Pojem krize (KRISIS od slovesa KRINÓ) má v původním starořeckém jazykově sémantickém úzu tři základní významy. Prvním z nich je rozdělení, rozpor a svár. Jeho dalším významem je volba, resp. výběr. Třetím významem je rozhodnutí, resp. závěrečné, výsledné rozuzlení, a to zejména jednak soudní rozhodnutí, soudní zkoumání, resp. vyšetřování, jednak i soudní dvůr, právo a trest, později rovněž estetická kritika. (1)

V původní řecké filosofické tradici stojí ontologické pojetí KRISIS v základech filosofického myšlení vůbec. Je tomu tak proto, že základním východiskem řecké filosofie je univerzální ontologické a kosmologické pojetí práva jako spravedlnosti – DÍKÉ, jež má rovněž význam právního postupu, výroku, právní péče a rovněž z právního stanoviska rozpoznaného trestu, resp. pokání. (2)

Pojem DIKE původně stál u zrodu politiky jako nové lidské možnosti žít ve svobodném prostoru svobody a rovnosti osobního sebe-vystavování před druhými jako prostoru svobodného a rovného občanství, vytvářejícího pro všechny stejně platné zákony, tedy skutečnost občanské rovnosti před zákonem. Tato zásadně nová lidská možnost je fenoménem apriorní nezajištěnosti člověka jako občana v takto vytvářené svobodě vystavující sebe, svá slova a činy před druhými, spolu s některými a proti jiným. Je neustálým rizikem svobody jako rozhodování a jednání v mezích svobodně ustavených a ustavovaných zákonů na očích druhých. Toto bytostné určení možnosti politiky bylo následně filosoficky, tedy ontologicky uchopeno jako věčný přirozený zákon univerza.

Ontologicko-kosmologicky pochopená vláda práva spočívá podle Anaximandra (asi 610-546 př. Kr.) v nutném pohybu vzniku a zániku, kdy si jsoucna navzájem udělují právo a splácejí bezpráví podle stanovujícího řádu času (DODONAI GAR AUTA DIKÉN KAI TISIN ALLELOIS ADIKIAS KATA TÉN TOU CHRONOU TAXIN).“ (3)

Takto pojatá univerzální vláda práva, resp. spravedlnosti je totožná s věčným, universum řídícím zákonem spravedlnosti, jehož podstatou je KRISIS jako rozlišující soud nad jsoucny co do jejich bytí a nebytí podle určujícího řádu času.

Co tedy takto vymezené filosofické pojetí KRISIS, tedy krize, konkrétněji, přesněji znamená ? Je zásadním rozlišováním a rozsuzováním mezi věčností jako určující realitou a smyslově zjistitelnou, vnímatelnou pomíjivostí jsoucen jako skutečností domněle prvotní, jistou a jedinou, ale ve skutečnosti naopak odvozenou, nespolehlivou, mnohočetnou a prchavou. KRISIS-krize je tedy rozlišujícím poznáním a z něj vyplývajícím jednáním, jež odděluje, a tak rozsuzuje věčnou, smyslově nepoznatelnou dočasnost bytí jsoucen od řádu a pohybu zjevování bytí jako takového. Krize v běžném významu krizovosti, kritičnosti lidské situace z tohoto jejího základního určení přirozeně, tedy logicky vyplývá. Spočívá v běžných, a rovněž tragických konfliktech lidských záměrů s realitou. Zde se jedná o přirozené střetávání běžného každodenního spoléhání na pomíjivou realitu, onu údajně pevnou, spolehlivou skutečnost mnohosti jsoucen, jež je ale ve skutečnosti zásadně časově podmíněná, a proto nespolehlivostí, neboť pouze dočasnou jsoucností. Údajná realita je tudíž v první řadě nesamozřejmostí. Nelze jí skutečně porozumět, nevycházíme-li při jejím poznání z její nesamozřejmé základní podmíněnosti věčným zákonem řádu a pohybu práva, tedy neuchopíme-li ji v první řadě jako KRISIS, krizi na základě tohoto prazákladního rozlišování.

Právě to ale zpravidla neděláme, a proto na tuto nepoznanou základní realitu neustále narážíme, střetáváme se s ní. Tento převažující lidský omyl výslovně tematizuje Hérakleitos, když zjišťuje, že lidé jsou s věčným zákonem (LOGOS), „s nímž se stále nejvíce stýkají, v rozporu, a nač denně narážejí, zdá se jim cizím.“ (4) S čím se nejvíce setkáváme, zdá se nám cizím, pokládáme za nejvzdálenější to, co je nám nejbližší. Běžná lidská krize je právě tato inverzní noeticko-ontologická záměna, každodenní skrytost nám tak blízké neskrytosti, tedy pravdy. Pravda zjevu, zjevování bytí jsoucen nám běžně uniká. V čem tento její převažující únik spočívá ? V redukční záměně pohybu zjevování bytí jsoucího výhradně za tzv. realitu, tj. za to či ono vyskytující se, a tak smysly ověřitelné jsoucno. To znamená, že zpravidla tato jsoucna mylně pokládáme za zcela běžné samozřejmosti. Čím tedy ale ve skutečnosti jsoucna jsou ? Čím je svět jsoucen, jenž nás neustále obklopuje ?

V první řadě není vůbec žádnou samozřejmostí, přestože na nás takto smyslově působí. Realita světa jsoucen je bytostně nesamozřejmá, a touto svou obvykle skrytou podstatou poukazuje na pravdu jako vždy nesamozřejmě odkrývanou neskrytost světa jako pohybu a řádu ukazování bytí jsoucen. Pravda tak je vždy u nás, ale my ji zpravidla nepoznáváme tím, že ji mylně zaměňujeme za domněle samozřejmou danost nás obklopujících jsoucen. Proto na ni neznale narážíme, a tím si způsobujeme krizové situace a stavy. Místo abychom uchopili nesamozřejmou, byť stále přítomnou, člověku danou možnost nejzákladnější KRISIS, tedy krize, resp. kritiky jako zásadního rozlišování mezi povrchovými zjistitelnými danostmi a jejich takto zakrývající podstatou, jež je bytostně určuje, vymezuje, a tak určuje čas a pohyb jejich zjevu. Jinak řečeno, nám běžný svět jsoucen, jejž každodenně mylně pokládáme za samozřejmou a jistou, platnou a spolehlivou realitu, je jevovým povrchem, jenž poukazuje na své bytostně učení jako věčnou zákonitost univerza. Ta se projevuje námi vnímaným jsoucím světem. To, že se takto projevuje, ale ještě většinou neznamená, že ji právě takto vnímáme a poznáváme. V tomto rozporu spočívají naše běžné krize, jež se projevují jako sžíravá nespokojenost, nezvládnutelná traumata, pocit neexistence či ztráty životního smyslu, neštěstí a nespravedlnosti životního osudu, a následné odsuzování světa a dějin jako nespravedlivého zla, atp. Zároveň tyto pro moderní dobu příznačné lidské krize poukazují na prazákladní krizi všech krizí jako na nesamozřejmou možnost rozlišování takto poukazujícího jevového povrchu a určujícího, stěžejního a osvětlujícího středobodu nás neustále obklopujícího ukazování jsoucen, na který toto ukazování v zásadě vždy ukazuje. Tato pokaždé nesamozřejmě realizovatelná lidská možnost uchopit skrze běžnou krizovou situaci krizi všech krizí a dostát jejímu nároku životním ručením je tím, nač všechny běžné lidské krize tak či onak ve skutečnosti ukazují.

Každá krize je tak znamením, jež skrze poukazy k jednotlivým jsoucnům ukazuje na vlastní základ jsoucích, např. lékařskou vědou zjistitelných kauzálních řetězců. Běžnou krizi lze vymezit jako změnu předchozího rovnovážného stavu ve prospěch nerovnováhy nebo převahy jednotlivých elementů nad jinými. V čem takový krizový pohyb změny spočívá ? Vysvětlení může být v zásadě dvojí. Běžná vědecká vysvětlení říkají, že krize je škodlivý jev, jenž by měl být jednou provždy odstraněn. Má pokaždé svou zjistitelnou konkrétní příčinu, jejímž odstraněním lze dosáhnout jeho trvalé eliminace v budoucnosti. Terapii tak lze pojmout jako účinný postup odstraňování příčin krizí coby nežádoucích jevů.

K fenoménu krize lze ale přistoupit z poučenějšího filosofického stanoviska, z nějž vyplývá, že uvedené běžné odborné vysvětlování krize a její odstraňování vyžaduje zásadní revizi.

Krizi lze totiž rovněž porozumět jako principiálně dalekosáhlejší znamení, jež zásadně přesahuje běžné chápání krize jako nežádoucího, chybného, a proto trvalé odstranění vyžadujícího jevu. Krize tak ukazuje na skutečný, celkový a trvalý smysl toho, co krize na první pohled nepatřičně narušuje.


1) Srv. Wilhelm Gemoll, Griechisch- Deutsches Schul- und Handwörterbuch, P. Tempsky – G. Freytag, Vídeň-Lipsko, 1908, str. 453
2) Srv. tamtéž, str. 217
3) Srv. Zlomky předsokratovských myslitelů, vyd. Karel Svoboda, Česká akademie věd a umění 1944, Zlomek B1 ze Simplikia, str. 8
4) Tamtéž, Zl. B 72 z M. Aurelia, str. 22