17. 06.

Kulhající Venezuela, měnící se svět

Pavel Kopecký Přečteno 1060 krát Přidat komentář

Venezuela se stala jedním z kolbišť střetů mezi zatím jedinou supervelmocí, Spojenými státy americkými, a velmocemi (staro)novými – Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou. Pragmaticky spolupracujícími obry, kteří mají také své nevybíravé ambice, za něž hrají opravdu tvrdě. Prozatím v mnoha aspektech spolupracují, neboť chápou, že i když USA slábnou, stále mohou jejich význam zatlačit jedině na základě koordinované spolupráce. K sobě proto prozatím přistupují s jistou opatrností. Ačkoli je nabíledni, že se jejich zájmy v mnohém rozcházejí, pokud nejsou přímo protikladné.

Více »

06. 06.

Krůček do oranžového propadla

Pavel Kopecký Přečteno 1230 krát Přidat komentář

O další prohru si ČSSD říkala sama. Může za ni arogance a politická rozmařilost vůdců strany

Volby do Evropského parlamentu oslabily některé tradiční síly starého kontinentu. Včetně sociálních demokratů. Jejich ztráty se řeší v Německu, ale co by jejich čeští soudruzi za tyhle ztráty dali! Sami přišli v europarlamentu o vše. Zbyly jim jen oči pro pláč.

Budeme-li ovšem věcně kritičtí, ČSSD si o další z řady porážek opětovně říkala. Dopouštěla se, a stále se dopouští, řady chyb, většiny z nich stále dokola. Z jejích předáků se stali nabobové. Dobrovolně izolovaní ve stranických sekretariátech, kde jim vybraní pochlebníci říkají to, co si oni přejí slyšet. Mnozí mají na čele napsáno, že úpadek významně zadlužené partaje chápou jako pouhou anomálii. Momentální výchylku, která se zase sama od sebe spraví, jakmile Andrej Babiš odejde ze scény.

Arogance či jakási politická rozmařilost sociálnědemokratických vůdců, kteří dávno nestojí „čelem k masám“, má v jedné z nejvíc rovnostářských zemí své důsledky. Voliči jsou znechuceni, ale i zmateni, protože cítí, že Lidový dům nemá sám představu, za koho a ke komu vlastně mluví. Koho reprezentuje. Kdo je jeho stěžejní volič.

Poprvé mimo europarlament

Že se tak zcela poprvé tradiční česká partaj nedostane do Evropského parlamentu, se vážně dalo predikovat. Ale přeci jen. Nebylo to o fous – necelá čtyři procenta (přesně 3,95) odevzdaných hlasů jsou o dost víc než hanba. Straně jde již o život. Takže když předák Lidového domu Jan Hamáček v bezprostřední reakci na výsledek prohlásí, že na analýzy je ještě brzo, je to vlastně žinantní. Z jeho předvolebních dopisů (ubývajícímu) členstvu totiž jednoznačně plyne zoufalství z dnů příštích. Vybízí v nich k agitaci v rodinách a mezi přáteli, k zapojení každého, kdo se jen prostému straníku namane.

Výzva padla na úrodnou půdu. Sociální demokracii vhodilo volební lístek do urny necelých sto tisíc voličů. Čili, s nadsázkou řečeno, členové plus jejich širší rodiny. Někdejší miliony příznivců nejstarší českou stranu v podstatě ostrakizují, jelikož mají opodstatněný dojem, že se nevyvíjí k dobrému. Někteří jí vyčítají neochvějnou vládní koalici s trestně stíhaným premiérem, jehož drtivá mediální převaha či lepší marketing pomohly odsát nespočet levicových sympatizantů. Veřejné výstupy z vnitrostranického boje oranžových jsou bizarní lahůdkou a občas budí dojem nějaké páté kolony v partaji. Například? Když se neohrabaný ministr Staněk, muž s amébovitým image aparátníka KSČ, dostal pod ostrou palbu na kulturní frontě, byl místo pomoci okamžitě napaden ambiciózními funkcionáři rodné partaje. Osobní zájmy v topící se straně jsou očividně vždy až na prvním místě.

Tah na bránu se k sociálním demokratům ani pomalu nevrací, kdežto dříve zdiskreditovaní činovníci horempádem ano. A ti, kdo z ní včas odešli, uspěli jinde. Třeba na eurokandidátce radikálně pravicové SPD. Zbylí „socani“ dávno ztratili, co na nich jejich voliči, byť s výhradami, uznávali.

Ještě tak před deseti lety se dalo říci, že zastupují lidi, jež potkáváte každý den na ulici. Posléze se ale ČSSD „transformovala“ ve vskutku kamennou, byrokratickou instituci, v níž dominovala neschopná nebo opravdu hloupá individua. Vzájemně si narcistně poklepávající po ramenou, jak jim to pěkně šlape. Prakticky vymizela analytická činnost a v příslušných aparátech nabobtnaly počty loajálních omezenců. Za odměnu doteď hlásajících, že za sešup z výšin dvaceti procent mohou tradičně uvažující partajníci. Nikoliv oni. Jejich idea lovit místo tradičních voličů mezi tzv. městskými liberály je přece skvělá! Zvláště rozhazuje-li v těchže vodách sítě plno konkurentů. Nemluvě o tom, že s tímhle nešikovným projektem přišel už kdysi Vladimír Špidla, který byl vysloveným neštěstím Lidového domu. Za bezbarvého Sobotky, jenž dnes chodí na demonstrace proti Babišovi (!), vyzdvižený na pozici premiérova šéfporadce.

„Béčko“ hnutí ANO


V podstatě se dá říct, že Česká strana sociálně demokratická ztratila identitu a změnila se v jakési „béčko“ oligarchicky řízeného hnutí ANO 2011. Což je stín, který se po dalším debaklu může jedině dál prodloužit. Těžko totiž partaj prezentovat výlučně slogany o vyšších dávkách nebo minimálním platu, jestliže to samé před volbami nabízí kdekdo. Přičemž nápady „socanů“ si nadto dosti snadno přisvojuje Babiš.

Tuzemští sociální demokraté mají na kahánku. Ztrátou čtyř mandátů zmizeli z evropské parlamentní scény, a pokud si povedou stále stejně, ovládáni malichernými zápasy druhořadých figur, zmizí i ze scény domácí. Stačí krůček do propadla.



Obdobný text vydaly Lidové noviny dne 3.6.2019

05. 06.

Hacknutá čeština 2.0

Pavel Kopecký Přečteno 1327 krát Přidat komentář

Narozeniny mi do rukou vložily nový slovník, který bych vám doporučil aspoň potěžkat. Ne snad proto, že je to macek, ale proto, neboť si myslím, že může každého zaujmout. A dokonce si troufám říct, že také pobavit. Asi vás hned napadá, jak si můžu být takhle jistý. Slovníky jsou přece málokdy líbivé čtivo. Cože je to tudíž za dílo, když slibuje potěšit i občany, kteří nejsou ani lexikografy, ani bibliofily, ba ani – bůh chraň – knihomoly.

Více »

28. 05.

Padlý anděl

Pavel Kopecký Přečteno 1372 krát Přidat komentář

Pěkný den všem čtenářům.

Více »

25. 05.

Tenze kolem Íránu – boj o zdravý rozum

Pavel Kopecký Přečteno 1875 krát Přidat komentář

Od plánu na obsazení Iráku si Spojené státy slibovaly ovládnutí bohatých ropných jezer, jakož i získání nových vojenských základen. Z nich by krom jiného mohly držet v šachu rozpínavý šíitský Írán, který představuje úhlavního nepřítele Státu Izrael. Trojského koně Washingtonu v energeticky či komunikačně závažné oblasti. Protiprávní invaze však dopadla jinak, než strategičtí plánovači plánovali. Vojenské vítězství v Mezopotámii USA následně prohrály a postupně také destabilizovaly široký region. Fiasko jejich blízkovýchodní strategie se tak rovná dokonalému paradoxu. Místo, aby byla prodloužena životnost globální dominance supervelmoci neboli „Pax americana“, akcelerovala se další válka o hegemonii.

Více »

30. 04.

Denuklearizace jako zástupný pojem

Pavel Kopecký Přečteno 1126 krát Přidat komentář

Právě skončené setkání ruského prezidenta Putina a severokorejského Kim Čong-una v příhraniční oblasti Vladivostoku má zejména symbolický charakter. Oba státy v něm po svém reagují na krach hanojského odzbrojovacího rokování. Delegace KLDR a USA se před dvěma měsíci rozešly ve zlém (nevydaly ani společné komuniké), což mimochodem poněkud zhatilo i snahu místní, opatrně reformátorské, Strany prezentovat se duchu doktríny „Vietnam – přítel každého“.

Více »

09. 04.

Golanské výšiny: zákon kyje a tesáku

Pavel Kopecký Přečteno 1727 krát Přidat komentář

Trumpova administrativa je ambiciózní dle svého lídra. Onen muž již nějakou dobu usiluje o přestavbu složitých, někdy i zkostnatělých mezinárodních vztahů. Dělá to bez servítků.

Překreslit tradiční siločáry se snaží též na Blízkém a Středním východě. Ve výbušném makroregionu se sice bezpečně vyzná jedině pánbůh, nicméně poslední roky mu v polovzdělaném americkém prezidentu vyrostla konkurence. Spojené státy zde zjevně ztrácejí na váze, a to v neprospěch Ruska, Íránu nebo Turecka, leč nevzdávají se. Naposledy ošidným oficiálním uznáním izraelského záboru Golanských výšin, čemuž se ještě záhy pověnujeme.

Představy nově strukturované politické mapy oblasti se sice mění každou „čtvrthodinku slávy“ jednoho mediálně reflektovaného tvítu, ovšem určité trvalé záměry Bílého domu víceméně vysledovat lze.

Jeden se týká Saudské Arábie, kde trumpovští vyjednavači vkládali naděje do mladého korunního prince Muhammada bin Salmána (zkracovaného MBS). Ovšem jeho neurvale arogantní, bezskrupulózní metody, do nichž po vraždě novináře Chášukdžího „hodilo vidle“ Turecko, nakonec způsobily ústup rodového šlechtice ze slávy. Do pozadí saúdské politické scény, čímž zřejmě výsledky mnoha snah Bílého domu přišly vniveč.

Pouštní monarchie, válčící nevybíravě v Jemenu, tím navíc – přes ohromné investice do PR – ztratila imidž demokratizující se země a dosavadní majoritní představy mezinárodní veřejnosti o (vražedné) orientální despocii byly jako správný výsledek na školní tabuli dvakrát rudě podtrženy. O to nevěrohodněji vyznívá pak Trumpův cíl nanejvýš oslabit úhlavního saúdského nepřítele, Írán. Šíitskou republiku, kde panují o poznání svobodnější poměry než v pouštní despocii a jež byla ochotná k podepsání faktické mírové smlouvy s USA a státy EU.

Oduznaná dohoda s Teheránem nerozezlila jenom (náboženské) vůdce regionální mocnosti, nýbrž také evropské spojence Washingtonu, kteří nasazují spousty prostředků k obejití „přátelských“ sankcí. Vedle Rijádu může být s bezohledným krokem spokojen i Stát Izrael. Tradiční pilíř novosvětských geopolitických představ, jemuž například arabští radikálové přezdívají „detašované území Spojených států“. S Íránci tato jaderná mocnost pravidelně kříží meče a rozhodně není v poklidu, jak se zájmy ajatolláhů prosadily v sousední Sýrii. Do tamější občanské války také proto permanentně ingeruje a s obzvláštním potěšením přijímá trumpovské diplomatické „pozornosti“.

