Odešel Jacques Delors, francouzský ekonom a klíčová osobnost evropské politiky. Mezi lety 1985–1995 byl předsedou Evropské komise, ve Francii zastával mj. funkce ministra hospodářství a financí. Zasloužil se o vznik měnové unie a jednotného trhu.

Zemřel ve věku 98 let ve svém pařížském bytě v ulici Saint Jacques. Mimochodem, to je ulice, kterou se už od středověku vydávají putující od katedrály Notre-Dame na pouť do Santiaga de Compostela.

Vzpomínám, jak jsem se s Jacquesem Delorsem setkával okolo roku 2000 a později, když jsem sloužil jako velvyslanec ve Francii. V té době už neměl žádné veřejné funkce, ale přesto usiloval o to, aby přispíval k porozumění mezi národy Evropy.

V roce 1996 například založil Institut, jemuž svěřil svůj osobní archiv – dokonce i z doby, kdy šéfoval Evropské komisi. Chtěl umožnit studentům, novinářům a dalším poznat lépe dějiny spolupráce v EU. Věřil, že jedině pak lidé pochopí, že porozumění v Evropě se neděje samo sebou, ale že vyrůstá ze stovek a tisíců hodin příprav a nekonečných jednání. Jedině respekt ke druhému a trpělivost při vyjednávání vedou ke společnému řešení. Tomuto přístupu, v němž tolik vynikal, se později začalo říkat „Delorsova metoda“. Archiv je plný jeho osobních poznámek o tom, jak se rozhodovalo o dalším směru evropské spolupráce. Později jsem jako velvyslanec pracoval na tom, aby se tyto archivy otevřely také pro univerzitní pracoviště v České republice.

Jacques Delors měl v sobě zvláštní skromnost a mírnost. Byl uměřený i v tom, jak mluvil. Zároveň zdědil po předcích tvrdou hlavu, jak sám připouštěl. Narodil se v centrální Francii, v kraji Correze, část jeho rodiny pocházela i z Baskicka, kde se příslovečná paličatost traduje z generace na generaci.

Názor na svět si osvojoval mezi odboráři, i proto mu vždycky zůstalo hluboké pochopení pro sociální otázky. Jako ministr francouzské vlády dostal na starost nikoli ministerstvo práce, ale ministerstvo hospodářství. Zde si vytříbil smysl pro rozpočtovou kázeň a prokázal velkou odpovědnost při správě veřejných výdajů. Zároveň dobře věděl, že pro prosperitu státu je nezbytný volný trh. Odstraňoval překážky volnému trhu doma i v Evropě. Právem ho proto v roce 2011 občané Francie v jedné anketě označili za nejlepšího ministra financí novodobé historie. Navzdory skutečnosti, že ve své době provedl ve veřejných výdajích škrty dosahující více než třicet miliard tehdejších franků a zvýšil daně z příjmu o dobrých 25 miliard.

S hrdostí později potvrdil, že se vládě podařilo tehdy Francii zachránit před zničující inflací, která by znemožnila silnější hospodářskou spolupráci v Evropě. Ministrem hospodářství a financí se stal v době, kdy prezident Mitterrand sestavil vládu s komunisty. Pro Delorse to znamenalo, že musí nereálné politické sliby promítnout do odpovědné politiky, která nezadluží další generace. Osvědčil se. I proto dostal nabídky, aby se stal premiérem nebo kandidoval na prezidenta. Pokaždé odmítl.

Byla to jiná doba, řeknou analytikové, a budou mít pravdu. Ano, otec Jacquese Delorse se z bojů v první světové válce domů vrátil jako válečný invalida. Právě historky a vyprávění z frontové linie formovaly Jacquese a jeho pohled na Evropu.

Když se stal šéfem Evropské komise roku 1985, věděl, jak důležité je nepromarnit čas. Proto okamžitě přišel s nezbytnými reformami. Vyprávělo se, že denně spal jen šest hodin a byl velmi vytížený, nicméně si každý den našel čas na četbu sportovního deníku Equipe. Musím to potvrdit, obdivoval jsem jeho znalosti z fotbalu a ze zákulisí cyklistické Tour de France, které se několikrát účastnil jako člen doprovodu. Rád jsem naslouchal vyprávění z rozhodujících vyjednávání v Bruselu. Delors nejen mluvil, ale také se ptal a pozorně naslouchal. Měl velký zájem o novinky a chtěl pochopit dění ve všech státech EU. Věděl, že bez znalosti situace v jednotlivých zemích by evropské spolupráci nemohl pomáhat. Byl přesvědčen, že pro spolupráci v Evropě bylo třeba nejen bruselských institucí, ale že rozhodující roli hrají samostatné státy.

Někteří říkají, že byl vizionář. Pro mě byl člověkem, který se neustále pečlivě připravoval. Například po nástupu do Evropské komise vytvořil pracovní tým, jemuž svěřil odpovědnost připravovat analýzy a nabízet odpovědi na strategické otázky sahající daleko do budoucnosti. Spolupráce v Evropě měla pro něj i duchovní rozměr. Zasadil se třeba o to, aby se v Evropě začala udělovat zvláštní literární cena. Osobně předsedal porotě čtyři roky a z vlastní zkušenosti vím, že se upřímně zajímal o literární tvorbu i v České republice. Byl také rozený vyjednavač. Uměl překonat sebe sama a svoje omezení, aby vůbec mohl porozumět pohledu toho druhého. Vedl k tomu také své partnery při vyjednávání, kam často patřily špičky evropské politiky.

Jeden pamětník vzpomínal na Delorsův výrok, že ve světě jsou lidé, kteří chtějí něčím být. A pak jsou na světě i takoví, kteří chtějí něco velkého vykonat. Delors se sám řadil k těm druhým. Byl jako dělník, který si je dobře vědom toho, že bez jeho osobního angažmá se žádné velké dílo nepostaví. Za ním toho zůstalo hodně. Za doby jeho působení na čele Evropské komise se zavedly strukturální fondy, prosadil se jednotný trh nebo zásadní reformy společné zemědělské politiky. Delors pomáhal vyjednat dohody o Schengenu nebo dohodu v Maastrichtu roku 1992, která připravila zavedení společné měny. A prosadil program pro studenty Erasmus, kterým do dnešního dne prošlo na 14 milionů Evropanů.

Pro mě osobně to byl mimořádně inspirativní člověk. Nemluvil zbytečně, ale poctivě pracoval. Byl dříč. Uměl být vážný, ale měl dobrosrdečný smysl pro humor. Nikdy nezapomínal na to, že politika musí být sociálně citlivá, ale zároveň uměl prosadit a obhájit i velmi tvrdá pravidla volného trhu. A tak ve své době odnaučil Francouze závislosti na zadlužování a deficitech. Měl své pevné názory. Ale uměl skvěle vyjednávat, byl trpělivý a měl smysl pro kulturu v tom nejširším slova smyslu. Za Jacquesem Delorsem zůstává velké dílo, které docení až historie.