Kandidátka do čela Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila před poslanci liberální frakce europarlamentu, že EU potřebuje jasnou společnou definici azylu a toho, kdo na něj má nárok. Podle Leyenové je navíc nutné přesně definovat, co je migrace legální a nelegální, a dodala, že vnější hranice musí být pevná a bezpečná. Chce se dodat, že toto poznání bylo vykoupeno neúspěšnou „vítací politikou“ právě v Německu, která negativně poznamenala nejen Německo samotné, ale i celou Evropu. Při slovech Leyenové může nejeden evropský politik, především z východu Unie, cítit i určité zadostiučinění. Nicméně jsou to zatím jen slova a uvidíme, zda se je ve funkčním období nové předsedkyně Evropské komise, pokud projde europarlamentem, podaří přetavit v činy.

V každém případě bude migrační problém dál hodně vysoko na žebříčku evropských politických priorit. Migrační potenciál se totiž rozhodně nesnižuje, ba právě naopak. Současné i latentní konflikty, negativní dopady klimatických změn, demografická exploze a vážné ekonomické problémy řady zemí třetího světa vytvářejí výbušný koktejl, který může vést k pohybu milionů lidí. Stačí uvést dvě dílčí čísla z Mali, tedy země, kde působí naši vojáci v rámci misí EU a OSN: na jedné straně žije 43 procent obyvatel země pod hranicí chudoby, na straně druhé ale počet obyvatel stoupl z deseti milionů v roce 2000 na devatenáct v současnosti. A v každé další zemi afrického Sahelu narazíme na stejná nebo ještě mnohem varovnější data.

Potřebujeme mnohem pružnější a efektivnější evropskou rozvojovou politiku umožňující řadě afrických států se alespoň zčásti vymaňovat z pasti chudoby. A kromě pevné hranice a jasně určených pravidel migrační politiky je zároveň nutné promýšlet i včasné podchycování migrantů dál od evropských hranic. Nebojme se dokonce uvažovat i o přijímacích migračních střediscích na území třetích států, kde by panoval režim odpovídající lidskoprávním standardům ve 21. století. Hranice by tudíž mohla fakticky probíhat i tudy. Opak ukazuje příklad Libye, jako klasického zhrouceného státu, kde místní milice ovládají zdejší uprchlické tábory s mučením, otrockou prací nebo sexuálním zneužíváním. Nelze se pak divit, že zoufalí uprchlíci se chtějí stůj co stůj dostat přes Středozemní moře do Evropy. Letos jich v jeho vodách zahynulo už okolo šesti set, což je mnohem víc než na mediálně ostře sledované americko-mexické hranici, za jejíž přísnější režim se dostává příkrých odsudků Donaldu Trumpovi.

Uvažovat o skutečné, nikoliv z politických důvodů smyšlené, humanitární intervenci právě v Libyi by mohlo být na místě. Jenže politický konsenzus, vůle a koneckonců i schopnosti by se pro to v současné EU hledaly jen velmi těžko. I přesto, že se Unie považuje za humanitární velmoc. Je dlouhodobě udržitelné, aby se dění kolem migrantů z Libye omezovalo jen na tvrdou antimigrační politiku italského ministra vnitra Mattea Salviniho, z italského pohledu i částečně pochopitelnou, nebo na nesystémové „lovení“ nešťastníků na moři loděmi nevládních organizací? Může to být i otázka pro novou šéfku Evropské komise.

(Právo, 15.7.)