Připomeňme si ty nejdůležitější. Významně symbolické bylo přenesení ambasády do Jeruzaléma. Vskutku pamětihodnou přidanou hodnotu, vysloveně předvolební rozměr, obnáší ale Trumpovy nejnovější „dary“ – zapsaní íránských Revolučních gard na černou listinu teroristických organizací a akceptování izraelské anexe syrských Golanských výšin. Strategických pro možnost kontroly vodních zdrojů nebo přehledného ostřelování širokého okolí. Až do Damašku. První občan supervelmoci svým kontroverzním krokem nepokrytě podpořil spřízněného premiéra Netanjahua, a paralelně si získat body u některých vlivných kruhů vlastního státu. Arabská liga, v níž mají důležité slovo Saudská Arábie či Spojené arabské emiráty, nepronesla než formální odpor, jelikož za regionální hrozbu č. 1 považují Írán. Izraelská držba území jeho spojence Sýrie zůstává navíc od roku 1967 vojensky pevná. Načasování diplomatického počinu se stalo krutě vtipným, válkou vyčerpaný Asad nezmůže už vůbec, vůbec nic.

Zvlášť poslední zmíněný úspěch Izraelců dokládá, jak bezcennými se staly folianty mezinárodního práva. Tváří v tvář politice „kyje a tesáku“, „zákonům džungle“, kde platí dvojí metr norem. Golany byly uznány coby OSN víckrát odsouzený výdobytek šestidenní války. Uznány týmiž představiteli, co horují za nejpřísnější potrestání ilegálního ruského připojení Krymského poloostrova. Takové mezinárodní prostředí není ovšem bezpečné pro nikoho.


Obdobný text dnes vychází ve slovenském deníku Pravda

08. 04.

Vítězství Čaputové aneb Volba proti Ficovi 2

Pavel Kopecký Přečteno 2787 krát Přidat komentář

Po prezidentských volbách u našich východních sousedů se objevil absurdní náhled, že je Slovensko liberální země, liberálnější než Čechy, Morava a zbytkové Slezsko. A že bychom se měli od našich bratří učit. Jediný argument, o nějž se proklamace opírá, je samotná vítězná osoba, právnička Zuzana Čaputová. Vždyť jde o ženu, první prezidentku, doteď také místopředsedkyni (bezvýznamné) liberální strany Progresívne Slovensko, příznivkyni rovnoprávnosti sexuálních menšin a advokátku „prostého lidu“ (v boji se skládkou v Pezinku).

Více »

27. 03.

Bombardování Jugoslávie nepřispělo k stabilitě Balkánu ani mezinárodních vztahů

Pavel Kopecký Přečteno 1392 krát Přidat komentář

Včerejšího dne jsem zde přetiskl svůj článek o dvacátém výročí vojny o Kosovo. Ihned se samozřejmě ozvalo pár „potrefených hus“, co preferují ideologické místo kritického myšlení. Včetně jistého politika, kterého již v žádné straně nechtějí, a tak se nejspíše stébla chytá…
Pro širší představu zvídavého čtenáře, jemuž není lhostejné, jak velkým množstvím politických frází jsme stále a znovu krmeni, přidávám, s laskavým svolením autora, specialisty na Balkán, text známého rozhlasového novináře – a mého kamaráda – Thomase Kulidakise.



Od zahájení náletů Severoatlantické aliance na bývalou Jugoslávii uběhlo dvacet let. Je to dostatečná doba na zhodnocení dosavadního vývoje a poučení z následků 78 dnů, po které padaly bomby na cíle v dnešním Srbsku, Černé hoře i Kosovu.

Na odůvodnění vojenské akce NATO panují v zásadě čtyři hlavní názory. Za prvé, že se jednalo o agresi vůči suverénnímu státu, který se snažil vypořádat se separatistickými povstalci.

Za druhé, že se jednalo o způsob, jak zabránit pokračování humanitární katastrofy, zachránit nevinné civilisty od utrpení a nedopustit opakování masakrů v Bosně a Hercegovině. Zde je nutné dodat, že tam se dopouštěly válečných zločinů všechny bojující strany, tedy Srbové, Chorvati i muslimští Bosňáci.

Další dva pohledy se týkají samotné podstaty mezinárodních vztahů. Podle jednoho se jednalo o nezákonný zásah Západu a Severoatlantické aliance bez požehnání Rady Bezpečnosti OSN. Někteří k tomu dodávají, že v zájmu ukotvení mocenské pozice a ekonomických zájmů Západu, hlavně Spojených států amerických na Balkáně.

Podle dalšího se právě bombardování bývalé Jugoslávie stalo zlomem ve vztazích mezi Západem a nástupnickým státem Sovětského svazu Ruskem po konci studené války. Navíc došlo k vytvoření precedentu, který předznamenal tragický vývoj budoucí. Tedy útok na Irák Saddáma Husajna, který zemi rozvrátil. Akce USA a jejich spojenců, vedená také bez požehnání OSN, zanechala mocenské vakuum, které se stalo živnou půdou pro radikály, ztělesněné takzvaným Islámským státem.

Stávající situace na západním Balkáně, v prostoru bývalé Jugoslávie, má k rozvratu Blízkého a Středního východu daleko. Při hodnocení uplynulých 20 let a výhledu na roky další je ale třeba říci, že vojenská kampaň vedená Severoatlantickou aliancí mnoho dobrého nepřinesla. Kosovo vyhlásilo jednostranně samostatnost. I přes odpor mezinárodního společenství ustanovilo vlastní armádu. Navzdory kategorickému nesouhlasu Evropské unie a Spojených států amerických začalo vést celní válku se Srbskem i Bosnou a Hercegovinou. Samostatnost Kosova neuznává ani pět členských států Evropské unie: Kypr, Španělsko, Slovensko, Rumunsko a Řecko.

Srbsko má zájem o vstup do Evropské unie, které by se tato země rozhodně hodila. Bělehradské Centrum pro svobodné volby a demokracii v průzkumu ale zjistilo, že dvě třetiny Srbů si přejí vojenskou neutralitu země. Se západními vojenským organizacemi si přeje sblížení jen sedm procent obyvatel. Jak prohlásila srbská premiérka Brnabićová, Srbsko si pamatuje, kdo stál při něm a kdo ne. Stálo při něm Rusko. Podobně mluvil také kosovský prezident Thaći, ale s opačným znaménkem. Vyjádřil vděčnost za intervenci, která přispěla k samostatnosti.

Západní Balkán zůstává nestabilní a je to částečně i výsledek zásahu NATO. V Kosovu na bezpečnost dohlíží na 4 a půl tisíce jeho vojáků. Priština svými posledními kroky sympatie mezinárodního společenství rozhodně nezíská. Momentální srbské vedení se snaží dívat do budoucnosti, ta má ale rysy pouze členství v unii. Bombardování bývalé Jugoslávie bylo také velká zkouška pro nové členy, včetně České republiky. Vstupovala do obranné aliance, během necelých dvou týdnů byla součástí agrese vůči tradičnímu srbskému spojenci, který žádný členský stát aliance nenapadnul. Rozpaky jasně vyjádřila česko-řecká diplomatická iniciativa k přerušení útoků NATO. Za nás vedená tehdejším ministrem zahraničí Kavanem.

Rusko v roce 1999 nabylo dojmu, že na jeho zájmy se v době détente nehledí a vrátilo se k studenoválečným praktikám velmocenského soupeření se vším všudy. V zájmu budoucnosti je potřeba, aby se chyby neopakovaly a NATO bylo vždy a jen obrannou aliancí.

26. 03.

Kosovské vrtění psem po dvaceti letech

Pavel Kopecký Přečteno 2116 krát Přidat komentář

Onehdy jsem byl na přednášce o válce v Sýrii, kterou zaštiťoval český europoslanec Jaromír Štětina. Pozoruhodná to postava. Zuřivý antikomunista, jehož pracovní minulost byla mnohokrát úzce spojována s činností tajných služeb komunistických režimů. Dnes stoupenec názoru, že Evropou obchází strašidlo „ruského nebezpečí“. Bez harašení novým vzestupem Kremlu – tentokrát na Blízkém východě – se samozřejmě neobešel. Problém tamější (končící) války chtěl „řešit“ vojenským zásahem NATO. Se zalíbením proto také vzpomínal, jak se tomu stalo před lety na Balkáně.

Necítím se povolán řešit, jestli je taková idea produktem normálně uvažujícího člověka. Za připomenutí ale stojí dvacetileté výročí jedné z akcí Severoatlantické aliance v oblasti „měkkého podbříšku Evropy“: akcí vždy mimochodem namířených proti spojencům Moskvy, Srbům. V roce 1999 proběhla válka o Kosovo a Metochiji, další úspěšný pokus velmocí o „balkanizaci“ Balkánu.

Během uplynulé generace se poměry v mezinárodní politice vydatně změnily, třebaže to někteří pořád – jako malé děti – odmítají pochopit. Nemálo se tak stalo kvůli samotnému Kosovu, jehož násilné osamostatnění bylo velikým narušením mezinárodního práva, a vlastně i důležitým milníkem na cestě k jakési nové studené válce.

Akce rozhodně nebyla šťastným tahem. Vytvoření již druhého albánského národního státu bylo jednak protizákonné (doteď nebyl uznán všemi členy EU) a za druhé rozhodně nevedlo ke zklidnění regionu nebo vyřešení albánské otázky. Za chybu tehdejší kroky Západu čerstvě označil i prezident Miloš Zeman, jenž byl v klíčovém roce premiérem země, co právě bez referenda vstoupila do NATO. Taky proto, aby spolutvořila „cordon sanitaire“ Německu nebo dalším západním státům. Dobová propaganda nicméně rozšiřovala, jak jsme si museli přijetí zasloužit. A dle dobových pamětníků k nám bylo přistupováno jako k někomu, kdo má jen držet ústa a krok. Včetně bombardování předchozích spojenců. Jeden člen tehdejšího kabinetu to následně doslova charakterizoval jako jednání Velkého bratra...

S výměnou přátel za nepřátele jsme v té době již měli své zkušenosti. Československo a potom Česko nevybíravě útočilo na Castrovu Havanu a Václav Havel urychleně „zapomenul“ své naivní pohádky o paralelním rozpuštění Varšavského i Severoatlantického paktu. Vnitřní proměnu učinil vážně důkladně. Někdejší kritik americké agresivity horoval za další omezování našeho zbrojního vývozu na trhy, kde nás hbitě nahradili noví spojenci. Polínko si dnes nekriticky připomínaný prezident přiložil také ohledně Kosova. V době leteckých a raketových úderů sice doslova neřekl nic o „humanitárním bombardování“, jak se mu nepřesně vyčítá, nicméně do jakési přímé souvislosti bombardování a humanitu veřejně dal. A stejně tak vyslovoval přání, aby se budoucí českou prezidentkou stala dobová americká ministryně zahraničí s českými kořeny Madelaine Albrightová. Jeden ze strůjců vyrvání Kosova z pravomoci Bělehradu a dnes autorka knihy o nebezpečí návratu fašizmu.

Ve válce o území, k němuž mají Srbové i Albánci historicky podmíněný vztah, byly Západem využity vysloveně mafiánské struktury, kdežto údajné zločiny ústřední vlády se ukázaly být z velké části mediální hrou (na Balkáně se tehdy stal populárním americký snímek „Vrtěti psem“). Při následných úderech bez schválení OSN zahynula též řada civilistů a hospodářské škody šly do desítek miliard dolarů. Dnešní vztahy mezi Kosovem a Srbskem, jež se potom ještě více přichýlilo k Ruské federaci, nejlépe charakterizuje válka celní, jakož i rozličné provokace, jež souvisejí s pěstováním velkoalbánských myšlenek.

Co je však zdaleka nejhorší? Zástupný konflikt o Kosovo velmi rozčílil tehdy ještě jelcinovskou Moskvu, přispěl k nástupu Moskvy putinovské a byl první ve šňůře dalších měření sil, na jejich konci vidíme tolik ostouzenou nelegální anexi Krymu.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy