14. 11.

Jak si ODS vymyslela levici, čili Tvrdě do minulosti

Pavel Kopecký Přečteno 1265 krát Přidat komentář

Občanská demokratická strana se vzdaluje od hranic nebytí. Jejich překročení přitom předvídali i někdejší čelní členové. Leč trend je nastolen, zdá se, nakonec jiný. Přisvědčují tomu též dvoje poslední volby. Ačkoliv se v rámci objektivity sluší podotknout, že poslední hlasování o komunálu (jinak řečeno, volby druhého řádu) nemusejí mít s celostátní sociální atmosférou tolik společného. Nicméně pokud by existovaly pochybnosti o obecních volbách, senátní hlasování je evidentním odkazem na éru, kdy byla horní komora pevnou oporou ODS. Strany, která jinak vznik druhé parlamentní komory dlouho protiústavně sabotovala. Platformou, ze které vzešel korupcí futrovaný premiér Topolánek (viz osud jeho intima Marka „Bormanna“ Dalíka) a jejíž předsednictví, po němž nyní po letech znovu natahují „modří“ ruku, se bralo jako výhodný předstupeň Pražského hradu. Dnes protiváha…

Když už se díváme do onoho Klausova „zpětného zrcátka“, je patrné, že mnohaletý pobyt v opozici občanským demokratům prospěl. Sáhli si až na dno a přidal se i milosrdný čas. K uzoufání rychle zapomínajícím voličům se rozmlžily vzpomínky na polomafiánské politické praktiky ODS, jejichž základy položili funkcionáři původně naklonění režimu KSČ (Tlustý, Langer a spol.). Což podotýkám i proto, že zlatokopecká éra postkomunistických kariéristů v ODS je nenávratně pryč. Změnila formu a posunula se jinam.

S trochou fantazie k majiteli ANO, jenž býval členem Strany a spolupracovníkem ekonomické rozvědky. Po předání moci „kůlem v plotě“ voličem nové „státostrany“, ODS. Podnikatelem, jenž si pořádně nakořistil v atmosféře, kdy se nerozlišovaly peníze čisté a špinavé. Kdy neměli být schopní, aktivní lidé, kteří „dávají ostatním, neúspěšným práci“ takzvaně obtěžováni dohledem státu. Ostatně: neagituje i stávající „ódées“ tímtéž diskutabilním ideálem? Nejspíš „zapomněla“ kolik lidí to stálo život, kolik miliard se vypařilo se daňových rájů.

Před státem kolovrátkově „varuje“ také nestor polistopadové politické vědy (mám ho podepsaného na diplomu) i nevýrazný politik v jedné osobě – Petr Fiala. Obratný profesorský byrokrat, jenž krůček po krůčku obnovuje marginalizovanou strukturu. Skrze drobnou „masarykovskou“ práci (začal se mimochodem rétoricky vztahovat k levičáky Masarykem a Benešem založené 1. republice!) nebo „goebbelsovsky“ stokrát opakovanými nepravdami.

Aby mu restaurace občanské demokracie běžela co nejrychleji, musel si totiž, jako dejme tomu Babiš s Okamurou, vymyslet veřejného nepřítele. Strašit. K čemuž recykloval rétoriku předsednického předchůdce a kolegy profesora, čili „Doleva, nebo s Fialou“. (Ostatně si už také stihl po sobě pojmenovat think-tank, a občas dokonce podprahově odkazovat na „báječná léta s Klausem“, kdy nám slibovali skokové srovnání s ekonomikou Německa.)

Ovšem neodbíhejme. Kdože je ten nepřítel demokracie, škůdce, jemuž se může postavit jediná roduvěrná pravicová strana? „Polokomunistická vláda“ vedená „levicovým“ ANO 2011. Ach bože! Jde o směs propagandistických tezí. Absurdních lží, co vyškrabují poslední zbytky resentimentu za mocí staré "ódéesky Jánského vršku" či za ní zneužívaného (primitivního) antikomunismu.

Prvořadě se nicméně předstírá, že ANO, co si připíjí krymským šampaňským, stojí nalevo. Jako by bylo filokomunistické. Jenže tady je to ODS, kdo nás opíjí koblihou. Její konkurent není ani hnutí, ani levice. Představuje klasickou stranu velkokapitálu, majetek holdingu Agrofert. Pozdní výhonek polistopadové demokratizace skrze vypočítavou hurápravici. Proč asi Babiš při sestavování vlády nejrazantněji nadbíhal „fialovcům“? Má k nim hodnotově nejblíže, ovšem oni se oprávněně polekali jeho predátorství, s nímž „nepřátelsky převzal“ voliče koaliční ČSSD.

Takže jim nezbývá, než se znovu poučit z minulosti tvrdé pravice. Jistí pravicoví konzervativci dnes zkoušejí vyložit dějiny tak, aby se za každou cenu zapomnělo na jejich nejvážnější hříchy. Neštítí se ani absurdna, že nacisté – dávnými konzervativci nezřídka proti levici podporovaní – byli vlastně levicovým proudem.

Sám strašit nechci. Uvádím to pro ilustraci stávající „mravopočestné“ politiky ODS, jejíž významný představitel kdysi opakovaně obhajoval tezi, že fašismus vzešel ze sociální demokracie. Měl to, jak řekl, ze svého studia politických dějin. Tak tvrdě do minulosti ale Fialovi „modří“ snad nepůjdou.


Komentář je rozšířením a aktualizací textu psaného pro HaNo


10. 11.

U nás v Kostelci...!

Pavel Kopecký Přečteno 1394 krát Přidat komentář

Poslední dobou se nejen v naší zemi – a v nejednom ohledu – opět zvýšeně řeší, jaká je a jaká by měla být nastupující generace. To jest generace geopolitické revoluce. Někteří pozorovatelé jsou samozřejmě nebetyční optimisté, jiní zase pochopitelně propastní škarohlídi…

Také jsem se nad věcí zamyslel, a protože se stále považuji za mladého člověka, napadlo mě, že nejlepší bude vycházet z vlastní, otevřeně podané zkušenosti.

Vyrůstal jsem v jednom nevelkém okresním městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu též mohli přezdívat Kostelec. A ať je to pěkně moderní, hodné nastupujícího pokolení, říkejme rovnou Kostelec 2.0.

Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejloajálnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou existující Pravdu, pokud možno předžvýkanou úvodníkem Rudého práva, místními novinami Průboj či oběžníky, byl příslovečný. Snad o to více, že neměla vlastní děti a po těžké bouračce jí zůstaly trvalé fyzické následky. Nápadně kulhala. Zvlášť tu druhou životní tragédii nesvedla světu „zapomenout“. Stala se jakýmsi ženským protějškem „kulhavého učitele na čelo“ v Mišíkem zhudebněné Kainarově básni. Nešlo o malého chlapečka, jehož stříhají do hola, ale o přistřihnutí křídel dozajista. Věčně rozesmátá žákyně, třídní komik, s ní po předvedení Joffreye de Peyraca zažívala do konce docházky pomístní peklo.

Přinášení pravověrných tiskových aktualit se v hodinách soudružky učitelky považovalo za stejně samozřejmé jako dýchat vzduch. Tudíž nad tím, jak agresivně nutila žáčky kupovat sovětský časopis Murzilka se už ani nikdo nepozastavoval.

Jenomže přišel listopad osmdesátého devátého, jemuž dle vzpomínek zasvěcených předbíhaly tajné schůzky, na nichž se předběžně udělovaly funkce. Dotyčná kantorka v okresním městečku pochopitelně do takové VIP společnosti nepatřila, leč i tak měla dostatek příležitostí se projevit v celé charakterové nahotě. Moc chutná i v malém.

Zachovala se přímo ukázkově. Mávnutím kouzelného proutku začala nosit „revoluční kokardu“ a proti údajně revolučnímu, ve skutečnosti „gulášovému“ řádu se vymezila rovněž jinak. Z ruštiny, náhle ostouzené, přešaltovala na kantorku nesvětové řeči – němčiny. Byla, pravda, toliko o dvě lekce před svými žáky, ovšem to vůbec nevadilo. Člověk musí umět improvizovat! Když její vlastní učitel v nepovinném jazykovém kurzu ochořel, na základce měly „děti revoluce“ na beton opakování. Nu co, úpadek vzdělání tak nějak k převratným dobám patří…

Horší bylo, co se dálo v hodinách občanské nauky, jež paní učitelce samozřejmě zůstala. Minulost zmizela, byla dobře navlhčenou houbou smazána. Jak se to ostatně děje na konci každé školní hodiny. Lekce skončila. Vykřičník!

Až do nebes zakomplexovaná dáma hlásala nové svaté, jediné pravdy, aniž by byť na okamžik vypadla z nové role. Za komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného Havla by dýchala a s temperamentem tvrdila, že již „tehdy“, za onoho času, při návštěvě Moskvy, jí svitlo.

Vše bylo opět křišťálovější než křišťál. Zaplaťbůh černobílé. Pojednou jsme se dozvídali, že čím bude více věřících, tím bude společnost mravně vyspělejší. A na mou naivní otázku, jak je to vlastně skutečně v komplikované válce o Bosnu, se dotyčná hluboce zamyslila, aby pronesla doslovnou citaci z aktuálně pravověrného tisku. Klišé z propagandy: „Komunističtí Srbové utlačují národy Jugoslávie.“ Konec hlášení.

Ona věta se mi vryla do šedé kůry mozkové. Jednak jsem tuhle frázi znal z novin, a vlastně i kvůli ní jsem se ptal. Druhak jsem jí přiložil ke vzpomínkám své o pět let starší sestry, jíž učila tatáž, a přece docela jiná třídní.

Byl jsem z toho všeho nesvůj, leč na závěr osmiletky mi nepřišlo ani tolik překvapivé, kterak kulhavá učitelka stejně agresivně, a nejspíš i obdobně hmotně motivovaná, zneužívá postavení výchovného poradce v jiných pořádcích. Místo vojenské střední školy propagovala konkrétní, čerstvě ustavenou instituci privátní. O kvalitu nešlo. Každý se přece na nových poměrech může podílet každodenní černou prací…

Na střední škole se poměry víceméně nezměnily. Tamější občankářka, jež si za předchozího režimu dělala u vrchnosti dobré oko přednáškami z marx-leninismu a vědeckého ateismu, mě poslala do nejmenované vzdělávací organizaci vyřídit, že omylem dostala pozvánku na setkání bývalých pedagogů.

Na vysoké… Tekl proud dál stejným korytem, jak jinak. Dnes profesor politologie vyšel z předchozího studia ruské filologie a specializoval se na ruský politický systém či teorii totalitarismu. Přednášel, krom dalšího, velice zajímavý, specializovaný předmět o jeho dějinách. Vzpomínal při něm se studem, jak za mlada utíkal z univerzitního Prvního máje, načež u piva nadával na komunisty. S nadšením ovšem zmiňoval kýžené politické změny, za nichž dosáhl akademických titulů, jimiž se ostatně pravidelně představoval. Liboval si v návštěvách opulentních rautů a stejně tak miloval historické drby, jimiž znevažoval klasiky. Hodně současně mluvil o negativní úloze šedé zóny v historii nebo o intelektuálních „nosičích vody“...

Když na akademické půdě nastal problém zjevně etického charakteru, do nějž měl z titulu svých správních funkcí zasáhnout, nejapně se vymlouval, že u událostí nebyl a původce zlovolného a psychopatií zavánějícího průšvihu je přece odborník. Jeho habilitační práce je mimořádně kvalitní. Tak co mu tím pádem můžeme vyčítat, viďte. Musel jsem se mu smát. Tím mohutněji, že jsem zrovna dočetl poučnou knihu Vladimíra Neffa „Trampoty pana Humbla“. O figurce, co se kvůli prospěchu točí jako korouhvička po větru měnících se společenských zřízení. Od toho mého smíchu už mě nezdravil.

Snad si říkáte, posluchači, proč vám to všechno vyprávím. Prvořadě proto, jelikož od dětství slýchávám nářky starší generace o neutěšených veřejných poměrech a zklamání z polistopadového vývoje. Najmě dříve narození bez ustání volají po příchodu nové generace. Lepší, mravnější, jež napraví ošklivý svět vezdejší. Není sice jasné, co a jak se změnit má, ale infantilní iluze, příbuzná ideálům minulému režimu, je tímto hotova. Iluze je to dokonale falešná, popírající obecné zákonitosti vývoje. Úmyslně vyviňující právě tyhle skupiny z procesu dospívání vlastních dětí a vnoučat. Ignorující staletími formovanou atmosféru u nás doma. V jednom velkém Kostelci.


V krácené verzi úvahu publikoval Český rozhlas

02. 11.

Čtvrcení novináře čili Reálpolitika demokracií

Pavel Kopecký Přečteno 2160 krát Přidat komentář

V naší sto let existující republice neumíme stát na své straně. Žel bohu a Masarykovi… Pořád potřebujeme někoho, kdo nás vodí za ručičku a otcovsky vysvětluje, co je dobré a co zlé. Takže s novým vzestupem moci Moskvy slyšíme varování před proruskými weby. Ruská propaganda přirozeně existuje, ale někdy se až zdá, že je vina vším, dočista vším. Jako za prosovětského „socialistického“ Československa mohly za vše „západní štvavé rozhlasové stanice“. Ze stejného koše myšlenkových zdechlin pocházejí též útoky na přední politiky, kteří jedou – světe, div se – na standardní oficiální návštěvu zmíněné jaderné mocnosti. Nebo vlastně kohokoliv, kdo se u nás zrovna teď nenosí, ale jednat s ním je jinak nutné.

Projevem historicky podmíněného „pangejtismu“ je rovněž systémový přístup k Saúdské Arábii či dalším diktaturám, které jsou spojenci našich úhlavních spojenců. Zůstaňme u této ropné despocie, jež užívá trest smrti ukamenováním, astronomické částky investuje do globálního šíření wahhábismu, vměšuje se do konfliktu v Sýrii či Jemenu, kde způsobila hladomor, a podporuje radikální islamisty po celém světě.

Na závadu to zřejmě tolik není. Sunitští šejkové platí gigantické částky za nejnovější produkci západních zbrojovek nebo nenávidí rozpínavý šíitský Írán. Takže mohli dokonce usednout do čela Rady OSN pro lidská práva!

Momentálně se jim však situace drobátko zkomplikovala. Vraždy nepohodlných novinářů jim obvykle prošly bez „povšimnutí“, nicméně o rozčtvrcení exilového publicisty Chásadžího na saúdském konzulátu v Istanbulu se pojednou dosti mluví. Turecko má totiž s Rijádem nevyřízené účty a do kouta tím tlačí také Západ. Opatrnost zemí, jež se prohlašují za ochránce svobody (tedy i ČR), jsou proto mimořádně obezřetné, decentní. V reálpolitice přece dvojnásob platí, že když dva dělají totéž, není to totéž.


Podobný text publikovaly Literárky.cz

31. 10.

Levicová URNA

Pavel Kopecký Přečteno 1132 krát Přidat komentář

Česká levice je na lopatkách. Jestli o tom ještě někdo pochyboval, po posledních dvojvolbách a následných vnitrostranických reakcích to vidí každý. Sociální demokraté i komunisté zažili debakl, jenž je pro obě levicové strany vpravdě historickým. KSČM, připomínám, ztratila zastoupení v Senátu či úplně poprvé nepronikla do zastupitelstva Prahy. ČSSD zase pozbyla mnohých starostů nebo primátorů, přičemž asi v polovině listopadu nádavkem ztratí předsedu horní komory, druhou nejvyšší ústavní funkci. Přijde o křeslo, na němž bývalý odborářský boss Milan Štěch, ukázkový kariérista a odpůrce ustavení odborů v Senátu (!), setrval nejdéle ze všech – letos osmý rok.

Nynější úpadek levice není nic jiného než projev dlouhodobého trendu. Směřování na smetiště dějin, což komunisté odjakživa slibovali svým soupeřům. Příčiny jsou nabíledni. Babišovo ANO 2011 nabídlo svůdnou, navíc podstatně šikovněji podanou, alternativu k neschopným (nebo všehoschopným) stranickým nabobům, jimž se zalíbilo v „politice přeskakující desky“. Tj. v pohodlném opakování bezmyšlenkovitých frází, nevalně skrývané úplatnosti a iracionálních svárech o moc.

Trestuhodné ignorování výstražných signálů přineslo hořké plody. Hlavně sociálním demokratům. Nemají mnoho skalních voličů, nota bene léta neinvestovali do partajního výzkumu, takže jako Damoklův meč nad nimi visí nezodpovězená leninská otázka: „Co dělat?“ Pokud se totiž ani po posledních volebních urnách neobjeví v jejich řadách nějaká „URNA“, útvar rychlého nasazení, můžou reálně skončit mimo dolní komoru. V jevištním propadlišti. Prozatím jsou „toliko“ vládní rohožkou…

Jenže zvyk je „přátelům“ v zadluženém Lidovém domě železnou košilí. Místo, aby hleděli sebrat všechny síly k přežití, vyřizují si postsobotkovci s haškovci staré účty. Známý vtip, že rozdíl mezi ODS a ČSSD jsou čtyři roky, neplatí. Doba úpadku kdysi mocných „státostran“ sice sedí, leč stran pudu sebezáchovy patrně ne. To nese jeden podstatný zádrhel. Čeká-li skutečně na stávající levici urna politického hřbitova, dále se oslabí tradiční stranický systém. A s ním samozřejmě už takhle pošramocená republika, která slaví (nekontinuální) stovku let. Snadná kořist predátorů.


Obdobnou glosu publikovaly Literárky.cz


22. 10.

Syrská mocenská koncovka

Pavel Kopecký Přečteno 1194 krát Přidat komentář

Vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nedávno napsal: „Evropa je konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku.“

S tím nelze nesouhlasit. Prezident Trump se pokouší vysloveně „svůjsky“ reagovat na rychlé změny v mezinárodním řádu, ale nejvíce připomíná pověstného slona v porcelánu. Leč ať jsme spravedliví, docílil i některých úspěchů. Sousední Mexiko a Kanadu nátlakem donutil k přebudování základů dosavadní zóny NAFTA a skrze novou úmluvu se bude snažit o snížení deficitu zahraniční obchodní výměny Spojených států. O což ostatně humpolácky usiluje i ve vztahu se stále obávanější ČLR. Jí však přitom výrazně uvolnil prostor v Asii, když odvolal klíčovou americkou účast na tamějším projektu mezinárodní obchodní zóny.

Americký první občan zneplatnil také jiné dosavadní aktivity USA a občas mluví jako král ve věhlasné pohádce Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Obojí se vztahuje k již zmíněnému blízkovýchodnímu prostoru. Příklad? Na území tolik let krvavě válčící Sýrie se chystal zrušit nezákonnou vojenskou přítomnost svých vojsk, ale zřejmě pod vlivem spojenců v regionu zase tuhle prohlásil, že Američané odejdou, až odejde Írán.

Vůči Íránské islámské republice vystupuje vůbec notně agresivně. Anuloval mírovou smlouvu s Teheránem, protože co jiného byla úmluva o íránském jádru z r. 2015. Potěšil tím hlavně Izrael, jemuž Arabové sarkasticky přezdívají „detašované území Spojených států amerických“. Jeruzalém totiž inkriminovanou dohodu od počátku ostře napadal. Tvrdil, že Íráncům dává „povolení zabíjet“.

Ve věci ostře obnoveného nepřátelství s ambiciózní regionální velmocí se Bílý dům dopustil školácké chyby, pokud snad předpokládal, že by mohla být vyjednána nová, pro USA a jejich blízké příhodnější smlouva. Írán není Severní Korea, nemůže si dovolit ustupovat supervelmoci, proti jejímuž poručníkování také roku 1979 úspěšně revoltoval. Americký prezident svým jednáním vlastně posílil tamější antiamerikanismus a mimořádně znesnadnil pozici ostatních signatářů. Členů Rady bezpečnosti OSN (Velká Británie, Francie, Ruska, ČLR) a Německa, co si v tekuté současnosti – jen tak mimochodem – stále víc ujasňuje potřebu normalizovat vztahy s Moskvou. Kdežto u nás cesta předsedy Sněmovny do Moskvy bohužel vyvolává až rituální pohoršení…

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu. Věc se fakticky přímo dotýká bezpečnosti Evropy i dalších areálů. Trumpovy výhrůžky na adresu šíitské teokracie jsou skutečně nerozumné. Nicméně obavy z její rozpínavosti, jež je zvlášť zjevná v Iráku a proasadovské Sýrii (změněné ve faktické rusko-íránské kondominium), převládly. Ostatně pravidelné výpady Izraele na suverénní území vedlejšího státu hovoří za vše. Netýkají se ruských, nýbrž (pro)teheránských jednotek. Ty se samozřejmě nechystají ani po konci všech bojů v zemi odejít a mohou být pro židovský stát vážným rizikem.

O to zajímavější (i nebezpečnější) je, že se v jejich prospěch nově angažuje Rusko, jež má s Izraelci dosti solidní vztahy. Nedostatečná komunikace jejich štábů, co vedla ke zničení ruského letounu tzv. přátelskou palbou, přiměla Kreml jednat. Dodal nové protiraketové technologie. Možná též proto, aby podtrhnul vlastní autoritu v regionu. V zemi, kde se hraje mocenská koncovka.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda


06. 10.

Třpytivé volební alternativy aneb Co nahrává kmotrům

Pavel Kopecký Přečteno 1298 krát Přidat komentář

Mezi politickými a dalšími společenskovědními vzdělanci, analytiky a komentátory se teď nesluší ničeho jiného, než dávat průběžně k lepšímu více, či méně originální postřehy k tuplovaným českým volbám. Samozřejmě nemohu zůstat stranou, jak by to jenom vypadalo!:-)

Jeden z těch kolegů, sociolog Jan Herzmann, specialista na výzkumy veřejných mínek, zopakoval známou věc, že Češi, Moravané a (zbytkoví) Slezané upřednostňují levicové hodnoty či ideály, leč od domácí levice si drží distanc. Něco na tom fakt je, tuzemská levice bývala známá neschopností vyhrávat volby i za nehorážně příznivých okolností. Nyní na sebe, když už, poutá pozornost ponejvíce, že se nedokáže odrazit od bahnitého dna. To nejspíš potvrdí i aktuální volby. Primárně mě v nich proto zajímají dva aspekty – kolik hlasů do uren získají, jak uspějí anoisté, jimž se podařilo odsát elektorát ČSSD a KSČM, a kolik bude popele v urnách české levice.

Obzvláště kolik cihel zvětralo z věkovité stavby Lidového domu, o nějž bylo svedeno vícero zásadních bojů. K němuž má stará kamarádka, emeritní biskupka Jana Šilerová, podotýká, že sice vždy uznávala jihoamerickou teologii osvobození (mísící marxismus s hodnotami katolictví), a zvláště potom její mučedníky, leč nikdy není z principu s to vhodit lístek české levici, protože je proudem celkově farizejským. Divadelně tragikomickým. Na kterýžto fakt zase po svém reagovala jiná, o poznání méně intelektuálně založená paní, jež pochází z Brna, kde se při startu Kalouskovy TOP 09 vrhla v jejích barvách do komunálních voleb, aby prosazovala výsostně levicové ideály…

Dokonale zásadní pro budoucnost české levice, potažmo sociální demokracie, bude, co si z porážky vezme. Jestli pochopí, že je v rozvalu, anebo se bude dál pinožit v hloupostech či malichernostech. Zda její vysocí představitelé porozumí, proč se regionální „socani“ před hlasováním snažili distancovat od centra, zda obsáhnou, z jakých příčin kandidují tito na cizích kandidátkách. Má-li smysl, aby nečinnou Masarykovu demokratickou akademii (MDA) nadále vedl totálně neschopný, šablonovitý Špidla, když jsou tolik zapotřebí myšlenky pro nové časy. Anebo zda je egoismus „čím hůř, tím líp“ nezbytným východiskem pro příští boje o moc. Jestli se tím neprospívá hlavně nejnebezpečnějším kmotrům. Velkoobchodníkům se státem, se třpytnou „alternativou“ nepolitiky.

(Na příbuzné téma jsem zaměřil i tento text:
http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-kopecky.php?itemid=32550)



Článek vychází z textu publikovaného Reflexem.cz

05. 10.

Zbraně pro Prahu!

Pavel Kopecký Přečteno 847 krát Přidat komentář

Volební kampaň do komunálu (a třetiny Senátu) se užuž přelévá do voleb. Ještě se naposledy mobilizují nerozhodní či přelétaví voliči, k čemuž slouží nepřeberně prostředků. Agitační plakáty, videošoty, poutače, billboardy, „přátelská“ setkání s občany, „sousedské večeře“ a další variace reklamy na politické zboží. Tak nepokrytě označují marketéři volební programy soupeřících uskupení. Stejné je to s bůčkem nebo s pracím práškem.

Soutěžící v bohužel lehce tragikomické hitparádě předvádějí, že to oni jsou naděje, budoucnost, neřku-li spása drahé vlasti. Že právě jejich obchodní značka je „The best of“ z pestré škály mocenského trhu.

Zvláště v případě metropole, kde žiji, tomu nemůže být jinak. Jde o „Zbraně pro Prahu“! Pochopitelně, ekonomicky nejvyspělejší oblast státu je tučnou kořistí, kde se může prakticky každý přetrhnout. Našinec se zde proto z vypjatých trhoveckých výstupů dozví leccos…

Náramně se snaží ANO, kde „jeden mobil vládne všem“ a jehož končící primátorka Krnáčová udělala krajanu Babišovi medvědí službu, když nadala Pražanům do zpovykanců. Toho se z nedostatku svébytných témat chytili sokové: ODS a Piráti. O nich bude ještě řeč.

Nejprve pár slov o levici, outsiderovi nerytířského klání. Na špatném oři a ve zrezivělém brnění sedí komunisté, kteří mají svou rudou stálici Martu Semelovou. K tomu fantastické plakáty, kde jakási starší dáma s psíkem v náručí vyznává světu lásku k obvodu Prahy. O zoufalé volební neprofesionalitě věkem zchřadlé KSČM podává pak barvité svědectví i poutač s nápisem „Vaše problémy – náš program“.

Kdyby se nejednalo o vážné téma, bylo by to k popukání. Jenže není. Ne snad směšnost, ale beztvarost a poraženectví vzlíná zase z „kampaně“ ČSSD, jež je pohlcena vnitrostranickým broušením nožů na povolební noc.

Jinak je tomu s Piráty. Ve Sněmovně jsou sice již dosti pohlceni stereotypy parlamentní demokracie a není o nich slyšet, nicméně v komunálu nejsou prosti šancí. V boji užívají svojí, oproti ANO zatím nevyčpělou alternativní rétoriku.

Oni k establišmentu nepatří, kdežto konkurenční Občanská demokratická strana ano. A pořádně! Nejdelší porevoluční příslušnost k pražské vrchnosti je faktem, k němuž by se páně Fialovi modří svatouškové chtěli moc a moc vrátit. Jenže čím originálním strhnout davy? Hledá se obtížně, a tak zmateně kopírují. Babiš slíbil zbohatnutí metropole, občanští demokraté návrat České republiky do TOP 10 (nebo TOP 09?) nejvyspělejších zemí! Omladina pod černou plachtou působí na občanstvo jaře, což ambiciózní profesor politologie „kontruje“ bizarním „historizujícím postřehem“, že voliči Pirátů jsou děti příznivců ODS z devadesátých let!

Kvůli neobratnému výroku málo zdatného politika mě o to víc sebralo setkání s praktickou agitkou „modrých“. Mladá kandidátka, jež mě na stánku oslovila, měla na očích velké tmavé brýle ve tvaru hvězd. Na mou žádost, zda jí lze transparentně hledět do očí, jestli může stát čelem k masám, postavila žulovou stěnu odmítnutí. Na naléhání neochotně přiznala, že je to proto, jelikož není nalíčená! Se svou tváří bez make-upové přetvářky měla zřejmě dost ošklivý vnitřní problém, protože důvod maskování své pravé tváře mi vzápětí svěřila ještě dvakrát. Když tomu bylo do třetice všeho dobrého i zlého, politická „superstar“ si hvězdy neochotně – a jen na moment – povznesla do vlasů.
Zaplatil jsem za to trpkým, zobecnitelným poznáním. Do rukou mi totiž v ten moment vnutila volební plakátek s důkladně fotošopovanou podobenkou. Načež nenuceně podotkla, že kandiduje výhradně proto, jelikož podniká v realitách a potřebuje zdarma reklamu. Vše pro firmu! Za rozdávání letáků v několika odpoledních to stojí.

Nemohl jsem se na ní ni zlobit. Aspoň je upřímná. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. Vždyť jenom kolik kandidátů do horní komory začalo kampaň skrze volby prezidentské. Nebuďme naivní, politické mechanismy bývají neúprosné. Opravdu nezřídka jen byznys.


Text je obdobou článku publikovaného dnes Reflexem.cz





04. 10.

Íránský atentát a kýžená odplata

Pavel Kopecký Přečteno 1053 krát Přidat komentář

Americký prezident vystoupil na půdě OSN, aby tam chvástavostí sklidil bouři smíchu. A vyřídil si, tentokrát cíleně, účty s Ruskem a Německem. Evropskými zeměmi, co se sbližují. Aniž by si ráčil k vlastní škodě „pamatovat“, že proti oběma vede (obchodní) kampaň. Zopakoval i své další jednostranné mantry – o férovém zahraničním obchodě a obnovení nepřátelství s Íránskou islámskou republikou. Nechal se slyšet, že „Írán nerespektuje sousedy ani hranice. Jeho lídři rozsévají chaos, smrt a destrukci.“

Může být a leckdy to tak bezesporně je, sebejistí perští šíité mají svoje velmocenské plány; v Iráku či Sýrii by mohli vyprávět. Jenže politické elity Spojených států amerických si nejprve musí zamést před vlastním prahem. Alespoň chtějí-li vystupovat též jako morální arbitři a nepůsobit směšně. Nenásledováníhodných dějů leží na zápraží USA hustá, kompaktní vrstva – třeba o odškodnění milionů zmrzačených Vietnamců v nevyhlášené válce neměly nikdy ani nejmenší vůli diskutovat…

Když už jsme u neslýchaně kvalitní „budovatelské dvouletky“ Trumpových zahraničních aktivit, řeknu naplno, co jsem posud toliko naznačil: málokomu se zadaří tak bryskně zařídit partnerství mnoha vzájemně si konkurujících. Nepřátelům vnutit spolupráci skrze společného nepřítele – skrze sebe sama.

Jaderná (=mírová) úmluva s Teheránem, od níž americký první občan bez náhrady ustoupil, nebyla pro Washington nijak skvělá, leč k jejímu podepsání vedla předlouhá, trnitá a emotivní cesta. Eventuální následovnice Američany opouštěné nukleární dohody bude mít parametry řádově nevýhodnější. „Zbytkoví“ signatáři ze Skupiny 5+1 (stálí členové Rady bezpečnosti plus Německo), zčásti spojenci Bílého domu, si ťukají na čelo a mohou se přetrhnout, aby si poškozené íránské pragmatiky usmířili.

Trumpovo jednání je bohužel spíše účinným katalyzátorem protiamerických procesů. Současná mezinárodní politika či diplomacie jsou také díky němu takříkajíc tekuté. Kam se jen člověk podívá. Dost je to patrné v Asii, „světadílu 21. století“, ale tomu se budu věnovat někdy jindy. Momentálně si bohatě vystačím se „starým“ kontinentem. Hlavní autorita EU, Berlín, rezignovala na břidličný plyn z transatlantických vazeb a provazuje svou energetickou bezpečnost s Moskvou, jež s Íránci pěstuje vysloveně přátelské (v syrském krveprolití zakalené) vztahy.

Náramnou animozitu mu naopak projevují ropné despocie Perského zálivu. Šejkové Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, do jisté míry klienti USA, ti především. Je činí Islámská republika odpovědným za nedávný atentát, jemuž ve městě Ahváz padly za oběť desítky osob, jež byly přítomné na vojenské přehlídce. Přesvědčivé důkazy k potvrzení vážného obvinění prozatím postrádáme, leč zdá se, že jestvují síly, které by si nebetyčně přály podnítit Teherán k neuvážené protiagresi. Mediálně vděčné odplatě.

Komentář vychází z textu psaného pro Reflex.cz.
Podstatně podrobnější zpracování íránské problematiky jsem dnes publikoval v MF Dnes.

30. 09.

Rusko a Čína – partneři, co si zbyli

Pavel Kopecký Přečteno 1530 krát Přidat komentář

Objevila se zpráva, že ruský vedoucí představitel antimonopolního úřadu prohlásil hospodářství své vlasti za zaostalé a polofeudální. Závažné kritiky bylo ještě víc, o to nic, ale už na tomhle tvrzení je dost. Naznačuje, byť expresivně, závažné strukturální bolístky ekonomiky největší země planety, které se mezinárodními sankcemi – v tom nejlepším případě – nezmenšují.

Ruská federace pochopitelně hledá řešení svých nemalých problémů. Kupříkladu se stále rozhojňuje její obchodní výměna s Čínskou lidovou republikou, jež stejně jako její severní soused hledá každou příležitost, kterak urychlit vývoj k multipolárnímu světu, v němž by mohla hrát novou úlohu…

Ambicióznost Číny má mnoho poloh a základem je ideál sinocentrismu. Čemuž báječně vyhovuje jakási poloostrakizace Moskvy západními státy a jejich spojenci. I proto je diskutabilní, zda není fakticky neúčinné trestání Rusů spíše kontraproduktivní; ale to pro teď nechme být. Pozoruhodnější je, jak se za poslední desetiletí změnil poměr mezi oběma velmocemi.

V některých západních kruzích existuje nostalgie za kolonialistickou kulturou, segment ruských politických elit zase sentimentálně vzpomíná na někdejší vliv v asijském prostoru, což se na jednu stranu doplňuje s rozmachem ruského zájmu o východní a jihovýchodní Asii po hospodářské krizi Západu před deseti roky. Na Dálném východě se, jak známo, odehrávají nesmírně dynamické procesy, jimž vévodí Peking. Ovšem neměli bychom zapomínat ani na projekty japonského císařství anebo Korejský poloostrov, kde „bohatý Jih“ učinil maximum pro sblížení s „chudým Severem“.

Ohledně expanzivnosti „Říše středu“, jak si ČLR ráda říkává, asi nejvíce vypovídá srovnání jejího HDP s hrubým domácím produktem SSSR/Ruské federace. Počátkem osmdesátých let byl Sovětský svaz v tomhle ohledu více než dvakrát produktivnější, po necelých čtyřiceti letech se rozdíl blíží devítinásobku – jenže v opačném gardu! Což přirozeně vyvolává spoustu otazníků, včetně obav z příštího osudu Sibiře, kde leží bohatá naleziště surovin, po nichž Čína tak hladoví.

Přestože zájmy obou obrů jsou v některých ohledech opravdu kontradiktorické a mají značný konfliktní potenciál, existuje mezi nimi opatrné strategické partnerství. Mimo jiné prezentované skrze platformu BRICS. Ono strategické partnerství se zjevně promítá, krom spolupráce hospodářské (r. 2016 se RF stala největším dodavatelem ropy ČLR), i do nemalých vazeb politických, diplomatických a vojensko-bezpečnostních. Ty jen tak mimochodem vydatně přispěly k přežití ruského zbrojního průmyslu v nejtěžších časech Jelcinovy pseudoliberální „alkoholokracie“.

Přirozeně existují, jak naznačeno, jisté limity vzájemné spolupráce, ovšem leccos může také ovlivnit obchodní válka, již Donald Trump zvedl (nejen) proti stále obávanější Číně. Peking s Moskvou jsou v řadě regionů vnímáni jako nevyzpytatelní, sebevědomí a agresivní hráči, kteří směřují k rekonfiguraci mezinárodního uspořádání. I proto se alespoň prozatím snaží o vzájemně solidní poměr. Jsou vlastně partnery, co si zbyli.


Komentář je obdobou textu publikovaného Reflexem.cz

27. 09.

Spící sudy prachu

Pavel Kopecký Přečteno 1916 krát Přidat komentář

V naší zemi existuje hrubě nepraktický – a někdy i vysloveně nesmyslný – zvyk upřednostňovat a „řešit“ minulost na úkor budoucnosti. Ale nejsme v tom zajisté jediní. I když projevy bývají třeba odlišné. Každopádně nezdravé historické zátěže či stereotypy jsou příznačné pro nejednu oblast světa a nemusíme chodit nijak daleko, nechceme-li zůstat v České kotlině. Evropa, potažmo EU, je hotovým propletencem předsudků a nezpracovaných, nebo kontraproduktivně pojednaných dějinných traumat. Viz například Německo.

Na minulostních zátěžích stál také rozpad Jugoslávie počátkem 90. let minulého století, kdy se stalo zřejmým, že „balkanizace“ Balkánského poloostrova neustala. Obludná válka se sto tisíci mrtvými, genocidními rysy a ustavením islamistických buněk v Bosně dala vzniknout malým nástupnickým státům. Včetně tzv. Nové Jugoslávie. I po ní už je léta veta, na mapách (Z)západního Balkánu čteme názvy ještě menších nástupnických států: Srbska, Černé Hory a Kosova.

Jenže tím to nejspíše nekončí. Chudá, mafiemi prolezlá zemička Kosovo náleží do množiny mezinárodně-politických trablů, co zrodilo velmocenské „vyvážení demokracie“ alias „humanitární bombardování“. Tendence, která nejednou bývá v jakémsi rozporu s mezinárodním právním systémem.

Konsekvencí takovýchto postranními úmysly motivovaných ozbrojených zásahů obvykle není rychlé uklidnění poměrů. Už druhý albánský stát, jenž zásahem zvnějšku vznikl, bezesporu není funkčním celkem; krom dalšího se potýká s odstředivými tendencemi. Obecněji s napětím mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, z nichž se stali občané druhé kategorie.

O potenciálu opětovného růstu instability Kosova existuje vícero důkazů, mj. přetrvávající hraničních spory s Bělehradem. Naposledy jsme to viděli při oficiální (albánským vedením posvěcené) dvoudenní návštěvě srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, jenž zajel do severních, jeho krajany obývaných oblastí. Primárně mu šlo, popravdě řečeno, o mediální převahu, kteréžto dosáhl navýsost. I když mluvil o svém mrtvém předchůdci Slobodanu Miloševičovi tak, aby neurazil ani jeho příznivce, v jeho projevech převažovalo usmíření. „Most k Albáncům.“

Veteráni kosovských (para)militárních sil, stavějící si hlavu a hlavě sousední země do cesty stavějící barikády hořících pneumatik, jí tak přišli de facto docela vhod. Před tváří mezinárodního společenství mohl Vučić na jejich adresu (nebo spíše adresu příslušných zahraničních podporovatelů) skrytě zasmečovat: „Celá blokáda a chování kosovských Albánců ukázalo, že jsou v situaci, ve které jsme byli my dříve. Situace a problémy se musí řešit mnohem rozumnějšími způsoby, jako jsou jednání a slova. Problémy řešme silnou ekonomikou a rozumem. Nejde vše vyřešit jen zbraněmi a násilím.“

Srbské sdělovací prostředky shledaly prezidentovu zahraniční (?) cestu na Kosovo, k němuž mají mnozí Srbové až mystický vztah, za veliký triumf, jímž byly povzbuzeny rychle se zmenšující krajanské minority v postjugoslávských zemích. Hodně reflektovaly též nenávistná osočování, jaká se na sociálních sítích snesla na hlavy kosovsko-albánských politických lídrů pro údajně projevený strach ze severního souseda.

Nejenom na Kosovu je evidentní, že bojovné šovinistické skupiny mají na Balkánském poloostrově stále své slovo, což otvírá prostor k jistým bezpečnostním úvahám. Zejména v kontextu migračního neklidu, změn v geopolitické orientaci Turecka nebo ambicí radikálního islámu, jenž si v regionu znovu snaží zbudovat pozici.

Článek je obdobou textu psaného pro Reflex.cz

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy