01. 03.

Grafika is not dead!

Pavel Kopecký Přečteno 1187 krát Přidat komentář

Milí čtenáři,
jste zvyklí jen na mé články, ale tentokrát bych vás rád pozval na výstavu svých výtvarných počinů. Budu se na vás těšit.

Pavel Kopecký

Více »

03. 12.

Fidel, nebo Caudillo?

Pavel Kopecký Přečteno 2539 krát Přidat komentář

Když zemřel Fidel Castro, bylo to pro mě – na rozdíl od Brexitu či zvolení Donalda Trumpa – překvapením. Ne v doslovném smyslu, samozřejmě, neboť před deseti lety, ve chvíli jeho odcházení z reálné politiky, se jako hlavní důvod uváděla tělesná zchátralost, nemoc osmdesátníka. "Commandante" byl něčím víc než slavným kubánským revolucionářem. Byl synonymem Kuby. Projevem skutečného boje (netoliko) za národní nezávislost, jímž úspěšně usiloval o svobodu od „stínů ze severu“. Tak se básnicky říkalo moci agresivně kapitalistických Spojených států, kterým "Perla Antil" spadla do klína v důsledku vyhrané války se starou koloniální mocností, Španělskem.

Z relativně malého revolučního ostrova se stal, díky perfektně koncipované povstalecké kampani nebo ambiciózním, ba nerealistickým zahraničním dobrodružstvím, důležitý hráč v mezinárodních vztazích. Co víc! Fidel Castro, a především jeho za ideály padlý spolubojovník Ernesto Guevara, řečený "Che", byli najmě v Latinské Americe obklopeni až náboženským kultem. Tudíž není ani dnes divu, že se nedávno nadvakrát podpisovaný mírový proces v Kolumbii neobešel bez zprostředkování Havany. Ale nemusíme zůstávat toliko na západní polokouli. Vždyť v Jihoafrické republice je Castrova země považována za zásadního bojovníka proti poraženému apartheidu. Konečně i v kondolencích některých zralých západoevropských vůdců byly cítit rezonance jejich dávného mladického idealismu. Nadšení z obratu ve formálně nezávislém ostrovním státě, který měl pro USA hlavně funkci cukřenky, nevěstince a pračky peněz. Ostatně proto kdysi vyhlášené znárodňování tolik rozezlilo americkou mafii, neboť nikde neměla takové možnosti!

Jenže něco jiného je revoluční Pravda po porážce vpravdě obludného Batistova režimu, něco jiného praktická politika tváří v tvář hystericky protikomunistické supervelmoci. Mající dojem, že hrozí narušení v podstatě kolonialisticky koncipované Monroevy doktríny. No, a tady byl kámen úrazu. Zatímco středostavovský Argentinec Guevarra od začátku bezesporu náležel mezi radikální internacionalisty, neobyčejně zámožné bratry Castrovy v počátcích jejich vlády těžko označit jinak než coby levicové nacionalisty. Taková "nuance" však bohužel Washingtonu nedošla (stejně jako dnešní nezbytnost vnímat islám diferencovaně!). Špatně připravená invaze do Zátoky sviní nebo teroristické útoky proti castrovskému režimu a Castrovi samotnému Kubu vysloveně nahnaly do náručí Moskvy. Její všestranná ochota usadit se na "zadním americkém dvorku", maskovaná podporou národněosvobozeneckého boje a šířením spravedlivého společenského řádu, vyústila ve vážnou Karibskou krizi. Po ní již nebylo cesty zpět. Kennedyho život záhadně končí, Chruščov je potupně sesazen, stupňuje se válka v Indočíně a Fidel se zvláštním obloukem vrací zpět. Zostřené sankce i nedomyšlená hospodářská politika vytvářejí postupně značnou závislost na další, ač tentokrát vzdálené supervelmoci.

S úpadkem a pádem SSSR se pochopitelně začala měnit také situace socialistické Kuby. Přesto se ale jednostranický systém s rysy caudillismu (zajímavé jsou vždy perfektní vztahy s Madridem!), navzdory tvrdému vnějšímu tlaku a de facto až zradě jistých bývalých přátel, zásadně nezměnil. Víceméně počkal, až bude k jednání o povýšení vzájemných vztahů přímo vybídnut prezidentem Obamou, jenž zoufale usiluje, aby se mu alespoň něco v zahraniční politice zdařilo. Ukázalo se zkrátka, že většina Kubánců přijala za své v podstatě národovecké heslo, že kdo brání socialismus, brání vlast.

Fidelova urna nyní putuje po "Ostrově svobody"; odešel mimořádně charizmatický i rozporuplný státník. "Velitel", který proslavil otčinu, odstranil negramotnost, zavedl všeobecně dostupné zdravotnictví a školství. Současně ovšem narcis, mezinárodní avanturista, věznitel či likvidátor nepřátel nového řádu, ale i řady "barbudos", dětí revoluce. Zkrátka složitý symbol složité éry.


Text je rozšířením článku, který vyšel ve slovenském deníku Pravda

20. 10.

Císařova firma a česká levice

Pavel Kopecký Přečteno 3707 krát Přidat komentář

Tak nám zase po dvou letech napříč všemi zeměmi státu českého zahlaholili: Což takhle dát si Senát? Spolu s prvním kolem se hlasovalo i o regionálních vládách ve čtrnácti krajích, nepříliš šťastně vytvořených vyšších správních celcích. Koncem minulého týdne se uskutečnilo i senátní kolo druhé, v němž nemálo občanů od vzniku horní komory v roce 1996 buď nenachází smysl, anebo dokonce pořád netuší, k čemu přesně slouží.

Více »

15. 10.

Bezbarvá politika

Pavel Kopecký Přečteno 2054 krát Přidat komentář

Proběhly volby do místních zastupitelstev. Doprovázené pak přesně padesáti procenty třetiny voleb senátních, anžto se žádné z aktuálně obsazovaných křesel nepodařilo zasednout hned v 1. kole. Nejvíce šancí v nevyzpytatelném kole druhém mají kandidáti ČSSD, kterým se ale přesto rozevřely nůžky mezi dneškem a výsledky z epochy nazývané „oranžová tsunami“. Každopádně jde o zisk prozatímně slušný. Symbolizovaný i výrazným náskokem nestora a předsedy Senátu Milana Štěcha, o němž kolegové v horní komoře s úsměvem vyprávějí, že by mohl svůj pelhřimovský obvod reprezentovat rovnou ze zákona.

Dvojvolby se staly též potvrzením prognóz o druhém dechu KDU-ČSL, jíž přineslo zřetelný prospěch omlazení ve stínu hlavního dění a to, že se zapojila do vládní trojkoalice. U veřejnosti oblíbené už prostě proto, jelikož minulost spojená s Petrem Nečasem nechala laťku spadnout hodně hodně nízko. Stabilita a klidná síla jsou opět v kurzu.

Příležitost juchat radostí má rovněž hnutí ANO 2011, neboť ohledně Senátu své lidi mít prostě bude a ve velkých městech, na něž se soustředilo, také zaválelo. Zavedené partaje babišovci dobrým marketingem porazili ve většině statutárních měst (zpravidla oslabili socdemokraty). Byť je pravdou, že na jejich tamější politiku už bude lépe vidět a vliv Babiše jukajícího na kandidátově plakátu tak zeslábne. Ve všech možných významech.

Oproti evropským volbám se v povahou jiném klání nedařilo náhle mravokárné TOP 09, jež naráží na comeback lidovců, rozmach ANO či jistou vyčpělost aristokratické veteše. A chřadnoucí ODS nezbývá než říkat, že dopadla lépe, než čekala a modlit se tiše, aby Petr Fiala nebyl skutečným „černým ptákem ptáků modrých“.

Stručně by se výsledky voleb daly shrnout tvrzením, že po 25 letech od zrodu nepolitické politiky triumfuje její hodnotově bezbarvá obdoba.


Glosu zveřejnil deník E15

01. 10.

Rozkmitat celý region

Pavel Kopecký Přečteno 2282 krát Přidat komentář

V jednom nedávném komentáři jsem uvedl, že Spojené státy americké musejí vydávat hodně energie, aby neztratily před světovou veřejností tvář. Ona totiž politická paměť není tak krátká, jak by se mocným hodilo. Ubývá-li autorita, ztrácejí se i příležitosti k lavírování. Zatímco loni spousta neochvějných bojovníků za lidská práva vzývala washingtonské hrozby Damašku, aktuálně (ne)nápadně mlčí k leteckým a raketovým atakům na nepřátele asadovské strany v Sýrii.

USA udělaly logický krok, který musel přijít. Po úderech proti iráckým povstalcům sdruženým v takzvaném Islámském státu nemohly nenapadnout jejich pobratimy v sousední zemi. Inkriminovanou organizaci/stát prohlásily úhlavním nepřítelem civilizace, tudíž nebylo vyhnutí. Současně je vysoce pravděpodobné, že toto angažmá se roztáhne v čase i dimenzích. Už kvůli tradičním velmocenským zájmům okcidentu v oblasti důležité uhlíkatými zdroji, dopravními tepnami, blízkostí Evropě nebo Turecku (významnému členu NATO), jež se ale vůči IS opakovaně projevovalo vstřícně...

Rázná islamistická prohlášení o konci důsledků Sykes-Picotovy smlouvy z roku 1916 mluví za vše. Zpochybnění výsledků Velké války vysílá jasný signál o záměru vygumovat události celého století. Až tak se podařilo region rozkmitat. Nepromyšlené ozbrojené zásahy, na prvním místě protiprávní detronizace někdejšího západního miláčka Husajna, a masový účin „arabského jara“, daly vzniknout vakuu po autokratických režimech. Z mnohaletých zmatků se vynořili radikálové, kteří pracují s pansunnitskou anebo protiimperialistickou rétorikou (viz „křižácké tažení“). Ozbrojené údery proti nim jsou další perličkou, jež mezi řádky hovoří o propojenosti zdánlivě nesouvisejících úkazů.

Obama se snaží předstírat, že k žádné koordinaci s tradičními soupeři nedochází. Přitom nějakou formu pomoci teheránských a damašských vládních kruhů neodvodí snad pouze lidé naprosto zaslepení. Zvláštní důraz na hodnocení útoky proti IS v Sýrii klade také Ruská federace, neboť správně dovozuje, že informování Asada není stejné jako irácká žádost o pomoc. Takové další porušení mezinárodního práva při vyvažování vlivu Íránu a Ruska se Moskvě svým způsobem přece jenom hodí, jelikož stran Ukrajiny, potažmo Krymu, se snad o ničem jiném ani nemluví.

Vzdušné výpady do Sýrie mají ovšem též další zvláštnost, hodnou pozornosti různých jednostranných obránců mezinárodních úmluv a lidských práv. Na straně demokratické republiky se spojenecky angažují orientální monarchie. Namátkou Katar nebo Saúdská Arábie, která již pro potlačování svobod menšin i většin (doma i v zahraničí) udělala maximum.

Sunnitské země Arabského poloostrova nikdy nezapomínají hrát dvojí hru. Pomáhají krýt zásah Bílého domu, svého patrona a vyzbrojovatele, aby nezískal propagandistickou protiislámskou nálepku. Paralelně si však nic tak nepřejí jako rozmach své moci v oblasti. V ní se střetávají s Íránem nebo asadovci, proti nimž pomohli vybavit již nejednoho džihádistu.

Ať je jinak pravda kdekoli, takhle zašmodrchané východní předivo jen tak někdo nerozmotá. K vytváření funkčních protiteroristických koalic zjevně není vůle – a ani nebude. Na honem poslepované spolky „dobrovolných hasičů“ k utlumování nebezpečných požárů nemohou fungovat už proto, jelikož uvnitř nebude skutečné jednoty a všichni se budou navzájem ostražitě pozorovat. Ještě se dočkáme mnohého. Hlavně nových výzev k boji s terorismem!


Psáno pro slovenský deník Pravda


17. 09.

ODS je dál než v Řitce

Pavel Kopecký Přečteno 3389 krát Přidat komentář

Když se občanští demokraté vytasili se svým „konzervativně“ předvolebním videoklipem, kde pracují s aluzí na středočeskou obec Řitka, bylo mi jich líto. Bezduché, nenápadité, nadto pohněvavší starostu inkriminované dědiny v okresu Praha-západ. Modří „fialovci“ jsou zřejmě horší než YoYo Band, který bezprostřední srovnání se zadní částí lidského těla vynechal...

Našlo se nás víc, kdo si všimli, že Občanská demokratická strana je, přesně jako ve své volební reklamě, notně dál než v Řitce. A umatlaným kouzlem nechtěného přiznává barvu. Měsíc do dvojvoleb.

Unylý „přednášecí“ hlas jejího předsedy, pedagoga a obratného vyššího úředníka (nic víc), není zdaleka jedinou vadou na vyzáblé tváři někdejší státostrany. Zřízené autokratickým mužem, od jehož kýženého odchodu jí od pádu neodvrátila ani Topolánkova lidovost či posouvání k politickému středu.

Předák z úplna postrádajícího politické charisma nemá fakticky co nabídnout. Ve vlastní partaji nové myšlenkové bohatství nenajde a ani spříznění „modří bolševici“ v akademické sféře mu krom vážně míněných frází o „vynoření se a nadechnutí“ také nepomohli. Personální otazníky opětovně nastolují kádry typu v ÚSTRu zdiskreditovaného Pavla Žáčka.

Když se to vezme kolem a kolem, pravidelné Fialovy výstupy v médiích nemůžou vyvolat kýžený zázrak ani změnit nepřetržitě negativní trend. Obzvláště když je sebereflexe to naprosto poslední, co by měli občanští demokraté vložené sudičkou Klausem do vínku. Staré kádry se proto mezi čtyřma očima podivují, proč jim, proboha, lidé stále nezapomínají těch „pár pochybení“. Vždyť ódéeska, z níž tuhle s typickou hřmotností vystoupila Nečasová-Nagyová, přece žádnou hrůzu neudělala. Že jsou hlavním zdrojem nástupu Babišovy „nepolitické politiky“ nějak nechápou, nebo chápat nechtějí.

Snad někomu přišlo na um, proč ODSku řešit; už není ani falešná, je pouze prázdná. Konečně něčím pozitivní. Jenže tahle potíž stíhá kdekoho. A to už tak obecně pozitivní není.


Glosa vyšla v deníku E15

11. 09.

Daleko od Moskvy

Pavel Kopecký Přečteno 3515 krát Přidat komentář

Ozbrojený konflikt na Ukrajině byl, je a bude předmětem mediální masáže, jež se potáhne daleko, daleko za konec bezohledného krveprolévání. Užívané postupy jsou příležitostně nápadité, původní, ale pevnou pozici mají stará dobrá klišé. Stále totiž fungují. „Boj s fašismem“ tudíž válčí proti „boji s terorismem“, čímž se prolínají potomci za minulého režimu osvědčených frází o německém revanšizmu s nápadnými odkazy k tvůrcům bushovské rétoriky, která, jak víme, „stabilizovala“ široširý svět…

Hodné obzvláštního zapamatování se však jeví také něco dalšího. Dětinské atmosféře proklamování války dobra se zlem podléhají buď hejna zdivočelých politologů či bezpečnostních analytiků, nebo dokonce samotní inspirátoři zplošťujících nálepek.

K prvním patří „odborníci“, kteří se neskrývaně, občas přímo v duchu havlovských antiruských stereotypů, radovali, že už je s ukrajinskými povstalci amen. Impériu se podařilo vrátit údery. To se to konečně bude po porážce Gruzie a anexi Krymu s „krvavým psem“ Putinem jednat. Příbuznou iracionalitu uvažování projevili i odpovědní představitelé západních celků, kteří byli nejprve schopni usuzovat, že Kreml strpí ze zahraničí stimulovaný státní převrat proti spřátelené vládě v Kyjevě, a následně že se zalekne ekonomických sankcí.

Srazit Kreml na kolena může být při kvalitách, profilu i odhodlání jeho nynějších nejvyšších předáků obtížné. Ale bezmála vyloučené je to za situace, pokud jeho protihráči nechápou úplné základy. Promyšlená tvrdost ruské taktiky – potenciálně ovšem nebezpečné pro budoucí vnitřní poměry Ruské federace – by se v žádném případě nemohla tolik rozvinout, neexistovala-li by arogantní nepoučenost řady zásadních aktérů ohledně dějin nebo mentality Rusa. Odjakživa podezřívajícího Západ z proradnosti, prohnilosti a nafoukané zahleděnosti do sebe. O poslední z těchto „kvalit“ mluví i hodně českých diplomatů. A Moskva je přece ještě o notný kus východněji.


Glosu zveřejnil deník E15

22. 08.

Afghánistán, válečná bilance

Pavel Kopecký Přečteno 3572 krát Přidat komentář

Čtyři mrtví na místě výbuchu a pátý zemřelý následkem zranění po převozu do vlasti zvýšili oficiální počet českých vojenských obětí v Afghánistánu na rovných deset. O zdvojnásobení sumy padlých občanů ČR se minulý měsíc "postaral" sebevražedný atentátník, který je doslova tradičním bojovým prostředkem všude tam, kde se okupační (západní) odřady konfrontují s internacionálním džihádem.

Naplno funguje i v této vnitrozemské entitě, k jejíž charakteristice je nezbytné připojit ještě nejméně dvě další zásadní adjektiva. Za prvé kráčí o celek strategicky významný, sousedící s Pákistánem, Íránem, Čínou, dále s Uzbekistánem, Tádžikistánem a Turkmenistánem. Za druhé: jeho poloha na geopolitické šachovnici má lví podíl na faktu, že se jedná o nefungující státní organismus, zhroucený stát.

Zmíněné masivní (protizápadní) působení mezinárodního džihádu v Afghánistánu nemůže být překvapivé. Vždyť pavučinu širokých zahraničních kontaktů afghánského islamismu pomáhal kdysi Západ sám budovat a stupňovat. Najmě USA, jež před pár dny ztratily útokem fanatika svého generála, v oné době pochopily, že podporou těchto kruhů mohou Sovětskému svazu vrátit porážku z Vietnamu i s úroky. Stalo se – a kořist byla tučná. Navzdory tomu vítězná oligarchie příliš nepostřehla, jak snadno se může stát čarodějovým učněm, který si neví rady s duchy, co sám vyvolal.

Absurdita afghánské situace, do níž se posléze zapletlo mnoho dalších hráčů, tím ale zdaleka nekončí. Zjevně zmatený a dezorientovaný Washington či jeho spojenci na některých místech s (náboženskými) radikály bezúspěšně válčí, zatímco současně je hned v sousední zemi zneužívají k vyřizování vlastních účtů. Mám na mysli především proxykonflikt v asadovské Sýrii, a rovněž také na rozdělené Ukrajině s jejími fašizujícími bojůvkami. Nemluvě o faktu, že na obou místech spolu s Ruskou federací systematicky přikrmují studenoválečnické resentimenty. Témata obvykle blízká lidem, jejichž primitivizmus zná pouze – nabízí se ironická paralela ze sportu – Spartu, nebo Slávii. Jak trapně proto nyní vyznívají původní propagandistické fráze, že svět se stal výpady supervelmoci do jejích zájmových oblastí bezpečnějším.

V Islámském státu Afghánistán, kde postupně zahynulo asi 2000 koaličních vojáků (byť daná cifra může být z různých důvodů problematická), je příští vývoj navzdory veškeré složitosti poměrů v hornaté, mnohonárodnostní oblasti poměrně jasný. Na akci Trvalá svoboda navázala mise ISAF, přičemž jejich výsledky skutečně poněkud vyvolávají atmosféru ze vzpomínek poražené sovětské generality. Ze špatně zastírané americké snahy vytvořit závislý celek s obdobným prezidentským systémem zůstaly oči pro pláč. Invazní jednotky za pomoci místních odbojných kmenů sice bleskově svrhly tálibánský režim, jenže tím jejich úspěchy pomalu skončily. Nespokojenci střelhbitě přešli ke staletími osvědčené partyzánské taktice (své by mohli vedle Rusů vyprávět třeba Britové), s níž si ani

supermoderní armády nevědí dvakrát rady. Speciálně působí-li ve vysokohorském terénu, kde je boj považovaným způsobem „sociální komunikace“... Ba i neuvěřitelně medializované "ztělesnění Ďábla", saudského Araba Usámu bin Ládina, zlikvidovaly ve vedlejším Pákistánu teprve ve chvíli, když už byl v podstatě vlastními lidmi odepsaný. Pokusy "vetřelců" o afghánský kulturní skok chápou místní tradicionalisté též tradičně. Jako za Sovětů. Coby útok na vlastní identitu čili druh „rektrutýrky“, jíž platí nepřítel. Takže namísto asi 90 procent území, které z Kábulu kontroloval Tálibán, ovládají soudobé, poněkud svárlivé centrální elity jen Kábul a okolí. A to ještě s několika velikými ALE.

Cizinou nastolené poměry v regionu, v němž uspěl snad jedině Alexander Veliký, stály již nespočet životů na všech stranách. Způsobily rozsáhlé oběti na civilním obyvatelstvu i jeho masivní migraci a rovněž přispěly k strmému růstu místní výnosné produkce narkotik. Což není vůbec nelogické, jelikož jejich „kouzlu“ podléhají také někteří Západem dosazení předáci. Afghánská korupce nyní nemá hranic ani břehů, tudíž si můžeme snadno domyslit, kam se poděla závažná část zahraniční pomoci. Pracně vycvičené a vyzbrojené domácí jednotky mají hodně omezenou bojovou hodnotu (viz též rozkládající se Irák) a příbuzným na druhé straně prostupné barikády zhusta postupují vojenská tajemství. Pokud rovnou plánovitě, právě vycvičeni a vyzbrojeni, nepřebíhají ke vzbouřeným polním velitelům či nevraždí své instruktory...

Spojeneckým formacím zbývá dost omezená volba. Nekonečnou, protože nevyhratelnou vojnu odstartovanou ziskuchtivým sociálním inženýrstvím dál a dál protahovat, anebo odejít. Spoléhat na ideu, že dvakrát do stejné vody nevstoupí ani vítězný tálibánec.


Článek vychází z textů zveřejněných deníkem Pravda a webem Sekuriťáci.cz

07. 08.

Gaza, tak daleko, tak blízko

Pavel Kopecký Přečteno 3346 krát Přidat komentář

Izrael vyhlásil, že po bezmála měsíc trvající operaci v Pásmu Gazy své ozbrojené tažení ukončuje. Skutečně vlastní voje stáhl a přistoupil dokonce na třídenní příměří. Nicméně si očekávatelně přiřknul právo v případě potřeby reagovat na jeho porušení. Proklamace zastavení palby tudíž neznamená dohromady nic. Nese se v duchu těch „nejlepších tradic“ výbušného regionu, kde je trvalý mír neustále vzýván, ale dohromady nikdo neví, jak vypadá. Ozbrojené konfrontace nejrůznějších povahy a intenzity totiž probíhají permanentně, přičemž jejich ukončení není ani náhodou v dohledu. Konfrontace, nenávist a nepřátelství mezi židovským státem a jeho místními odpůrci jsou přirozeným stavem již několika po sobě jdoucích generací.

Izraelské obranné síly (IDF) se však každopádně z maličkatého území o velikosti 360 čtverečních kilometrů, kde žije namačkáno asi 1,8 milionu obyvatel, stáhly. Mimo jiné proto, jelikož uvíznout v dlouhodobé akci, či přímo ve faktické okupaci hustě zastavěného území s městskou gerilou, nemůže a nechce. Už se to kdysi stalo, načež se extrémně deprivovaný proužek území mezi Egyptem a židovským státem proměnil ve žhavou kouli na jeho noze. Proto z něj také roku 2005 dobrovolně odešel a povětšinou jen zvenku „usměrňuje“ místní poměry. Zejména tuhou blokádou, v níž se vedle pochopitelných opatření objevují i vyslovené zlovolnosti.

Území ovládané nesmiřitelným Hamásem, který se v gazském prostředí etabloval ozbrojeným převratem, ale častuje i poměrně častým užíváním přímočařejších metod. Pomalu končící operace navazuje na výpady předchozí, z nichž jeden zaujal též výmluvně poetickým názvem Lité olovo.

Zatím poslední invaze – Ochranné ostří – odstartovala na podkladě zjitřené atmosféry, jíž vyvolalo zavraždění několika židovských mladíků a odvetná likvidace mladého Araba. Výpad do enklávy Palestinské autonomie, prezentovaný bezmála jako policejní akce směřující k likvidaci podvratných tunelů a stanovišť k odpalování raket, stál dosud život přibližně 1900 Gazanů a necelých sedmdesát Izraelců. Výrazný nepoměr vyplývá především ze zdrcující technologické převahy strůjců útoku. Nově zejména z aplikace sice nákladného, nicméně vysoce úspěšného protivzdušného systému Železná kopule, jehož efektivita vedla mnohé k tomu, aby při rozezvučení výstražných sirén neutíkali do krytu. Ty jsou ostatně tak běžnou složkou izraelského života, až se stalo zvykem začleňovat je do struktury standardních bytových jednotek.

Závažné ztráty na civilním obyvatelstvu jsou obecně typické pro Pásmo Gazy, což se potvrdilo také tentokrát. Důvody jsou nasnadě. Vedle již naznačené asymetrie konfliktu je jasné, že vést vojnu v přelidněném areálu se nemůže obejít bez ztrát na životech. Zvláště, když zde neexistují široce uživatelné kryty. Z ciziny dovážený stavební materiál se zhusta mění v tajné tunely a dobře nafocené dětské oběti na životech mají v mediální éře řádově větší ničivost, než vhodně uložená nálož nebo raketa proniknuvší skrz Iron Dome.

Občas stupňovaný, v podstatě nekonečný zápas Hnutí islámského odporu s „krutou židovskou entitou“ je tak mimo jiné ideálním prostředkem, jak udržovat patřičnou hladinu vlastní autority. Složitá mezinárodní hra bývá do jisté míry výhodná i pro silně militarizovaný Stát Izrael (osmimilionová země představuje 10. největšího vývozce zbraní na světě). Protože snaha o ústupky není vlastní ani jedné válčící straně, nebezpeční, avšak čitelní islamisté v Gaze jsou nakonec řádově přijatelnější než jiné, daleko radikálnější politické proudy. Takové, jež díky nemotorným krokům západního slona v porcelánu vyhlašují rozpínavé kalifáty. Blízko Izraele, blízko Evropy.

V krácené verzi zveřejnil slovenský deník Pravda

16. 07.

Ukrajinská štěpení

Pavel Kopecký Přečteno 3824 krát Přidat komentář

Ukrajinská republika se zmítá obnovenou „protiteroristickou operací“. S nasazením letectva a těžkých pozemních zbraní rychle přibývají mrtví i ranění. Jak mezi ozbrojenci, kteří mají smrt jaksi „v popisu práce“, tak mezi civilisty. Dokonce včetně ruských občanů prodlévajících v osudové chvíli výbuchu dělostřeleckého granátu na území Ruské federace. V obci jménem – jako z udělání – Doněck.

Bojechtiví vládci Kyjeva se svých pozic zmocnili ústavně pochybným, násilným způsobem, ale dostává se jim propastně odlišných známek, než se dostalo jiným politickým vůdcům. Když proti vlastnímu obyvatelstvu nasadil Bašár Asad všechny páky pravidelné armády a jejich operační prostředí „zpestřil“ podivnými bojůvkami, stal se válečným zločincem. Čerta záleželo na tom, jsou-li syrští povstalci placeni, cvičeni, vyzbrojováni či zpravodajsky saturováni z ciziny. Včetně zahraničí vzdáleného geograficky, etnicky a jazykově.

Dopady mezinárodně třaskavé konfrontace na (východní) Ukrajině přetrvají skončení pravidelných bojů. Partyzánská válka nebo banditismus na rozvráceném území plném nenávisti se nabízejí hned od oka. Horší je, že geopoliticky sporné „území u kraje“ již neštěpí ani tak vazby mezi Moskvou a Unií, nýbrž vráží klín mezi evropský a zaoceánský Západ. Poslední dobou poněkud rozvaděný mediálním propíráním vzájemného „krtkování“.

Zvolení Porošenka prezidentem se bralo coby tichý kompromis, jenž by mohl zvolna přehodit výhybku na stabilnější koleje. Jenže mašinérie tlaku radikálně pravicových skupin (významných aktérů opěvovaného Majdanu) supí dál a v pozadí obnoveného konfliktu se dají lehce vytušit rovněž Spojené státy americké. Náhled jejích představitelů na nový vzestup Ruska byl přece publikován ještě před začátkem konfliktu. Ani protipostup není nový. Nezměnil se od starého Říma s jeho Kapitolem.

Vyšlo v deníku E15

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy