22. 09.

Pocheho epocha 2 - Sirotčí vojska

Pavel Kopecký Přečteno 282 krát Přidat komentář

Pocheho bývalý asistent Petříček coby nominant na ministra zahraničních věcí je roztomilým kompromisem. Poche a kmotři stojící za ním získají natrvalo to své (nebude se tu muset ani obcházet už takhle ohýbaný služební zákon) a prezident Zeman si opět dokáže svou převahu, co současně vyhovuje Andreji Babišovi. Premiérovi, jenž místo zaminira jezdí po Evropě, aby do nitra České republiky vysílal líbivou předvolební agitaci o zadržování migrace. Do ní ostatně spadá i nekompromisní marketingový signál ve věci nepřijetí 50 syrských sirotků.

Okamžitě ho sice kvůli tomu cynickému postoji atakovali mocenští sokové alias „sirotčí vojska“, která proti ANO nemají co postavit a ubylo jim zdrojů, ale to je tak asi všecko. Cílová skupina v elektorátu byla znovu oslovena. Dvojvolební neúspěch „Anofertu“ by byl malým zázrakem.

Takřka bezbrannou je proti jeho politické divizi Babišův koaliční podruh. Sociální demokracie, jejíž předseda se neodvážil ani naznačit, že by odmítnutí Pocheho, na němž ČSSD prý nerozborně trvala, mohl být příčinou vládní krize. Natožpak rozvalu koalice. Aby ne, drží se partajní linie – již na hradeckém sjezdu se „oranžoví“ vmanévrovali do zásadního rozporu mezi „zásadní problémem s trestně stíhaným předsedou vlády“ a intenzivním zájmem lídrů o sdílení vládního kabinetu.

Lidový dům, jemuž nadchází další voličský výprask, si o trable říkal mnoho let konstantně. Varovné hlasy v něm ale bývaly oslyšeny, neřkuli likvidovány. A nepřestávající rozhádanost, kterou „Liďák“ nedokáže potlačit ani před volbami, mu teprve škodí. Dělá z něj kůlničku na dříví. Ambaláž bez obsahu, která už někdejším příznivcům nestojí za slovo.

Paradoxně tím znechucené voličstvo akceleruje partajní perpetuum mobile. Postrašení funkcionáři se nyní zostřeně rvou o zbytky prebend či sinekur anebo podkopávají ty druhé, aby se gambitem (na úkor strany) dostali napříště sami do čela. Řadoví členové jsou k tomu pak odevzdaní, zcela pasivní. Politická značka jako taková tím vším hrubě ztrácí. Pokud je ještě co.

Na konec komentáře jedna zajímavost. Existují jistí veřejně činní lidé, kterým se z jakési přátelské lítosti ČSSD zželelo, načež naší nejstarší straně zamýšleli pomoci odrazit se ode dna. Jenže když proto nahlédli do útrob předvolební Hamáčkovy struktury, nevycházeli z údivu. Šokováni tím, jak nadobyčej neprofesionální jsou kampaňové „přípravy“. Což je mimo jiné důsledek práce spousty vysloveně neschopných aparátčíků, kteří nikdy reálně nehnuli prstem. Nepočítám-li jejich opatrné meldování za mnoho let naučených frází, jimiž nezřídka jen zakrývají vlastní primitivismus anebo záměr neutralizovat ještě bezohlednější stranické predátory.

Text vychází z článku psaného pro Reflex.cz

18. 09.

Pocheho epocha

Pavel Kopecký Přečteno 1073 krát Přidat komentář

Švédská sociálnědemokratická dělnická strana hraje v desetimilionové skandinávské zemi bezpočet let prim. Bývaly volby, v nichž získávala přes 60 procent hlasů. Jí vedená koalice vyhrála také minulý víkend, jenže jak. Těsně. O ústa. Toť další cihla do stavby s nápisem „Propad tradiční evropské levice“.

V desetimilionové ČR je to vidět tuplem. Nejviditelnějším příznakem smrtícího rozkladu České strany sociálně demokratické je zástupný „boj“ o pochybného Pocheho, co tolik blaží tandem Babiš-Zeman. Boj to v jejich konjunkci žádný není, zato vraždění neviňátek. Pocheho epocha. V popředí pobíjených „dítek nevinných“ stojí předseda strany Jan Hamáček, dvojministr, jenž má před sebou můru dvojvoleb. Místopředseda vlády, který se mele mezi dvěma a více mlýnskými kameny.

Jedním balvanem na krku jsou mu při tanci mezi vejci zbytkoví sobotkovci. Zejména „erbovní“ postavy spojované historicky se Senátem. Nezřídka starší lidé, jejichž vpravdě neduchovní identita bohužel odnepaměti stojí na vypočítavém byrokratickém přisluhování. Na loajalitě k předsedovi a úzké stranické věrchušce, za níž je odměnili vyššími politickými funkcemi. Posty, za jejichž udržení pro sebe (bez ohledu na partaj!) by dali první poslední.

Druhou koulí na páně Hamáčkově noze jsou číhající vlčáci, kterýchžto odstavení od mocenského cecíčku za Sobotkova „vedení“ nebylo nic než dočasný pobyt na střídačce. Statutární místopřednictví Jiřího Zimoly se stalo ztělesněním jejich úspěšné protiofenzivy. Tajně provázané s Andrejem Babišem či podtržené spektakulárními návštěvami na Pražském hradě, po nichž se někdejší jihočeský hejtman ani moc netají komplotem s expředsedou ČSSD proti předsedovi nynějšímu.

Temným mračnem nad jiné je Hamáčkovi absolutní převaha jeho koaličního partnera alias úhlavního nepřítele. Firmy „Anofert“, jejíž majitel drží na představu, že politika se nejlíp dělá kombinací vyhrožování, nátlaku, ještě většího nátlaku, politické reklamy nebo vhodnými „investicemi“...

Samotný předák „oranžových“ na funkci krizového manažera zjevně nestačí. A protože v předluženém, seberozkladném Lidovém domě představuje ten typus politika, který za Velké francouzské revoluce nazývali „rovina“ (čili „bahno“), snaží se ukazovat vlídnou tvář všemi směry. Také Jiřímu Paroubkovi, jehož sebestředná postava ale vadí mstivým, nicméně většinou bezkrevným Sobotkovým pohrobkům (a zvláštní náhodou zrovna teď také Petře Paroubkové). Tudíž namísto, aby se už dávno využívalo jeho „jájínkovství“ k chladné, kvalitní strategické analýze a získávání peněz – LEV 21 byl formací mimořádně zámožnou (!) –, házejí mu někdejší přátelé klacky pod nohy.

Odhalování nekonečného vesmíru vlastní omezenosti se stalo předákům socdemokracie natolik příznačným, že to už měsíc před volbami do komunálu a třetiny horní komory nikoho nevzrušuje. Dovolím si malou prognózu. Příštího roku, na sjezdu strany, se budou „drazí pozůstalí“ tvářit nesmírně smutně a alespoň v jediném se překonají. V údivu a vzájemném svalování viny.


Text vychází z článku psaného pro Reflex.cz

16. 09.

Kissinger o Pražském jaru

Pavel Kopecký Přečteno 1251 krát Přidat komentář

Zhusta se zamýšlím nad cestami k zachování historické paměti či nad způsoby její manipulace, které jsem za svůj nedlouhý život potkal celé velehory. A horská pásma mi napříště v cestě stanou.

Vykřičníkem k hladkému zplošťování aspektů minulosti byla letošní kulatá připomínka padesátého výročí vpádu „bratrských vojsk“ do Československé socialistické republiky (ČSSR). Mediální akce nesporně opulentní a doteď doznívající, ale až hrůza jednostranná. Svoje předvedla televize veřejné služby, jež o tragickém srpnu 1968 zpravovala v míře větší než malé. Stále stejnými záběry či na jedno brdo laděnými rozhovory. Bylo jich tolik, že se před nimi našinec skoro schovával, když mu bezmála lezly nosem i ušima.

Samotná ČT si současně dělala promo, tudíž propagovala hrdinné pracovníky své přímé předchůdkyně. Nového média éry, jíž přitom systematicky házívá do jednoho jediného pytle. Nemluvě o totálním terminologickém primitivismu jejích redaktorů, kteří si pravidelně vystačí s nonsensovým pojmem „komunismus“.

A cože jsem to ve veřejnoprávním vysílání nadstandardně postrádal? Neslyšeli jsme to podstatné: chyběl hlubší rozbor hodnotově-politických aspektů Pražského jara (s výjimkou marginálního formátu Historie.cs) nebo poodkrytí emigrační kariéry jejího komunistického ředitele Pelikána. Lze přitom důvodně předpokládat, že většina diváků České televize netuší, že Jiří Pelikán (1923-1999) založil a vydával dodnes existující, pozoruhodné periodikum Listy a za Italskou socialistickou stranu vstoupil do Evropského parlamentu.

Ohledně „obrodného procesu“, který probíhal ve stejné době jako studentské bouře ve Francii či mediálně úspěšná „Ofenziva Tet“ ve Vietnamu – záhy po ní začala tajná jednání o tzv. vietnamizaci konfliktu –, je znalost minulosti ještě zajímavější. Starší novinářský kolega, pamětník Milan Syruček na ni vzpomíná takto: „Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“

To jsou na každý pád přitažlivé postřehy, není-liž pravda? Je užitečné si takovéto reálie z reálpolitiky vybavit, až nás budou nositelé jedině správného pohledu opět temporálně poučovat o tamtěch, nebo oněch neochvějných přátelích, bratrské pomoci a povinné vděčnosti za ni...


Text je rozšířením glosy publikované Reflexem.cz

11. 09.

Politika chemických zbraní

Pavel Kopecký Přečteno 972 krát Přidat komentář

Užívání chemických bojových prostředků je od pradávna, dejme tomu od staré Číny, nepříjemným faktem. Faktem je i to, že se jejich užívání považuje za „nečestné a nesportovní“. Ačkoli se tu a tam přivře oko, užije-li je (k vítězství) ona „správná strana“. Řečeno s nejmenovaným americkým prezidentem: „Je to parchant, ale náš parchant!“

V opačném gardu je prime time sdělovacích prostředků zavalen rozhořčenými tvářemi a zaťatými pestmi profesionálních politiků, kteří najednou nedají ránu bez mimovládních protiválečných organizací. Doposud nuceného zla. Kverulantů.

Totéž se přiházívá, když „naši“ potřebují zakrýt vnitrostátní potíže (dejme tomu při přesložitém opouštění EU), prezentovat se jako „otcové vlasti“, „garantové všelidské morálky“ či „humanitárního práva“. Neboli hledat zvrat kritické situace, nebo přinejmenším připravit výhodnější jednací pozice. V takovém momentu není slyšet nic než „spravedlivé rozhořčení“ nad „překročením červené čáry“!

Patrné je to stran Skripalových, kteří od svého zmrtvýchvstání po útoku extrémním toxinem, což je zvlášť nápadné, prakticky neposkytli jediné interview a mluví za ně jiní, povolanější. (Svérázné byly i fotky v terénu působících protichemických jednotek, od nichž stáli celé dva metry daleko normálně vybavení hasiči.)

O poznání významnější než tato „pěna dní“ jsou ale (domnělé) aplikace chemických zbraní na Blízkém východě. Po desetiletí sudu prachu, který brázdí ropný oceán.

Popravený Saddám Husajn tam nebyl jediný, kdo jich v minulosti užil, nicméně je nejznámější. Spolu se svým bratrancem, „chemickým Alím“ trávil fanatické íránské bojovníky nebo neposlušné Kurdy. Vinný-nevinný, všechno jedno. K čemuž bylo ticho po pěšině. Když se však přátelům, pokud ne rovnou dodejcům zbraní hromadného ničení, přestal hodit, byl konečně prohlášen surovým zabijákem. Vražedným uživatelem yperitu. Zločincem, jenž porušuje závazky ohledně ZHN. Takže navzdory mezinárodnímu právu dopadl, jak dopadl. Prokazatelně falešná obvinění o tom, že chemicko-biologickými prostředky ohrožuje okolní státy i část Evropy, které hodlá užuž atakovat, splnila očekávání. Třebaže kolem předchozích sporů a „vrtění psem“ bylo také jakési záhadné úmrtí ve Velké Británii...

Obavy z hrozných lidských jatek a z nasazení ZHN proklamuje nyní Západ ohledně Sýrie, kde je na spadnutí generální ofenziva proasadovských sil. Střet o al-Kaidou prolezlou provincii Idlíb. Tradiční demokracie mají k hrození odvetou svoje racionální důvody. Proti Damašku se během tolika let vojny neprosadily odpovídajícím způsobem, a ani nekriticky přijímané zprávy takzvaných Bílých přileb, islamistické organizace nedokázaly uznané sekularisty tak docela zdiskreditovat.

Bezohledně vítězící syrský předák Asad již není ani oficiálně – viz Trumpovy tweety – zlosyn, nýbrž prezident. Ale tak „jednoduché“ to ani on (ani Rusko, Írán, Čína a další jeho spojenci) mít v závěru války nesmí.


Komentář je rozšířením článku publikovaného Reflexem.cz

08. 09.

Někdo to musí prostě zařídit!

Pavel Kopecký Přečteno 1995 krát Přidat komentář

Střední Evropa v užším geografickém smyslu (ČR, SR, Rakousko, Polsko a Maďarsko) nikdy nepatřila do oblastí spontánní občanské angažovanosti a individuální svébytnosti. Po "roce zázraků" byl proto drtivou majoritou populací očekáván jakýsi samospádný příchod ráje. Protentokrát „model Západ“.

Po dalších hrozivých hospodářských či morálních ztrátách tak byli postupně i největší hlupci v postsovětských satelitech přinuceni pochopit, že jsme nepřestali být nahlíženi jako nerovnoprávní hráči. Béčka. Neustávající přístup „vyspělých demokracií“ ke středovýchodní Evropě, soudobým „novým členským státům“ (připomínám, že do EU bylo desatero paralelně inkorporovaných států uvedeno na Svátek práce r. 2004), se doteď dohromady nezměnil a pozitivní změnu tím nezaložil.

Vítězná arogance, do níž se promítá pradávný zvyk „starého kontinentu“ brát za barbary všechny entity ležící východněji, tak přinesla drtivé dopady. Obrovská Ruská federace, jež se původně hodlala zbytku Evropy přibližovat – už Michail Gorbačov snil o „společném evropském domě“ –, začala systematicky západní rozpínavost zadržovat. Kdežto někdejší sovětské (polo)kolonie, které se pochopitelně „ruského medvěda“ obávají, nemají k Unii alternativu. Nejprve zkoušely pošilhávat po USA (zejména Polsko), v posledních letech se zase některé země jaksi nevyřčeně stylizují do úlohy „mostů“ mezi Západem a Východem.

Ve svých vnitřních společensko-politických procesech zas nejednou, využívajíce hluboké hodnotové i strukturální krize EU, sestupují ke svým kořenům. Růstu katolictví ve veřejném životě, tendencím ke kultu osobnosti či budování neliberální demokracie.

V českých zemích cítíme dosud (do jisté míry též z objektivních příčin) toliko slabší ozvěny popsaného. Vzývání autorit, nadekretovaných pravd a intelektuální usedlosti ovšem nepřehlédneme ani zde. Lidé se stále odmítají sami angažovat a své zájmy nepřestajně delegují na někoho jiného.

Zklamali se. Dejme tomu ve stranických sekretariátech ODS i ČSSD, z nichž udělali okrajové partaje. Také „alternativní“ přenášení vlastní zodpovědnosti dávno není, co bývalo. Do propadla dějin zmizela příležitost prostírat se do směšně kýčovitého Václava Havla, do výroků svatouškovské ODA, bursíkovsko-jacqueovské Strany zelených nebo takzvaných Věcí veřejných. Rovněž z vypočítavě ostrakizovaných komunistů zbyla skupina ziskuchtivých aparátníků v ulici Politických vězňů.

Jenže „Někdo“ to musí prostě zařídit! Ejhle, díra na trhu pro nenasytného velkopodnikatele Babiše. Představuje sice kapitalistu nejhrubšího zrna, zbohatlíka z „devadesátek“, ale svou práci umí! Rafinovaná reklama na šestákový optimismus pod žezlem „nepolitika“ funguje majiteli ANO i po letech na vrcholu politických a hospodářských struktur státu.

Propagandistická koncepce, že u nás anoisté "vybudují" ekonomicky bohatou občanskou společnost, Babišovi nesporně zafunguje, navzdory nespočtu protimluvů, i v nejbližších dvojvolbách. Kolik let mu tento životní byznys s lidskou prostotou ještě pofrčí, nevím. Co jednou přijde po Babišovi, vědět nechci!


Text je obdobou komentáře psaného pro Reflex.cz

04. 09.

Rozum a cit, dojem a frustrace

Pavel Kopecký Přečteno 1270 krát Přidat komentář

Snažím se nedělat si iluze. O lecčems. Včetně učenosti či rozhledu (tuzemské) populace. Minimálně od některých prekérních situací. Zmíním ale jenom takové, které jsou současně také veselé. Při jedné z nich před tabulí zkoušená spolužačka učiteli seriózně replikovala, že „kulturistika je turistika po kulturních památkách“. Při jiné se zavedený galerista dmul pýchou nad vlastní učeností a moudrostí, načež vyprávěl o „sedmadvaceti českých pánech, co je vyhodili z okna“.

Letošní sociologické a televizní výzkumy o znalostech osmičkových výročí mě v kritickém nastavení výhradně utvrdily. Takhle ČT anketovala 40 dospělých osob, tuším, z Plzně a Chebu, aby postihly hlavní domácí děje letopočtů 1918, 1938, 1948, 1968. Bezchybnou elementární znalost čtyř zlomových bodů soudobých národních dějin prokázalo 5 (slovy pět) osob! Což konkretizuji proto, jelikož pravděpodobně z „oněch zbývajících“ častěji pocházejí oni hospodští i chatoví odborníci na vše. Publicistka Jana Machalická k tomu píše: „Kdyby se inteligence národa měřila podle internetových diskusí, dopadli by Češi mizerně. Jako teď, když spadl dálniční most v Janově, jeden nestačil zírat, jaké davy odborníků přes mostní konstrukce se vyrojily.“

Choroba upadající vzdělanosti s absencí kritického myšlení je bohužel povýtce progresivní a já k tomu nedokážu zůstat lhostejný. Nikdy jsem to ani dokázat nechtěl. V paměti se mi propojují dva desetiletími oddělené prožitky. Kterak strmě, doslova před očima, padaly do černé díry – s příchodem polistopadového režimu – reálná vzdělanost s veřejnými fyzickými statky. A jak zoufalou ignoranci projevovala majorita frekventantů letošní letní školy učitelů občanské nauky; do očí bilo, že o úhelné zprávy ze světa se tito snaživější kantoři zajímají toliko namátkově.

Úhor, nad nímž tu stýskám, je pro jiného úrodnou černozemí. Stačí trochu toho na moderních vědeckých metodách stavěného vymývání mozků, aby občané začínali předkládat doslovná znění obchodních i politických „komuniké“ z billboardů a on-line reklam jakožto obdivuhodné produkty svého vrcholného duševního vypětí…

V e-diskuzích to bývá ještě horší, tam se od domněle anonymních „hrdinů“, které nikdo neposlouchá, ale oni by o to přece tolik stáli, dozvídáme neuvěřitelné z tezauru šedé kůry mozkové. Perly mysli vytvořené snad jedině vlastnoručně… Otevřete si Facebook a poklady ducha se na vás pohrnou. Zrovna včera mě oslnil lesk jednoho holandskými mistry brusiči vybroušeného démantu „samostatného nálepkování“. Cituji: „Reflex. Koncim s vama. Jste Bakalova media, kterymu to plati Soros a cely vam to diktuje Evropske unie.“ Co dodat??? Amen.

Dříve si člověk musel údaje vyhledávat, ba přímo těžce shánět. Recentně ho informace vyhledávají „iniciativně“ samy. Sociální sítě, u nichž se prognózovalo zkvalitnění demokratických procesů skrze povědomost a toleranci uživatelů, se stávají výhradním zdrojem přehledu a rozhledu bobtnajících společenských skupin. S omezeností se tradičně spojují zapouzdřenost, sprostota nebo útočnost. Lavinovité šíření nízkostí. Dozvěděl jsem se v jednom odborném textu neuvěřitelnou věc: 6 z 10 uživatelů sdílí příspěvky, aniž by si je vůbec četli!

Všimněme si, že prakticky veškeří úspěšní se soc. sítěmi intenzivně pracují. Činí tak průmyslové koncerny, bravurní byl/je v kyberprostoru Islámský stát, Obamův první prezidentský triumf měl co do činění s novou generací cílené politické reklamy a FB stránky německé partaje AfD (dle ne moc starých dat) sleduje 2x početnější obecenstvo než profil vládní CDU. Na česky provozovaných sociálních sítích se zaměřením na politiku „válí“ babišovci, kteří úspěšně upřednostňují prostotu pseudozpráv o mobilu darovaném za vytetování koblihy. Aby ne. Je to chytrý tah. Obecná dominance ANO 2011 vyrostla z frustrace (partitokracií, chudobou, nepřehledným světem aj.) a stala se jakousi jeho kanalizací. Zdánlivě novou cestou, zdrojem laciné iluze paternalismu.
Všecko pořád dokola. Přitom je obnošenou vestou, že společenská frustrace nebývá bystrým rádcem. Zvyšuje třpytivost cetek. Vějiček na voliče.


Zamyšlení vychází z textu zveřejněného Reflexem.cz

01. 09.

ANO – struktura pod maskou

Pavel Kopecký Přečteno 1262 krát Přidat komentář

Úvodní poznámka: autor textu děkuje za cenné podněty své kolegyni a kamarádce, profesorce Vladimíře Dvořákové.

Zanedlouho tu máme senátní a komunální volby. Nejmenované politické strany, jež se hrdě (a snad i právem) označují za tradiční, v nich s nejvyšší pravděpodobností příliš neuspějí. Jejich předsedové se dokonce „neodvažují tajit“, jak málo věří v úspěch svých lidí. Zuby si na ně totiž brousí uskupení méně tradiční, zdůrazňující svou protestní alternativnost. Jestli ne „upgradovanou“ nepolitickou politiku – „apolitičnost“. Míním tím samozřejmě zejména Babišovo hnutí ANO 2011. Sokům obstojně mazající schody životně důležitými náležitostmi, co oni, tradiční partajníci, léta nepěstovali. Kvalitní analytikou a politickým marketingem.

Na poli jejich zkorumpovanosti, lenosti i neprofesionality si ANO vykolíkovalo zlatý důl. Prospektorský ráj postavený na fiktivní skutečnosti. Na prvotřídně zamaskovaném rozporu mezi vlastním obrazem a „firemní“ skutečností.

Některá fakta jsou veřejnosti vcelku známá. Jiná bohužel méně, a přitom nám tančí na špičce nosu. Již samotné pojmenování Babišovy formace je zrádné. Abychom to viděli, stačí znát základní terminologii. Politické hnutí jako takové – na rozdíl od politické strany – nemá coby prvotní cíl uchvácení moci. Nýbrž šíření a získávání podpory lidí pro určité myšlenky, ideály, vize.

Tomu „hnutí“ ANO 2011 rozhodně neodpovídá. Konstantní i důstojné myšlenky, ideály nebo vize u něj, jak se říká, nenajdeme ani se svíčkou. Heslo z minulých komunálních voleb „Prostě to uděláme“ nesdělovalo načisto nic! Ani co se má udělat, ani jak. Ani publikace „O čem sním, když náhodou spím“ nám nepomůže. Ponejvíce je odstrašujícím příkladem koncepce, co sesbírala negativní pocity frustrovaných občanů. Do jednoho kotle je tak shrnuto vše. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Takže to jediné, co by tahle „pouliční směska“ mohla přinést, by byl společenský břichabol.

Hnutí též bývají méně hierarchicky organizovaná a méně disciplinovaná. Ve standardní politické soutěži se proto nejednou potýkají se sebou samými. Respektive s nemalým vlivem členské základny. Tomu „hnutí“ ANO 2011 neodpovídá už vůbec. Svou strukturou jde o (ne)typickou partaj. A v čem tkví ona netypičnost? V tom, že vůdcovský princip byl doveden ad absurdum. Prorostl s principem vlastnictví.

Pojem „hnutí“ není tudíž ničím dalším než marketingovým tahem, jenž moc jedince, „alfa samce“ obratně podpírá atmosférou obecné nechuti ke zdiskreditovaným stranám. Chce vytvářet dojem, že ANO je budováno zdola a demokraticky: „lidem a pro lid“! Jednoznačné je přitom ostříží sledování i udržování pyramidové struktury z „faraonského trůnu na vrcholu“; formování všeho dění shora. K obyvatelstvu se přitom anoisté obracejí výhradně tou jakoby hezčí, populistickou tváří. Rozměrem agitujícím emocemi, (nebezpečným) zjednodušováním reality, „alternativními“ fakty et cetera.

Inkriminované „hnutí“ má tudíž závratnou nechuť k čemukoliv, co by mohlo jen vzdáleně připomínat občanskou společnost. Ve smyslu zmíněného paradoxu má Andrej Babiš, který dle Transparency International nepřestal ovládat holding Agrofert, velice blízko k postojům Václava Klause (staršího). Jednoho z největších nepřátel politiky decentralizované a neelitářské. Dokonalá občanská společnost je ve světě majitele ANO 2011 podřízena jeho vůli. Pracující pro něj a v jeho zájmu.

Také k tomuto tvrzení snadno najdeme přehršli důkazů. Před volbami roku 2013 obcházel Babiš nevládní organizace a zval si osobnosti, jež za sebou měly antikorupční aktivity. Anebo bylo mediálně známo, že proti korupci vystupují. Některé z nich nakonec naivně kývly, načež stanuly ve funkcích státní správy. Záhy ale zpravidla prchly. Jelikož pochopily, že se nic, ale pranic dít nebude. Že byly obratně vytěženy.

(Článek vyšel v Reflexu.cz)

27. 08.

Mlčeti práva, mluviti naftu!

Pavel Kopecký Přečteno 924 krát Přidat komentář

Minule jsem psal o problematickém sebevymezování Turecka, v němž proběhl tichý prezidentský převrat. Nastolený ve stínu vydírání Západu, který se právem obává trvalého přichýlení Ankary k Rusku, Číně, Íránu a dalším. Na relativně podobnou strunu hraje také blízkovýchodní Saúdská Arábie, již přebohatá ropná pole přeměnily ze země pouštních kočovníků v hráče nadregionálního významu. Nedotknutelné království.

Více »

22. 08.

Překonat Kemala Atatürka!

Pavel Kopecký Přečteno 1222 krát Přidat komentář

Hledat ve standardní české kyberdiskuzi pokladnici moudrosti, moc moudré není. Ačkoli i tam se dají najít závažné podněty. K nim si dovolím počítat klávesnicový výron přispěvatele, který seriózně prohlásil, že Turecko nás nijak neohrožuje, ježto nemá v Evropě žádných zájmů. Tečka.

Nikdy se mi nedaří odříct se překvapení, jak kosmicky nekonečná (i zakřivená) může být ignorance občana, jejž prakticky veškerá média dennodenně zpravují o obtížném a nebezpečném chování Malé Asie. Nebo o tom, že si Ankara „jako na potvoru“ drží druhou nejpočetnější armádu v NATO a s EU má nadstandardní obchodní či bezpečnostní vztahy. Nemluvě o hutných tureckých menšinách dlících v Bulharsku, Německu, Rakousku nebo jinde; o minoritách začasté neloajálních vůči nové vlasti. Bojovným a ambiciózním prezidentem Erdoganem nadto burcovaných k upřednostnění „země otců“. Jeho osmanství.

Diktátorský prezident, který útočně žádal omezování svobody slova v Německu a jemuž holdovali němečtí fotbalisté tureckého původu, se netají výběrovou láskou k minulosti. Vzývá dějinnou úlohu Vysoké Porty. Tedy bychom se neměli za nehet divit, že před volbami výpravně agitoval taky v nábožensky rozdrobené Bosně a Hercegovině. V téže Bosně a Hercegovině, kde se s nedůvěrou, neřkuli nevraživostí vzájemně pozorují římskokatoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci. Ostatními etniky dvojzemě z historických důvodů hanlivě přezdívaní „Turci“.

Opakované vojenské kampaně sultánů z Istanbulu přinesly Evropě leccos světodějného. Většinou však nedobrého, což nikdy nebylo zapomenuto. V Řecku, taktéž členu Atlantického paktu, se tudíž doteď dbá na obstojnou protitureckou výzbroj. A právě mezi Helény prchali požádat o azyl turečtí důstojníci namočení do puče roku 2016.

Devastující zkušenosti nikdy třeba nepřestala zohledňovat ani vícekrát musulmany ohrožovaná (katolická) Vídeň. Vždy výrazně negující koncepci politicko-kulturní sounáležitosti EU s Tureckou republikou. Rakousko a další evropské státy obvykle považovaly stávající strategické partnerství za plně dostatečné. Nepostřehly, že roste maloasijská frustrace z toho, jak málo si „starý kontinent“ váží anatolské Ankary. Že není akceptována coby evropská entita. A to přes veškeré dosavadní „atatürkovství“ nebo všestrannou podporu Západu za studené války. Navzdory tamější, z našeho pohledu poněkud domnělé, evropské mentalitě.

Turecký nacionalismus, kterému nebylo dost, že je tiše schvalován jeho krutý útlak kurdské menšiny nebo nezákonné angažmá na Kypru, změnil postupně tvář. Zklamání z neúspěchu způsobilo zřejmě obdobný sociálně-politický zkrat, jaký vznikl po zmizení, či oslabení vojenských diktátorů v arabských zemích. Comeback politickému islámu.

Podhoubí pro tuhle změnu se chystalo delší čas. Evropská představa o takzvaně muslimsko-demokratické politice strany AKP byla bláhová. Recep Tayyip Erdogan, nejprve starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze mnohaletý premiér, měl jinačí představu. Až po volbách a referendu za výjimečného stavu nastolil změnu systému. Téměř samovládu.

Nebyla to žádná náhlá proměna. Dle všeho mu šlo o demontáž kemalistického odkazu od samého začátku závratné kariéry. Postupoval trpělivě. Úspěšně propagoval „turecký ekonomický zázrak“ a vystupňoval antikurdskou hysterii. Příhodně svou moc přifukoval neklidem po vlně arabských lidových revolt či jimi usnadněnou masovou migrací. Taktéž strachem z opětovného vzestupu Ruska.

Nyní je pozdě. V „zemi na Bosporu“ může kultem osobnosti opatřený „sultán“ Erdogan vše. Leccos také v zahraničí. Klidně vyhrožuje Západu, najmě Unii. Podporuje islamisty, s nimiž napadá území okolních států (Irák, Sýrie). Prostředí mimochodem kdysi kontrolovaná Otomanskou říší. Podporu hledá i nachází v zemích BRICS, potažmo Číně, jíž je tradičně srdečně jedno, jakého diktátora subvencuje. Peníze proti sankcím mají Erdoganovi dorazit rovněž z Arabského poloostrova (Kataru).

Neuhne, jelikož by za živého Alláha neopustil představu o vlastní velevýznamnosti. Tužba překonat rozměr Mustafy Kemala Atatürka („Otce Turků“) bude asi jeho životní minimum.

Komentář je obdobou textu psaného pro Reflex.cz



18. 08.

O Turecku, vyděrači Západu

Pavel Kopecký Přečteno 2013 krát Přidat komentář

Když byl Reflexem.cz zveřejněn příspěvek o nebezpečnosti stávajícího Turecka pro Evropu, svým způsobem mě to potěšilo. Kdo sleduje moje komentáře, ví, že Ankaru dlouhodobě považuji za daleko problematičtější element než je „kolovrátkově“ ostouzená Moskva.

V mnoha ohledech pro Západ neuchopitelné eurasijské Rusko není bezesporu beránek, má svoje zájmy, jako je mají veškeré velmoci (!). Nicméně vracet se k atmosféře studené války se jeví nejhorším, co nás může napadnout. Kvůli časté propagandě á la „lepší se mýlit s Atlantickou aliancí, než mít pravdu s Ruskou federací“ se veřejným prostorem nese příliš mnoho polopravd i lží. Doteď jsme např. „zpravováni“, že Kreml před deseti lety napadl Gruzii. Ač zvláštní komise Evropské unie uznala pravý opak. (Zločin proti míru byl nicméně Saakašvilimu jaksi odpuštěn i zapomenut, jelikož se podílel na budování „demokracie“ po státním převratu na Ukrajině.) Obvykle nás též „míjejí“ obecnější fakta narušující stereotypní obraz kremelské politiky jako nic než agresivní. Dejme tomu skutečnost, že na Dálném východě je RF vnímána rozličně od majority Evropy – coby stabilizující prvek…

(Programové) zjednodušování složité politicko-hospodářské reality dneška (i minulosti) se zdaleka, zdaleka neomezuje na největší stát zeměkoule, o němž nejmenovaní „mudrcové“ po nezákonné anexi Krymu s jistou směšností vítězoslavně podotýkali, že bylo „izolováno“. Byť jde od původu o nonsens.

Nevyvážené, i rychle se měnící, popisy nás bombardují rovněž stran ajatolláhy řízeného Íránu, jenž je řádově svobodnější Saudské Arábie. Našeho protišíitského spřízněnce. Nápadné zkreslování dat či „cudné mlčení“ o nepohodlných jevech dnes už kdekdo cítí též u jiného, úžeji navázaného spojence – íránského souseda Turecka. Lidnaté republiky spravované „sultánovou klikou“. Prezidentem posílených pravomocí Erdoganem, jenž pojednou nemá v zemi na Bosporu konkurenci.

O směřování Malé Asie už nemůže být de facto sporu. Co si Erdogan přeje, to se stane. Do rozhodujících křesel usazuje své příbuzné, provádí masové čistky ve státním aparátu, bojuje proti nezávislým médiím a vojensky potlačuje formální spoluobčany neboli národnostní menšinu Kurdů. Nezákonně ingeruje do vývoje Sýrie či Iráku, kde „v rámci boje s terorismem“ podporoval Daeš. Nedůtklivě se také, přímo hystericky ohrazuje vůči jakékoli kritice, přičemž z ekonomických obtíží země (propad turecké liry, zahraniční zadluženost) viní nepřátele vnitřní i vnější. Prostě postupuje v mantinelech šovinistického diktátora.

Erdoganovci ale nemohou z ničeho nic janičářskou šavlí odetnout desetiletí „atatürkovské orientace“. Obzvláště při jejich stávajících starostech. Hospodářské, bezpečnostní, politické a kulturní vazby na starý i nový kontinent jsou pořád olbřímí; Ankara také de iure zůstává kandidátem na členství v Unii, společenství „evropských hodnot“. Jak je to možné? Nezastupitelnost, jíž jsme doktríně „osmanství“ ke své škodě poskytli, dává tureckým elitám možnost beztrestně vydírat a vést si svou. Dívat se mimo oslabenou Unii (viz turecká účast na červencovém summitu BRICS+), nad níž se vznášejí rizika jako vystřižená z učebnic antického Říma. Natahovat ruku do Asie.


Text vychází z článku pro Reflex.cz

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy