15. 10.

Fikce a odcházení české levice

Pavel Kopecký Přečteno 841 krát Přidat komentář


Kdysi u nás vyšla knížka „Kdo ve Stínu Čeká na Moc“. Pojednávala o mocichtivosti a nebezpečnosti KSČM. Podobné publikace jsem vždycky považoval za neadekvátní, strašící neexistujícími riziky. V podstatě apelující na myšlenkové stereotypy, odkazující k dávno překonané minulosti.

Pod záminkou, že se musíme (do nekonečna) vyrovnávat s minulostí, zneužívaly pak léta nesvobodné minulosti k soudobému politickému boji zejména pravicové strany. Občany země začleněné do NATO a EU pomalu strašily návratem „Říše zla“. Marxistickým pojmem řečeno, formovaly falešné vědomí, jež mělo komplikovat nahlédnutí aktuálního zneužívání moci. Případně znemožnit nějakou formu koalice sociálních demokratů s komunisty. Navíc, kolikrát jsme mohli vidět, jak se pravicový politik jal hrozit nad domnělým comebackem „komančů“, když mu v diskuzích došly argumenty. Agitační zbraň to tedy byla opravdu mnohostranná. Zvláště ve světle dominance slovenské partaje Smer, v níž se sloučila kompletní levice, pročež pravicová opozice neměla šanci vyhrát.

Určitou lenivost některých voličů samostatně myslet doplnil u nás také fakt daleko závažnější: vymývání mozků ovlivnilo i některé vedoucí sociální demokraty. Málo se třeba ví, jak blízko měl tehdejší premiér Vladimír Špidla k nahrazení problematické stojedničkové vlády novým, čistě levicovým spřežením. Tichá vládní spolupráce s KSČM již byla dojednána, ale nepříliš zdatný politik v čele „strany a vlády“ jí nakonec po noci přemítání svévolně odmítl. Byť si jako frankofil mohl snadno vybavit, co se stalo francouzským komunistům, když je socialisté přijali do vládního kabinetu. Ve prospěch svých partnerů ztratili voliče.

Nápad odstranit účelovou ideologickou veteš – jejíž tragikomické ozvěny zaznívají dodnes ve snaze topkařského starosty odstranit Koněvovu sochu – prosadil až Andrej Babiš. Politický kšeftsman, jehož celý život dokazuje ztotožnění s poučkou, že účel světí prostředky. Pikantní ovšem je, jaká nám tím vznikla situace. Velkokapitalista se stal svorníkem pragmatického spojení tří (polo)vládních stran, jež se aktuálně všechny profilují levicově. Minimálně jedna z nich přitom formálně vzývá třídní boj a levicový internacionalismus. „Oranžoví“ s „rudými“ se tak sice konečně spojili k dlouhodobé mocenské spolupráci, nicméně jejich vztahy jsou leckdy horší než v minulosti. Proměňuje je mimo jiné skutečnost, že machiavelistický předseda KSČM Vojtěch Filip má úzké vazby na prezidenta Zemana (ten v jeho prospěch zasáhl do posledního předsednického klání). Takže pokaždé, když se Lidový dům cuká Babišově nerozborné vůli, komunisté neváhají přislíbit podporu – anoistům. Což bylo zvláště patrné na vleklé, čerstvě ukončené trestní kauze ministerského předsedy.

Aby toho nebylo v bizarním vztahu dvou tradičních levicových formací málo, jejich semikoaliční spolupráce dala nebývale vystoupit skutečnosti, že jsou pouze nástroji zainteresovaných obchodníků s mocí. Babišovo jednání za to přímo nemůže, nenasazujme mu psí hlavu, vždyť daný vývoj byl pozorovatelný odedávna. Vyprázdněnost mnoha tradičních levicových hesel a příslibů docházela kdekomu, jenže k jejich protagonistům nebyla alternativa. Nynější koaličně-konkurenční ANO 2011 je však úplně zbavilo sil. Převzalo a vystupňovalo kupříkladu komunistickou rétoriku o děsivých 90. letech budování kapitalismu v Česku...

Filipova i Hamáčkova parta bloudí kolem hranice zvolitelnosti, což může mnohým lidem dělat dokonce radost. Speciálně v případě staromilců vychovaných dobou, kdy bylo slovo „komunista“, ba jen „levice“, něčím víceméně vulgárním. Ostatním, kteří takové absurdní předsudky neměli, však vyvstal problém daleko reálnější. Vedení rudých třešní či oranžových růží jsou zjevně plná parazitů, jimž nikdy nešlo o ideje, nýbrž o dobré bydlo. O koryto, chcete-li. Nyní, v časech (širší) krize levice, kdy je takříkajíc hodně slimáčků a málo kapustičky, to jen vyvřelo na povrch. Tudíž se jeví docela možným, že brzy dojde k zásadnímu přeskupení sil i nalevo od středu. Až nyní je otázkou, kdo ve stínu čeká na moc.

Obdobný komentář zveřejnily Lidové noviny

05. 10.

Čína – jedna země, jeden svět

Pavel Kopecký Přečteno 1052 krát Přidat komentář

Čínská lidová republika slaví 70 let svého trvání. Zásadní státoprávní změnu, jež oficiálně nastala 1. října 1949 coby vyústění dlouhé občanské války. Takto konfliktu mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty pod vedením Mao Ce-tunga, kteří si nepřestávali „jít po krku“ ani během kruté japonské okupace valné části Číny.

Snaha Japonského císařství učinit z obrovského souseda kolonii započala už zkraje 30. let minulého století, kdy byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo. Formálně řízený posledním čínským císařem, jehož osudy pojednává známý stejnojmenný film („The Last Emperor“) režiséra Bertolucciho. Což zmiňuji krom jiného proto, neboť běželo o snahu první moderní asijské mocnosti nahradit předchozí evropské kolonizátory. Pekingské elity to Tokiu nikdy nezapomněly, stejně jako Západu neodpustily fakt, že během 19. věku učinil z kdysi mocné státnosti polokolonii. I tady lze hledat příčiny extrémních ekonomicko-politických ambicí poválečné „Říše středu“.

Rozmach moderní Číny je v některých aspektech bezpříkladný. Mísí se v něm prudká modernizace s hospodářským ochranářstvím první jakosti, ale též s tradicemi konfuciánství. Vše pod tuhou taktovkou komunistické strany, jež z ČLR vytvořila první zemi (státního) kapitalismu. Přesně v duchu pragmatické myšlenky Teng Siao-pchinga o kočce, na jejíž barvě nesejde: hlavně, když chytá myši.

Dávno je ta tam éra, kdy Velká proletářská kulturní revoluce zahubila miliony lidí hladomorem. Stávající vůdcové asertivní velmoci, jež zcela zjevně navazuje na tradice čínských císařů, bojují se Spojenými státy o první místo na slunci. Přišli s restaurací dávné hedvábné stezky, a vůbec se prosazují po celé planetě. Včetně toho, že na černém kontinentu naprosto bezskrupulózně – a plně rasisticky – nahrazují předchozí zájmy evropských států. Zatímco si frustrovaní potomci kolonialistů přidělávají těžkosti iracionálními snahami odčinit hříchy předků...

Nejvážnější dopady má gigantický čínský rozvoj přirozeně na východní či jihovýchodní Asii, kde se proti pevninským Číňanům punktuje kdekdo s kdekým. Není náhodami, že ASEAN vznikl programově bez účasti Pekingu a japonské ostrovy čerstvě rozhodly i formálně považovat ČLR za nejvážnější hrozbu vlastní bezpečnosti.

Vítězný pochod Čínské lidové republiky si západní demokracie léta malovaly na růžovo. V kontextu hluboké neznalosti dějin a kultury asijského supertygra. Představa o liberalizaci jeho poměrů po zatažení Číny do útrob globálního byznysu byla neuvěřitelně stupidní. Došlo k pravému opaku. Technologicky zprudka rostoucí země si vzala poučení z následků uvolňování poměrů v SSSR a uzavřela s vlastními obyvateli tichou dohodu. Zmnohonásobení životní úrovně rodičů a prarodičů výměnou za poslušnost Straně. To jest zkorumpovaným oligarchům, kteří dali zelenou – obávám se, že značně inspirativní – orwellovské vizi systematicky kontrolovaných obyvatel.

„Říše středu“ má dosud kam růst (v současnosti 6 % HDP ročně), tudíž prozatím, řečeno v aluzi na českého klasika, zdroje jsou. Je z čeho uplácet místní, více než půlmiliardovou, střední třídu. Tudíž existují i důvody k pompézním oslavám. Skvrnkou na tváři přítomné Číny se ale zdá být Hongkong, někdejší britská kolonie, jehož bouře proti „demokratickému centralismu“ Pekingu neberou konce. Záměry demonstrantů (s jejich zahraničními zastánci) byly dávno dokonale evidentní. Vytvořit obdobu znevážení čínského boomu, způsobeného masovými studentskými protesty při návštěvě Michaila S. Gorbačova v Pekingu ´89. Rovněž proto nejde vyloučit brzký zásah ústřední moci Čínské lidové republiky proti lidové obhajobě úmluvy „jedna země, dva systémy“. S ambicemi Pekingu si však v budoucnosti užijí nejen Hongkongžané.

Obdobný komentář zveřejnil slovenský deník Pravda


P. S. Právě byl v Hongkongu přijat zákon, jehož smyslem jsou snazší právní postihy nespokojenců v ulicích.

23. 09.

Titanik sociální demokracie

Pavel Kopecký Přečteno 1574 krát Přidat komentář

Sociálně demokratický proud troubí na ústup. Toť víceméně celoevropský proces, ale jeho středoevropská odnož patří k nejmarkantnějším. Polsko a Maďarsko tradiční demokratickou levici prakticky zrušily a jejich dominantní partaje se ani nenamáhají skrývat volnou inspiraci Pilsudského či Horthyho érou. Politiku Budapešti dokonce znalci charakterizují jako refeudalizaci. Inu, Horthy byl přece c. k. admirál...

Více »

20. 09.

Izraelský povolební rébus

Pavel Kopecký Přečteno 1058 krát Přidat komentář

Ve Státě Izrael se konaly druhé letošní předčasné volby. První skončily patem, druhé skončily patem na druhou. Premiér Netanjahu - podoben například svému českému protějšku - bojuje o dvojjediné: o veřejnou moc a vlastní svobodu.

Více »

21. 08.

Praha proti sobě?

Pavel Kopecký Přečteno 1535 krát Přidat komentář

Sociální demokracie a TOP 09 se významně liší – řadou proklamovaných politických hodnot, délkou existence, pohnutkami svého ustavení, členstvem i lecčíms jiným. Nicméně mají taky dost společného. Nejpodstatnějším je vážný úpadek preferencí.

Hůř je na tom ČSSD, jejíž představitelé se již docela nepokrytě rozhlížejí, co lze ještě v rozkymácené straně „zmincovat“ nebo kde nechal tesař díru do jiné partaje. Ale ruku na srdce, ani topka na tom není valně. Například do Evropského parlamentu pronikla o prsa modelky Twiggy, přičemž tam za ní atypicky vysedává její předseda. Jiří Pospíšil, který už párkrát měnil stranické barvy (několik roků býval např. místopředsedou ODS) a v rámci mnohoobročnictví získal nedávno i křeslo na pražském magistrátu. Jeho topkaři jsou zde členy nesnadné trojkoalice, jež má ve skutečnosti – nejspíše pro lepší čitelnost – hned pět různých členů. Hlavní slovo v ní, jak známo, drží Piráti. Subjekt, jehož bojové heslo „Pusťte nás na ně!“ mělo vyjadřovat nespokojenost s dosavadními protagonisty moci: ódéesáky, anoisty, sociálními demokraty.

Pirátský primátor Hřib zatím do košíku dosti úspěšně sbírá hlasy liberálních voličů, když agituje proti Číně a naopak pro upomínku romského holokaustu či pro duhový pochod. Pročež se sám rychle mění v nejlákavější terč; cíl ataku nejzavilejších nepřátel, koaličních partnerů. Metropolitní koalice se proto otřásá, byť jde zatím jen o lokální výbuch. Roznětka je ovšem stylová – plyn. Respektive Pražská plynárenská a. s. čili posty a finanční zdroje.

Mocenské provázání České pirátské strany s TOP 09, nejsilnější složkou Spojených sil pro Prahu, je očividnou křečí. Stmelení též kromobyčejně módním „étosem“ antibabiš-antizeman, na nějž mnozí v metropoli slyší. Ale to je krapet málo. Předák Pirátů Ivan Bartoš sice povídá, že jsou „středovou liberální stranou“, jenže úmyslná zamlženost jejich paluby skýtá široké zázemí. Od mírné pravice po radikální, anarchistickou levici. Té asi lahodí návrhy radikálních reforem, co mohou být stylové v Berlíně, leč nikoliv v nejbohatším regionu ČR. V Praze působí dokonce tak kontroverzně, až je někteří, včetně Pospíšila, označují za komunistické. Toť mimochodem při pohledu na naši nejkonzervativnější parlamentní stranu, KSČM (užívající koktejlu národovectví, třídního boje a proticikánských nálad), naprostý bizar.

Každopádně se bartošovci usilovně tváří jako „nový vítr do plachet“ stagnujícího hlavního města. Vědí, že by z metropole na Vltavě mohli snadno doplout podstatně dál. Už napřesrok, při krajských volbách. Do nezmapovaných krajin míří rovněž páně Pospíšilova partaj. Průzkumy veřejného mínění jí setrvale signalizují soumrak. Hranice europarlamentu zdolala výhradně díky „Matičce Praze“, a když v ní tahá za hierarchicky i marketingově kratší provaz, není to dobré. Přinejmenším pro vůdce, jenž si brousil zuby na primátorský řetěz a patrně si pořád ani náhodou nenechává zajít chuť. Zastínění v opěrném bodu znamená pak průšvih o to víc, že je vlastně skrytě ohrožen úspěch liberalistické koncepce, s níž se Jiří Pospíšil chopil roku 2017 spíše konzervativní topky. A logicky je tak v ohrožení i jeho předsednické křeslo.

V metropoli naposledy bodovalo hned několik formací pod značkou jakési alternativní svobodomyslnosti. Včetně Prahy sobě. Uskupení dosud nezmíněného, protože představujícího pouze „třetího vzadu“, kdo jen druhé koaličníky rozpačitě volá k pořádku. Mnoho zajíců honící lídr TOP 09 se tímhle rozložením sil octl v nepříjemné skrumáži. Stranu převzal od Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, z nichž přinejmenším prvně zmíněnému se do politického důchodu ještě zdaleka, zdaleka nechce. Pročež neváhal okopávat Pospíšilovy šéfovské kotníky moment po uzavření eurovolebních místností. Navíc do čela topky vytrvale prosazuje dalšího „bílého koně s rodokmenem“. Konzervativního místopředsedu a, stejně jako byl tehdy i Schwarzenberg, senátora Tomáše Czernína.

Hlubší smysl bojů o Prahu se nabízí sám. Stávající předák právě deset let existujících topkařů si nesmí dovolit ztratit tamější voličskou podporu, sám by ztratil mnohem víc. Ve složitém souputnictví stran s protichůdnými, ba přímo nevyjasněnými plány rozvoje hlavního města však opravdu nemá lehkou pozici. Největší ohrožení přináší ovšem situace srdci země. Bude-li i nadále Praha proti sobě.

Obdobný text publikovaly Lidové noviny









20. 08.

Kyperská vějička na tureckého voliče

Pavel Kopecký Přečteno 1123 krát Přidat komentář

Jestli je v rostoucí nestabilitě mezinárodní politiky něco nestabilnější než všechno ostatní, je to zahraniční politika Turecké republiky. Dílem se do její nevypočítatelnosti promítá snaha vládnoucí kliky vychytrale kmitat mezi dominantními hráči a získávat od nich bonusy. Chcete-li úplatky. Dílem jde o konsekvenci vnitřních zmatků země na Bosporu jako takové.

Stávající Malá Asie trpí přehršlí těžkostí. Snad více problémy, než může regionální mocnost unést. Panuje vnitropolitické napětí, neboť – budeme-li parafrázovat Erdoganova slova – „vystoupila z tramvaje demokracie“. Což se mnoha občanům pranic nelíbí. Na jejím hornatém území prodlévají také miliony migrantů. Primárně sice slouží k obstojnému vydírání Evropy, nicméně pro Ankaru představují břemeno. Mimo jiné břemeno bezpečnostní nebo hospodářské, což zvláště pro zemi vadnoucí ekonomiky není nijak povzbudivý aspekt.

Nejpřednější starostí státu, jež jinak po desetiletí vede (ozbrojený) konflikt s početnou minoritou Kurdů, se však zdá něco jiného. Mezinárodněpolitické důsledky pořád vypjatějšího, neukočírovaného vměšování do věcí sousedů. Najmě Sýrie či Iráku, kde erdoganovci halasně porušují už tak vachrlaté mezinárodní právo. Jen aby stůj co stůj zabránili vytvoření jakékoliv kurdské státnosti. Tudíž je ta tam kdysi na odiv stavěná ideologie „nulových problémů se sousedy“. Mustafa Kemal Atatürk by se asi soudobému Turecku hodně divil. Výpady do zahraničí jsou ostentativní součástí rozpínavosti Turecka, jehož velikášský „sultán“ avizoval velkou operaci „na východ od Eufratu“.

Při svých agresích využívají skvěle vojensky opatření Turci rozhádanosti kurdských skupin, a současně těmito útočnými akcemi stupňují domácí, ostře nacionalistické nálady. Historicky osvědčený prostředek direktivního vládnutí. Dnes pojednou vykládaného jako přednost, kterou maloasijskému lidu jeho nepřátelé závidí. Od toho je samozřejmě jen krůček k tvrzení, že nebezpečí pro zemi „velikého vůdce“ přichází z Východu i Západu. Vlastně ze všech stran.

Nezvládnuté ambice páně prezidentovy ale zapříčinily jednak propad vztahů s USA, druhak s Unií „starého kontinentu“. Již dříve dávající na srozuměnou, že začlenění Malé Asie do Evropy není na pořadu dne. Odpovědí se stal rozmach spolupráce s Ruskou federací a Čínou, jež se však netají pocitem nadřazenosti. Nesouměřitelností strategického partnera na hranici dvou kontinentů.

Do rámce poněkud zběsilé turecké zahraniční politiky spadá i růst napětí kolem kyperských teritoriálních vod. V nich byly nalezeny zásoby zemního plynu, od nějž si některé státy slibují zmenšení energetické závislosti na uhlíkových palivech z Ruska. Svoje zdroje by chtěla diverzifikovat i Ankara, nicméně její snaha získat díl z koláče má samozřejmě též rozměr čistě politický. Je známo, že od sedmdesátých roků není Kypr jednotný. Jeho rozštěpení vojenskou hranicí na dvě znepřátelené části má na svědomí turecká agrese. Vedená před čtyřiceti pěti lety dosti podobnými pohnutkami, jaké dnes Ankaře velí táhnout proti kurdským milicím.

Tehdejšímu násilnému pokusu části místních Řeků o připojení k „Heladě“ (na základě ideálu tzv. Enosis o unii veškerých Helénů) zabránila pravidelná turecká armáda. Bylo totiž víc než jasné, že za sjednocovacím projektem stojí tehdejší aténská vojenská junta. Invazí vzniklo závislé území, krom Ankary nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Nezákonné ustavení loutkového státu, kam se přestěhovalo značné množství Turků pevninských, nebylo ovšem nikdy uspokojivě řešeno. Ačkoliv se zejména před vstupem Kyperské republiky do EU (r. 2004) objevily dosti seriózní snahy o znovusjednocení Afroditina ostrova.

Zajisté to nebude Erdogan, kdo by dnes něčemu takovému přál. O to víc, že si z mladých let pamatuje, jak báječnou odezvu měl vpád ve prospěch „tureckých bratří“ na domácí půdě. V regionu východního Středomoří, kde se právo a výzvy OSN ignorují jak na běžícím pásu, by bylo hodně hrubou chybou nevyužít tohle prověřené téma. Vějičku na voliče.


V krácené verzi text publikoval slovenský deník Pravda

02. 08.

Ideologická diverze

Pavel Kopecký Přečteno 3415 krát Přidat komentář

V minulém textu jsem na okraj zmínil, jak patologický je odpor Vladimíra Špidly k minulému režimu. Ihned se našla „dobrá duše“, žena, jež mi „vytkla“, že to by se mi jistě stát nemohlo. Bez mučení přiznávám, nemohlo. Něco nebo někoho chorobně nenávidět se mi příčí, zvláště po třiceti letech.:-)

Co se týká jádra sdělení nejmenované e-kádrovačky, jsem za něj vděčný. Je nezáměrně inspirativní. Když mi zkraje roku blesklo hlavou, kolik zase floskulí, polopravd a propagandistických výmyslů si na podzim vyslechneme kvůli „slavnému výročí“ a kdo všecko se na ně pokusí se svým sobeckým zájmem nabalit, polilo mě horko. Uměřený a politickou korektností zavádějící bude najisto výklad počátku 2. světové války. Ale kolik věder maloměšťáckého sentimentu se na nás, najmě z veřejnoprávních médií, vylije kvůli „opadávání listí“ z dubiska revolučního étosu. O zvýšeném nasazení horlivců do soudobého zostřování boje proti „ideologické diverzi“ nemluvě...

Příšerná jednostrannost v našem středním proudu doteď, třicet roků od státostranického zřízení, dominuje. Pro mě je kategoricky nepřijatelná taky proto, jelikož má lví zásluhu na úspěchu obskurních, hlavně když alternativních, informačních zdrojů. Anebo kromobyčejně úspěšném tažení řetězových poplašných mailů. Tradičně se tudíž snažím o vyváženost pohledu, protože každá mince má, obrazně řečeno, nejméně dvě strany. Čímž jsem si to, tak jako samozřejmě mnozí jiní, opakovaně polepil a třebas do jistých médií najednou nemohl.

Jenže na tohle téma hovořit nechci, ač je barvité. Chtěl bych vám k zamyšlení, milý čtenáři, nabídnout relevantní výrok Olgy Sommerové. S touto dámou sice v mnoha, mnoha věcech nesouhlasím, leč o to víc mě její následující pohled zaujal. Krom dalšího proto, že se nepřímo dotýká jednoho z aspektů polistopadového vývoje české kultury, úpadku filmovnictví. V globálu jím známá režisérka shrnuje dost z toho, co se dnes opět – v našich dějinách po n-té – „nehodí nahlas říkat“:

"Bolševika jsem nenáviděla, moje největší životní přání bylo, aby šel do hajzlu, ale naděje byla mizivá. Nechci, aby to vyznělo jako vzpomínky starých zbrojnošů, ale paradoxně ta doba s sebou nesla i pozitivní hodnoty, například to, že se pěstovala přátelství, lidi měli na sebe čas, protože vůkol bylo mrtvo. Byl čas na sebevzdělávání z těch zdrojů, které byly k dispozici.

Jistě – nemohli jsme jezdit do světa, informace z tohoto světa svobody se propašovávaly obtížně, ale byla tady k dispozici literatura, a každý počin v kultuře byl událostí, všichni o něm věděli a mohli diskutovat. Teď je informací tolik, že si stejně musíš vybírat, abys je prožil do hloubky.

Mně dnes vadí nadvláda peněz. To, co dřív dělal bolševik politickou cenzurou, dnes diktují peníze. Ten kdo má peníze, rozhoduje. A můžou to být stejní nevzdělaní blbci, jako byli komunističtí cenzoři. Někteří filmoví producenti získali s majitelstvím peněz tvůrčí touhy, nechají režiséra film natočit, někdy i sestříhat, a pak se na tu vytvořenou kořist vrhnou a začnou ji porcovat podle svých představ.

Není to politická cenzura, ale estetická. Jsou to lidi, kteří třeba na FAMU vystudovali produkci, a najednou se z nich s plnou peněženkou stali samozvaní umělci, zatímco režisér je sesazen do pozice strojníka..."

Dodávat cosi není snad ani potřeba. Byť se o to mnozí pokusí, tak snadno se podobné mínky odmávnout nedají. Ať jsou potírány, či ne, mají své společensko-politické důsledky. Včetně snahy volebně protestovat proti demagogům a kleptokratům polistopadové éry. Co s tím? Už bychom konečně měli být jako společnost, myslím si, nejen informačně dospělejší!

30. 07.

Normalizace Lidového domu

Pavel Kopecký Přečteno 1898 krát Přidat komentář

Situaci v Česku nejlépe vystihuje vtip, že jedině v nejkulturnějších zemích může ústavní krizi způsobit kultura. U nás je to div divoucí, paradox všech paradoxů. Zvláště když k tomuto „horkému postřehu“ připočítáme, kolik let naše prostředí formovaly páně Klausovy názory o okrajovosti, nebo přímo podřadnosti kulturní sféry či ochrany klimatu…

Nechme však bývalou hlavu státu jejímu institutu pro výzkum sebe sama a věnujme se podstatě věci. Rozbíjení státu. Zástupná mocenská tahanice o kontrolu nad ministrem (!) kultury je nekonečná, trapná – a jen tak mimochodem (ústavně i politicky) nekulturní. Stávající prezident v ní ponižuje premiéra, jemuž dává najevo, že druhé největší „panství“ nebo nejsilnější partaj zdaleka nestačí na hradní majestát. Dezorientovaný Babiš tak další a další manažersko-vyjednávačská selhání natírá na oranžovo. Hází problém na koaličního partnera. Pro média soudí, že pokud by se Zemanem jednali sociální demokraté dříve (rozumí se: s jeho servilitou), nynějších potíží by nebylo.

K takovému výlevu se snad hodí říci, co z něj čiší nejvíc: předsedu vlády mocně tíží jeho bezradnost, „meze růstu“ a návazný posun těžiště politických ztrát od socialistů k anoistům. ANO 2019 má plné ruce práce se standardním vládním provozem dle Ústavy ČR, místo aby se připravovalo na dvojí volby příštího roku. Nemluvě o tom, co to bude za sousto pro další antibabišovské demonstrace, avizované k třicátému výročí pádu autoritativního režimu KSČ.

A co nato všechno Lidový dům? Místo, aby chytil příležitost pořádně za pačesy, točí se jako štěně za oháňkou a válčí v dávno prohraných válkách. Ideových i personálních. Doteď se třeba hňahňá ve své „pubertě“, protože neustále netuší, kterak se chovat ke svéráznému „otci zakladateli“. Vůči Egu, jež mělo dosud problém se všemi předsedy polistopadové sociální demokracie (a to patrně včetně Miloše Zemana)!

Předchozí úsilí mstít se prezidentovi za mstivost, akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní první občan vydoloval maximum sebeuspokojení; zejména díky tandemu premiéra Sobotky s expremiérem Špidlou. Ti prapodivným nutkáním porazit na otevřeném bitevním poli daleko silnější konkurenční tandem Zeman-Babiš, zatáhli ČSSD do naprosté bažiny. Včetně bizarní vnitrostranické politiky. V ní bývalý režim chorobně nesnášející Vladimír Špidla participoval na čistkách vůči „přátelům“, kteří neprojevovali odpovídající loajalitu, nebo dokonce nesdíleli jisté ideologické stereotypy. Načež se Lidový dům proměnil ve zřídlo pro normalizaci charakteristické nevýkonnosti, v níž obskurní přitakávání (kamarily) znamenalo vše.

Opakování chyb je matka nemoudrosti. Výtečníci mezi zmíněnými kývači pořád usilovně hledají chybu v těch druhých, takže například až doteď napadají spřízněné novináře, že kdyby oni veřejně nekritizovali ČSSD, postavení partaje by se nepropadlo. Těžko se rovněž zdržet ironického úsměvu, když si kandidát Šmarda (Sobotkův kamarád) neumí zachovat tvář, jen aby se z místa bezvýznamného starosty katapultoval na vládní post. Přičemž se prezidentu vlichocuje variací na glorifikaci Tomáše Garrigua Masaryka. Miloš Zeman zasloužil se o stát.

Někteří levicoví intelektuálové volají po radikální léčbě, návratu sociální demokracie ke kořenům. To je však těžké, ne-li nemožné, jelikož se leckteří funkcionáři Hamáčkova Lidového domu už ani nenamáhají skrývat ledví. Chuť na poslední zbytky výhod či požitků, co ještě tradiční strana skýtá a o něž je nesmí proto nikdo připravit. Na obhajobě vyšších hodnot nebo majetkově nižších vrstev jim nesejde ani za mák. Prvořadá potíž idealistické myšlenky ale je, že by to musel být návrat do neznáma. Před epochu, kdy obnovená ČSSD nasávala kdekoho. Krom jiných „zdivočelé sociální demokraty“ alias sládkovce, kteří se nyní „ke kořenům“ vracejí sami od sebe. Volí Okamuru. Pokud by se k hledání prvotních inspirací rozkývala i samotná Česká strana sociálně demokratická, musela by se vracet před Zemana.

Komentář je rozšířením textu psaného pro Lidové noviny

16. 07.

Miloš Zeman a paradoxy sociální demokracie

Pavel Kopecký Přečteno 1663 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman je neobyčejně obratný politický taktik. „Husitskou“ politickou partii „proti všem“, v níž on je zcela dominantní figurou – králem, dámou i střelcem současně – hraje s převahou starého valchaře. Falešného hráče, pro nějž je příležitost ku vysoké hře vším. Bazální životní potřebou. Už dávno je sice jen stínem charismatického muže, jakým býval v rozhodujících letech transformace, leč vzdor tomu své významné souputníky doteď převyšuje o několik hlav.

Více »

12. 07.

KLDR jako náplast na Perský záliv

Pavel Kopecký Přečteno 1292 krát Přidat komentář

Administrativa prezidenta Donalda Trumpa uvádí ve zmatek kdekoho. Směřuje totiž k rozbití řady spojeneckých či smluvních závazků, nebo jenom pouhých nepsaných pravidel. Naposledy leckoho překvapila unikátní prezidentská návštěva v KLDR. Převážně přitom nešlo o nic jiného než o mediální náplast na „velmocenské bebíčko“. Vzápětí si o tom povíme víc.

Rozbíjení úzů se v Trampově případě snoubí s kovbojskou agresivitou a nevzdělanou šéfovskou neotesaností. Netaktní takt evidentně udává „etika“ velkokapitalistického podnikání – první občan USA se ani netají, že neumí vykročit z „globální“ otázky: „Kolik to USA (a mně) vynese?“

Novosvětský vůdce si zajisté přeje, aby skrze správně prezentované 1. funkční období v úřadu vstoupil do druhého. A jelikož mu do křesla v čele supervelmoci významně pomohl slib ukončit nekonečná expediční tažení, co probíhají tisíce a tisíce kilometrů od pobřeží USA, musí voličům předvést konkrétní výsledky. Lid si ale nemohl nepovšimnout, že afghánské dobrodružství, jež započal jiný kovboj, Bush jr., nebere zdaleka za své. Vzdor intenzivním jednáním s talibánci. Ani z vměšování do syrské (občanské) vojny se nelze lehce vyvázat, což dokazuje též čerstvé německé „NE“ požadavku, aby tam armáda nejpřednější země EU nahradila „The United States Army“.

Kapitolou o sobě jsou události v Perském zálivu. Tam se proti rostoucí roli Íránské islámské republiky houfují dřívější rivalové, kteří usoudili, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Izrael, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty a další se snaží o všeliké zatlačování Teheránu. A Bílý dům, jenž má výnosné vztahy s maličkou (etno)demokracií i orientálními despociemi, tvrdí muziku! Mnozí z prezidentova okolí po desetiletí sní o likvidaci rozpínavého teokratického systému, anebo alespoň umrnění jeho geopolitické váhy. O ní se přitom paradoxně nejvíce zasloužila jediná supervelmoc světa, když selhala v Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Washingtonský rádobyplán na dotlačení Islámské republiky k revizi předtím jednostranně vypovězené smlouvy o atomu je primitivní. Ignoruje jádro věci. Zastrašování, vyhrožování a škrcení národního hospodářství – s ohledem na perské kulturněpolitické tradice či zkušenosti – nemůže fungovat. Vede toliko ke stupňování tenzí ve strategickém Hormuzském průlivu (de facto i v nedalekém Iráku a jinde), kde se v posledních týdnech „oba břehy“ straší návratem "války tankerů“. Ta byla součástí osmileté války íránsko-írácké, v níž Západ povětšinou podporoval jím posléze zlikvidovaného Saddáma Husajna.

Není vhodnou situací k vítězství v prezidentském klání, když hrozí nová „hloupá válka“. K propagandistickému pokrytí mocenského paradoxu však naštěstí zbývají rozličné prostředky. Jednak strašení „obludnou invazí“ jihoamerických migrantů a slib stavby nejdelší „Berlínské zdi“ světa. Druhak diplomatické vytěžení dálnovýchodního člena bývalé „Osy zla“ – kimovské KLDR. Dějinně první kroky amerického prezidenta po území Severní Koree umožňují efektně přelepit krach předchozího protijaderného jednání v Hanoji, případně zneklidňující bezkoncepčnost blízkovýchodní politiky Spojených států.

Snahu o vstřícnost jednání s bývalým „rakeťáčkem“, jehož pomyslné akcie stouply v návaznosti na zvětšení doletu dalekonosných střel, naznačovala i nepřítomnost poradce pro národní bezpečnost Boltona. Považovaného nejen za fanaticky protiíránského, leč i za strůjce krachu vietnamského summitu. Cesta z rokování společenství G20 v japonské Ósace rovnou do severokorejského Pchanmundžonu a tamější pozvání Kim Čong-una do Washingtonu mají svou symboliku. Především symboliku předvolebních her.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy