovat řád v zahraničí, jestliže jsou doma rozdělené, pohlcené domácími problémy.

Ano, může si dovolit země, která chce stále hrát roli globálního hegemona, zaseknutí se na konfliktu kolem zdi, což vyústilo v přerušení financování nemalé části federálních úřadů? I když ty jsou na takový postup zvyklé z minulosti (od roku 1976 k nim z nejrůznějších důvodů dochází už podvacáté, což je samo o sobě bizarní), tentokrát se to odehrává na pozadí dlouhotrvajícího konfliktu mezi demokraty a Trumpem. Demokraté si na Trumpa už dlouho brousí zuby: zatápějí mu kvůli údajným stykům s Rusy před prezidentskými volbami, možným daňovým deliktům nebo uplácení bývalých milenek za jejich mlčení. Zvažuje se i impeachment, tedy proces odvolání prezidenta z funkce.

Odpovídá tedy Trump stylem na „hrubý pytel hrubá záplata“? Asi ano, když prohlásí, že je připraven blokovat financování federálních úřadů měsíce i roky, pokud se nevyřeší financování zdi. Mzdu nedostává 800 tisíc federálních zaměstnanců, včetně agentů tajných služeb. New York Times přinesly informaci, že je ohroženo splácení jejich hypoték v úhrnné výši 249 milionu dolarů. Neprojeví se to v jejich morálce a loajalitě? Byť i částečně ochromovanou velmoc z vnitropolitických důvodů jistě sledují s údivem a možná i s pobavením v Moskvě či Pekingu. Evropa snad i s obavami.

Lze připomenout ještě jednu Trumpovu hlášku, evokující časy minulé, kdy měla být berlínská zeď nebo dráty na hranicích zárukou klidu a pořádku: „Spojené státy potřebují fyzickou bariéru. Zdi fungují.“
Nejsem si tím jist. Chápu, že nejen Trumpa musí frustrovat stálý nápor ilegálních migrantů hlavně ze Střední Ameriky. Nebyla ale po celá desetiletí „americkým zadním dvorkem“, kde měli Američané takříkajíc volnou ruku v ekonomice, politice i bezpečnosti? Na to se teď pro jistotu nikdo moc neptá…

(Právo, 9.1.)

03. 01.

Rok obav místo roku oslav

Miloš Balabán Přečteno 1342 krát Přidat komentář

Uplynulo čtvrtstoletí od vydání eseje amerického profesora Samuela Huntingtona Střet civilizací, která se v roce 1996 stala základem pro knihu Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu.
Huntington se v ní věnoval i deficitům Západu, který se podle něj dostal do situace upadající civilizace, nucené více se starat o své vnitřní problémy. Zmínil např. pomalý ekonomický růst, stagnující populaci, nezaměstnanost, velké schodky státního rozpočtu, společenský rozpad, drogy a zločinnost. Západ se musí zároveň vyrovnávat s nepřátelstvím jiných civilizací neochotných přijímat jeho diktát a paralelně dochází k tomu, že mizí západní sebevědomí i vůle vládnout. Přidal k tomu ještě tezi o poklesu vlivu a úpadku Spojených států.

V Huntingtonově pojetí může být ovšem úpadek Západu dlouhodobým procesem, neboť „ekonomický a ostatní růst v potenciálu zemí často opisují křivku ve tvaru písmene S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snižováním expanze a postupným ochabnutím. Úpadek Západu se nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení“. Otázkou je, zda se už v takovém bodě náhodou nenacházíme, jakkoliv leckdo označí Huntingtonovy vize za typ sebenaplňujícího se proroctví. Jenže co dnes vidíme u dvou klíčových aktérů Západu, Británie a USA, tzv. Anglosféry, bývalého a současného globálního hegemona? Chronickou krizi vládnutí.

Británie se svírá v politických křečích kolem brexitu. A došlo i na to, že vláda jednala o krizových scénářích v případě jeho tvrdé varianty, tj. nedohody s EU. Ministr obrany Gavin Williamson oznámil, že v rámci mimořádných opatření bude vyčleněno 3500 profesionálních vojáků na ochranu resortů pro případ nepokojů spojených s brexitem. V nouzových plánech vlády se klade důraz na zajištění dostatku potravin a léčiv.
Nebyly by takovéto přípravy ještě před pouhými pěti lety spíš námětem pro politický thriller?

O dění na druhé straně Atlantiku a Donaldu Trumpovi toho již bylo napsáno mnoho. Rizika Trumpova vládnutí ale shrnul jeho bývalý (a jím přes Twitter vyhozený) ministr zahraničí Rex Tillerson: měl jsem „co do činění s člověkem, který je nestálý, nerad čte – natož nějaké reporty – a často se rozhoduje pouze na základě úvahy typu já tomu prostě věřím“. Recept na vládnutí v době, která je pro USA a Západ jako celek mimořádně složitá a svým způsobem i nebezpečná? I s tímto se zřejmě neztotožnil další ministr, tentokrát obrany, James Mattis, který na funkci rezignoval. Jedno je ale jisté: Británie i USA se rozcházejí s Evropou a Amerika už nestojí o to, aby byla hlavním prosazovatelem liberálního řádu.

Evropa by tak skutečně měla vzít osud do svých rukou. Jenže Angela Merkelová je na odchodu kvůli nezvládnuté migraci a Emmanuela Macrona zaskočila sociální vzpoura. Rok 2019 může tudíž být místo roku oslav konce studené války jako dějinného přelomu spíš rokem obav, co bude se Západem dál. Důvody k tomu jsou.

(Právo, 29.12. 2018)

19. 12.

O migraci a Africe bez iluzí

Miloš Balabán Přečteno 2630 krát Přidat komentář

V uplynulých týdnech vzbudilo značnou pozornost projednávání Globálního paktu OSN o migraci. Má se stát rámcem pro mezinárodní spolupráci v otázce migrace, kde se situace v globálním měřítku zhoršuje.
Podle zprávy Mezinárodního záchranného výboru se např. v pozici uprchlíka ocitlo v roce 2016 ve světě 65 milionů lidí, což je nejvíce od druhé světové války. Každý 122. obyvatel země je nyní uprchlíkem, buď za hranicemi své země, nebo i uvnitř ní. Jsou to znepokojivá čísla a mezinárodní společenství na ně musí reagovat. Globální pakt je možná pokus, jak tak učinit. Řada zemí se nicméně k němu nepřipojí. Patří mezi ně Spojené státy a Austrálie, i všechny země Visegrádu, včetně ČR. Důvodem našeho postoje je, že migrační pakt stírá rozdíly mezi legálními a nelegálními migranty, a tím podněcuje k větší migraci, včetně migrace nelegální. Vedle toho jasně nedefinuje základní pojmy, co je a není legální a nelegální migrace.

Rozlišení může být velmi složité v případě Afriky, která je pro Evropu časovanou migrační bombou. Minulý rok pocházelo z Afriky 36 milionů mezinárodních migrantů. Nabízí se srovnání: Evropu opustilo za 115 let od roku 1815 do roku 1930 50 milionů migrantů. A bude hůř. OSN uvádí, že koncem 21. století budou v Africe žít čtyři miliardy obyvatel. V subsaharské Africe kolem roku 2050 přes dvě miliardy. Již dnes zde žije téměř 400 milionů lidí pod hranicí chudoby. Jenom v Nigérii má počet obyvatel stoupnout za 12 let ze současných přibližně 200 milionů na téměř 262 milionů. Negativní klimatické změny v Africe způsobí desertifikaci, a tím i neobyvatelnost celých velkých oblastí, což přinutí 50 milionů obyvatel subsaharské Afriky opustit své domovy. A k roku 2050 tak bude muset učinit 700 milionů Afričanů. Řadu afrických zemí přitom lze zařadit do kategorie zhroucených států, kde panuje bezvládí.

Máme tak co do činění s vějířem vzájemně propojených hrozeb, které mohou dále ohrozit stabilitu, prosperitu a bezpečnost Evropy. Jsme toho svědky již dnes. A to čelíme „jen“ statisícům migrantů. Co může pomoci? Asi úplně nový přístup k rozvojové pomoci Africe, který jde za rámec stávajících evropských strategií a financí. Sice máme Svěřenský fond EU pro Afriku, jenže v něm jsou pouhé 4 miliardy eur. Je nutné přejít od pomoci, která jen předchází hrozbám, k pomoci představující skutečný impuls pro ekonomický rozvoj. Bude k tomu vůle a ochota, třeba i ze strany nadnárodních korporací?

Určitě je dobře, že Česko si uvědomuje význam Afriky pro naši bezpečnost. Přispíváme financemi, za větší rozsah a efektivitu pomoci pléduje premiér, Afrika je i na předním místě agendy ministra zahraničí. I my ale musíme vědět, že je možná už pět minut po dvanácté.

(Právo, 18.12.)

08. 12.

Sankce, nebo byznys?

Miloš Balabán Přečteno 1798 krát Přidat komentář

I do střetu mezi Ruskem a Ukrajinou v Kerčském průlivu se nezdálo jako pravděpodobné, že by EU na svém prosincovém řádném summitu neprodloužila protiruské sankce. I když se v rámci Unie ozývaly hlasy proti.
Místopředseda italské vlády a ministr vnitra Matteo Salvini v říjnu vyzval ve Veroně italské společnosti, aby našly způsob, jak sankce obejít, a prohlásil, že „v roce 2018 nepotřebujeme sankce, nepotřebujeme vojska, potřebujeme dialog, potřebujeme přátelství“.

Rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová ale v návaznosti na vývoj událostí na východě Evropy zmínila možnost zavedení nových sankcí proti Rusku. Po setkání s německým ministrem zahraničí Heiko Maasem nicméně prohlásila, že je nejprve nutné vyjasnit, k čemu přesně v Kerčském průlivu vůbec došlo.

Další sankce jsou tudíž málo pravděpodobné. Většina Evropy si spíš nepřeje příliš tlačit na pilu, aby nedocházelo k další eskalaci nepřátelských vztahů s Ruskem. Výnosný byznys s Ruskem totiž stále běží, sankce nesankce. Příklady? Francouzská energetická společnost Total zakoupila desetiprocentní podíl v ruském projektu Arktik SPG 2 za 25,5 miliardy dolarů a v říjnu otevřela nedaleko Moskvy svůj nový závod. Účast francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na letošním Petěrburském ekonomickém fóru nebyla náhodná. Vyostřené britsko-ruské vztahy kvůli kauze Skripal nejsou překážkou pro téměř dvacetiprocentní podíl British Petroleum v ruské společnosti Rosněft, která je kvůli propojení s Kremlem na sankčním seznamu. Od spuštění sankcí v roce 2014 kasírovala 1,5 miliardy dolarů na dividendách. Německá automobilka Daimler začne počátkem příštího roku vyrábět vozy u Moskvy.

Samostatnou kapitolou je výstavba plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, kterou nemůže vystát americký prezident Donald Trump. Na jeho financování se podílí pět evropských firem – německá Uniper a Wintershall, britsko-nizozemská Shell, rakouská OMV a francouzská Engie. Zatím do projektu investovaly kolem čtyř miliard eur. V případě OMV asi její šéfové ocenili pozvání ruského prezidenta Vladimíra Putina na srpnovou svatbu rakouské ministryně zahraničí Kneisslové…

Takže dilema mezi sankcemi proti Rusku, nebo byznysem s ním částečně určitě ovlivňuje, ať chceme, či nikoliv, evropskou a třeba i americkou politiku. Vždyť i americký Boeing otevřel v létě poblíž Jekatěrinburgu společný závod s ruskou společností VSMPO Avisma na výrobu titanových komponentů. Od Trumpa jsem k tomu kritiku nezaznamenal.

Je tedy ostřejší západní protiruská rétorika někdy licoměrná? V řadě případů ano. Dost možná ale i společný byznys může nakonec chladit horké válečné hlavy. A to na obou stranách.

(Právo, 4.12.)

28. 10.

Příliš velká cena za beznadějný konflikt?

Miloš Balabán Přečteno 1646 krát Přidat komentář

Věřím ministru obrany Lubomíru Metnarovi, že prožívá nejtěžší období své kariéry. Na ministerstvu je čtyři měsíce a už musí řešit smrt čtvrtého českého vojáka v afghánské misi. Tentokrát byl pachatel útoku z vlastních řad – zřejmě šlo o příslušníka afghánské armády. Útok zapadá do stále horší bezpečnostní situace v zemi. Potvrdily to víkendové parlamentní volby, které doprovázelo násilí. V Kábulu přišlo při útocích o život více než 15 lidí, v provincii Ghór si exploze vyžádala život 11 policistů.

Afghánské národní bezpečnostní síly nejsou příliš bojeschopné a spolehlivé. Bez Američanů by zajištění alespoň elementární bezpečnosti nezvládly. Je pravděpodobné, že do nich pronikl i Tálibán. Svědčí o tom řada incidentů, kdy afghánský voják nebo policista obrátil zbraň proti svým západním kolegům. Premiér Babiš chce mluvit s ministrem obrany o tom, zda je možné přijmout opatření, která by tyto útoky eliminovala. Je to nereálné. Jediné, o čem má smysl mluvit, je reflexe našeho zapojení do afghánského konfliktu. To je věc politiků. Diskuse přitom musí být oproštěna od prázdných frází. Na ty už není místo.

Jako vodítko se nabízí analýza operace v Afghánistánu prestižního britského think-tanku Chatham House už z roku 2014 na základě názorů 51 oficiálních amerických a britských činitelů – velvyslanců, vojenských poradců, příslušníků ministerstva obrany USA, členů Národní bezpečnostní rady, akademiků a analytiků. Čtyři závěry jsou nejpodstatnější.

Na strategické úrovni došlo k obrácení pojetí rozhodovacího procesu: nejprve se přijala strategie a teprve následně se dělaly analýzy, které ji měly podpořit. „Odvetná intervence“ v roce 2001 neměla stanovený jasný dlouhodobý cíl, došlo k záměně strategie za cíl. Způsob obrany Spojených států proti al-Kajdá vedoucí ke svržení vlády Tálibánu byl začátkem konce, neboť Tálibán nikdy nepředstavoval pro USA strategické ohrožení.

Naprosto nereálný byl plán vybudovat demokratický stát podle západních měřítek. Finančně náročné programy rekonstrukce nebyly dostatečné, navíc značná část prostředků na pomoc regionu skončila v rukou lokálních vládců.

Počáteční nerozlišování mezi Tálibánem a teroristy radikalizovalo táliby.

A nakonec použití nepřiměřené síly a značné „vedlejší ztráty“ v řadách civilistů způsobily, že koalice nikdy nevyhrála „srdce a mysl“ Afghánců (slogan z roku 2000).

Je škoda, že tato analýza zapadla a Američané s NATO, včetně nás, se motali a motají stále v kruhu. Takže jaká z něj může být cesta? Platí to, co jsem napsal minulý týden: úplná kapitulace není optimální i z toho důvodu, že se na bojišti objevil vedle Tálibánu i Islámský stát.

Ale dohoda s Tálibánem, pro který je Islámský stát cizí element, o nějaké formě národního usmíření je jediné smysluplné řešení. Američané už s tím začali a je na nich a na NATO, aby to neskončilo ve slepé uličce. Nebo snad chceme být v Afghánistánu, třeba i z „geopolitických důvodů“, dalších bezvýsledných sedmnáct let?

(Právo, 24.10. )

20. 10.

Opět dvojí metr

Miloš Balabán Přečteno 2509 krát Přidat komentář

Saúdskoarabský novinář Džamál Chásakdží, kriticky naladěný vůči saúdskoarabskému režimu, si šel vyřídit na konzulát v tureckém Istanbulu náležitosti k uzavření sňatku. Živý ho už neopustil. Zřejmě byl na konzulátu plánovitě zavražděn.

Saúdská oficiální místa se to nejprve snažila popírat, pak ale pod tíhou důkazů i o možné speciální operaci tajných služeb musela přiznat, že k vraždě došlo. Zatím sice nevíme přesně jak, nicméně to se asi už nikdy nedozvíme. Varující je, že se tak stalo na území Turecka, členského státu NATO.

Spojené státy nemohly nereagovat, navíc i z toho důvodu, že Chásakdží byl redaktorem renomovaného deníku Washington Post. Takže zazněla „rozhodná slova“ o nepřípustnosti takového jednání i o možných sankcích proti Saúdské Arábii, včetně uvalení zbrojního embarga. Je to ale samozřejmě science fiction, pokud mají americké zbrojní dodávky do této blízkovýchodní monarchie dosáhnout v příštích letech 110 miliard dolarů.

Telefonát amerického prezidenta Donalda Trumpa králi Salmánovi už signalizuje další předpokládaný vývoj. Trump řekl, že králova slova na něj dělala dojem, že vraždu Chásakdžího mohou mít na svědomí nějací „darebáci“. Věru úsměvné. Výsledky jednání amerického ministra ztahraničí Pompea se Salmánem také určitě nepovedou k nějakému zhoršení americko-saúdských vztahů.

Russell Mead v listu The Wall Street Journal pak natvrdo napsal, že absurdně přehnaná reakce na vraždu by hrála na Blízkém východě do rukou amerických nepřátel. Tudíž je takříkajíc vymalováno a v přímém přenosu můžeme sledovat další lekci z reálpolitiky a politiku dvojího „lidskoprávního“ metru v praxi. I když si leckdo může cynicky říci, že jeden další mrtvý v těch miliónech obětí geopolitických her na Blízkém východě nic neznamená.

Jenže tyto „dvojí metry“ opět hodně ubírají, ať chceme, či nechceme, na důvěryhodnosti západní politiky.

(Právo, 18.10)

05. 10.

Rok zázraků a rok krizí

Miloš Balabán Přečteno 898 krát Přidat komentář

Příští rok si připomeneme třicátiny „roku zázraků“, jak nazval převratné změny roku 1989 britský historik a publicista Timothy Garton Ash. Otázkou ale je, zda oslavy konce studené války a kolapsu „socialistické soustavy“ nebudou zastíněny pokračující politickou krizí Evropy, která je zároveň krizí demokracie. Může o tom svědčit i jeden fakt, který připomenul americký politolog a autor knihy „Lidé proti demokracii“ Yascha Mounk: mezi lety 2000 a 2018 vzrost počet Evropanů hlasujících pro populistické strany z pěti na dvacet pět procent. Mounk k tomu dodal, že v minulosti nebyla v Evropě skutečná alternativa k demokracii, dnes ale je.

Proč k tomu došlo? Hodně díky konfliktu mezi lidem a politickými elitami, které nebyly schopny reflektovat skutečné potřeby a zájmy společnosti. Vidíme to nyní v Německu, kde nezvládnutá migrační vlna potápí vliv tradičních politických stran i pozici „neotřesitelné“ kancléřky Angely Merkelové. Vzpoura poslanců CDU/ CSU při volbě předsedy poslaneckého klubu v Bundestagu, kdy byl poražen spojenec Merkelové Volker Kauder, může být počátkem jejího politického konce. A pokud v blížících se bavorských zemských volbách ztratí jednoznačnou dominanci CSU, k čemuž asi s ohledem na růst vlivu Alternativy pro Německo dojde, rovná se to politickému zemětřesení.

Stačí pak k politicky nestabilnímu Německu ještě přiřadit dost možná i divoký brexit, jenž je také příkladem neschopnosti britských elit, a stabilita Evropy bude opět narušena. Připočtěme k tomu i rozdílné představy o budoucí Evropě. Na jedné straně chce francouzský prezident Emmanuel Macron prohloubit evropskou integraci, na straně druhé nyní nejvlivnější italský politik Matteo Salvini a maďarský premiér Viktor Orbán preferují Evropu národů.

Na pozadí těchto odstředivých představ je Evropa navíc konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku. Poslední, co by si pak Evropa mohla přát, je větší konflikt mezi současným a nastupujícím globálním hegemonem. Evropa by na něj těžce doplatila. Rizik a nepředvídatelností je víc než dost. K tomu, aby se s nimi naše zahraniční politika vyrovnala, potřebuje i plnohodnotného ministra zahraničí. S jeho jmenováním otálet nelze.

(Právo, 2.10.)

18. 09.

Maďarská karta, migrační bolehlavy a eurasijští tygři

Miloš Balabán Přečteno 1428 krát Přidat komentář

Evropský parlament doporučil, aby Evropská komise zahájila proti Maďarsku řízení kvůli vážnému ohrožení hodnot EU. Je to konfrontace s modelem „neliberální demokracie“ maďarského premiéra Viktora Orbána. Jistě je možné ho kritizovat. Jenže jestliže maďarští voliči již potřetí zvolili do parlamentu velkou většinou Orbánův Fidesz, jeho politika jim zjevně není proti srsti. Určitě ne v případě migrace. Boj o „srdce a mysli“ Maďarů by se ale měl odehrávat hlavně v Maďarsku, tlak z Bruselu je spíše kontraproduktivní. Navíc v situaci, kdy vnitřní politiku řady evropských zemí problém s migrací výrazně ovlivňuje.

Spory o interpretaci nepokojů v Saské Kamenici aktuálně štěpí německou koalici CDU/CSU/SPD. Sestavování vlády nebude jednoduché po parlamentních volbách ve Švédsku, kde se protiimigrační Švédští demokraté stali třetí nejsilnější stranou. Přidejme k tomu změny v Rakousku a Itálii, kde ve vládách již působí protiimigrační a nacionalistické strany, a vidíme obraz jiné Evropy, než jaká je nyní představená v Evropském parlamentu.

Evropské volby příští rok tudíž mohou mít velký význam pro budoucnost Unie. Nelze pominout, že Orbán s italským ministrem vnitra a předsedou euroskeptické Ligy Salvinim koncem srpna ohlásili úmysl vytvořit koalici euroskeptiků, která by podle Salviniho „měla mít silné zastoupení, vedla k úplně jinému složení Komise a přispěla k reformě Evropské unie, zahnala socialisty a levici do opozice v Evropském parlamentu a konečně se starala o každodenní potřeby obyčejných lidí“.

Nepomáhá ale tlak na Maďarsko k tomu, že se Orbán může stát jednou z „ikon“ neliberálních demokratů, a to jak v Maďarsku, tak i za jeho hranicemi, což potenciální koalici euroskeptiků posílí? Takovou otázku si asi nikdo v Bruselu nepoložil, stejně jako další: nepřehlížejí se skutečně „potřeby obyčejných lidí“, což platí zvláště v případě negativních dopadů migrace?

Je důvodná obava, aby nepromluvila na celoevropské úrovni ona „mlčící většina“, která již rozhodila celý Západ a Evropu brexitem a volbou Trumpa prezidentem USA. „Tradiční strany“ tak mají o čem přemýšlet, a to i v širším kontextu. Politický posun v Evropě víc vpravo a další rozvibrování evropské politiky přichází v momentu vážných geopolitických posunů. Na druhém konci Eurasie dochází k dalšímu ekonomickému a bezpečnostnímu sbližování Ruska a Číny, jimž přítomností na Východoasijském ekonomickém fóru sekundují Japonsko a Jižní Korea. Politicky rozložená Evropa mezi dnes nepředvídatelnými Spojenými státy a ekonomicky posilující východní Asií s Ruskem by byla odsouzena k roli geopolitického statisty.

(Právo. 17.9.)

04. 09.

Vzkazy z Paříže a Berlína

Miloš Balabán Přečteno 2024 krát Přidat komentář

Nedávno zazněly z Paříže a Berlína hlasy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německého ministra zahraničí Heika Maaseho. Jejich společný jmenovatel: Evropa musí být nezávislejší na USA.

Je to asi důsledek dalšího „zneklidnění Trumpem“ po červencovém summitu NATO, jak uvedl v pátečním Právu Antonín Rašek.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy