13. 07.

Vláda s (ne)důvěrou aneb Konec první České republiky

Pavel Kopecký Přečteno 1647 krát Přidat komentář

Tak už konečně! V nejranějších hodinách včerejšího dne se stalo, že dolní komora parlamentu vyslovila důvěru průlomovému projektu. Nevídané vládě, v níž se proťaly zájmy (možná lépe: zkřížily meče?) politické sekty porevolučního zbohatlíka, sociálních demokratů i komunistů. Víceméně antagonismy.

Atmosféra Česka byla celých devět měsíců „těhotná“ sestavováním kabinetu s důvěrou. Sobecké licitace mezi parlamentními subjekty a hlavou státu se sice nepříjemně vlekly, nicméně nakonec se podařilo. Nechci říct, poštěstilo, jelikož také Babišova 2. vláda žádným štěstím není. Snad není tak docela výhrou ani pro hlavního politického kšeftmana, premiéra samotného. Vždyť od říjnových voleb nasekal „Andrej Čistič“ tucty viditelných omylů. Politických lapsů, z nichž přímo vzlínala byznysová jednokolejnost uvažování. Jakýsi primitivismus, jehož mazaně využívá prezident k přifukování svého trvale poživačného ega.

Třešínkou na dortu páně Babišových chyb bylo určení (záhy narychlo přeobsazené) ministryně spravedlnosti. Figury, jejíž nominace vyplynula z nedostatku „kádrových rezerv“, jak se kdysi říkávalo. Měla to být „Malá domů“ v ranku hodném zvláštního zřetele předáka hnutí ANO. Jenže s tolika škraloupy mluvit o diskreditačním spiknutí se již obvykle nevyplácí. Stejně jako „koumácký“ nápad udělat po jejím odvolání kozla zahradníkem, Babiše správcem spravedlnosti. Toť výsostná idea prosazovaná nejspíše proto, aby premiér, v nadsázce řečeno, o něco nepřišel. Aby též seděl na dvou židlích jako jeho úhlavní nepřítel alias koaliční partner Hamáček…

Bizarnost se vcelku logicky nemohla nepřelít do rokování zákonodárců. Poslouchat maraton exhibicí, verbálních přestřelek mezi dvoj- až trojkoalicí a opozicí, během nichž poslanci de facto připouštěli, že jsou zhola zbytečné, leč dostali je na klubu úkolem, bylo tvrdě masochistické. Nutkání ukázat se před voliči u obrazovek totiž povila spoustu lží, urážek či demagogických „souvislostí“. Nejtragikomičtější byly ty o Mnichovu, osmačtyřicátém, totalitě padesátých let anebo normalizaci...

Jednoduše přešlechtěné zoufalství, byť předvídatelné. Obraz faktu, jakou chudobou (akčně znějících) sloganů, o nosných idejích nemluvě, trpí partaje, jimž se s Andrejem Babišem nezdařilo domluvit na společném vládnutí. To se potom profesor politologie Petr Fiala, kapacita v oboru, před věrnými vypíná, že on to byl, kdo vymyslel agitační nálepku „polokomunistická vláda“. Politika má vůbec nadobyčejnou schopnost křivit lidské profily: tentýž prof. Fiala, ctižádostivý akademik bez charizmatu, si založil svůj vlastní think-tank. Nazývá se, slyšte: „Pravý břeh – Institut Petra Fialy“. Občanská demokracie se patrně vážně vrací ke kořenům, jelikož tohle z českých politiků dokázal výhradně Václav Klaus.

Jsem dalek záměru, abych poukazováním na neschopnost opozičníků bránil Babiše – coby premiér (s důvěrou) je potíží sám o sobě. Za vše mluví jeho trestní stíhání pro dotační podvod či diktátorské manýry. Už když byl pánem státní kasy v Sobotkově exekutivě, neměl zábrany vyhrožovat premiérovi. V čem si tudíž nebude činit násilí vůči pro teď minoritnímu partnerovi, nechci ani domýšlet.
Lidový dům nadto nemá obrany. Aktuálně je slabý, skoro na odpis. Schránka bez obsahu, spolek do hrdel a statků rozhádaných straníků. Nezbedný plzeňský „bakalář“ Chovanec, jenž přitom s falešným titulem směl spravovat vnitro, je krásným příkladem. Pro jistotu nedorazil do práce. Údajně z morálně-volních důvodů. Tolik jej stále bolí zhrzená předsednická ctižádost! Myslil si možná, že on bude tím potřebným sjednotitelem. Vůdcem, jakými byli v ČSSD toliko Zeman s Paroubkem.

Leč vraťme se k jádru věci. Koaliční kabinet s důvěrou nám vznikl mimořádný, kromobyčejný, plný apriorní nenávistné nedůvěry. Vyválčený za vysokou cenu škodlivých protimluvů. Zejména Pocheho nenominaci na zahraničí, na níž nicméně „oranžoví“ oficiálně skálopevně lpějí.

Abychom však neskončili úplně škarohlídsky, jednu výhodu netrpělivě očekávaná vláda nesporně má. Takřka třicet roků od státostranického systému se komunistická strana stává specifickou součástí vládní koalice, což náš politický systém do budoucna zásadně odblokuje. Zbaví zastaralých předsudků, jež zplodily Špidlovu stojedničkovou koalici i další zhůvěřilosti. KSČM se navíc už nebude moci lakovat na růžovo. Stylizovat do jediného spravedlivého, tvářit se jako ostrakizovaná spásu lidu. V takovémto smyslu (!) první Česká republika doopravdy končí.

Obdobný analytický text zveřejnil Reflex.cz

Douška: pro zájemce o Blízký východ připojuji odkaz na analýzu, kterou prvotně publikovala MF DNES - http://literarky.cz/blogy/pavel-kopecky/26616-arabske-jaro-boj-o-moc-a-erne-zlato

09. 07.

Babiš a Marie Terezie

Pavel Kopecký Přečteno 1004 krát Přidat komentář

Neoficiální císařovna a korunovaná královna Marie Terezie vzkazovala svým úředníkům, že o dost výše než jejich schopnosti k výkonu funkcí hodnotí loajalitu. Přístup vídeňské panovnice, který přispěl k neefektivnosti rakouské byrokracie, již si pak dovolil nesnášet a kritizovat následník trůnu Josef Druhý, byl do jisté míry srozumitelný. Pochopitelný u někoho, kdo se octl na trůně bezmála bez přípravy, načež musel s jednostranným, nestátnickým vzděláním válčit o rakouské dědictví po otci se všemi mocenskými konkurenty kolem. Postavení za cenu těžkých ztrát uhájila, aby započala dílo odvážných státních reforem. Nikdy se ale asi nezbavila komplexu z atmosféry zrady nebo malověrnosti v časech, když proti ní nepřátelé vedli (ozbrojené) kampaně.

Z vedení permanentních kampaní proti němu a jeho impériu obviňuje kdekoho také soudobý český „vladař“ Andrej Babiš. Stejně jako panovnice 18. století, co se s oblibou stylizovala do role dobré matky všech svých poddaných, se též velkoburžoa (přezdívaný „zdivočelý velkouzenář“) učí za pochodu. Což je krom dalšího patrné z hezké řádky chyb, které již stačil v politice nadělat. Ovšem drží si mediálně-finanční převahu, tudíž mu nepřestává fungovat maska protestního étosu. S ním propaguje své skvělé, velkorysé plány reforem ve prospěch všeho lidu naší vlasti. K jejich realizaci mj. sliboval nasazení pravých znalců, odborníků, těžkých vah v oborech, kde je to třeba „prostě zařídit“.

Ale ejhle, „kluci z plakátů“ odcházejí. Stali se začasté nepohodlnými, protože multimiliardář podcenil jejich ochotu být užitečnými idioty až do morku kostí. Podléhat babišovské „firemní kultuře“, k níž svou přijatelnou pověstí tvořili španělskou zástěnu marketingového politického projektu. Takže nakonec buď zklamaně sami odešli, anebo byli ve prospěch šéfova premiérství odejiti. Obětováni na oltář patologických osobních zájmů, jimž je nemyslitelné stáhnout se takticky do pozadí a „pouze“ tahat za provázky. Křížilo by se to s jeho „jájínkovstvím“, neodpovídalo byznysovým stereotypům, jež si v „divokých devadesátkách“ zautomatizoval. Babiš není žádný filozof na trůně. Razí „intelektuální koncepci“, že když to nejde silou, půjde to – po přeskupení sil – silou ještě znásobenou.

Vývojem navíc nabyl dojmu, že když každému neběží jedině o peníze, nejbezpečnější bude obklopit se primárně za hrob věrnými lidmi. Eklatantním příkladem se stala novopečená ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Je patrně hodně ctižádostivou „věřící“ politické sekty ANO, tudíž úlitbu bohům o odložení premiérova trestního stíhání nadhodila s notným předstihem před zřízením jeho druhé vlády. Odměna ji neminula, leč stala se snadným terčem k palbě na kabinet, o jehož důvěryhodnosti se má teprv hlasovat.

Dvojnásobná vysokoškolačka byla označena za vzděláním nekompetentní osobu, jelikož po zemědělce absolvovala diskutabilní soukromá slovenská práva. Osobně nehodlám nikoho kádrovat kvůli zaměření nebo kvalitě jeho „alma mater“; u většiny kritiků jde stejně o pokrytectví, případně snobství. Vždyť kolik zasloužilých sekretářek (Petr Nečas: „Nagyová dře jako kůň“) či podlézavých straníků absolvovalo zpochybňovanou pražskou univerzitu UJAK, aby mohli o míle poskočit v kariérním žebříčku! Co však vážnost ministryně spravedlnosti Malé skutečně nemálo a spravedlivě snižuje, jsou pochybnosti o původnosti příslušných diplomových prací. O plagiátorství se mluví stran Paneurópské vysoké školy, poněkud srovnatelně vyznívají rovněž zprávy o jejím starším tvůrčím počinu, kde psala o chovu králíků. Ať je tomu jakkoli, Babiš se vytasil s otřepanou frází o vedení zlovolné kampaně, takže ušáci dupou paní Malé stále skvěle.

Proč z toho a dalších nejasností kolem oné dámy dělat vědu, že? Prapodivné kamarily se během dějin zformovaly kolem mnoha mocnářů. Nemusíme chodit daleko ani v čase, ani v prostoru. Stačí na uctívaný Pražský hrad. V jeho výšinách se bizarními postavami obklopili stárnoucí přátelé Václav Klaus a Miloš Zeman, jimž nijak nepřekážely paralelní byznysové zájmy loajálních kývačů…

Společensko-politická situace České republiky není valná, nicméně dokud se bude dařit hospodářsky, těžko si toho širší vrstvy povšimnou. Tak tomu vlastně bylo i se starým Rakouskem. Když se řítilo do propasti, nesla se protistátní průpovídka: „Jak je ti, Rakousko?“ – „Ouzko!“


Komentář je obdobou článku psaného pro Reflex.cz

01. 07.

Turecku jde o duši

Pavel Kopecký Přečteno 1225 krát Přidat komentář

Turecku jde o duši. V první řadě o duši kemalistickou, kterou mu vtělil zakladatel státu Mustafa Kemal Atatűrk (1881-1938). Zahrnovala prozápadní modernizaci i orientaci, republikánský nacionalismus, sekularismus nebo „věčnou stráž“ armády nad odkazem uctívaného velitele, který Tureckou republiku vydupal z anarchie a vyčerpávajících bojů. Země na pomezí Evropy s Asií se totiž kvapem vrací k náboženství v politice a osmanským (geopolitickým) idejím.

Pamatuji se, že jsem před lety v Turecku viděl maličkou venkovskou poštu, tradiční místní symbol státu, před jejímž vchodem stály další dva „státoprávní“ symboly – voják v maskáčích s automatem na hrudi a Atatűrkova busta. Datum skonu na ní nahrazoval otazník. Nyní se dá již jeho pomyslná otázka zodpovědět. V Soluni narozeným diktátorem nadekretované reformy jsou valem vytlačovány oktrojovanými reformami diktátora z Istanbulu. Protizápadního, pronábožensky konzervativního a shlížejícího se v zašlé slávě „Vysoké Porty“. V (pravo)moci sultánů na Bosporu. Propagandisticky šířícího idealizovanou vzpomínku na dobovou supervelmoc, jejíž hlavní město (Kemalem Pašou přenesené do Anatólie) vzniklo z metropole poražených byzantských císařů.

Prezident Recep Tayyip Erdogan je megaloman, jenž to bohužel myslí upřímně. O tom žádná. Obnovuje „osmanský“ kulturní, ekonomický anebo politický vliv na Balkáně: památná byla jeho předvolební agitace v nábožensko-etnicky rozlomené Bosně a Hercegovině. Nejspíš by přitom nejraději harcoval až k jihoslovenským Novým Zámkům (turecky „Uyvar“), jak se to kdysi zdařilo Otomanské říši.

Štěstěna mu přeje! Západ je ochromený a není těžké západním demokraciím, dejme tomu dle Hitlerova vzoru, vyhrožovat „invazí barbarů“, proti níž výhradně On staví bezpečnou hráz. Žádný partner v EU tudíž ani nemukne, když „republikánský sultán“ vyhrává volby za jím vyhlášeného výjimečného stavu. Za nerovných podmínek kandidátů, za volebních manipulací. Během občanské války s utlačovanou národnostní menšinou, s tisíci lidmi ve vězeních, se sto tisíci propuštěnými z práce. Všechno mu u kovaných demokratů prochází, je totiž neocenitelným členem NATO, jehož (a tudíž i své) spojence v boji s Islámským státem – kurdské milice – programově napadá!

Konsekvencí Erdoganových autokratických manýrů je bez nadsázky nová éra Turecké republiky, v níž vůči prezidentově vůli nenajdeme odpovídající ústavní protiváhu. Česká žurnalistka Engelová to postihla přitažlivě, s přidanou středoevropskou hodnotou: „Erdogan si bude moci řídit stát jako firmu“.

Aby se však doma neřeklo, že Západ, co se obává proruských tendencí v Ankaře, nesvede říci to své, známe od včerejška, jak „pádná odpověď“ muže putovat ze "starého kontinentu" do Malé Asie. Nepokročí (dávno zamrzlá) přístupová jednání s EU, ani se nerozšíří její celní unie s Tureckem. Ministrům inkriminovaných zemí prý vadí úpadek právního státu, eventuálně pronásledování protirežimních médií a opozice. Nota bene nevlídné vztahy regionální velmoci s řeckou polovinou maloasijskou invazí rozděleného Kypru. Avšak aby to zase nebylo tak „nečekaně ostré“, návrh Rakouska, jemuž Turci systematicky škodí v plejádě oblastí, návrh, aby byla přístupová rokování ukončena, neprošel. Bravo!

Jestliže nám něco dokazuje politickou impotenci Evropy, je to stávající modus vivendi s dlouhodobě arogantním, vyhrožujícím Tureckem, jehož seriózní mimorežimní síly mluví o nástupu fašismu. Reálpolitika je ale neúprosná, erdoganovci drží v rukou trumfy. Včetně zneužitelných etnických minorit, kterým sílící Ankara konvenuje. Paralely k tomu známe též z našich dějin.

(Komentář je obdobou článku zveřejněného Reflexem.cz)

P. S. Kdyby se snad někdo chtěl o věci dočíst víc, zde je analytický text "Válka (Turka) s Turkem", který původně vyšel v MF Dnes.

25. 06.

Zeman, Babiš a kanónenfutr ČSSD

Pavel Kopecký Přečteno 1200 krát Přidat komentář

V hořké nadsázce se říkává, že naše politika postrádá zahraniční dimenzi. Popelíme se na našem nevelkém území a nevzmůžeme než na žabomyší války. Ale umíme je vyšperkovat, všecka čest! Máme devět měsíců od sněmovních voleb, nicméně to, co by se z nich mělo narodit – plnohodnotná vláda – stále ne a ne přijít na svět. Lid si s tím zatím větší starosti nedělá, nemá potíž, že se politikařením lámou rekordy kabinetů bez důvěry. Přitom je patrné, že co se z dosavadní „éry nevládnutí“ vyloupne, nebudou tři kouzelné oříšky pro Popelku, nýbrž mimořádně bizarní (troj)koalice.

Vůči prostředkům a cílům „nepolitické politiky“ Andreje Babiše s jeho suverénním (protestním) ziskem se totiž naši staří političtí profesionálové neumějí vymezit. Buď proto, že jim z toho tryská profit, anebo že jsou jednoduše proti jeho neoficiálnímu hlasovacímu soukolí, perfektnímu marketingu a analytice bezbranní. V trouchnivé opozici je nejpatrnější Fialova ODS, jež (se) zkouší děsit neuvěřitelně směšným plakátem „Bolševická vládo, Praha není stádo!“ Na němž je asi nejatraktivnější, že se rýmuje.

Žinantní ideologická veteš strašení komunisty přitom propastně kontrastuje s faktem, že KSČM léta letoucí jedná s neideologickou pragmatičností. Ani při likvidaci Pocheho nominace neučinila jinak. Přidala se na prezidentovu stranu, jelikož vedení má f(F)ilipa a ví přesně, odkud a kam fouká vítr. Z prezidentem pevně svíraných mocenských otěží. Proč by si tudíž komunisté nepřisadili ke svým formálně stupňovým požadavkům na kabinet, když každým takovým počinem potěší Hrad a znovu podtrhnou konec starých časů. Pád jejich nulového koaličního potenciálu.

Ani další tažný kůň ve spřežení, velkopodnikatel Babiš, nezaostává. Páně Zemanovým egoistickým rozmarům se necuká, neboť když už je holt „pouze“ druhým nejbohatším v Česku, bude aspoň prvním ve vládě. Ta představa (současně výhodná ekonomicky) ho bezesporu naplňuje, a tak to musí ještě chvíli vydržet. Byť to najednou zas popírá, Pocheho hladce směnil za křeslo premiéra. Třebas je jasné, že vyfabulovaná „kauza Poche“ rozhojnila prezidentův vliv v sociální demokracii. Expředseda ČSSD si až požitkářsky užívá, jak se jím zbudovaná struktura proměnila z titána ve věchýtek. V otloukánka, v jehož řadách pohořeli „zrádci“ Otce zakladatele. Obešel se nakonec bez nich, uchvátil nejvíce ze všech a teď jim dává ránu z (ne)milosti. Adepta na ministra zahraničí sice milostivě přijal, nechal si holdovat a „políbit prsten“, leč pak jeho mluvčí Ovčáček twitteroval ponižující vzkaz, že z morálních důvodů není možná!

Nebyla to přitom zdaleka jediná exekutivní figurka, jíž ruku v ruce se stíhaným Babišem hlava státu ze šachovnice odstranila, aby národu po tisící ukázala své politické nadání či odvahu se mstít. Jenže žádná není ve své bezvýznamnosti tak významná. Sociáldemokraté se vnitřní rozpolceností zamotali do problémů, z nichž není úniku. Jako moucha v pavoučí síti, co se každým novým pohybem jen víc a víc vplétá do osidel. I kdyby nakrásně teď přece odešli do opozice, nepomůže to už ani jejich „podzimním“ senátorům nebo zastupitelům. Stal se z nich kanónenfutr, jenž čelí palbě ze všech stran. A nejmohutnější od voličů!


Komentář je aktualizovanou podobou textu publikovaného Reflexem.cz

21. 06.

Stalingradský vzdor?

Pavel Kopecký Přečteno 1111 krát Přidat komentář

Česká postemigrační sociální demokracie se obnovovala ztěžka. V atmosféře, kdy pojem „levice“ značil bezmála vulgarismus a kdekdo bez přemítání zaujímal (staronovými médii razantně prosazovaný) postoj, že kritizovat Václava Klause alias „Neomylnou Veličinu“ znamená být stalinistou. Spousta (dříve) ustrašených občánků si skrze bezpečné lání na minulost ventilovala svou malost a jen poměrně málo jedinců si svedlo uvědomit, jak těžké časy, časy falešných nadějí, nás čekají. Politicky, hospodářsky, sociálně nebo kulturně.

Nepravicové formace tehdy existovaly hlavně do počtu. Obtížně sháněly základní finanční i personální zdroje, jelikož mnozí schopní komunisté střelhbitě zahazovali živnostenské, opravuji, rudé knížky a chápali se těch modrých. Do Lidového domu, o nějž se museli sociáldemokraté nápadně tvrdě soudit, tak proudily ponejvíce druho- či třetiřadé persóny. Čemuž nijak zvlášť nebránil ani sebestředný Miloš Zeman, jenž v parlamentu pochopil, že bez podpůrných struktur nemá šanci – ať sebevíc nadaný – se výrazněji prosadit.

V sociální demokracii podal mimořádný vůdcovský výkon, když tempem nabíral členstvo a voliče. Či jak slíbil, šel vládě po krku, až došel hlavním vchodem do Strakovky. Avšak většina jeho následovníků – s výjimkou Jiřího Paroubka, jenž ČSSD vlastně spasil po Špidlovi s Grossem – už byli lídři poněkud chabí. Což si prezident Zeman, s nímž byl každý jeden na kordy, s rozkoší vychutnal na posledním, hradeckém sjezdu.

Expředseda Sobotka, který si jako šéfporadce přizval politicky podprůměrného Špidlu (pozoruhodného ovšem bezuzdnou „zemanofóbii“), se namísto sbírání veškerých prostředků a sil snažil zlikvidovat nepohodlné. Až bezmála zlikvidoval sociální demokracii. Léta ničím zvláštním neobtěžovaný Andrej Babiš mezitím hromsky vyrostl a s úsměvem baziliška vyluxoval témata, kádry i exekutivní úspěchy koaliční sociální demokracie. Regiment Sobotkových byrokratů a nohsledů tak nahradila (těžko říct kolikátá) liga dříve násilně upozaděných.

Primárně kvůli jejich neukojené vůli k moci nastalo stranické referendum, jež hlava státu obratně usměrnila načasováním Babišova jmenování „tuplovaným“ premiérem. Aby rozhodnutí devatenácti tisíc bývalých spolustraníků vzápětí vytěžila, když dovnitř i navenek oslabila již takhle mocensky neduživého následovníka Hamáčka. Ten má totiž co děkovat pražské politické galerce České strany sociálně demokratické, respektive tamějším funkcionářům (neboli „přátelům“), jimž lahodí Pocheho ministerská nominace.

Aby bylo zřejmo, že sociáldemokracie se dna ještě netkla, povstal z prekérní nominace dojem, zda nemá o koalici jednající Lidový dům více než „pouze“ dvě protivné frakce. Inu, kdeže jsou „loňské sněhy“ organizační jednoty, kterou se „oranžoví“ chlubili za Paroubka.

Že v referendu přehlasovaní nemysleli slib uznání vlastní porážky upřímně (viz někdejší billboard Stanislava Grosse), k údivu není. Ve sdělovacích prostředcích se okamžitě zjevila kritická mínění pánů Foldyny se Štěchem: odlišná jen naturelem – mírou sebeovládání dotyčných. Vážnějším úkazem je pro ČSSD ctižádostivý výstup prvního místopředsedy Jiřího Zimoly, kterým zrelativizoval Hamáčkův „stalingradský“ vzdor, že není kam ustoupit, že „za Pochem není pro socany zem“.

Konstelace je to de facto ještě záludnější. Existují komentátoři, již se na nový kabinet těší jako dítě na vánoční stromek, ač designovaného premiéra nemohou vystát. Nenávidí totiž „hradního pána“, jemuž vláda s důvěrou ubere na vlivu. Dejme tomu, jenže kdo teď bude Hamáčkovi šplhat po shrbených zádech? Rozliční přátelé Miloše Zemana…


Komentář je rozšířením článku, který zveřejnil Reflex.cz

16. 06.

Lvi ve Lvím městě

Pavel Kopecký Přečteno 1038 krát Přidat komentář

Donalda Trumpa se v mnoha kruzích sluší považovat za „trumpetu“. Nevycválaného, mentálně nezralého omezence, který nehledí vlevo, vpravo, leč umí se líbit lidu. Alespoň některým jeho složkám. Když twitteruje, co mu slina na jazyk přinese, když nevyzpytatelně realizuje izolacionistický program „Amerika první“.

Je impulzivní a svéhlavý, takže přidělává vrásky na čele kdekomu z mezinárodního společenství. Sousedům na severu (v Kanadě), sousedům na jihu (v Mexiku), sousedům na východě (v Evropské unii), sousedům na západě (v Japonsku), ale i spoustě dalších. Mnozí ze spojenců USA už z politiky globálního hráče ztrácejí nervy, načež amerického prezidenta nepokrytě kárají. Německá kancléřka si ho při summitu prohlíží jako rozlícená kantorka drzého žáčka. Potížistu, jenž nechce být za žádnou cenu ve vleku stereotypů. Loutkou standardního chování. S touhle „nadváhou“ by se totiž Trumpovu obrovskému egu do dějin vstupovalo hůř.

Voličům například slíbil anulovat jadernou (to jest fakticky mírovou) smlouvu s Teheránem, a tak jí anuloval. Bez ohledu na důsledky pro transatlantické vztahy nebo Východy blízký či střední. Podpořil tak nepřímo íránské radikály s jejich záluskem na jaderné zbraně a zkomplikoval obchodní výměny spřízněných zemí. Nemá s tím zřejmě větší problém. Stejně tak na rokování G7 otevřeně sdělil, že si svých partnerů neváží a raději se po americku (s halasným troubením) vytratil, aby nemusel mluvit o ekologických restrikcích průmyslu. Trumpova radikální představa americké Unie, jakási její „přestavba a nové myšlení“, stojí jednoduše nejvýš.

Neotesanost i nepolíbenost diplomatickými finesami z něj činí neřízenou střelu. Severní Koreu nejprve strašil střelami řízenými, aby se vzápětí s diktátorem Kim Čong-unem srdečně poplácal po ramenou. Za vydatné pomoci Soulu tím v militarizovaném Singapuru bojoval za denuklearizaci světa.
Nastřelená „lví hříva“ ve „Lvím městě“ zazářila. Setkání dvou výstředních státníků prolomilo dlouhá desetiletí vzájemné nevraživosti mezi USA a Severní Koreou. Pod přívalem pochval je veta také po předchozích nadávkách nebo výhrůžkách smrtí mezi stávajícími vůdci, z nichž jeden je důvodně podezřelý z užití chemické zbraně. Nicméně, přidejme k úvaze, že mediální reflexe malajsijského atentátu srovnání s masivním informačním pokrytím „novičoku“ nesnese. Nejspíše proto, že dokonaná vražda „zůstala v rodině“, kdežto celkem tři údajné oběti daleko jedovatější látky jsou zdrávy jako ryby.

Vražedný útok na Kimova polorodého sourozence, nebo i jiné četné „vady na kráse“ KLDR byly smazány jako školní tabule houbou. Začíná nová lekce. Není důvod, aby uctívaný výhonek brutální orientální despocie („Kim III.“) nedošel širší legitimizace jako ovečka vracející se do houfu. Má to své vydatné opodstatnění. Sáhodlouhé potřásání rukama ve strategickém Singapuru, nedemokratickém městském státu vedle Malajsie, je historickým momentem. Aktem sblížení principiálních nepřátel. Jeho konsekvencí se může neskutečně dlouhé příměří mezi Korejemi proměnit v kýžený mír a zrušení obchodního embarga. Umenšení napětí na poloostrově, případně v širším regionu.

Kdo ví. Pchjong-jang se zvolna, velmi zvolna reformuje roky. Názorotvorné sdělovací prostředky Západu si o tom nezvykly mluvit, nicméně je to důležitý aspekt porozumění věci. Severokorejci začínají soukromě podnikat (hlavně ve službách) a možnost stabilizovat nesvobodnou státnost podle čínského vzoru je lákavá. To za pár názorových veletočů stojí. V přelidněném městském státě Singapur, kam se chodívají ekonomicky školit perspektivní kádry KLDR, se realizovalo nemyslitelné. Zajímavé bude proto též pokračování nadějného procesu, díky němuž se „nejmladší z rodu Kimů“ pravděpodobně blíže seznámí s jím obdivovanou americkou kulturou. Reálné důsledky jsou totiž ve hvězdách. S výjimkou uplatnění takzvaného libyjského scénáře – rezignace na nukleární arzenál. Kaddáfího osud totiž varuje – stála ho trůn i život.


Text vychází z článků pro slovenský deník Pravda a Reflex.cz

13. 06.

Dům z karet – pár dní do konce

Pavel Kopecký Přečteno 1690 krát Přidat komentář

Lidový dům má již jenom pár dní do konce... Ne, nemylte se, neprorokuji konečný skon skomírající strany, byť by si ho mohl někdo dokonce přát. Takového zklamu, myslím kvapem se blížící závěr interního referenda ČSSD o její (ne)angažovanosti v dalším kabinetu. V nové vládě pod Babišovým pádným žezlem. Chystané po rekordně dlouhé éře bez parlamentní důvěry.

(Partajní) hlasování je obvykle věcí ošidnou; intrikáni vědí, že nesejde na tom, jak se odhlasuje, ale jak se spočítá. Ať budou výsledky uren sociální demokracie jakékoli, nadcházející skrutinium je z množiny mimořádně riskantních. Dalece přesahujících hranice jediné politické organizace.

Česká republika nemá zákon o obecném referendu, leč o jejím vývoji významně rozhodne rozhádaná členská základna stěží devatenácti tisíc duší. A to jsou zajisté započítány i duše mrtvé či formální, co se vůbec nikdy neangažují. Ani když jejich strana tančí nad svým preferenčním hrobem. Třináct procent z ojedinělého výzkumu veřejného mínění totiž propadliště dějin nezakryje.

Česká strana sociálně demokratická je obtížena strastmi všeho druhu: krom malé obliby u veřejnosti má problémy ideové, osobnostní i finanční. Rostou stresy až k onomu „mírně nepříčetnému jednání ČSSD“, kterak chování tzv. demokratické levice trefně charakterizoval jistý „oranžový“ činovník.

Když do lodi teče, padají z lidí lidské masky. Kdo byl u koryta, ač vlastní tupostí a bezkrevností přispěl k pádu partaje, chce u koryta zůstat. Agresivně i drze horuje za morálku, slušnost, veřejný prostor bez Babiše. Třebas by se předtím peklu upsal, jen aby koalice s Babišem fungovala. Koho tehdy ke korytu naopak nepustili, udělá vše, aby se nově odškodnil. Při agitaci za Strakovku se tudíž nepředře, jelikož mu referendum, „vůle lidu“ („vox populi, vox dei“) dělá alibi. Stačí přece naznačit – řekněme nově nalezenou „osobní chemií“ s bezohledným polistopadovým zbohatlíkem…

Jestli zvítězí prognózy, že majorita „socanů“ zvolí cestu „Velikého Andreje s důvěrou“, přispěje Česko k upevnění specifik středoevropské politické kultury. V něčem odkazující do meziválečné epochy.

Zůstaneme-li však v otčině, stojí sociáldemokraté na křižovatce, jíž dala vzniknout stereotypnost uvažování nenasytných partajních partiček. ČSSD s ODS se kdysi tvářily, že si na věčnost a nikdy jinak rozporcují koláč politického pole. Leč byl to omyl, podcenily drtivý dopad své arogance na elektorát. Jejich „mlaskání“ znělo tak hlasitě, až jim postupně dezertovalo voličstvo. Rozprostřelo se do fragmentovaného stranického systému, jemuž sekundoval nástup protestní volby Miloše Zemana či ANO 2011.

Spolupráce s dravým hnutím přispěla k rozdrolení českého sociáldemokratického proudu. Teď má být kupodivu jeho tmelem. Pokud k tomu neexistuje nějaká geniální strategie, nezbývá možná Lidovému domu ani čas.


Text je obdobou článku zveřejněného Reflexem.cz

04. 06.

Fialova ODS - Babišův neochvějný přítel

Pavel Kopecký Přečteno 2188 krát Přidat komentář

Co se stane, když strany, jejichž dlouholeté působení vedlo k současnému stavu znechucení občanů „politickou politikou“, založí svou další existenci na předstírání mravů a hodnot a útočení na „bezskrupulózního oligarchu“?


Na tom, že Andrej Babiš způsobil v tuzemské politice zemětřesení, se shodnou všichni. Investice do bojů za údajně „nepolitickou politiku“ nebo do rádobyprogramu „řídit stát jako firmu“ se zúročily. Staly se účinnou protestní vábničkou. Jeden z konkurentů nazývá velkopodnikatele „zdivočelým velkouzenářem“, ale tím nejde zakrýt fakt, že Babiš s hnutím ANO se probojoval až do čela pelotonu. Je suverénním aktérem, čímž a priori imponuje svému pragmatickému spojenci Miloši Zemanovi, jenž odjakživa obdivoval schopnost vůdčích jedinců uchvátit i udržet si moc. Hodnoty ani jednoho z nich nikdy dvakrát nezajímaly – jedině politická technologie…

„Bývalý“ majitel Agrofertu se teď snaží (z)řídit zemi coby největší holding své podnikatelské existence, k čemuž mu dopomáhej koalice s chabou levicovou konkurencí. Se zdeptanou konkurencí napravo si „pouze“, krom občasného nadbíhání velkorysými mocenskými nabídkami, vyhrožuje či spílá.

Je to pro něj výnosná taktika. Rétorikou bez servítků si udržuje naštvaného voliče, jehož mu zdiskreditované „tradiční strany“ samy vehnaly do náruče. Skandálními činy i systematickým ostouzením Andreje Babiše coby soudně stíhaného amatéra ve správě věcí veřejných. Čímž mu posud, sedm tučných let od založení ANO, poněkud usnadňují používání oné absurdní, leč účinné reklamy, že není politikem.

Vůči řvavé marketingové všehochuti „českého Donalda Trumpa“ se vpravo od středu kategoricky vymezují Občanská demokratická strana s TOP 09. Posledně zmíněnou partaj založil rovněž bezskrupulózní Miroslav Kalousek s jakýmsi univerzálním paravánem – Karlem Schwarzenbergem. Jeho prapodivné, lehce snobské charisma dosti rychle vyčpělo, takže nebýt některých pražských voličských stereotypů, nepronikla by loni „topka“ už ani do Sněmovny.

O řád lépe, přesto tristně, jsou na tom občanští demokraté. Dávaní pojednou za příklad svému „odvěkému“ soupeři, jen o málo slabším demokratům sociálním. Toť komické, neboť veřejnost si ODS všímá obvykle jedině v okamžiku, kdy se její druhdy kandidát do Evropského parlamentu nechá slyšet, že si anglický princ vzal „cikánku“. Potom se média předhánějí v narážkách na profesi vícekrát nemoudrého partajníka: je ředitelem soukromé zoologické zahrady.

Čím tedy může stávající páně Fialova partaj oslňovat? Že je mimo hru. Necpe se dopředu a trpělivě, daleko od babišovské klece pro koaliční ČSSD vyčkává na příležitost, zatímco předstírá mravy a hodnoty na úhoru české politiky. Ono jí ani nic moc jiného nezbývá, jelikož po Nečasových trapnostech opustili ODS příznivci i penězovody. V rozpacích a zmatku vzala zavděk bezvýrazným profesorským předsedou, který sice postrádá charisma nebo politické nadání, ovšem je také prost skandálů. Což je mezi občanskými demokraty malým zázrakem.

Nestor polistopadové politologie Petr Fiala vyhlíží bezradně, ne-li směšně, když se – ve snaze útočit na Babiše – hrozí reaktivace vlivu stalinistů. Po třiceti letech od Listopadu ´89 je to varování „na vyteklé baterky“. Pěkně v duchu staré dobré ódéesky, jejíž nejznámější postavy byly úzce navázány na minulý režim, patřily do řad KSČ, vydatně se veřejně angažovaly. O podpoře Václava Klause komunisty v prezidentských kláních nemluvě.

Prázdnotu prozrazují též předvolební plakáty, že „zpovykaní Pražáci volí ODS“, neboť rovněž tuhle proklamaci jim nechtěně „vymyslela“ primátorka za ANO Krnáčová. Ani s programem Občanské demokratické strany se tomu nemá jinak. Čteme v něm otřepané hlášky o malém státě, umenšování byrokracie či minimalizaci dohledu nad pilným, svobodomyslným občanstvem – tedy rezonance starých krycích manévrů pro špinavosti. Bývalá, (post)klausovská ODS se stala jejich ztělesněním, ale ani stávající občanská demokracie se od ní plně nedistancuje. K jejím nejviditelnějším představitelům náleží poslanec Václav Klaus junior, jinak obdivovatel výše zmíněné privátní zoo...

Když závěrem obrátím známý názor Donalda Tuska na Donalda Trumpa, mohu k českému hegemonu Andreji Babišovi uvést, že při takových nepřátelích, jaké má, již nepotřebuje přátele.


(Zveřejnil Deník Referendum)

22. 05.

Sociální demokracie – receptář nejen pro podnikavé

Pavel Kopecký Přečteno 1024 krát Přidat komentář

Na českém koaličním vyjednávání či vnitrostranickém referendu ČSSD vidíme věrohodnost věkovitého pořekadla, že když dva dělají totéž, není to totéž. Česká strana sociálně demokratická rokováním o vládní odpovědnosti přízeň voličů ztrácí (má-li ještě co), kdežto dravčí hnutí ANO 2011 získává. Bohatne. Jako by už takhle nemělo dost…

Vnitřně vyhořelá „demokratická levice“ nechtěně přebírá model lidoveckého přístupu ke správě věcí veřejných. Jako by ztratila „rodinný recept“ na úspěch a úctyhodnou identitu. Do jejího popředí se namísto toho prodrala obnažená prvorepubliková poučka „být u toho“. Stůj co stůj.

Občané to jasně cítí, tudíž se Lidový dům sesouvá k lidoveckému Paláci Charitas též preferencemi. Jedním podstatným rysem se ale nejstarší česká partaj od druhé nejstarší odlišuje. Stoprocentně není klidnou silou! KDU-ČSL dokáže své rozmíšky nebo hodnotové kuriozity držet pod hutnou pokličkou křesťansko-konzervativního papiňáku, co vybuchne zřídkakdy. Socdemokracie běží s každým klepem do Říma, se vším na mediální trh. A když už tak stojí čelem k masám, za svůj obraz rozkladu může dávat vinu jedině a pouze sobě.

Každý má dnes příležitost zjistit, že záměr udržet se u vesel i zdrojů vládního korábu dělí posádku sociáldemokratů podle dvou pólů. Místo, aby aspoň hrála svatouškovskou hru profesora Fialy „my nic, my jsme ti mravní“, táhnou jí náčelníci na řetězu do Strakovky.

Proti tomu ovšem povstaly mnohé kádry. „Ideálně“ figury, jež ČSSD strhly svou neprofesionalitou, nesnášenlivostí anebo nefalšovanou hloupostí na pokraj propasti. K hanbě rychle odcházejících řadových straníků tak jinými prostředky pokračuje týž konflikt politických podnikavců, co byl samotnými „oranžovými“ vyhodnocen jako hlavní příčina jejich volebního úpadku.

Je v tom něco bezmála dějinného. Sociální demokracii bohužel nezřídka obnovovali lidé, na něž nezbylo místo v Klausově ODS či jiných, zkraje 90. let perspektivních strukturách. Druhá liga. Teď se do vedení z druhé řady procpali jedinci za předchozí koalice vyštípaní a rošádou odstavení činovníci v obavě o své pašalíky vzývají z nouze ctnost. Koušou kolem sebe „slušností v politice“, aby zakryli strach z prudkého kariérního sešupu, případně uražená veleega.

Každý kope sám za sebe. Partaj s idejemi zpravidla neznamenají hodnotu. Krom výtahu k postům, jenž obvykle bleskově vypudí, nebo „usměrní“ idealisty. Česká strana sociálně demokratická se tak v roce 140. výročí existence stává politickým second handem, kam se potupně vrací obnošené zboží. Nabídka je po éře mocenského kupčení plytká a obchodují se zbytky. Nemá-li rovnou začít likvidační výprodej, bylo by záhodno jedno. Pět predátorem slíbených ministerských postů musí konečně obsadit jedinci schopní i mediálně obratní. Nikoli tradiční papoušci do zlatých klecí. Profláknutí roboti na kmotrovský klíček.


Text vychází z komentáře pro slovenský deník Sme

18. 05.

Chtějí to samé a chtějí to na stejném místě

Pavel Kopecký Přečteno 1489 krát Přidat komentář

Na hranicích mezi maličkou Gazou a zase ne o tolik větším Státem Izrael zahynuly toto pondělí další desítky lidí. Masakr si můžeme ošklivit, můžeme ho i odsuzovat, ale těžko se mu můžeme divit. Bylo by přímo zázrakem, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestrhlo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil) znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti, nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů.

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí…

O obdobnou geopolitiku běží pořád. Po konci studené války se krátce blouznilo o trvalém blízkovýchodním míru, ale kde je tomu dnes konec. Donald Trump plní své předvolební sliby, tudíž Američany kdysi pragmaticky vybraný spojenec dostal ke kulatým narozeninám opulentní „dárky“. Anulování jaderné, v podstatě mírové dohody mezi Washingtonem a Teheránem (čímž ostatně USA hodily přes palubu EU), s despociemi Perského zálivu vyhlášené sankce proti proíránskému Hizballáhu anebo přesun americké ambasády do rozděleného Jeruzaléma. Že by tím ovšem nějak přispěl ke světovému míru a růstu uspořádanosti, se říci nedá. Ve snaze vstoupit do dějin se nejvíce přiblížil pochybnému odkazu George W. Bushe, jelikož tak důkladněji prohloubil – jestli se to vůbec dá – tradiční štěpící linie. Případně (arabské) stereotypy, že Izrael je detašované území imperialistické stvůry, Spojených států.

Je jasné, že sedm válečných křížku na krku židovského státu, asi nejdemokratičtějšího zřízení v regionu, z něj činí fakt. Ten je přitom formálně nepřijatelný pro řadu jeho nepřátel. Včetně hnutí Hamás, co kontroluje Gazu a s konkurenty bojuje o zdroje mocenské legitimity. Proto také, cynicky řečeno, musí „vykazovat činnost“. Obdobně jako někteří aktéři na druhé straně barikády kšeftuje s nesmrtelným střetem…

Na začátku jsem citoval jednoho dávno mrtvého intelektuála, jedním dosud žijícím bych skončil. Izraelský spisovatel, esejista a profesor Ben Gurionovy univerzity Amoz Oz řekl něco ve smyslu, že problém není v neporozumění mezi Izraelci a Palestinci, oni si rozumějí úplně a chtějí to samé, potíž je, že to chtějí na stejném místě. A přes tohle, dodávám, nejede vlak.


Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného Hospodářskými novinami

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy