22. 05.

Sociální demokracie – receptář nejen pro podnikavé

Pavel Kopecký Přečteno 884 krát Přidat komentář

Na českém koaličním vyjednávání či vnitrostranickém referendu ČSSD vidíme věrohodnost věkovitého pořekadla, že když dva dělají totéž, není to totéž. Česká strana sociálně demokratická rokováním o vládní odpovědnosti přízeň voličů ztrácí (má-li ještě co), kdežto dravčí hnutí ANO 2011 získává. Bohatne. Jako by už takhle nemělo dost…

Vnitřně vyhořelá „demokratická levice“ nechtěně přebírá model lidoveckého přístupu ke správě věcí veřejných. Jako by ztratila „rodinný recept“ na úspěch a úctyhodnou identitu. Do jejího popředí se namísto toho prodrala obnažená prvorepubliková poučka „být u toho“. Stůj co stůj.

Občané to jasně cítí, tudíž se Lidový dům sesouvá k lidoveckému Paláci Charitas též preferencemi. Jedním podstatným rysem se ale nejstarší česká partaj od druhé nejstarší odlišuje. Stoprocentně není klidnou silou! KDU-ČSL dokáže své rozmíšky nebo hodnotové kuriozity držet pod hutnou pokličkou křesťansko-konzervativního papiňáku, co vybuchne zřídkakdy. Socdemokracie běží s každým klepem do Říma, se vším na mediální trh. A když už tak stojí čelem k masám, za svůj obraz rozkladu může dávat vinu jedině a pouze sobě.

Každý má dnes příležitost zjistit, že záměr udržet se u vesel i zdrojů vládního korábu dělí posádku sociáldemokratů podle dvou pólů. Místo, aby aspoň hrála svatouškovskou hru profesora Fialy „my nic, my jsme ti mravní“, táhnou jí náčelníci na řetězu do Strakovky.

Proti tomu ovšem povstaly mnohé kádry. „Ideálně“ figury, jež ČSSD strhly svou neprofesionalitou, nesnášenlivostí anebo nefalšovanou hloupostí na pokraj propasti. K hanbě rychle odcházejících řadových straníků tak jinými prostředky pokračuje týž konflikt politických podnikavců, co byl samotnými „oranžovými“ vyhodnocen jako hlavní příčina jejich volebního úpadku.

Je v tom něco bezmála dějinného. Sociální demokracii bohužel nezřídka obnovovali lidé, na něž nezbylo místo v Klausově ODS či jiných, zkraje 90. let perspektivních strukturách. Druhá liga. Teď se do vedení z druhé řady procpali jedinci za předchozí koalice vyštípaní a rošádou odstavení činovníci v obavě o své pašalíky vzývají z nouze ctnost. Koušou kolem sebe „slušností v politice“, aby zakryli strach z prudkého kariérního sešupu, případně uražená veleega.

Každý kope sám za sebe. Partaj s idejemi zpravidla neznamenají hodnotu. Krom výtahu k postům, jenž obvykle bleskově vypudí, nebo „usměrní“ idealisty. Česká strana sociálně demokratická se tak v roce 140. výročí existence stává politickým second handem, kam se potupně vrací obnošené zboží. Nabídka je po éře mocenského kupčení plytká a obchodují se zbytky. Nemá-li rovnou začít likvidační výprodej, bylo by záhodno jedno. Pět predátorem slíbených ministerských postů musí konečně obsadit jedinci schopní i mediálně obratní. Nikoli tradiční papoušci do zlatých klecí. Profláknutí roboti na kmotrovský klíček.


Text vychází z komentáře pro slovenský deník Sme

18. 05.

Chtějí to samé a chtějí to na stejném místě

Pavel Kopecký Přečteno 1380 krát Přidat komentář

Na hranicích mezi maličkou Gazou a zase ne o tolik větším Státem Izrael zahynuly toto pondělí další desítky lidí. Masakr si můžeme ošklivit, můžeme ho i odsuzovat, ale těžko se mu můžeme divit. Bylo by přímo zázrakem, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestrhlo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil) znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti, nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů.

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí…

O obdobnou geopolitiku běží pořád. Po konci studené války se krátce blouznilo o trvalém blízkovýchodním míru, ale kde je tomu dnes konec. Donald Trump plní své předvolební sliby, tudíž Američany kdysi pragmaticky vybraný spojenec dostal ke kulatým narozeninám opulentní „dárky“. Anulování jaderné, v podstatě mírové dohody mezi Washingtonem a Teheránem (čímž ostatně USA hodily přes palubu EU), s despociemi Perského zálivu vyhlášené sankce proti proíránskému Hizballáhu anebo přesun americké ambasády do rozděleného Jeruzaléma. Že by tím ovšem nějak přispěl ke světovému míru a růstu uspořádanosti, se říci nedá. Ve snaze vstoupit do dějin se nejvíce přiblížil pochybnému odkazu George W. Bushe, jelikož tak důkladněji prohloubil – jestli se to vůbec dá – tradiční štěpící linie. Případně (arabské) stereotypy, že Izrael je detašované území imperialistické stvůry, Spojených států.

Je jasné, že sedm válečných křížku na krku židovského státu, asi nejdemokratičtějšího zřízení v regionu, z něj činí fakt. Ten je přitom formálně nepřijatelný pro řadu jeho nepřátel. Včetně hnutí Hamás, co kontroluje Gazu a s konkurenty bojuje o zdroje mocenské legitimity. Proto také, cynicky řečeno, musí „vykazovat činnost“. Obdobně jako někteří aktéři na druhé straně barikády kšeftuje s nesmrtelným střetem…

Na začátku jsem citoval jednoho dávno mrtvého intelektuála, jedním dosud žijícím bych skončil. Izraelský spisovatel, esejista a profesor Ben Gurionovy univerzity Amoz Oz řekl něco ve smyslu, že problém není v neporozumění mezi Izraelci a Palestinci, oni si rozumějí úplně a chtějí to samé, potíž je, že to chtějí na stejném místě. A přes tohle, dodávám, nejede vlak.


Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného Hospodářskými novinami

17. 05.

Obr do pidimužíka mydlí

Pavel Kopecký Přečteno 4003 krát Přidat komentář

Domnívaje se, že vyhraje!

Tolik Voskovec s Werichem, když z odporu k nacismu aktualizovali biblickou story o Davidu a Goliášovi. Ještě aktuálnější příběh, o němž chci mluvit já, je také o obru a pidimužíku, ale nejspíše se neskončí jako v Písmu. Pokud neodkážeme na jeho novější část, kde najdeme Apokalypsu svatého Jana. Ježto „hvězda zvaná Pelyněk“ už nějaký ten pátek svítí na Českou stranu sociálně demokratickou.

Nyní je v jejím popředí Jan Hamáček. Předseda, který nemá příliš nástrojů, jimiž by mohl čelit obklíčení, do nějž se ČSSD sama vmanévrovala. Na stole leží vládní koalice s nenasytným, bezpříkladně silnějším partnerem. Obrem, jemuž sociáldemokraté nemohou konkurovat. Riskují, zahrávají si s ohněm, protože jednají z pozic pro změnu nevídaně slabých. Bez „praku“ slušných preferencí nebo jejich příznivého trendu, bezbranní jak slepá koťata proti výhrůžkám předčasných voleb.

Primárním důvodem pohromy je bezesporu personální bída partajní oligarchie. Bafuňáři kdysi neohrožené strany nějakých osm, deset let vytěsňovali realitu. Bezmyšlenkovitě šafářovali a co horšího, vnitřní kritické hlasy systematicky potírali. Tak se má stará kamarádka, dvojnásobná socdemokratická poslankyně, „ztratila“ z kandidátky, když nepřestala varovat, že to partaj přivede na hranici volitelnosti. Nebo známému levicovému komentátoru, jak mi dotyčný sám vyprávěl, zas po říjnovém debaklu s vážnou tváří vyčetli, že na prohře nese vinu svými kritickými články. Absurdní, lživé i v pravém smyslu stupidní okřikování dlouholetých kritiků – namísto sebereflexe – přitom pokračuje posud. Ale škoda slov…

Naplno se hlavně rozhořel konflikt mezi novým vedením a odstavenými pohrobky nyní již řadového člena Bohuslava Sobotky. Za něj se hojná vnitřní opozice ocitla v autu. Teď je na koni a vydupává si, oč byla „násilně ochuzena“: o posty v exekutivě. Ctižádostivost Andreje Babiše je nadlouho zřejmě poslední šancí, jak si urvat potřebné. Dokud ještě strana drží jakž takž pohromadě. Však také vládnutí s politickou divizí holdingu Agrofert, jehož předsedovi se uvyklo říkat jen samé ANO, stojí chtivě za dveřmi. Po mimořádně vleklých jednáních je koaliční kabinet na spadnutí, ač nese olbřímí rizika. Proto se ještě čeká na „verdikt“ poslední instance, interního referenda ČSSD. Struktury toho času roztržené vedví.

„Ano“, či „ne“ vládnutí s ANO 2011 pro ni není řešením. Sociální demokraté po čertech zmateně „stepují“ na rozcestí. Rozhodnutí padne jedině mezi špatnou, a ještě horší cestou. Nicméně která z nich to je?

Buď dojde k legitimizaci trestně stíhaného mamonáře, jenž ve (volební) nenasytnosti nezná kompromisy, anebo se jeho skvělým politickým marketingem vysátý Lidový dům přemístí do opozice. Z pozice rovněž unikátní, trestuhodně marginalizovaný, oproštěný od mediálně úderných osobností. Vynecháme-li ovšem severočeského místopředsedu Jaroslava Foldynu, "našeho Jardu". Úspěšného rohovníka, který si veřejný prostor plete s boxerským ringem, plácá, co mu slina na jazyk přinese, sympatizuje s názorovými krajnostmi a autoritu předsedy Hamáčka ostentativně zpochybňuje.

Třebaže unikátní, není jediný. Aby v trablech po uši vymáchaná Česká strana sociálně demokratická působila tuplem roztříštěně a sobecky, její senátoři bazírují na v zásadě stejných postojích, jaké zastávají protivníci. Pravicové formace. Ty se bojí Babišova cílevědomého kurzu. Tahem na bránu ohrožuje i (levicové) členy horní komory hájící šestileté mandáty. A těm je zase bližší košile prestižních křesel, než kabát „Matky strany“. Proč by tudíž všichni táhli za jediný pevný provaz, že.

Socdemokraté a komunisté vloni utrpěli nejrazantnější voličské propady svých historií. Rafinovaný předák následovnice KSČ Vojtěch Filip však na čele disciplinované struktury vyzískal z prohry maximum. Nejde např. oddiskutovat, že KSČM definitivně vykročila z izolace. Co si z motanice odnese nesvorná, mlhavě vedená ČSSD, zjistíme záhy. Optimální se ale jeví skepse.


Komentář je rozšířenou verzí článku publikovaného slovenským deníkem Pravda

12. 05.

Ruml přes palubu aneb Jak chutná moc

Pavel Kopecký Přečteno 2922 krát Přidat komentář

Pirátskou stranu beru jako politický experiment s anarchistickými rysy, co nabral do plachet vítr protestní alternativy. Ne-li alternativy k alternativě. To pro onu výseč občanstva, která je (právem) nespokojena s partokracií či klientelismem našeho prostředí, a zároveň má důvodné pochybnosti o počestnosti „nepolitické politiky“ Andreje Babiše.

Tuhle mě proto drobet vyděsila informace o seriózně laděném projektu (západočeských) Pirátů nominovat do Senátu PČR Jana Rumla. Aktéra divokých devadesátých let, jež spoluformoval z postu ministra vnitra za Klausovu ODS. Posléze politického turistu, jemuž nebylo zatěžko, aby si hledal cestu k Berndu Posseltovi, zpochybňujícímu tehdy legitimitu našeho poválečného vývoje. Anebo na sjezdu Strany zelených roku 2014 neváhal varovat před domnělým prosakováním relativizace předlistopadového režimu do partaje. Při téhle příležitosti doslova prohlásil: „Jsem antikomunista a pro některé v sále dodám, primitivní antikomunista.“

Není asi snadné už jedině vzpomínat na „starou slávu studentskou“ (ostatně: p. Ruml při politice absolvoval plzeňská práva a plánoval iuris doktorát), ale po zkušenostech s liberály, konzervativci či levicovou SZ je asi jedině správné konečně, proboha, pochopit, že cosi definitivně skončilo. Cítit se Pirátem sice může, jeho minulost by tomu nasvědčovala, ovšem tohle přeskakování z paluby na palubu působí vyloženě trapně. Jenom zůstat u lizu! Vnitrostranické referendum, přímá demokracie zatla ale „osvědčenému“ bojovníku za lidská práva a demokracii tipec. Jde ke dnu.

Opilost mocí je škaredou nemocí. V „devadesátkách“, kdy prý společensky unavená stranická věrchuška zapisovala do kolonek co nejabsurdnější falešné sponzory, vypukla úplná vlna „politického alkoholismu“. Její s prominutím odkecaní pamětníci se dodnes svatouškovsky usilují „exhumovat“ coby rovnou mravní vzory. Bednáři pro koráb státu, do nějž zatéká. Ať je to Jan Ruml, Daniel Kroupa, Alexandr „ProMoPro“ Vondra či jiní.

Osobně se (toliko protentokrát) rozloučím parafrází názvu někdejší široké občanské iniciativy nespokojenců s poměry. Jelikož pokud si správně vzpomínám, novopečený pirátský nekandidát jí měl vzít v potaz při jednom ze spousty svých slíbených odchodů z politiky. Děkujeme, (jednou pro vždy) odejděte!


Obdobnou glosu publikoval Reflex.cz

10. 05.

Marxův odkaz a konec biedermeieru

Pavel Kopecký Přečteno 1441 krát Přidat komentář

Rozličnými režimy nesčetněkrát zneužitý Svátek práce se letos v máji potkává s dvoustým výročím Karla Marxe (1820-1883). Výročím narození nesčetněkrát (re)interpretovaného, ba zneužitého myslitele.

Nejvýznamnější rodák západoněmeckého Trevíru, jenž se k němu (jistě i z komerčních pohnutek) hrdě hlásí, byl připomenut, jak se patří. Zeširoka. Oficiálními oslavami, konferencemi a semináři, knížkami nebo novinovými články. Některé texty či vystoupení pějí ódy (připomíná se jasnozřivost Komunistického manifestu pro soudobý kapitalismus), jiné nemohou jednomu z nejchytřejších lidí 19. století přijít na jméno. Z toho, nebo onoho úhlu – ač nezřídka při snaze o opak – dokládají, že si odkaz německožidovského intelektuála pro veřejný život svůj význam uchoval.

Pozoruhodnější mi ale přijde jiná obsahová rovina některých (ne)relevantních žurnalistických příspěvků. Jejich tvůrci nemohou za živého, či mrtvého boha unést, že v rodném intelektuálově městě mu odhalili z Číny darovanou sochu a Marxův odkaz uctil sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kritika glorifikujícího aktu klesla občas pořádně hluboko. Jak se mohlo stát, že moderní konzervativec vyslovil uznání radikálnímu levičákovi, „otci komunismu“?! Vždyť jde o „urážku čtvrtiny občanů Evropské unie“, kteří „trpěli komunistickým útlakem, jenž pro ně Marx symbolizuje“!

Pikantní na citovaném postoji je, jak se právě z něj řine totalitní myšlení. Nevím jistě, kterak čtenářům, leč autorovi tohoto komentáře nikdy dvakrát nevonělo, mluvil-li za něj bez svolení někdo cizí. A když dotyčný „přesně věděl“, co si o tom kterém problému myslí.

Dovoluji si však dodat podstatnější úhel pohledu. Našly by se zástupy z oněch dvaceti pěti procent občanů EU (o zbývajícím segmentu nemluvě), jež bývalý režim jako epochu útlaku nevnímají. Nebo pokud, jak doufám, naopak ano, nespojují si jej s osobou Karla Marxe. Dávno, dávno mrtvého rozumáře a ideologa, jehož potkalo mnohé pronásledování konzervativních mocenských struktur. Zemřelého v bídném exilu.

Ke scestnosti černobílé novinářské pravdy, co prakticky neodděluje Marxe od Stalina, Mao Ce-tunga nebo Pol Pota, by se dalo vynajít argumentů až běda. Mezi ně by mohla náležet víceméně tatáž „logika“, jen dejme tomu aplikovaná na pionýry ekonomického liberalismu. Vždyť vzdělanci z počátku předminulého století jsou zde nezbytně vinni podílem na stabilizaci vražedného Pinochetova režimu, jenž po státním převratu poskytl hospodářský „polygon“ Friedmanovým žákům.

Prolétla mi však hlavou barvitější, lépe srozumitelná paralela nejen (!) k dotčené nesnášenlivosti. Úkaz z počátku československé normalizace, pamětihodný obraz z Filipova seriálu F. L. Věk. Vzniklého na motivy Aloise Jiráska, z něhož si mimochodem minulý režim také bez obtíží učinil „svého“ romanopisce, „soudruha Jiráska“. Byť šlo o jednoznačného konzervativního nacionalistu.

Nechme však Nejedlého, s jeho snahou udělat komunisty pomalu i z Husa či Smetany, spát. V dotyčném televizním příběhu se ústřední hrdina myšlenkově utká s představiteli tradiční habsburské byrokracie. Jsou to agresivně pravověrní „mudrcové“, kázající (kde u nás jinde než v hospodě), že veškerá krev prolévaná toho času v revolučním „Frankreichu“ padá na hlavu zemřelého filozofa Rousseaua. Když si nesvedou poradit s protiargumentem, že takhle by se daly soudit hodnoty křesťanství dle řádění davu o Bartolomějské noci, melou si jen dále svou. A začnou na Věka donášet vrchnosti! Jestli třeba není tajný jakobín nebo prostě podvratný živel. Ovlivněný možná proruskými weby, totiž, co to povídám – knihami démonizovaného nepřítele…

Dějiny se vážně opakují. Stejně jako to naznačuje příběh z národního obrození, co se slovy o cenzuře a „zakázaných myšlenkách“ nevymezoval ani tak vůči minulosti, nýbrž nastupující přítomnosti. V ní hromada lidí našla svoje místo díky nehybnosti i přehlednosti „socialistického biedermeieru“. Aby se po Listopadu s radostí vyvinila rozdělením na „my a oni“.

Jenže teď jim zaběhaný rozumový poklid opět berou. „Oni“, emigranty zvoucí „marxisti“ v Bruselu, případně „oni“, Babiš s jiným Filipem. Nejspíše jim nezbude, než v českém myšlenkovém rybníčku zase zmateně zapadnout do hospody…


Text je obdobou komentáře publikovaného Reflexem.cz

05. 05.

Malý, nebo velký krok k míru?

Pavel Kopecký Přečteno 568 krát Přidat komentář

Po zimních olympijských hrách v Republice Korea přichází politická obleva. Poprvé od roztržení poloostrova cizími zájmy se předák KLDR vypravil jižně od třicáté osmé rovnoběžky. Přátelsky rozmlouval se svým prezidentským protějškem, ačkoli tamější vrcholné politiky nazývá pchjongjangská propaganda loutkami amerického imperialismu či válečnými štváči.

O to právě jde. Z hlediska mezinárodního práva se na rozeštvaném území bojuje od roku 1950, kdy po oboustranných (!) provokacích vypukl krvavý internacionalizovaný konflikt. Volný důsledek 2. světové války a přímý produkt bipolarity. Teď, po tolika desetiletích minimálních vzájemných kontaktů, nadto „kořeněných“ permanentním ozbrojeným napětím, se předáci obou států jednoho národa „dohodli, že se dohodnou“. Konečně má nastat mír. Jenže kdy, a pokud vůbec, v jaké podobě?

Za náhlou velkorysostí severokorejské oligarchie cítíme nátlak Pekingu, na nějž zase působí soustředěný pres Soulu, Tokia, Washingtonu nebo Moskvy. Jistý účin mohly mít také hospodářské sankce, jež ve zbídačené KLDR nemohou dohromady pasovat s pokročilým vojenským programem. Ať ale u kořenů stálo cokoli, nastolená rokování jsou nevšedním diplomatickým posunem. Pouhý summit v deeskalačních mantinelech je po „výživném“ vyhrožování jadernými hlavicemi zásadním průlomem. Zástupy koreanistů nebo zahraničních korespondentů jsou proto oslněny a ve prospěch optimismu odhazují kritické myšlení jako nepotřebnou veteš. Podléhají bdělému snění o denuklearizaci poloostrova, neřkuli sjednocení.

Samozřejmě je to idealistický obraz, který se nese v duchu titulkového hesla „Malý krok přes hranici, velký krok pro Korejce“. Formální uzavření kýženého míru snad, byť budou jednání zdlouhavá i nelehká, ovšem zničení jaderného arzenálu není zrovna očekávatelné. Minimálně v dohledné době, jelikož jde o nezastupitelnou bezpečnostně-vyděračskou kartu, bez níž se agresivní politické režimy začasté neobejdou. (Ostatně např. USA měly roku 1967 na území Jižní Koreje 950 jaderných náloží.)

Aspekt zbraní hromadného ničení nadto není ani tolik záležitostí mezi Soulem a Pchjongjangem, nýbrž mezi ním a Washingtonem, jehož záruky budou k bezpečnostnímu pokroku v regionu nezbytně třeba. Což při aktuální Trumpově snaze revidovat jadernou úmluvu s Íránem budí pochybnosti. Nemluvě o faktech, že Spojené státy americké nedávno Soulu prodaly za miliardy militárního materiálu a v zemi mají rozmístěny tisíce vojáků.

Úplně iluzorní je potom představa státoprávního sjednocení rozvaděného poloostrova, jelikož obě entity jsou sice etnicky totožné, nicméně hospodářsko-politicky nemohou být rozličnější. Pokud by se přeci jejich ekonomiky propojily, bohatý jih by spadl až na dno a strhl s sebou „lavinu“ navázaných trhů. Což by si, snad krom burzovních spekulantů, nepřál nikdo; v živé paměti koneckonců zůstaly konsekvence asijské hospodářské krize z let 1997 a 1998.

Solidní znalci dálnovýchodního (vel)mocenského koncertu se dali slyšet, že stávající mírotvorný trend je na prvním místě zásluhou promyšlených tahů jihokorejského hlavy státu Mun Če-ina. Výsledky vrcholného jednání mu ve vlasti vynesly kromobyčejné uznání. Najmě starší generace – mladší už tolik sounáležitost s „bratry“ na severu, vzdor nacionalistické výchově, neprožívá – nespouštěla zrak z pouličních telestěn, kam byl summit přenášen. O moudrosti prezidenta Muna navíc svědčí, že se snaží vyzdvihnout mimořádnou úlohu Donalda Trumpa v nastoleném historickém procesu…

Bylo by pochopitelně báječné, kdyby se vztahy mezi KLDR a světem nadále rozvíjely, košatěly. Mohly by se mimo jiné stát příkladem pro jiná neuralgická prostředí, na což ve svém prohlášení reflektoval také Stát Izrael. Současně je ovšem zjevné, že v nějakém bodě se deeskalační proces zastaví a dále již nepokročí. Kde to však bude, toť zase velká otázka.

(Text je rozšířením komentáře publikovaného slovenským deníkem Pravda)

P. S. Kdo by snad neměl dost bezpečnostních komentářů, toho odkazuji na svůj další článek, tentokrát o Sýrii: http://literarky.cz/komentare/ostatni/26195-nove-asy-blizkeho-vychodu

27. 04.

Konflikt v Lidovém domě

Pavel Kopecký Přečteno 1700 krát Přidat komentář

Zatímco Jan Hamáček s Jiřím Zimolou usilovně pracují na vytvoření dvoj/trojkoalice s ANO a komunisty, jiní významní sociální demokraté s vývojem hrubě nesouhlasí. Až se začalo mluvit o rozhádanosti funkcionářů ČSSD. To jsou trochu komické, a zároveň sebedestruktivní poměry. Vždyť si činovníci Lidového domu na „psí uši a kočičí svědomí“ přísahali, že už se nikdy nesmí opakovat nejednota strany. Nebude se „prát špinavé prádlo na veřejnosti“ a nezopakují se půtky, jaké provázely špatné šéfování Bohuslava Sobotky. Za něj se nejvíce cenila supervěrnost předsedovi a odpor k Zemanovi i jeho spojencům (včetně bývalého jihočeského hejtmana), kdežto osobní politické schopnosti nebyly tak důležité. Což je vlastně jádro pudla stávajícího partajního konfliktu.

Hlavní tváří „opozice“, které předseda Hamáček „nerozumí“ a první místopředseda Zimola shledává „odtrženou od reality“, se totiž paradoxně stal předseda senátu Milan Štěch. Někdejší dělník, posléze odborářský boss a nyní veterán horní komory parlamentu, kde prodlévá nepřetržitě od jejího ustavení roku 1996. Druhou nejvyšší ústavní funkci zastává po mnoho let pracovitě, ale s programovou osobní bezvýrazností. Za neustálého „nasliňování prstu“ dle politického větru…

Aparátnictví přesně odpovídá také jeho předchozí zákonodárné kariéře, jíž perfektně ilustruje následující skutečnost. Když si Štěch konečně tak trochu vyseděl druhou nejvyšší ústavní funkci, tiskové oddělení Valdštejnského paláce dlouho hledalo byť jedinou fotografii z akce, kde by se dotyčný vážně angažoval. Byl slabý intelektuálně i rozhledem, avšak pomýšlel dokonce výš. Vedle odborářské minulosti při tom spoléhal na svou masku bezbarvosti a nekonfliktnosti, stejně jako na prvotřídní loajalitu k aktuálnímu stranickému předsedovi.

Teď však přišla ostrá změna! Štěch, jenž náležel do Sobotkova klanu a byl jím dokonce navrhován na prezidenta, povstal. Jeho dlouho opatrná kritika vládnutí s podstatně silnějším Babišem se – po expremiérově politickém konci – ostře rozjela. Opírá se o stále ještě nejpočetnější senátorský klub ČSSD, jehož „ne“ je vůči ANO skoro jednolité. Ba i senátor Jiří Dienstbier, kterého předseda horní komory nikdy neměl rád pro jeho individualistickou vzpurnost, se při organizování partajního vzdoru náhle hodí.

Opozice vůči rozhodnutí předsednictva strany nebo mimořádného sjezdu má ve zmatené sociáldemokracii nepochybně více příčin. Včetně logické obavy z dalšího tenčení elektorátu (což se může projevit už v letošních senátních volbách (!)), neřkuli z úplné likvidace České strany sociálně demokratické.

Mocichtivému Štěchovi, který se o úpadek nejstarší partaje přímo zasloužil např. vícenásobnou podporou protizemanovských kandidátů či osočováním OSVČ, o obranu levicových ideálů rozhodně nejde. Na své poměry vystupuje hodně, hodně výstředně. Zčásti to bude nepochybně tím, že letošní podzim s vysokou pravděpodobností na čele senátu skončí a nemá, co ztratit. Ovšem nejspíše svůj vliv na ostatní uplatňuje najmě proto, že Babišovi nezapomněl jeho výhrůžky, urážky a pohrdání při minulém koaličním rokování. Ačkoliv na sjezdu vykřikoval, že není mstivý člověk. Že to prostě není osobní…


Text je rozšířenou verzí komentáře zveřejněného iDNES

21. 04.

Floskule a pragmatismus

Pavel Kopecký Přečteno 1312 krát Přidat komentář

Dnes probíhá mimořádný, desátý sjezd Komunistické strany Čech a Moravy. Je reálně zlomový, ježto volební proces ozřejmil, že domnělé „perpetum mobile“ formální antisystémovosti se po třiceti letech zastavilo a něco se s tím musí dělat. Alespoň má-li komunistická strana hladce dožít roku 2021, kdy může oslavit sto vlivných let své existence. Od Listopadu prošla bezmála tři desetiletí, přičemž tradiční tradicionalismus KSČM nemůže dále postačovat k pohodlnému (opozičnímu) životu funkcionářů. Nejpočetnější partaj Česka je členskou základnou nemladá, nepružná, ztrácí straníky i voliče a politický marketing ANO či SPD jí okradl o „pel“ protestnosti.

Do Nymburka, kam se delegáti sjeli vybrat předsednictvo strany, zajede též prezident republiky Zeman, což má co dělat se záměrem Vojtěcha Filipa zachránit pro sebe vedoucí funkci. Udržet se ve výnosné pozici skrze konečné vyvedení komunistů z izolace. Participovat na chystané koalici levice s polistopadovým velkokapitalistou.

Ptali se mě z Hospodářských novin, co si jako politolog myslím. Zda si čeští komunisté zaslouží přídomek „extrémisté“. Proběhlo mi hned, kdo tuhle floskuli o zlom vaz oživuje. Na osm pádů jí skloňuje kupříkladu Miroslav Kalousek, jenž s podporou komunistické strany hodlal panovat již před lety. Novinářům jsem i proto sdělil tolik: „Považovat KSČM za extrémistickou, beru za hodně, hodně zpozdilé – a dnes hlavně proti Babišově mocichtivosti zneužívané tvrzení. Spíš bych řekl, že jde o naši nejkonzervativnější parlamentní partaj. Organizaci se silným tradicionalistickým křídlem nebo sympatizanty, na něž pochopitelně musí brát ohled její extrémně pragmatické vedení.“

Jsem zvědav, co kupčíci s mocí v Nymburce upečou…

20. 04.

Mediální válka v Sýrii

Pavel Kopecký Přečteno 1287 krát Přidat komentář

Po dohodě s kolegyní, známou válečnou reportérkou Lenkou Klicperovou (šéfredaktorkou časopisu Lidé a země) dnes předkládám její krátký komentář k posledním událostem ve válčící Sýrii. Domluvili jsme se tak zejména proto, že sdílíme obavu z toho, jak u nás narůstá snaha některých zájmových skupin vytvářet ve veřejném (politicko-mediálním) diskurzu dichotomii pravdy a lži, dobra a zla, černé a bílé. V zásadě potlačovat kritické myšlení a navracet malý, rozumově nenáročný svět, jaký u nás formovala propaganda minulého režimu. Což velké skupině samostatně málo uvažujících "ovčanů" často i vyhovuje, protože dětinské vidění světa skýtá neobyčejné pohodlí. Nepřítel je předem dán. Dotyční, kterých se ve zdejších, domněle anonymních, diskuzích vyskytuje nemálo, se tak mohou bez nebezpečí za těmito mcdonaldizovanými "pravdami" skrývat a skrze ně si případně též leccos řešit...

Více »

19. 04.

Syrská opereta

Pavel Kopecký Přečteno 1691 krát Přidat komentář

Nemíním psát o syrském dramatickém umění, ačkoli se prý na tamějších vládních územích život vrací do normálu. Chci se zaměřit na bezpečnostní dramata v Sýrii, která začasté získávají výzor cynické frašky. Konkrétně si to přiblížíme za okamžik.

V Sýrii běží sedmým rokem proxyválka, vojna v zastoupení. Ztrátou života jí zaplatily statisíce a jeho zpackáním miliony. Počáteční drtivý dopad tzv. arabského jara destabilizoval bezmála kompletně Blízký východ. Když tsunami lidových bouří smetla některé (Západem po desetiletí tolerované či využívané) diktátory, vypukly požáry občanské války. Žel doteď neuhasínají.

V jejich průběhu se projevily dosud na uzdě držené kmenové půtky (Libye), ale též i sektářské napětí, což je případ Asadovy země. Říkám Asadovy, neboť „dědičný prezident“ Bašár al-Asad je uznanou hlavou země, k jejíž obnovené kontrole má stále přesvědčivěji našlápnuto. Byť je nad pouštní slunce jasnější, že to není a nebude nikterak zadarmo. Hlavně Moskva s Teheránem se ušvejkovat nedají. Což kromě dalšího naznačují již uzavřené hospodářské smlouvy. Perspektivy příslušné ekonomické anebo militární přítomnosti poblíž Suezu či naftových polí ovšem zneklidňují kdekoho. Včetně Státu Izrael, který si kdysi USA pragmaticky vyhlédly coby chráněnce ve výbušném prostředí.

V uplynulých letech prošla Syrská arabská republika překotným bezpečnostním vývojem. Ještě máme v živé paměti, kterak se alavity vedený Damašek dostal pod takový povstalecký pres, až nad ní visel Damoklův meč konečné porážky. Nepokrytě zněly například hlasy, jestli by se šíité neměli pokusit o ustavení vlastní alternativní entity. Tak zlá byla situace. Dotírání nebezpečného Islámského státu a jiných (ne)umírněných islamistů, nezřídka vybavených moderními americkými zbraněmi, přimělo hlavně Kreml k intenzifikaci svého angažmá. V rámci reálpolitiky totiž nemohl připustit, aby ztratil místní vojenské základny. Speciálně když se v bojích dají do světa posílat rafinované vzkazy o Krymu nebo vlastních pokročilých technologiích.

Zejména Západem očerňované letecké údery vykonaly své a spolu s angažmá „interbrigád“ (včetně jednotek vyslaných čečenským prezidentem a bývalým protiruským povstalcem Ramzanem Kadyrovem) zvrátily poměr sil. Stalo se bezmála jistým, že stávající garnitura konflikt vyhraje. Třebas se sama nabízí otázka, v jaké podobě či zda se Sýrie nezmění v určité kondominium.

Kdo zažívá kromobyčejně krušné chvíle, jsou protivládní jednotky. Ty mají nezřídka blízko ke geopolitickým zájmům (super)velmocí „demokratického společenství“. Spojenecky provázaného s orientálními despociemi Perského zálivu, jimž na sunnitských čelech dělá vrásky rozmach šíitského Íránu. Republiky, jíž Washington nikdy plně nezapomněl, že mu nedlouho po ústupu z Vietnamu lidovou revolucí svrhla přítele. Šáha, krvavého diktátora.

Západ se svými (vypočítavými) spojenci, k nimž formálně stále patří sebestředné Turecko, blízkovýchodní konfrontaci prohrává. Jde víceméně o to, neztratí-li taktéž při tomhle maléru tvář. Přinejmenším před domácím publikem, které už je takhle rozzlobené na své oligarchické vůdce. Když jsem sotva před pár dny napsal, kdo to v Sýrii hraje první housle, netušil jsem, jak bleskově slovům „přitakají“ činy. Minulý rok se na islamisty spravovaném území údajně odehrál chemický útok, z nějž média středního proudu obviňovala asadovce, ne-li rovnou ruská expediční vojska. Po incidentu následoval dokonale spektakulární raketový útok Američanů. O něm se oficiálně ví, že byl s předstihem oznámen Moskvě. Skutečné výsledky „úderu“ netřeba dodávat.

Letos, vzápětí po varování ruské rozvědky o plánu zneužít v Sýrii zakázané zbraně, vypukla v Anglii „aféra novičok“. Ve více významech neuvěřitelná antikremelská špionážní hra – atentát extrémně jedovatou látkou přežily všechny oběti, ač jim byla odborná péče poskytnuta po sáhodlouhé prodlevě. V těsném závěsu po oné záležitosti se „konečně dostalo“ také na oblast Levanty. (Podprahově proruské) útvary se měly dopustit hrozného masakru zbraněmi hromadného ničení, třebas by to opět nedávalo pražádný smysl. Buď jak buď – znovu byl bez vyšetřování usvědčen viník, stačil namířený prst. Z čehož je mimochodem po tisící patrné, že když se islamistovo svědectví hodí, je čisté jako slovo boží.

Od prý odvetného ataku se víceméně distancovalo Německo s Itálií. K Donaldu Trumpovi, jenž si s gustem poměřuje velikost jaderného tlačítka, přistoupily Francie a Velká Británie. Někdejší koloniální mocnosti Syropalestiny. Pentagon to zkoušel popírat, leč Paříž připustila, že útok byl i tentokrát veden po konzultacích s Moskvou. Inu, akce symbolické povahy, kus vpravdě operetní. Ale co! Propagandisté na obou stranách si přišli na své, „heroický“ Asad ještě o kousek těsněji připoutal věrné. Na necitelné šachovnici, kde se nehledí na pěšáky a haraší (jadernými) zbraněmi, snad bude alespoň chvíli relativní klid.


Obdobný článek zveřejnil deník Mladá fronta

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy