Nedaleko místa, kde kdysi v Praze žil a také zmizel legendární hliněný obr Golem, se nastěhoval obr jiný. Měl hlavu tvrdou jako ze dřeva a spoustu zbytečných řečí. Také dost fňukal, pořád byl s něčím nespokojený a závistivý až běda. A ke všemu rád říkal, že má všechno v malíku, hlavně v něm měl ale mozek, protože hlava na něj byla moc velká, do malíku se vešel bohatě a ještě kousek místa zbylo.

Když se na Staré Město pražské nastěhoval, měl spoustu strašáckých kamarádů. Byla s ním docela legrace, pro ostré slovo nešel daleko, a všichni to brali tak, jak to bylo. „Já vám něco povím,“ říkal obr Přetrhdílo rád, „na mně si nikdo nepřijde, na mně je každej krátkej, já všechno zvládnu!“ A věřte nevěřte, docela se mu i dařilo, byl prostě na správném místě ve správnou chvíli. Tu někomu pomohl k výdělku, a jen kousek si z něj vzal. Tu se jinému o příbytek postaral a jen občas na návštěvu a něco dobrého na zub zaskočil, zvlášť když to bylo v cizích krajích, kde sluníčko svítilo víc než v jeho rodné zemi.

Ale i obrovi se přestalo dařit, na co sáhl, protože to začal přehánět. Přetrhdílo občas neříkal tak docela pravdu, občas podal někomu ruku na něco, co nemohl, nebo dokonce ani nechtěl splnit. Přál si, aby všichni poslouchali na slovo a věnovali mu všechnu svou pozornost a úctu. Jakmile s ním někdo nesouhlasil, obr Přetrhdílo si vytáhl svůj zápisníček a hned si do něj poznamenal jméno toho opovážlivce, který našel odvahu se mu postavit. „Teď si na tebe posvítím, ty nezvedenče, teď ti ukážu! Už si neškrtneš,“ hřímal obr a na každé nároží psal nactiutrhačnosti o tom, kdo mu nešel na ruku úplně. A tak kamarády a ty, co ho obdivovali, následovali a poslouchali, pomalu ztrácel. Kdysi velký vůdce a bavič pomalu upadal do posměchu a potíží. Moc ho to zlobilo a rozhodl se s tím něco udělat. Jenomže jak už to tak bývá, rozzlobená mysl, zvlášť když se vejde do malíku, natropí víc škody než užitku. Obr to vzal za úplně špatný konec a začal být na svoje kamarády zlý. Všechny podezíral, nikomu už nevěřil a vymýšlel si spiknutí, která nikdo neosnoval, on se za ně ale schovával a bral si je jako záminku, aby se mohl mstít. „Teď jim všem ukážu, nevděčníkům! Já mám vždycky pravdu! Já vím všechno nejlíp! Já jsem nejchytřejší! Já já já,“ vykřikoval čím dál tím častěji a jeho malík, ve kterém měl schovanou mysl jako by byl najednou ochrnutý.

To ale obr Přetrhdílo, vůbec nevzal na vědomí a dál svého malíka zaměstnával jen spřádáním plánů, jak se všem pomstít. Nakonec ho napadlo: „Když u nás v hospodě, kde se ta banda schází, nebudu já, JÁ nebudu tím, okolo kterého se bude všechno točit, koho budou všichni poslouchat, komu bude hospodský nalévat z láhve té nejlepší pálenky schované na polici až pod stropem a komu bude Johanka, hospodského dcera, podstrkovat ty nejlibovější kousky masa vždycky jenom s čerstvě upečeným chlebem, tak tam nebude chodit nikdo. Ajá tu hospodu podpálím, zbourám a do země zašlapu,“ rozhodl se nakonec a hned vyrazil ke staroměstskému lokálu, aby tam svoje někdejší jeviště, na kterém se předváděl, srovnal se zemí. Začal tím, že vytrhl dveře a do výčepu pustil vítr s deštěm. „Co to děláš, Přetrhdílo, zbláznil ses, pouštíš nám sem zimu a nevlídno!“ volali na něj bývalý kamarádi, kteří pokojně seděli okolo stolů a hráli karty nebo kostky, šachy a domino, anebo si jen tak povídali a smáli se. „Tak oni se dobře baví i beze mě, šmejdi jedni nevděční, no tak to já jim ukážu, zač je v Pardubicích perník,“ mohl se Přetrhdílo dočista vzteknout. „Počkej obřisko, nedělej takový vyrvál, posaď se k nám a dej si štamprli,“ volali na něj jeho kumpáni, ale Přetrhdílo jako by ohluchl a řádil jak ďáblem jatý dál. „Tak to ne, vy holoto, s vámi k jednomu stolu, chásko nevděčná? Ani za nic!“ hučel Přetrhdílo jako divous, popadl stůl a hodil s ním o zeď. „A za co bychom ti měli být vděční, ty vykuku uhulákaná,“ ptal se jeden z jeho někdejších spolustolovníků, který teď ale už neměl stůl, u kterého by si mohl spolu s někým sednout. „Za to, že jsme s tebou pár rajzů po hospodách zažili a tys v nich všechny jen poučoval a vykládal hlouposti, takže nás nakonec skoro z každé vyhodili? A teď, když máme poslední místo, kde nás rádi vidí, tak ty znič ještě to!“ Přetrhdílo místo odpovědi jen zařval, až se okna otřásla, a vytrhl pípu z výčepu, až začalo pivo stříkat na všechny strany. Byl zvyklý, že je nejsilnější a každý mu raději šel z cesty, jenže tentokrát se přepočítal. Všichni se po sobě koukli a bylo jasné, co se jim honí hlavou. Jeden ze staroměstských vyběhl ven, kde se sušila rybářská síť, popadl ji a hodil Přetrhdílovi na hlavu. Pak už se na něj sesypali všichni, chytli obra za ruce a za nohy a vyhodili ho ven. A Přetrhdílo, jak si tak natloukl, pochopil, že už o něj nestojí vůbec nikdo, a naposledy zahrozil směrem k hospodě, kde všichni začali uklízet spoušť jím spáchanou. Na židličce u krbu se houpal stařeček Osud a jen tak potichu a pro sebe si řekl: „Jo, holenku, žádný strom neroste do nebe…“