Drama Ukrajiny je nepříjemnou výzvou pro všechny, kdo si demokratickou politiku vytrvale pletou s výnosným obchodem a kalkulem podle pravidla něco za něco. Ukrajinští občané toto pravidlo jednoduše porušili. A tak způsobili, že nejen jejich současný autokratický prezident, tak ten ruský a americký, německá kancléřka, bruselští a další papaláši včetně našich valem ztrácejí glanc. Důvod je prajednoduchý. Ve svém nekompetentním sebevědomí přestali kalkulovat s tím hlavním, oč v politice jde, a co jejich počtářské duše zásadně přesahuje, a proto vždy diskredituje. S politikou v opravdovém smyslu, tedy s tím, co dělá dějiny dějinami. Takzvaní obyčejní lidé na kyjevském Náměstí nezávislosti je denně usvědčují z principiální nevěrohodnosti a neschopnosti. Svoboda a demokracie pro ně totiž nejsou prázdná slova. Chtějí blíže k Západu, i když zatím kvůli snaze uniknout ze sevření nedemokratickým a imperiálním Ruskem dosud netuší, a nejsou to jen oni, že se Evropská unie od zásad demokratické civilizace nebezpečně odklonila a jen je kompromituje. Ohrožuje samotnou existenci svobodných demokratických států, o níž svobodomyslní Ukrajinci v reakci na kroky Putinova Ruska tolik usilují.
Lubomír Zaorálek, tato donedávna folklorně se rozčilující stálice české postkomunistické politiky, mi vždy připadal jako snad nejčitelněji, někdy až šokujícím způsobem se projevující ztělesnění stále dost rozšířeného jevu, který by se dal označit jako komunismus naruby. Vyznačuje jej záliba v jednoduchoučkém, pravověrně dogmatickém vidění světa, rozděleného na tábor pokroku a míru a jeho zlovolný, zločinný protipól, který je třeba, nejlépe za energického přispění pana Zaorálka samotného, jednou provždy zlikvidovat. A to zřejmě jakýmsi dějiny rázně napravujícím konečným řešením.