15. 01.

Kurdské oči pro pláč?

Pavel Kopecký Přečteno 1221 krát Přidat komentář

Když se před loňskými Vánocemi rozneslo, že Spojené státy ukončí svou nezákonnou ozbrojenou aktivitu v Sýrii, byl to pro leckoho šok. Avízo střelhbitého stažení dvou tisíc vojáků, kteří tam operují, nikdo moc nečekal. Nemluvím tím, zdůrazňuji, o odchodu amerických jednotek jako takových, o něm se tajně jedná již poměrně dlouho, nýbrž o vyhlášeném tempu.

Odpůrci prezidenta Trumpa, jenž se očividně svým kritikům nikdy nezavděčí (i kdyby to byli krajní pacifisté), jej ihned napadli. Byť se oficiálně mluví o jiných pohnutkách k nespokojenosti, lobbisticko-mediální atak vyplývá prvořadě z toho, že evakuace okupačních útvarů znamená definitivní porážku chřadnoucí supervelmoci na syrském území. Nemluvě o přímých mocenských konsekvencích na celém Blízkém a Středním východě.

K nejzávažnějším mediálním výtkám patří opuštění jediného skutečného spojence USA v oblasti – místních Kurdů. Značně početného etnika bez vlastního státu, ale zato se starými státotvornými ambicemi. Představy o zbudování nezávislé kurdské domoviny jsou věru letité, ale navzdory všemu snažení marné. Ani teď tomu nebude jinak. Znovu budou hozeni přes palubu, dřív, nebo později. A to přesto, že se americká administrativa nakonec rozhodla likvidaci svých garnizon, co v Asadově zemi úzce spolupracují s marxistickými milicemi Kurdů, oddálit. Přesné informace o dalším postupu prozatím chybějí, signály zpoza Atlantiku jsou mimořádně zmatené a rozporné. Na misku vah rozmlženého rozhodování Bílého domu, bojujícího aktuálně o „Velkou americkou zeď“, si totiž musíme položit také zájmy spřízněného Izraele či dalšího protiíránského spojence, Saúdské Arábie. Hráčů, kteří se významně bojí rozmachu vlivu Teheránu, předního spojence postupně vítězící asadovské kliky.

Jeden z humánně znějících argumentů, proč (hned) neopustit bojovné levicové povstalce, je, že nesli hlavní tíži bojů s dobře vyzbrojeným Islámským státem. Pravda, bojovali hrdinně, ženy i muži, za cenu spousty obětí lidských a hospodářských, ale reálpolitika nemívá mnoho společného s nezištnou vděčností. Ostatně to byl též Pentagon, kdo opakovaně podporoval IS, neboť mu byl užitečný proti ústřední vládě v Damašku. Či případně jiným konkurentům v oblasti.

S extrémistickým, dosud zcela nepotřeným Daešem mělo svého času výhodné vztahy rovněž Turecko (volný průchod radikálů a výhodný obchod naftou), kde se jinak nápadně omezily již tak problematické občanské svobody. Takzvaný demokratický svět vůči obojímu vystupoval vysloveně umírněně, pragmaticky, jelikož druhá největší armáda v NATO nebo „stavidlo“ řeky utečenců nejsou jednoduše k zahození. Nemluvě o dobrých kontaktech a četných možnostech, co má Erdoganova regionální mocnost v řadě přilehlých, nestabilních areálů – na Balkáně, na Kavkaze, v Černomoří nebo právě v jistých arabských zemích. Přehlížejí se tím pádem zjevné (válečné) zločiny Turků, a tudíž je nabíledni, kdo nakonec v geopolitické hře dostane přednost.

S trefným cynismem to popsal jeden zasvěcený pozorovatel, když uvedl, že věřit v úspěch kurdských politických ambicí je totéž jako věřit na Santu Clause. Maloasijské nacionalistické elity se nejvíce ze všeho bojí další emancipace etnika, které má v sousedním Iráku tak vysokou míru autonomie, až to hraničí s nezávislostí. Představa něčeho podobného na území Sýrie je tedy v mimořádně vyostřeném rozporu s koncepcí moderního turectví, jež vlastní Kurdy desetiletí nazývalo „horští Turci“. Ovšem neházejme vše jen Ankaru, o nemyslitelnosti nezávislého Kurdistánu panuje v regionu vlastně všeobecná shoda.

Každý tu hraje svou bezcitnou šachovou partii. Mezinárodně uznávaná syrská vláda, v níž mají hlavní slovo sunnity odmítaní alávité, obhájila v bojích právo na další existenci a nyní také sklízí plody zákulisní diplomacie. Stále patrněji se totiž projevuje změna mezinárodně-politické konstelace. Západní mocnosti, ač si v Sýrii stále vydržují nepravidelné, žoldnéřské jednotky (stejně jako třeba Moskva), ztrácejí na Blízkém východě pozice. Roste též svéhlavost s nimi dříve jednoznačně provázaných aktérů. Ba co víc – tichá spolupráce Ruské federace, Íránské islámské republiky a již zmiňovaného Turecka je pro místní vývoj rozhodující.

Naposledy zmíněná země odvádí ve prospěch Damašku špinavou práci. Opět platí staré machiavellistické úsloví, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nálety na vzpurné Kurdy anebo organizování etnických čistek v bezpečnostně rizikových příhraničních krajích podlomilo jejich postavení. Takže nezbývá, než rokovat s asadovci. Jít za nimi vlastně s prosíkem a vyjednat co nejpříhodnější kompromis. Ztratit co nejméně z krvavě vybojovaného. Jejich pozice bude v postkonfliktní Syrské arabské republice nepochybně lepší než před válkou, ale na konkrétní míru podřízení se metropoli si musíme teprve počkat.

Na každý pád byly kurdské naděje mnohem vážnější, i když svým způsobem hodně naivní. Od počátku významně oslabované vnitřní nejednotou mezi příbuznými skupinami v Iráku a Sýrii a v přehnanosti stimulované planými sliby supervelmoci.


Obdobný článek publikoval slovenský list Sme


08. 01.

Čert na sociálně demokratické zdi

Pavel Kopecký Přečteno 1654 krát Přidat komentář

Koncem minulého roku uplynulo sto let, kdy se se zrodem Československa spojili také čeští a slovenští sociální demokraté, takže vznikla Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD). Ta hned příští rok obsadila post předsedy vlády svým vůdcem Vlastimilem Tusarem a v roce následujícím (na jaře 1920) jasně vyhrála volby. Jenže kde je Československo a kde společná socdemokracie! Její potomci si žijí vlastní životy.

Zatímco sesterský Směr si nevede nijak špatně, Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) směr načisto ztratila. Její konkurence funguje náramně kvalitně, až zdrcujícím způsobem. Hlavně koaliční (!) hnutí ANO 2011. Partaj je hluboce demoralizovaná, ochromená a její předáci, místo aby napřeli všechny své chabé síly k obnově životaschopnosti zbytkových struktur, zápasí o ubohé zbytky moci. I co, vždyť oni ministerské, poslanecké či jiné výslužky od premiéra Andreje Babiše mají, tak co by si hlavy lámali. S řadovým členstvem, se členy „vnější strany“; ovšem najmě s obyvateli vůbec, kteřížto si leckdy ani neuvědomují, co se s nimi stane, bude-li nutno začít stavět domácí levici odznovu.

Projevem trapných půtek o prebendy či sinekury bylo i rázné odmítnutí návratu Jiřího Paroubka. O něm si můžeme myslit leccos, ale krom Miloše Zemana to byl jediný obratný vůdce strany. Ostatně ČSSD již jednou zachránil. Leč Sobotkovi „sirotci“, stěžejní strůjci hrozivého propadu, (ne)mají svou hlavu. Jednou provedli, byť neuvěřitelně nepromyšleným způsobem, čistku, tudíž všecko musí běžet v jejich režii. Ač by šlo o smrt sto čtyřicet let existující strany.

Proto také nenaslouchali rozumným radám, aby buď nominovali do stávajícího kabinetu mimořádně (mediálně) zdatné lidi, anebo aby koalici s multimiliardářovou politickou divizí odmítli. Restaurovali se v opozici. Tak to přece učinila jiná bývalá „státostrana“ - pravicová ODS. Její vedení profesora politologie Fialy sice dvakrát šikovné není, ale má trpělivost. Trpělivost opakovat bezobsažné fráze, ostříhat se finančních skandálů (k nimž ostatně nemá ani tolik příležitostí) a čekat, až občanstvo zapomene na její dřívější masové machinace.

Zato sociální demokraté na to jdou „od lesa“. Také čekají, ale že do děje vstoupí zázrak, na politické pódium se snese deux ex machina. S velkou pravděpodobností čekají marně. Březnový sjezd nemůže nic vyřešit, protože na čele zoufale chybí vůdčí osobnosti, chybí politický esprit, chybějí prostředky. Chybí všechno. Zvítězili hloupí a bezbarví kariéristé, kteří pořád mluvili o slušnosti v politice, jíž zakrývali svůj egoismus, neschopnost a likvidování všeho, co je nějak přesahuje. Doteď je tato úroveň patrná, když oni sami, či jejich posluhové zkoušejí bez ostychu okřikovat dlouholeté vnitřní kritiky, nebo dokonce vyzývat redakce, aby jejich články nezveřejňovaly.

Nemaluji čerta na zeď, čeští sociáldemokraté jsou tam, kde jsou. Ve špatnou dobu na špatném místě, ve špatné kondici. Bohužel nedokázali zareagovat na širší politické změny ve světě a v domácím prostředí se zbytečně nechali vyšachovat způsobem, pro nějž obtížně nacházím slova. Neřešené potíže se vrstvily jako pořád víc stlačovaná třaskavina, jež nakonec o to intenzivněji explodovala na malém prostoru.

Půvabně proto vyznívají dávná slova prognostika Miloše Zemana, který spolustraníky vyzýval k absorbování nejschopnějších komunistů, jež v KSČM zůstali. Mluvil o vymření myšlenkově věrných pohrobků KSČ coby přeživších se dinosaurů. S trochou sarkastické obrazotvornosti to nicméně po letech vypadá, že po dopadu „slovenského“ meteoritu Babiše mohou „globální ochlazení“ v Poslanecké sněmovně přežít spíš oni. Nezadlužení, semknutí. A jestliže už, tak kolem nich že se může formovat příští levice. Nová partaj, po níž naštvaní levicoví intelektuálové roky volají.


Komentář je obdobou textu zveřejněného slovenským deníkem Pravda



14. 11.

Jak si ODS vymyslela levici, čili Tvrdě do minulosti

Pavel Kopecký Přečteno 1666 krát Přidat komentář

Občanská demokratická strana se vzdaluje od hranic nebytí. Jejich překročení přitom předvídali i někdejší čelní členové. Leč trend je nastolen, zdá se, nakonec jiný. Přisvědčují tomu též dvoje poslední volby. Ačkoliv se v rámci objektivity sluší podotknout, že poslední hlasování o komunálu (jinak řečeno, volby druhého řádu) nemusejí mít s celostátní sociální atmosférou tolik společného. Nicméně pokud by existovaly pochybnosti o obecních volbách, senátní hlasování je evidentním odkazem na éru, kdy byla horní komora pevnou oporou ODS. Strany, která jinak vznik druhé parlamentní komory dlouho protiústavně sabotovala. Platformou, ze které vzešel korupcí futrovaný premiér Topolánek (viz osud jeho intima Marka „Bormanna“ Dalíka) a jejíž předsednictví, po němž nyní po letech znovu natahují „modří“ ruku, se bralo jako výhodný předstupeň Pražského hradu. Dnes protiváha…

Když už se díváme do onoho Klausova „zpětného zrcátka“, je patrné, že mnohaletý pobyt v opozici občanským demokratům prospěl. Sáhli si až na dno a přidal se i milosrdný čas. K uzoufání rychle zapomínajícím voličům se rozmlžily vzpomínky na polomafiánské politické praktiky ODS, jejichž základy položili funkcionáři původně naklonění režimu KSČ (Tlustý, Langer a spol.). Což podotýkám i proto, že zlatokopecká éra postkomunistických kariéristů v ODS je nenávratně pryč. Změnila formu a posunula se jinam.

S trochou fantazie k majiteli ANO, jenž býval členem Strany a spolupracovníkem ekonomické rozvědky. Po předání moci „kůlem v plotě“ voličem nové „státostrany“, ODS. Podnikatelem, jenž si pořádně nakořistil v atmosféře, kdy se nerozlišovaly peníze čisté a špinavé. Kdy neměli být schopní, aktivní lidé, kteří „dávají ostatním, neúspěšným práci“ takzvaně obtěžováni dohledem státu. Ostatně: neagituje i stávající „ódées“ tímtéž diskutabilním ideálem? Nejspíš „zapomněla“ kolik lidí to stálo život, kolik miliard se vypařilo se daňových rájů.

Před státem kolovrátkově „varuje“ také nestor polistopadové politické vědy (mám ho podepsaného na diplomu) i nevýrazný politik v jedné osobě – Petr Fiala. Obratný profesorský byrokrat, jenž krůček po krůčku obnovuje marginalizovanou strukturu. Skrze drobnou „masarykovskou“ práci (začal se mimochodem rétoricky vztahovat k levičáky Masarykem a Benešem založené 1. republice!) nebo „goebbelsovsky“ stokrát opakovanými nepravdami.

Aby mu restaurace občanské demokracie běžela co nejrychleji, musel si totiž, jako dejme tomu Babiš s Okamurou, vymyslet veřejného nepřítele. Strašit. K čemuž recykloval rétoriku předsednického předchůdce a kolegy profesora, čili „Doleva, nebo s Fialou“. (Ostatně si už také stihl po sobě pojmenovat think-tank, a občas dokonce podprahově odkazovat na „báječná léta s Klausem“, kdy nám slibovali skokové srovnání s ekonomikou Německa.)

Ovšem neodbíhejme. Kdože je ten nepřítel demokracie, škůdce, jemuž se může postavit jediná roduvěrná pravicová strana? „Polokomunistická vláda“ vedená „levicovým“ ANO 2011. Ach bože! Jde o směs propagandistických tezí. Absurdních lží, co vyškrabují poslední zbytky resentimentu za mocí staré "ódéesky Jánského vršku" či za ní zneužívaného (primitivního) antikomunismu.

Prvořadě se nicméně předstírá, že ANO, co si připíjí krymským šampaňským, stojí nalevo. Jako by bylo filokomunistické. Jenže tady je to ODS, kdo nás opíjí koblihou. Její konkurent není ani hnutí, ani levice. Představuje klasickou stranu velkokapitálu, majetek holdingu Agrofert. Pozdní výhonek polistopadové demokratizace skrze vypočítavou hurápravici. Proč asi Babiš při sestavování vlády nejrazantněji nadbíhal „fialovcům“? Má k nim hodnotově nejblíže, ovšem oni se oprávněně polekali jeho predátorství, s nímž „nepřátelsky převzal“ voliče koaliční ČSSD.

Takže jim nezbývá, než se znovu poučit z minulosti tvrdé pravice. Jistí pravicoví konzervativci dnes zkoušejí vyložit dějiny tak, aby se za každou cenu zapomnělo na jejich nejvážnější hříchy. Neštítí se ani absurdna, že nacisté – dávnými konzervativci nezřídka proti levici podporovaní – byli vlastně levicovým proudem.

Sám strašit nechci. Uvádím to pro ilustraci stávající „mravopočestné“ politiky ODS, jejíž významný představitel kdysi opakovaně obhajoval tezi, že fašismus vzešel ze sociální demokracie. Měl to, jak řekl, ze svého studia politických dějin. Tak tvrdě do minulosti ale Fialovi „modří“ snad nepůjdou.


Komentář je rozšířením a aktualizací textu psaného pro HaNo


10. 11.

U nás v Kostelci...!

Pavel Kopecký Přečteno 1672 krát Přidat komentář

Poslední dobou se nejen v naší zemi – a v nejednom ohledu – opět zvýšeně řeší, jaká je a jaká by měla být nastupující generace. To jest generace geopolitické revoluce. Někteří pozorovatelé jsou samozřejmě nebetyční optimisté, jiní zase pochopitelně propastní škarohlídi…

Také jsem se nad věcí zamyslel, a protože se stále považuji za mladého člověka, napadlo mě, že nejlepší bude vycházet z vlastní, otevřeně podané zkušenosti.

Vyrůstal jsem v jednom nevelkém okresním městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu též mohli přezdívat Kostelec. A ať je to pěkně moderní, hodné nastupujícího pokolení, říkejme rovnou Kostelec 2.0.

Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejloajálnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou existující Pravdu, pokud možno předžvýkanou úvodníkem Rudého práva, místními novinami Průboj či oběžníky, byl příslovečný. Snad o to více, že neměla vlastní děti a po těžké bouračce jí zůstaly trvalé fyzické následky. Nápadně kulhala. Zvlášť tu druhou životní tragédii nesvedla světu „zapomenout“. Stala se jakýmsi ženským protějškem „kulhavého učitele na čelo“ v Mišíkem zhudebněné Kainarově básni. Nešlo o malého chlapečka, jehož stříhají do hola, ale o přistřihnutí křídel dozajista. Věčně rozesmátá žákyně, třídní komik, s ní po předvedení Joffreye de Peyraca zažívala do konce docházky pomístní peklo.

Přinášení pravověrných tiskových aktualit se v hodinách soudružky učitelky považovalo za stejně samozřejmé jako dýchat vzduch. Tudíž nad tím, jak agresivně nutila žáčky kupovat sovětský časopis Murzilka se už ani nikdo nepozastavoval.

Jenomže přišel listopad osmdesátého devátého, jemuž dle vzpomínek zasvěcených předbíhaly tajné schůzky, na nichž se předběžně udělovaly funkce. Dotyčná kantorka v okresním městečku pochopitelně do takové VIP společnosti nepatřila, leč i tak měla dostatek příležitostí se projevit v celé charakterové nahotě. Moc chutná i v malém.

Zachovala se přímo ukázkově. Mávnutím kouzelného proutku začala nosit „revoluční kokardu“ a proti údajně revolučnímu, ve skutečnosti „gulášovému“ řádu se vymezila rovněž jinak. Z ruštiny, náhle ostouzené, přešaltovala na kantorku nesvětové řeči – němčiny. Byla, pravda, toliko o dvě lekce před svými žáky, ovšem to vůbec nevadilo. Člověk musí umět improvizovat! Když její vlastní učitel v nepovinném jazykovém kurzu ochořel, na základce měly „děti revoluce“ na beton opakování. Nu co, úpadek vzdělání tak nějak k převratným dobám patří…

Horší bylo, co se dálo v hodinách občanské nauky, jež paní učitelce samozřejmě zůstala. Minulost zmizela, byla dobře navlhčenou houbou smazána. Jak se to ostatně děje na konci každé školní hodiny. Lekce skončila. Vykřičník!

Až do nebes zakomplexovaná dáma hlásala nové svaté, jediné pravdy, aniž by byť na okamžik vypadla z nové role. Za komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného Havla by dýchala a s temperamentem tvrdila, že již „tehdy“, za onoho času, při návštěvě Moskvy, jí svitlo.

Vše bylo opět křišťálovější než křišťál. Zaplaťbůh černobílé. Pojednou jsme se dozvídali, že čím bude více věřících, tím bude společnost mravně vyspělejší. A na mou naivní otázku, jak je to vlastně skutečně v komplikované válce o Bosnu, se dotyčná hluboce zamyslila, aby pronesla doslovnou citaci z aktuálně pravověrného tisku. Klišé z propagandy: „Komunističtí Srbové utlačují národy Jugoslávie.“ Konec hlášení.

Ona věta se mi vryla do šedé kůry mozkové. Jednak jsem tuhle frázi znal z novin, a vlastně i kvůli ní jsem se ptal. Druhak jsem jí přiložil ke vzpomínkám své o pět let starší sestry, jíž učila tatáž, a přece docela jiná třídní.

Byl jsem z toho všeho nesvůj, leč na závěr osmiletky mi nepřišlo ani tolik překvapivé, kterak kulhavá učitelka stejně agresivně, a nejspíš i obdobně hmotně motivovaná, zneužívá postavení výchovného poradce v jiných pořádcích. Místo vojenské střední školy propagovala konkrétní, čerstvě ustavenou instituci privátní. O kvalitu nešlo. Každý se přece na nových poměrech může podílet každodenní černou prací…

Na střední škole se poměry víceméně nezměnily. Tamější občankářka, jež si za předchozího režimu dělala u vrchnosti dobré oko přednáškami z marx-leninismu a vědeckého ateismu, mě poslala do nejmenované vzdělávací organizaci vyřídit, že omylem dostala pozvánku na setkání bývalých pedagogů.

Na vysoké… Tekl proud dál stejným korytem, jak jinak. Dnes profesor politologie vyšel z předchozího studia ruské filologie a specializoval se na ruský politický systém či teorii totalitarismu. Přednášel, krom dalšího, velice zajímavý, specializovaný předmět o jeho dějinách. Vzpomínal při něm se studem, jak za mlada utíkal z univerzitního Prvního máje, načež u piva nadával na komunisty. S nadšením ovšem zmiňoval kýžené politické změny, za nichž dosáhl akademických titulů, jimiž se ostatně pravidelně představoval. Liboval si v návštěvách opulentních rautů a stejně tak miloval historické drby, jimiž znevažoval klasiky. Hodně současně mluvil o negativní úloze šedé zóny v historii nebo o intelektuálních „nosičích vody“...

Když na akademické půdě nastal problém zjevně etického charakteru, do nějž měl z titulu svých správních funkcí zasáhnout, nejapně se vymlouval, že u událostí nebyl a původce zlovolného a psychopatií zavánějícího průšvihu je přece odborník. Jeho habilitační práce je mimořádně kvalitní. Tak co mu tím pádem můžeme vyčítat, viďte. Musel jsem se mu smát. Tím mohutněji, že jsem zrovna dočetl poučnou knihu Vladimíra Neffa „Trampoty pana Humbla“. O figurce, co se kvůli prospěchu točí jako korouhvička po větru měnících se společenských zřízení. Od toho mého smíchu už mě nezdravil.

Snad si říkáte, posluchači, proč vám to všechno vyprávím. Prvořadě proto, jelikož od dětství slýchávám nářky starší generace o neutěšených veřejných poměrech a zklamání z polistopadového vývoje. Najmě dříve narození bez ustání volají po příchodu nové generace. Lepší, mravnější, jež napraví ošklivý svět vezdejší. Není sice jasné, co a jak se změnit má, ale infantilní iluze, příbuzná ideálům minulému režimu, je tímto hotova. Iluze je to dokonale falešná, popírající obecné zákonitosti vývoje. Úmyslně vyviňující právě tyhle skupiny z procesu dospívání vlastních dětí a vnoučat. Ignorující staletími formovanou atmosféru u nás doma. V jednom velkém Kostelci.


V krácené verzi úvahu publikoval Český rozhlas

02. 11.

Čtvrcení novináře čili Reálpolitika demokracií

Pavel Kopecký Přečteno 2385 krát Přidat komentář

V naší sto let existující republice neumíme stát na své straně. Žel bohu a Masarykovi… Pořád potřebujeme někoho, kdo nás vodí za ručičku a otcovsky vysvětluje, co je dobré a co zlé. Takže s novým vzestupem moci Moskvy slyšíme varování před proruskými weby. Ruská propaganda přirozeně existuje, ale někdy se až zdá, že je vina vším, dočista vším. Jako za prosovětského „socialistického“ Československa mohly za vše „západní štvavé rozhlasové stanice“. Ze stejného koše myšlenkových zdechlin pocházejí též útoky na přední politiky, kteří jedou – světe, div se – na standardní oficiální návštěvu zmíněné jaderné mocnosti. Nebo vlastně kohokoliv, kdo se u nás zrovna teď nenosí, ale jednat s ním je jinak nutné.

Projevem historicky podmíněného „pangejtismu“ je rovněž systémový přístup k Saúdské Arábii či dalším diktaturám, které jsou spojenci našich úhlavních spojenců. Zůstaňme u této ropné despocie, jež užívá trest smrti ukamenováním, astronomické částky investuje do globálního šíření wahhábismu, vměšuje se do konfliktu v Sýrii či Jemenu, kde způsobila hladomor, a podporuje radikální islamisty po celém světě.

Na závadu to zřejmě tolik není. Sunitští šejkové platí gigantické částky za nejnovější produkci západních zbrojovek nebo nenávidí rozpínavý šíitský Írán. Takže mohli dokonce usednout do čela Rady OSN pro lidská práva!

Momentálně se jim však situace drobátko zkomplikovala. Vraždy nepohodlných novinářů jim obvykle prošly bez „povšimnutí“, nicméně o rozčtvrcení exilového publicisty Chásadžího na saúdském konzulátu v Istanbulu se pojednou dosti mluví. Turecko má totiž s Rijádem nevyřízené účty a do kouta tím tlačí také Západ. Opatrnost zemí, jež se prohlašují za ochránce svobody (tedy i ČR), jsou proto mimořádně obezřetné, decentní. V reálpolitice přece dvojnásob platí, že když dva dělají totéž, není to totéž.


Podobný text publikovaly Literárky.cz

31. 10.

Levicová URNA

Pavel Kopecký Přečteno 1371 krát Přidat komentář

Česká levice je na lopatkách. Jestli o tom ještě někdo pochyboval, po posledních dvojvolbách a následných vnitrostranických reakcích to vidí každý. Sociální demokraté i komunisté zažili debakl, jenž je pro obě levicové strany vpravdě historickým. KSČM, připomínám, ztratila zastoupení v Senátu či úplně poprvé nepronikla do zastupitelstva Prahy. ČSSD zase pozbyla mnohých starostů nebo primátorů, přičemž asi v polovině listopadu nádavkem ztratí předsedu horní komory, druhou nejvyšší ústavní funkci. Přijde o křeslo, na němž bývalý odborářský boss Milan Štěch, ukázkový kariérista a odpůrce ustavení odborů v Senátu (!), setrval nejdéle ze všech – letos osmý rok.

Nynější úpadek levice není nic jiného než projev dlouhodobého trendu. Směřování na smetiště dějin, což komunisté odjakživa slibovali svým soupeřům. Příčiny jsou nabíledni. Babišovo ANO 2011 nabídlo svůdnou, navíc podstatně šikovněji podanou, alternativu k neschopným (nebo všehoschopným) stranickým nabobům, jimž se zalíbilo v „politice přeskakující desky“. Tj. v pohodlném opakování bezmyšlenkovitých frází, nevalně skrývané úplatnosti a iracionálních svárech o moc.

Trestuhodné ignorování výstražných signálů přineslo hořké plody. Hlavně sociálním demokratům. Nemají mnoho skalních voličů, nota bene léta neinvestovali do partajního výzkumu, takže jako Damoklův meč nad nimi visí nezodpovězená leninská otázka: „Co dělat?“ Pokud se totiž ani po posledních volebních urnách neobjeví v jejich řadách nějaká „URNA“, útvar rychlého nasazení, můžou reálně skončit mimo dolní komoru. V jevištním propadlišti. Prozatím jsou „toliko“ vládní rohožkou…

Jenže zvyk je „přátelům“ v zadluženém Lidovém domě železnou košilí. Místo, aby hleděli sebrat všechny síly k přežití, vyřizují si postsobotkovci s haškovci staré účty. Známý vtip, že rozdíl mezi ODS a ČSSD jsou čtyři roky, neplatí. Doba úpadku kdysi mocných „státostran“ sice sedí, leč stran pudu sebezáchovy patrně ne. To nese jeden podstatný zádrhel. Čeká-li skutečně na stávající levici urna politického hřbitova, dále se oslabí tradiční stranický systém. A s ním samozřejmě už takhle pošramocená republika, která slaví (nekontinuální) stovku let. Snadná kořist predátorů.


Obdobnou glosu publikovaly Literárky.cz


22. 10.

Syrská mocenská koncovka

Pavel Kopecký Přečteno 1414 krát Přidat komentář

Vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nedávno napsal: „Evropa je konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku.“

S tím nelze nesouhlasit. Prezident Trump se pokouší vysloveně „svůjsky“ reagovat na rychlé změny v mezinárodním řádu, ale nejvíce připomíná pověstného slona v porcelánu. Leč ať jsme spravedliví, docílil i některých úspěchů. Sousední Mexiko a Kanadu nátlakem donutil k přebudování základů dosavadní zóny NAFTA a skrze novou úmluvu se bude snažit o snížení deficitu zahraniční obchodní výměny Spojených států. O což ostatně humpolácky usiluje i ve vztahu se stále obávanější ČLR. Jí však přitom výrazně uvolnil prostor v Asii, když odvolal klíčovou americkou účast na tamějším projektu mezinárodní obchodní zóny.

Americký první občan zneplatnil také jiné dosavadní aktivity USA a občas mluví jako král ve věhlasné pohádce Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Obojí se vztahuje k již zmíněnému blízkovýchodnímu prostoru. Příklad? Na území tolik let krvavě válčící Sýrie se chystal zrušit nezákonnou vojenskou přítomnost svých vojsk, ale zřejmě pod vlivem spojenců v regionu zase tuhle prohlásil, že Američané odejdou, až odejde Írán.

Vůči Íránské islámské republice vystupuje vůbec notně agresivně. Anuloval mírovou smlouvu s Teheránem, protože co jiného byla úmluva o íránském jádru z r. 2015. Potěšil tím hlavně Izrael, jemuž Arabové sarkasticky přezdívají „detašované území Spojených států amerických“. Jeruzalém totiž inkriminovanou dohodu od počátku ostře napadal. Tvrdil, že Íráncům dává „povolení zabíjet“.

Ve věci ostře obnoveného nepřátelství s ambiciózní regionální velmocí se Bílý dům dopustil školácké chyby, pokud snad předpokládal, že by mohla být vyjednána nová, pro USA a jejich blízké příhodnější smlouva. Írán není Severní Korea, nemůže si dovolit ustupovat supervelmoci, proti jejímuž poručníkování také roku 1979 úspěšně revoltoval. Americký prezident svým jednáním vlastně posílil tamější antiamerikanismus a mimořádně znesnadnil pozici ostatních signatářů. Členů Rady bezpečnosti OSN (Velká Británie, Francie, Ruska, ČLR) a Německa, co si v tekuté současnosti – jen tak mimochodem – stále víc ujasňuje potřebu normalizovat vztahy s Moskvou. Kdežto u nás cesta předsedy Sněmovny do Moskvy bohužel vyvolává až rituální pohoršení…

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu. Věc se fakticky přímo dotýká bezpečnosti Evropy i dalších areálů. Trumpovy výhrůžky na adresu šíitské teokracie jsou skutečně nerozumné. Nicméně obavy z její rozpínavosti, jež je zvlášť zjevná v Iráku a proasadovské Sýrii (změněné ve faktické rusko-íránské kondominium), převládly. Ostatně pravidelné výpady Izraele na suverénní území vedlejšího státu hovoří za vše. Netýkají se ruských, nýbrž (pro)teheránských jednotek. Ty se samozřejmě nechystají ani po konci všech bojů v zemi odejít a mohou být pro židovský stát vážným rizikem.

O to zajímavější (i nebezpečnější) je, že se v jejich prospěch nově angažuje Rusko, jež má s Izraelci dosti solidní vztahy. Nedostatečná komunikace jejich štábů, co vedla ke zničení ruského letounu tzv. přátelskou palbou, přiměla Kreml jednat. Dodal nové protiraketové technologie. Možná též proto, aby podtrhnul vlastní autoritu v regionu. V zemi, kde se hraje mocenská koncovka.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda


06. 10.

Třpytivé volební alternativy aneb Co nahrává kmotrům

Pavel Kopecký Přečteno 1538 krát Přidat komentář

Mezi politickými a dalšími společenskovědními vzdělanci, analytiky a komentátory se teď nesluší ničeho jiného, než dávat průběžně k lepšímu více, či méně originální postřehy k tuplovaným českým volbám. Samozřejmě nemohu zůstat stranou, jak by to jenom vypadalo!:-)

Jeden z těch kolegů, sociolog Jan Herzmann, specialista na výzkumy veřejných mínek, zopakoval známou věc, že Češi, Moravané a (zbytkoví) Slezané upřednostňují levicové hodnoty či ideály, leč od domácí levice si drží distanc. Něco na tom fakt je, tuzemská levice bývala známá neschopností vyhrávat volby i za nehorážně příznivých okolností. Nyní na sebe, když už, poutá pozornost ponejvíce, že se nedokáže odrazit od bahnitého dna. To nejspíš potvrdí i aktuální volby. Primárně mě v nich proto zajímají dva aspekty – kolik hlasů do uren získají, jak uspějí anoisté, jimž se podařilo odsát elektorát ČSSD a KSČM, a kolik bude popele v urnách české levice.

Obzvláště kolik cihel zvětralo z věkovité stavby Lidového domu, o nějž bylo svedeno vícero zásadních bojů. K němuž má stará kamarádka, emeritní biskupka Jana Šilerová, podotýká, že sice vždy uznávala jihoamerickou teologii osvobození (mísící marxismus s hodnotami katolictví), a zvláště potom její mučedníky, leč nikdy není z principu s to vhodit lístek české levici, protože je proudem celkově farizejským. Divadelně tragikomickým. Na kterýžto fakt zase po svém reagovala jiná, o poznání méně intelektuálně založená paní, jež pochází z Brna, kde se při startu Kalouskovy TOP 09 vrhla v jejích barvách do komunálních voleb, aby prosazovala výsostně levicové ideály…

Dokonale zásadní pro budoucnost české levice, potažmo sociální demokracie, bude, co si z porážky vezme. Jestli pochopí, že je v rozvalu, anebo se bude dál pinožit v hloupostech či malichernostech. Zda její vysocí představitelé porozumí, proč se regionální „socani“ před hlasováním snažili distancovat od centra, zda obsáhnou, z jakých příčin kandidují tito na cizích kandidátkách. Má-li smysl, aby nečinnou Masarykovu demokratickou akademii (MDA) nadále vedl totálně neschopný, šablonovitý Špidla, když jsou tolik zapotřebí myšlenky pro nové časy. Anebo zda je egoismus „čím hůř, tím líp“ nezbytným východiskem pro příští boje o moc. Jestli se tím neprospívá hlavně nejnebezpečnějším kmotrům. Velkoobchodníkům se státem, se třpytnou „alternativou“ nepolitiky.

(Na příbuzné téma jsem zaměřil i tento text:
http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-kopecky.php?itemid=32550)



Článek vychází z textu publikovaného Reflexem.cz

05. 10.

Zbraně pro Prahu!

Pavel Kopecký Přečteno 1059 krát Přidat komentář

Volební kampaň do komunálu (a třetiny Senátu) se užuž přelévá do voleb. Ještě se naposledy mobilizují nerozhodní či přelétaví voliči, k čemuž slouží nepřeberně prostředků. Agitační plakáty, videošoty, poutače, billboardy, „přátelská“ setkání s občany, „sousedské večeře“ a další variace reklamy na politické zboží. Tak nepokrytě označují marketéři volební programy soupeřících uskupení. Stejné je to s bůčkem nebo s pracím práškem.

Soutěžící v bohužel lehce tragikomické hitparádě předvádějí, že to oni jsou naděje, budoucnost, neřku-li spása drahé vlasti. Že právě jejich obchodní značka je „The best of“ z pestré škály mocenského trhu.

Zvláště v případě metropole, kde žiji, tomu nemůže být jinak. Jde o „Zbraně pro Prahu“! Pochopitelně, ekonomicky nejvyspělejší oblast státu je tučnou kořistí, kde se může prakticky každý přetrhnout. Našinec se zde proto z vypjatých trhoveckých výstupů dozví leccos…

Náramně se snaží ANO, kde „jeden mobil vládne všem“ a jehož končící primátorka Krnáčová udělala krajanu Babišovi medvědí službu, když nadala Pražanům do zpovykanců. Toho se z nedostatku svébytných témat chytili sokové: ODS a Piráti. O nich bude ještě řeč.

Nejprve pár slov o levici, outsiderovi nerytířského klání. Na špatném oři a ve zrezivělém brnění sedí komunisté, kteří mají svou rudou stálici Martu Semelovou. K tomu fantastické plakáty, kde jakási starší dáma s psíkem v náručí vyznává světu lásku k obvodu Prahy. O zoufalé volební neprofesionalitě věkem zchřadlé KSČM podává pak barvité svědectví i poutač s nápisem „Vaše problémy – náš program“.

Kdyby se nejednalo o vážné téma, bylo by to k popukání. Jenže není. Ne snad směšnost, ale beztvarost a poraženectví vzlíná zase z „kampaně“ ČSSD, jež je pohlcena vnitrostranickým broušením nožů na povolební noc.

Jinak je tomu s Piráty. Ve Sněmovně jsou sice již dosti pohlceni stereotypy parlamentní demokracie a není o nich slyšet, nicméně v komunálu nejsou prosti šancí. V boji užívají svojí, oproti ANO zatím nevyčpělou alternativní rétoriku.

Oni k establišmentu nepatří, kdežto konkurenční Občanská demokratická strana ano. A pořádně! Nejdelší porevoluční příslušnost k pražské vrchnosti je faktem, k němuž by se páně Fialovi modří svatouškové chtěli moc a moc vrátit. Jenže čím originálním strhnout davy? Hledá se obtížně, a tak zmateně kopírují. Babiš slíbil zbohatnutí metropole, občanští demokraté návrat České republiky do TOP 10 (nebo TOP 09?) nejvyspělejších zemí! Omladina pod černou plachtou působí na občanstvo jaře, což ambiciózní profesor politologie „kontruje“ bizarním „historizujícím postřehem“, že voliči Pirátů jsou děti příznivců ODS z devadesátých let!

Kvůli neobratnému výroku málo zdatného politika mě o to víc sebralo setkání s praktickou agitkou „modrých“. Mladá kandidátka, jež mě na stánku oslovila, měla na očích velké tmavé brýle ve tvaru hvězd. Na mou žádost, zda jí lze transparentně hledět do očí, jestli může stát čelem k masám, postavila žulovou stěnu odmítnutí. Na naléhání neochotně přiznala, že je to proto, jelikož není nalíčená! Se svou tváří bez make-upové přetvářky měla zřejmě dost ošklivý vnitřní problém, protože důvod maskování své pravé tváře mi vzápětí svěřila ještě dvakrát. Když tomu bylo do třetice všeho dobrého i zlého, politická „superstar“ si hvězdy neochotně – a jen na moment – povznesla do vlasů.
Zaplatil jsem za to trpkým, zobecnitelným poznáním. Do rukou mi totiž v ten moment vnutila volební plakátek s důkladně fotošopovanou podobenkou. Načež nenuceně podotkla, že kandiduje výhradně proto, jelikož podniká v realitách a potřebuje zdarma reklamu. Vše pro firmu! Za rozdávání letáků v několika odpoledních to stojí.

Nemohl jsem se na ní ni zlobit. Aspoň je upřímná. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. Vždyť jenom kolik kandidátů do horní komory začalo kampaň skrze volby prezidentské. Nebuďme naivní, politické mechanismy bývají neúprosné. Opravdu nezřídka jen byznys.


Text je obdobou článku publikovaného dnes Reflexem.cz





04. 10.

Íránský atentát a kýžená odplata

Pavel Kopecký Přečteno 1291 krát Přidat komentář

Americký prezident vystoupil na půdě OSN, aby tam chvástavostí sklidil bouři smíchu. A vyřídil si, tentokrát cíleně, účty s Ruskem a Německem. Evropskými zeměmi, co se sbližují. Aniž by si ráčil k vlastní škodě „pamatovat“, že proti oběma vede (obchodní) kampaň. Zopakoval i své další jednostranné mantry – o férovém zahraničním obchodě a obnovení nepřátelství s Íránskou islámskou republikou. Nechal se slyšet, že „Írán nerespektuje sousedy ani hranice. Jeho lídři rozsévají chaos, smrt a destrukci.“

Může být a leckdy to tak bezesporně je, sebejistí perští šíité mají svoje velmocenské plány; v Iráku či Sýrii by mohli vyprávět. Jenže politické elity Spojených států amerických si nejprve musí zamést před vlastním prahem. Alespoň chtějí-li vystupovat též jako morální arbitři a nepůsobit směšně. Nenásledováníhodných dějů leží na zápraží USA hustá, kompaktní vrstva – třeba o odškodnění milionů zmrzačených Vietnamců v nevyhlášené válce neměly nikdy ani nejmenší vůli diskutovat…

Když už jsme u neslýchaně kvalitní „budovatelské dvouletky“ Trumpových zahraničních aktivit, řeknu naplno, co jsem posud toliko naznačil: málokomu se zadaří tak bryskně zařídit partnerství mnoha vzájemně si konkurujících. Nepřátelům vnutit spolupráci skrze společného nepřítele – skrze sebe sama.

Jaderná (=mírová) úmluva s Teheránem, od níž americký první občan bez náhrady ustoupil, nebyla pro Washington nijak skvělá, leč k jejímu podepsání vedla předlouhá, trnitá a emotivní cesta. Eventuální následovnice Američany opouštěné nukleární dohody bude mít parametry řádově nevýhodnější. „Zbytkoví“ signatáři ze Skupiny 5+1 (stálí členové Rady bezpečnosti plus Německo), zčásti spojenci Bílého domu, si ťukají na čelo a mohou se přetrhnout, aby si poškozené íránské pragmatiky usmířili.

Trumpovo jednání je bohužel spíše účinným katalyzátorem protiamerických procesů. Současná mezinárodní politika či diplomacie jsou také díky němu takříkajíc tekuté. Kam se jen člověk podívá. Dost je to patrné v Asii, „světadílu 21. století“, ale tomu se budu věnovat někdy jindy. Momentálně si bohatě vystačím se „starým“ kontinentem. Hlavní autorita EU, Berlín, rezignovala na břidličný plyn z transatlantických vazeb a provazuje svou energetickou bezpečnost s Moskvou, jež s Íránci pěstuje vysloveně přátelské (v syrském krveprolití zakalené) vztahy.

Náramnou animozitu mu naopak projevují ropné despocie Perského zálivu. Šejkové Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, do jisté míry klienti USA, ti především. Je činí Islámská republika odpovědným za nedávný atentát, jemuž ve městě Ahváz padly za oběť desítky osob, jež byly přítomné na vojenské přehlídce. Přesvědčivé důkazy k potvrzení vážného obvinění prozatím postrádáme, leč zdá se, že jestvují síly, které by si nebetyčně přály podnítit Teherán k neuvážené protiagresi. Mediálně vděčné odplatě.

Komentář vychází z textu psaného pro Reflex.cz.
Podstatně podrobnější zpracování íránské problematiky jsem dnes publikoval v MF Dnes.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy