Zkuste si představit, že už máme po volbách, a doopravdy vedeme debatu o tom, co pro nás znamenají 3 % světových zásob lithia. Pojďme se bavit o vývoji lithiových baterií a o tom, na čem doopravdy Česká republika může vydělat.

Za necelé dva týdny se probudíme do světa, ve kterém přestane být důležité, zda povolení k průzkumu zásob lithia vydal ministr za ODS, ANO nebo ČSSD. Bude totiž po volbách. Politické emoce opadnou a diskuse o strategických surovinách přestanou být mediálně přitažlivé. Zůstane jen úplně praktická otázka: co dál s lithiem?

Ještě to nejde říct s určitostí, ale lithium bude dost možná zásadní surovina pro digitalizaci průmyslu a dopravy. Zrovna probíhá výzkum, na jehož konci mají stát supervýkonné baterie uzpůsobené právě pro optimální fungování v provozu, kde spolu stroje komunikují po internetu. Můžeme se těšit na to, že jednou české lithium bude pohánět třeba samořídící auta po celém světě.

Ale my se zatím na nic takového netěšíme. Zasekli jsme se u toho, kdo vytěží rudu ze země. Přitom nejde o to, za čí peníze se lithium vytěží. Jde o to, v jaké zemi z něj vznikne hodnotný produkt. To je recept, podle kterého se vydělávají peníze v zemích, kterým bychom se rádi přiblížili hospodářsky i platově.

Nejsem geolog ani chemik a neznám přesně vlastnosti lithia jako chemického prvku. Co ale vím naprosto přesně, je fakt, že když pošleme drahocennou rudu zpracovávat za hranice, přijdeme tím o zásadní část přidané hodnoty, která by mohla zůstat při zpracování u nás. Lithium bude sice české, ale baterie v autech budou německé, rakouské, finské… co my víme.

Neexistuje žádná cena, za kterou bychom mohli prodat samotné lithium, abychom na tom vydělali víc než výrobci lithiových baterií. Takže naprosto zásadní otázka zní: budeme schopní u nás schopni vyrábět ty baterie, nebo jen budeme kopat rudu pro někoho jiného? Tohle je nakonec ten posun k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, ne? Že projednou nebudeme posílat subdodávky někam, kde se peníze vydělávají na prodeji, ale budeme vyrábět a prodávat přímo od nás.

Se zpracováním lithia u nás proto počítá vládou schválený akční plán restrukturalizace znevýhodněných regionů. Továrna by měla vzniknout na Ústecku a přinést do regionu nová kvalifikovaná pracovní místa, na rozdíl od samotné těžby, kde budou vždycky potřeba i odborně méně náročné práce. I tolik skloňované memorandum v podstatě říká, že se má lithium dál zpracovávat v České republice.

Celý projekt těžby na Cínovci má navíc určitá rizika. Těžba se v první fázi vůbec nemusí ekonomicky vyplatit. Může se totiž ukázat, že velká část lithia v zemi nepůjde vytěžit, nebo to prostě bude příliš nákladné. V takovém případě bych nechtěl, abychom ztráty z těžebního nadšení hradili kolektivně a z veřejných prostředků. Naštěstí mají lithium třeba v takovém Srbsku, odkud by se k nám dalo klidně dovážet.

O čem má tedy cenu přemýšlet, pokud chceme od lithia víc než jen špatný pocit z předvolebních tahanic? Abychom mohli vyrábět baterky, potřebujeme v první řadě know-how (pár důkazů, že se na něm už pracuje, tady a tady - s těmi Němci máme memorandum o spolupráci). Dál potřebujeme někoho, kdo si na sebe vezme podnikatelské riziko a do výroby bude investovat (a klidně ať je třeba z Austrálie). Bylo by taky fajn, kdyby si firmy a vysoké školy někde na konferenci vyříkaly, co přesně ty baterie mají umět, aby měly celosvětový odbyt. Vývoj lithiových baterií by nepochybně zaměstnal celou řadu doktorandů a mladých vědeckých pracovníků.

Mezinárodní strojírenský veletrh by se jednou mohl věnovat potenciálu využití u nás vyvíjených baterií v dopravě a průmyslu. Tím by se rozšířil okruh zahraničních i domácích zákazníků. Paralelně bychom mohli pokračovat ve vývoji. Do roku 2030 bychom mohli vstupovat jako země, která má potenciál vést evropský trh v lithiových bateriích pro elektromobily a Průmysl 4.0. Přibylo by tu dobré, kvalifikované práce, která má smysl. Mohli bychom na sebe být hrdí.

Jasně, že je snazší křičet o krádeži a nedělat nic.