Doktrína multikulturalismu vychází z principu rovnosti kultur, jejž mají zaručovat kolektivní skupinová, resp. menšinová práva a nároky ve vztahu k většině obyvatelstva daného státu.1 Obdobně jako postmodernismus, nebere ani teoretická a politická doktrína multikulturalismu v úvahu dva klíčové rysy kulturní plurality. Kromě nesporné diversity jednotlivých kulturních identit, jež tvoří východisko a rozhodující diskurz multikulturalismu, je totiž neméně evidentní souvislost mezi jednotlivými kulturami a jejich vývoj, který je nezřídka výsledkem prokazatelného vlivu jedněch kultur na kultury jiné. Tyto dvě podstatné skutečnosti a jejich vztah doktrína multikulturalismu zpravidla přehlíží, a tak se vystavuje oprávněné kritice.
Vojenské dopadení a zabití nejznámějšího teroristy světa Američany vyvolalo a dosud vyvolává všemožné komentování. Na obecně známou dramatickou událost číslo jedna má téměř každý nějaký názor, jenž se zřídka obejde bez vypjatých emocí. Ty zpravidla vypovídají mnohem víc o autorech, než o události samé. Každý se v nich projevuje, jaký ve skutečnosti je, hlavně co do svých „pudů a popudů,“ jak by řekl Palacký. Což řetězově vyvolává reakci dalších pudů a popudů. Tak se vynořuje dost výmluvná mapa pudů světa. A ukazuje, jak na tom která společnost, národ a stát ve skutečnosti jsou co do své duše. Jak ve své většině, tak v krajních polohách.
Vážený pane premiére,
21. dubna 2001 zveřejnili na žofínské ideové konferenci ODS čtyři autoři (Jan Zahradil, Petr Plecitý, Petr Adrián a Miloslav Bednář ) text delší dobu souvisle připravovaného a přepracovávaného Manifestu českého eurorealismu. O události referovala tentýž večer Česká televize za zlověstně pochmurného hudebního doprovodu, aniž by kromě titulní strany manifestu se jmény autorů informovala o jeho obsahu.