Systém, antisystém a chaos

04. 11. 2017 | 11:49
Přečteno 2784 krát
K dvacátému výročí vydání Chaokracie
null
null


Absurdní diskurs antisystémovosti

Již delší dobu se v politické, mediální, ale i akademické kultuře prosazuje význam politické „antisystémovosti“. Například předseda politické strany ANO Andrej Babiš v jedné předvolební debatě v říjnu 2017 prohlásil: „My jsme antisystémová strana.“ Politolog Bohumil Doležal ve stejné době varoval před antisystémovými stranami, jako je „ANO, Piráti či SPD“. A akademické studie teoreticky zkoumají, zdali je KSČM „antisystémovou“ stranou, či nikoliv.

Pojem politické „antisystémovosti“ byl převzat z díla teoretika demokracie Giovanni Sartoriho Strany a stranické systémy, kterou vydal už v 70. letech minulého století. Jenže byl to právě tento italský filosof, který upozorňoval na problematičnost pojmu, a zejména definoval „antisystémovost“ spíše jako opoziční neorientovanost na vládnutí. Podle něho antisystémové strany mohou proti systému pouze protestovat, zcela ho odmítat nebo legitimitu režimu a systému zpochybňovat.

Na absurdnost používání tohoto pojmu upozornil politolog Jan Charvát, když v souvislosti s parlamentními volbami 2017 prohlásil: „Ačkoli byl Andrej Babiš čtyři roky ve vládě, povedlo se mu lidi přesvědčit, že jeho strana je antisystémovou opozicí, což je absurdní.“


Systém jako zombie

Zdálo by se, že například současná stalinistická představitelka KSČM Marta Semelová jakožto exemplární zombie komunistického „systému“ potvrzuje, že tato strana je skutečně „antisystémová“, když deklaruje, že je třeba změnit politický „systém“. Jenže právě fakt, že po pádu komunistického režimu se KSČM stala naopak součástí obnoveného demokratického systému, dokladuje nikoliv antisystémost strany, ale nemocnost politiky, jež na smrtelné posteli legitimizovala v rámci „systému“ vlastní zrůdné politické levobočky. Ze strachu před smrtelností v podobě diskontinuity se stal politický systém zajatcem vlastní pochybné kontinuity. Za závojem politického pořádku se na nás dívají oči zombie systému.

Pokud chceme porozumět politickému termínu „antisystémovost“, je třeba si připomenout počátky západní tradice politického myšlení, která určuje vznik pojmu „systém“. Ve starověkém Řecku získávalo slovo systéma postupně význam seskupení, sjednocení a celkové uspořádanosti a například stoikové dospěli v rámci filosofického myšlení k pojetí „systému“ jako světového řádu.

Pojem „systém“ stále víc reprezentoval vnitřní schopnost určité struktury integrovat různost do jakési souhrnné jednoty. Koncept společenského systému nakonec přešel v hegemonické a normativní pojetí „systémů v protikladu k chaosu“. Karel Marx postavil svou ideologii na základě starého filosofického pojetí systému, byť se ho snažil oživit duchem dialektické jednoty vytvářející vnitřně strukturovanou skutečnost, jež však generovala jen deterministické společenské zákonitosti.


Antisystémovost undergroundu a prosystémovost Charty 77

V průběhu 20. století došlo k rozvoji tzv. „systémových teorií“ (Bertalanffy, Pareto, Parsons, Sorokin, Wiener atd.), přičemž jedním z důležitých kritérií se stala stabilita systému ve smyslu institucí, ideí a společenských vztahů. Toto vyvrcholení tradičního „systémového“ myšlení však v jistém smyslu přišlo s křížkem po filosofickém funusu. Dějiny kritického myšlení totiž dokladují, jak se dlouhodobě a paralelně zpochybňovalo staré paradigma „systému“, kdy například na konci 19. století filosof Friedrich Nietzsche promýšlel svět antisystémově prostřednictvím pojmu „chaos“.

Zatímco se v 60. letech se zrozením západní kontrakultury zrodil širší odpor k „systému“, v tehdejším Československu „systém“ reprezentoval marxistický režim v podobě totalitárního „jednotného výkladu světa a společnosti“.

V historickém kontextu byl v té době pouze československý underground skutečně „antisystémový“, protože nebyl orientovaný na establishment, moc, či dokonce vládnutí a na rozdíl od prosystémové Charty 77 zcela programově a instinktivně odmítal vést jakýkoliv dialog se „systémem“ a jeho mocí, stavěl na neloajalitě s komunistickým režimem a vyžíval se v ilegálních aktivitách. Underground byl „antisystémový“, neboť nesdílel hodnoty daného politického řádu. Vycházel z kritického poznání, že virus systému pronikl nejen do politiky a společnosti, ale i do intimity svobodné umělecké tvorby. Normalizační kulturu proto nenahlížel pouze jako zpolitizovanou, ale jako napadenou zevnitř systémovým virem, s charakterem zombie.


Nebezpečí pluralitní společnosti – politické monokultury


V tomto historickém kontextu je zřejmé, že KSČM není „antisystémovou“ stranou, neboť alfou a omegou její politiky je orientovanost na moc a vládnutí. Je stranou potenciálně totalitárně „systémovou“, a proto se v její politické monokultuře například strana a lid stávají ideologickými zrcadlovými dvojníky jednoho a téhož inertního „systému“.

I politické subjekty, jako je ANO nebo SPD, jsou orientovány na vládnutí. Nejsou „antisystémovými“ subjekty a nemají nic společného s nějakým politickým „undergroundem“, byť se bývalý a osvědčený agent StB Andrej Babiš stylizuje do role antiestablishmentového politického outsidera a disidenta.

Ukazuje se, že politickým problém není „antisystémovost“, ale spíše samotný „systém“ (a jeho legalita), kdy za určitých okolností může nabýt dějinně hrůzostrašných totalitárních účinků, jak to katastrofálně ukázal rok 1933 ve fašistickém Německu nebo rok 1948 v komunistickém Československu. Politická strana se stává nebezpečnou právě ve chvíli, kdy se snaží cele ovládnout „systém“, nikoliv když se snaží být antisystémová.

Skutečným nebezpečím pro pluralitní a otevřenou společnost je jakýkoliv simplifikovaný jednotný politický výklad světa a společnosti, který je prosazován jako „systém“ – jako určitý typ politické monokultury –, například řídit stát za pomoci avantgardní revoluční strany, jako podnikatelskou firmu nebo na základě rasové a xenofobní ideologie.
Je příznačné, že když po parlamentních volbách v roce 2017 začala levice zkoumat svůj „historický debakl“, ani na chvíli neopustila ideologickou víru v „systém“ pravolevého politického vidění: jako by fluktuační povaha světa měla být trvale podřízena nějaké jednoduché konstrukci politického řádu. Jednoduché politické dělení na levici a pravici je ztělesněním systému, který funguje jako zombie.


Jak mohou politici říkat pravdu, když nevědí, že nevědí?


Kdyby se v případě KSČM, ANO či SPD jednalo skutečně o „antisystémové“ strany, museli by jejich politici navíc vyjít ven zejména s filosofickou pravdou a veřejně prohlásit na adresu tradičního „systému“ to, co už v roce 1882 napsal Friedrich Nietzsche: „Charakter světa je věčný chaos, ne jako chybějící nutnost, ale jako chybějící řád.“

Jenže mohou politici, byť žijící už v 21. století říci svému lidu tuto pravdu, když jsou sami vazaly staré věrouky, myšlení a učení v rámci tradičního „systému“? Mohou říkat pravdu, když nevědí, že nevědí?

Nepodléhá každá politická volba a systém chaosu? Můžeme nakrásně říkat, „co“ nebo „koho“ volíme, ve skutečnosti však jakákoliv volba a systém podléhají chaotickým nelinearitám a asymetriím, protože prostor volby není prostorem systému. Není třeba začít zpochybňovat tuto základní politickou ekvivalenci?

Nejsou opakované nářky nad „krizí politiky“ nebo „komplikovaností současného světa“ spíše rétorickou kamufláží, aby se nemusela vzít na vědomí Nietzscheho filosofická hypotéza, jaký typ procesů určuje běh světa, tedy i politiky?

Politici a občané ignorují, že chaos se vyznačuje například extrémní citlivostí na počáteční podmínky. Netuší, že bůh staré politiky v podobě „systému“ je dávno mrtev a že demokratické volby se spíše stávají pseudonáboženským rituálem usilujícím o vzkříšení „systému“ a transcendentální vírou v jeho prázdný hrob. Politici i voliči se scházejí u prázdného hrobu „systému“ a usilují o resuscitaci mrtvého boha, místo aby začali hledat toho živého. Například prezident Miloš Zeman sice hovoří, že „ústavu používá tvůrčím způsobem“, ve skutečnosti je ale nevědomým nástrojem chaokracie. V tom je iluzivní úspěch i současného populismu, kdy se navíc používá marketingový trik založený na kritice establishmentu, antisystémovosti a rádoby filosofii politického undergroundu. Součástí chaokracie je i politologický problém tzv. „fluktuujících voličů“.

Lidská bytost je symbolickým živočichem, který se však ztratil ve světě symbolů. A politika se stala společensky výsostnou kulturou této ztracenosti. Stala se nepřiznaným chaotickým koktejlem, v které se společnost vaří a míchá jako „systém“. V USA se například vyšetřuje zdali politické příspěvky v době prezidentské volební kampaně v roce 2016 v podobě symbolických sděleních na sociálních sítích Instagram a Facebook nebyly „řízeným chaosem“ ze strany Ruska.

Skutečným politickým vítězem v demokracii se stále víc stává skrytá chaokracie, která si vytváří voliče k obrazu svému. Tekutá postmoderní politická modernita nahradila její pevnou politickou verzi. Důkazem vítězství chaokratického režimu je existence bifurkačního politické bodu, do něhož se voliči sami hrnou způsobem, že zcela opačné výsledky jsou nejen možné, ale tudíž i politicky vyrovnané. Politické volby v USA roku 2016 vyhrál těsnou většinou chaokraticky „nepředvídatelný“ Donald Trump. Ve stejném roce britští voliči opět těsnou většinou rozhodli, že Británie vystoupí z Evropské unie. Mediálně profackovaný „fluktuující“ volič, a to nejen politicky zleva nebo zprava, ale ze všech stran, si ráno myslí, že bude volit kandidáta A, ale večer volí kandidáta B.

Současný marketingový trik založený na kritice politického establishmentu má různé neviditelné konotace. Je známo, že mnozí autoritáři opovrhovali parlamentní kulturou a považovali ji za pouhou „žvanírnu“, Andrej Babiš svůj odpor k užvaněné demokracii vyjadřuje heslem vycházejícím z levicového kultu práce: „Nejsme jako politici. Makáme!“ Tím, ale zpochybňuje to, co kritizuje, neboť demonstruje, že jako politik sám žvaní.


Zlaté tele, nebo jen to žluté, řepkové?

Mnohým občanům stále nedochází, že jakýkoliv rádoby spásonosný například oligarchický politik, slibující například systém bez korupce, je především politickým lžiprorokem, který se stylizuje do role vizionáře, jakoby se mu dostalo zjevení pravdy zmrtvýchvstalého „systému“ – ve skutečnosti však tito reprezentanti jednoplošného „systému“ nedokáží nabídnout ani to biblicky příslovečné zlaté tele, ale jen to žluté, řepkové.

Babišovo prohlášení „my jsme antisystémová strana“ se tak ukazuje být dvojnásobným politickým klamem. Za prvé je to klam tradičně „systémový“, a za druhé se instinktivně zamlčuje a vytěsňuje, že se těží z politicky nevyslovené pravdy o řádu světa, jehož jméno je chaos. Navíc politické „antisystémové“ recepty jsou contradictio in adjecto – absurdním protimluvem.

Obdobně je mylné definovat jako antisystémovou stranu Piráty, jak činí politolog Bohumil Doležal. Mnozí příznivci této strany sice zkritizovali předsedu Ivana Bartoše, že se zúčastnil předávání státních vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem, neboť jiní politici účast na protest proti sporné politické kultuře prezidenta odmítli. Jenže právě Bartošova přítomnost ve Vladislavském sálu Pražského hradu odhalila – byť anekdoticky a symbolicky – onen dlouho utajovaný manželský svazek mezi politickým systémem a „kněžkou chaosu“. Politika už svou konfliktní povahou je vždy morganickým vztahem mezi řádem a chaosem. Avšak její skutečné nebezpečí se vyjeví ve chvíli, kdy „kněžka chaosu“ najde zalíbení v moci, byť jen té hradní.

Je zapotřebí nové nepolitické epistemologie vytvořené na základě kritického poznání „systému“ a „chaosu“. Toto poznání se může stát součástí společenské sebeobrany před systémem, jednoplošnými politickými kulturami i vlastní naivní vírou v politický řád. Vědomí křehkosti, nestability, nelinearity, fluktuace, diskontinuity, děravosti nebo prázdnoty jakékoliv volby a systému (politického, ekologického, psychologického, včetně „systému“ lásky) je základní orientaci v situaci smrti jediného politického boha – systému založené na technice moci.

Na konci svého života filosof Jan Patočka apeloval na to, že je třeba něčeho zásadně ne-technického a odmítl systém politické morálky úskočné, instrumentální a příležitostné, neboť tradiční povrchní vědomí bezpečnosti politického „systému“ se zvrátilo v pravý opak, proto zdůrazňoval potřebu mravnosti a důležitosti lidských práv.

Je třeba si neustále připomínat minulost, protože je to právě historie, která ukazuje, že kdo se nerozhodne kriticky surfovat na vlnách chaosu, toho smete vlna populistické, demagogické nebo totalitární monokultury a vyvrhne ho nakonec na politickou souš jako odstrašující oběť vlastního systému.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy