V politice snad více než kde jinde funguje, že co je dnes černé, zítra může být bílé, a co platí dnes, zítra platit nemusí. A kdo večeří jako náměstek primátorky, snídat už může jako řadový zastupitel.

Mladý a ambiciózní politik Matěj Stropnický si postavil kariéru na protestu proti zavedeným stranám, na zeleném aktivismu a kritice všeho, co tu v politice dosud fungovalo. Před rokem byl ale nucen slézt z barikády a vejít hlavním vchodem přímo do paláce, který do té doby hrdinně dobýval. Voliči mu totiž dali mandát, aby je zastupoval na magistrátu. A za ten jediný rok se ukázalo, že skutečná práce v úřadu je mnohem těžší, než z ulice házet kameny do jeho oken.

Po Matěji Stropnickém a jeho ročním „úsilí“ toho moc nezůstalo. Většinu svého krátkého náměstkovského života věnoval politickým hádkám. Příkladem promarněného mandátu může být také jeho nečinnost v otázce zabránění hrozící zástavby na stolové hoře Vidouli na Praze 5.
S bývalým primátorem Prahy Tomášem Hudečkem se na moc věcích neshodnu. Navíc to je paradoxně on, kdo nese původní odpovědnost za to, že je dnes Vidoule ohrožena developerskými záměry. V jednom s ním ale musím souhlasit. Volně parafrázuji to, co Tomáš Hudeček před pár dny napsal ve svém komentáři: Matěj Stropnický je jen tlučhuba, který žádný boj s developery ve skutečnosti nevedl. Bohužel, podepisuji v plném rozsahu.

Matěj Stropnický je skutečně mistrem sebeprezentace. Reálné výsledky po něm ale nezůstávají. Vlastně mi připadá, že po něm ve funkci náměstka, který měl rok na starosti územní plán a rozvoj Prahy, zůstane hlavně spousta kostlivců a průšvihů, které teprve vyplují na povrch. Před více než rokem, konkrétně 16. září 2014, jsem jako pražský zastupitel vypracoval a předložil členům Rady hlavního města Prahy návrh usnesení, kterým by se přerušilo pořizování změny Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy pořizované v rámci celoměstsky významných změn v lokalitě Vidoule.

Když Matěj Stropnický převzal coby náměstek primátorky odpovědnost za tuto oblast a proto jsem ho několikrát žádal, aby se mým návrhem zabýval. Naivně jsem si říkal, že v člověku jeho mediálního obrazu získám ve věci Vidoule silného spojence. Mýlil jsem se. Matěj Stropnický nehnul pro tuto největší zelenou plochu v Praze prstem. Tedy pokud nepočítáme osobní PR, které si kolem Vidoule několikrát udělal a při kterém sliboval, že se na Vidouli stavět nebude.

Teď už může zase jen slibovat. Když měl pravomoci a možnosti něco reálně změnit, nezměnil nic. Nyní si v opozici a s pověstí politika, který se s nikým nedokáže dohodnout, může maximálně vzít transparent, podepsat petici a pak se přivázat ke stromu. A víte co? Myslím, že mu to zase půjde dobře.