V Evropě byly koncem minulého týdne zveřejněny výsledky zátěžových testů bank.

Měly pomoci odpovědět na otázku, co by se stalo, kdyby nastala další vlna paniky na finančních trzích. Konkrétně, co by se stalo, kdyby poklesly ceny rizikových státních dluhopisů.

Zde je třeba říci něco o bankovním účetnictví. Banky mohou účtovat dluhopisy dvěma způsoby. V prvním případě se ceny dluhopisů zanášejí do aktiv na základě aktuálních tržních cen (marked-to-market, MTM). V případě poklesu cen během finanční krize cena dluhopisů pochopitelně klesá, což může ohrozit kapitálovou přiměřenost bank. Strach o kapitálovou přiměřenost zhoršuje finanční krizi... a tento začarovaný kruh může nakonec přijít na mnoho miliard.

Druhý způsob účtování dluhopisů předpokládá, že budou drženy do doby splatnosti (hold-to-maturity, HTM). Kolísání cen na trzích tedy do účetnictví nevstupuje. To je samozřejmě výhodné z hlediska stability. Není proto divu, že 90 procent dluhopisů drží banky do splatnosti, zatímco metodou MTM se účtuje jen menší část, která je držena v tzv. obchodních knihách.

Nyní se dostáváme k podstatně evropských zátěžových testů: v úvahu braly jen oněch 10 procent dluhopisů držených na obchodních knihách. Zátěžové testy vůbec nebraly v úvahu možnost, že některá z ohrožených evropských vlád upadne do platební neschopnosti. Teprve v tomto případě by banky musely přecenit dluhopisy v kategorii HTM.

U Řecka lze odhadnout pravděpodobnost platební neschopnosti během následujících pěti let na 53 %; v případě Portugalska tato pravděpodobnost činí 24 %, pro Španělsko 21 %, stejně jako pro Irsko. Tyto údaje pocházejí z hodnocení cen pojištění proti platební neschopnosti na bázi úvěrových swapů CDS. Lze namítat, že nejde o přesná čísla, což ovšem na podstatě věci nic nemění. Evropa provedla „zátěžové testy“, aniž by uvažovala možnost skutečné zátěže.

To nelze interpretovat jinak, než jako snahu, aby testy v očích široké veřejnosti dopadly dobře. Divadelní představení pro finanční laiky.
Další zajímavý fakt: výsledky testů ukázaly, že jen sedm bank by nevydrželo další nápor krize. Z toho je pět španělských spořitelen, „cajas“, u nichž se problémy očekávaly. Pouhých sedm bank! Testováno bylo ovšem jen 91 bank, což je zlomek z celkového počtu 7989 „monetárních finančních institucí“, což je počet, který uvádí Evropská centrální banka pro eurozónu ke konci června 2010. Oněch 91 vybraných bank jsou větší ústavy, které obnášejí asi 65 procent bankovních aktiv v rámci eurozóny.

Ale co zbývajících 35 procent, mezi nimiž jsou tisíce menších bank pochybné kvality? Co třeba menší španělské „cajas“ nebo německé „Landesbanken“, o nichž se dávno ví, že jsou pod vlivem regionálních a lokálních politiků? O nich zátěžové testy nic nevypovídají. (Šest ze čtrnácti Landesbanken odmítlo poskytnout data pro zátěžové testy, což samo o sobě hodně vypovídá.)

Organizátoři testů zřejmě spoléhají, že v očích laické veřejnosti budou testy fungovat jako sedativum: „Aha, pouhých sedm bank by nevydrželo krizi,“ pomyslí si laický čtenář, „takže s finanční stabilitou Evropy je to vlastně velmi dobré.“ Evropu možná inspiroval prezident Roosevelt, který v březnu 1933 ujistil veřejnost, že hloubkové revize prokázaly stabilitu bankovního systému. Ve skutečnosti byly „hloubkové“ revize víceméně fiktivní a lid prezidentovi věřil, protože věřit chtěl. (A Rooseveltova lež se ukázala být pravdou, protože stabilita bank je závislá na náladě veřejnosti.)

V současné Evropě je situace taková, že další vlna finanční krize by pěkně zatopila řádově stovkám bank v Evropě. Sice převážně menším, ale ani tak by to nebylo pěkné. A to jsme ještě nezačali uvažovat, co se stane, až za pět let bude Řecko muset splatit jistinu obrovské půjčky, kterou obdrželo letos v květnu.

Pomůže divadelní představení „Zátěžový test bank“ uklidnit veřejnost? Možná ano. Alespoň na čas. Evropané tolik touží po klidu.

psáno pro E15