21. dubna 2001 zveřejnili na žofínské ideové konferenci ODS čtyři autoři (Jan Zahradil, Petr Plecitý, Petr Adrián a Miloslav Bednář ) text delší dobu souvisle připravovaného a přepracovávaného Manifestu českého eurorealismu. O události referovala tentýž večer Česká televize za zlověstně pochmurného hudebního doprovodu, aniž by kromě titulní strany manifestu se jmény autorů informovala o jeho obsahu.

Manifest českého eurorealismu záhy odstartoval zhruba rok trvající mediální lavinu rozhořčených reakcí politických a mediálních představitelů v rozpětí od českého politického středu po levici, kteří Manifest českého eurorealismu rituálně odsuzovali, aniž by se soustavněji zabývali jeho obsahem. Text převážně emotivně zamítaného pojednání tehdy nebyl, až na mediální servis ODS, zveřejněn. Převážná část veřejnosti se s ním proto nemohla seznámit. V Evropském parlamentu byl manifest naopak přeložen do pěti jazyků včetně portugalštiny, a vzbudil značný celoevropský zájem, o němž domácí média opět vůbec neinformovala.

Proč tedy vznikl a čím se vlastně zabýval Manifest českého realismu, který vzbudil často až hysterickou odezvu, zarážejícím způsobem připomínající komunistické zatracování údajných nepřátel pokroku, socialismu a míru ? A jaký je jeho význam nyní, deset let od jeho dramatického vzniku?

S nápadem sepsat manifest eurorealismu přišel tehdejší stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil. Manifest měl předložit ucelené, odborně založené stanovisko, jež by srozumitelně rozebralo a zhodnotilo tehdejší stav a pravděpodobnou budoucnost Evropské unie, do níž tehdy Česká republika zamýšlela vstoupit. Důvodem k sepsání Manifestu českého realismu byla absence věcné veřejné debaty o Evropské unii, důsledcích případného členství v ní a možnostech členství v jiných, alternativních organizacích, sdružujících evropské státy. Manifest se pokusil tento závažný nedostatek odstranit a tím zároveň nastartovat věcnou a klidnou, nikoli propagandisticky frázovitou a nesnášenlivou debatu o budoucnosti České republiky v evropských souvislostech.

Práce na jeho textu probíhaly ve dvou návazných fázích. V první etapě dva z autorů, ekonom Petr Adrián a Miloslav Bednář, kriticky analyzovali a shrnuli ekonomickou, politickou a filosoficko-politickou povahu a podstatu Evropské unie. Zabývali se skutečnostmi, které byly pro tehdejší politickou a mediální scénu až na nepatrné výjimky tabuizovány. Obšírně a kriticky se zaměřili na povahu hospodářské a politické reality způsobu rozhodování a směřování Evropské unie, politiku jejího východního rozšiřování a podmínky vstupu do EU v případě České republiky. Zabývali se rovněž vztahem Evropské unie k Rusku a Spojeným státům americkým a rolí evropských velmocí v EU. Stranou jejich zájmu nezůstalo porovnání celkové politické strategie Evropské unie s povahou české státní ideje a s ní související tradiční českou koncepcí evropské jednoty. Oba autoři dospěli ve společném textu k doporučení, aby Česká republika do Evropské unie nevstupovala, ale místo toho se stala členem Evropského sdružení volného obchodu, kde je většina členů zapojena do smlouvy o Evropském hospodářském prostoru, a tak do jednotného společného trhu Evropské unie.

Po předložení výsledné analyticko-syntetické studie Janu Zahradilovi došlo ke druhé fázi práce na manifestu. Jan Zahradil oběma autorům původního textu stručně sdělil, že se vstupem do Evropské unie je třeba počítat, a text manifestu je proto nutné této skutečnosti přizpůsobit. Manifest osobně důkladně přepracoval hlavně tak, že z něj odstranil doporučení nevstupovat do EU a místo toho pro Českou republiku zvolit alternativní a perspektivnější řešení. Analyticko- kritické argumentační jádro první verze manifestu ale tímto zásahem zůstalo nedotčeno. Na závěr textu připojil politolog a tajemník zahraniční komise ODS Petr Plecitý na Zahradilův pokyn důkladně vypracovanou kapitolu, popisující reálné možnosti alternativních řešení pro případ, že by Česká republika do Evropské unie, ať již z jakýchkoli důvodů, nakonec nevstoupila.

Právě tato kapitola spolu s jí předcházejícím kritickým rozborem stavu a perspektiv Evropské unie způsobila následný, dlouho přetrvávající mediálně politický, převážně hystericky laděný mediální poprask. Dovolit si klidně a věcně uvažovat o reálných alternativách vstupu do EU připadalo našim mediálním činitelům a většině českých politiků jako nepřípustná svatokrádež. Jistý typ evropského rozměru to nicméně mělo. Vůdčí otec zakladatel projektu Evropské unie jako úřednicko nadstátní politické federace Jean Monnet svého času důrazně varoval před úvahami o jakémkoliv jiném, alternativním projektu evropské jednoty, než jak jej předložil a prosazoval on…

Politické reakce na Manifest českého eurorealismu z r. 2001 z naší tehdejší politické a mediální scény prokázaly, že odezva na manifest byla lakmusovým testem vyspělosti demokratické politické kultury a úrovně vyrovnání s podstatou komunistické minulosti. Jak politické, tak mediální prostředí v tomto v této závažné kulturní zkoušce alarmujícím způsobem propadlo. V zásadě obdobná byla podstata následné kampaně za vstup do Evropské unie, jež probíhala před referendem o vstupu z 13. června 2003.

Nynější stav evropské unie potvrzuje a umocňuje oprávněnost a platnost kritických výhrad a varování, vznesených v r. 2001 Manifestem českého eurorealismu vůči Evropské unii. Ty se dají učlenit do čtyř obsahových okruhů:

- Nedemokratická podstata Evropské unie a jejího způsobu rozhodování.

- Závažná ekonomická, monetární a fiskální nekompetentnost Evropské unie.

- Protichůdnost hlavního ideologického a politického proudu Evropské unie české demokratické a proevropské tradici.

- Závažné podkopávání transatlantické vazby, zejména NATO, hlavním ideologickým a politickým proudem Evropské unie a neudržitelnost takové politiky.

Současný stále kritičtější stav Evropské unie a nemožnost jej Českou republikou ovlivnit dnes právě ve zpětném pohledu očividně vyžaduje dlouhodobě prozíravou reakci v podobě příklonu k alternativním, náhradním a jiným řešením, jak je předkládá Manifest českého eurorealismu, než je členství v EU.

Za deset let došlo k jistému vývoji k lepšímu. Jak v části mediální scény, tak v české politice nyní ve vztahu k Evropské unii existuje soudržný a dobře patrný realisticko-kritický názorový proud. Je zřetelný jak v exekutivě a legislativě, tak v neparlamentním politickém prostředí.

Na druhé straně negativní část politických a mediálních reakcí na nedávné vládní odmítnutí podílet se na unijním Paktu pro euro, tedy na prvním kroku ke zřízení ekonomické vlády EU, opět silně připomíná minulost. Jak někdejší komunistické časy, tak emotivní pohoršení demokraticky nevyspělé české politické a mediální scény nad Manifestem českého eurorealismu.

Z desetiletého odstupu lze o Manifestu českého eurorealismu říci, že byl prozíravým a užitečným činem.