Archiv článků: listopad 2018

14. 11.

Jak si ODS vymyslela levici, čili Tvrdě do minulosti

Pavel Kopecký Přečteno 2000 krát Přidat komentář

Občanská demokratická strana se vzdaluje od hranic nebytí. Jejich překročení přitom předvídali i někdejší čelní členové. Leč trend je nastolen, zdá se, nakonec jiný. Přisvědčují tomu též dvoje poslední volby. Ačkoliv se v rámci objektivity sluší podotknout, že poslední hlasování o komunálu (jinak řečeno, volby druhého řádu) nemusejí mít s celostátní sociální atmosférou tolik společného. Nicméně pokud by existovaly pochybnosti o obecních volbách, senátní hlasování je evidentním odkazem na éru, kdy byla horní komora pevnou oporou ODS. Strany, která jinak vznik druhé parlamentní komory dlouho protiústavně sabotovala. Platformou, ze které vzešel korupcí futrovaný premiér Topolánek (viz osud jeho intima Marka „Bormanna“ Dalíka) a jejíž předsednictví, po němž nyní po letech znovu natahují „modří“ ruku, se bralo jako výhodný předstupeň Pražského hradu. Dnes protiváha…

Když už se díváme do onoho Klausova „zpětného zrcátka“, je patrné, že mnohaletý pobyt v opozici občanským demokratům prospěl. Sáhli si až na dno a přidal se i milosrdný čas. K uzoufání rychle zapomínajícím voličům se rozmlžily vzpomínky na polomafiánské politické praktiky ODS, jejichž základy položili funkcionáři původně naklonění režimu KSČ (Tlustý, Langer a spol.). Což podotýkám i proto, že zlatokopecká éra postkomunistických kariéristů v ODS je nenávratně pryč. Změnila formu a posunula se jinam.

S trochou fantazie k majiteli ANO, jenž býval členem Strany a spolupracovníkem ekonomické rozvědky. Po předání moci „kůlem v plotě“ voličem nové „státostrany“, ODS. Podnikatelem, jenž si pořádně nakořistil v atmosféře, kdy se nerozlišovaly peníze čisté a špinavé. Kdy neměli být schopní, aktivní lidé, kteří „dávají ostatním, neúspěšným práci“ takzvaně obtěžováni dohledem státu. Ostatně: neagituje i stávající „ódées“ tímtéž diskutabilním ideálem? Nejspíš „zapomněla“ kolik lidí to stálo život, kolik miliard se vypařilo se daňových rájů.

Před státem kolovrátkově „varuje“ také nestor polistopadové politické vědy (mám ho podepsaného na diplomu) i nevýrazný politik v jedné osobě – Petr Fiala. Obratný profesorský byrokrat, jenž krůček po krůčku obnovuje marginalizovanou strukturu. Skrze drobnou „masarykovskou“ práci (začal se mimochodem rétoricky vztahovat k levičáky Masarykem a Benešem založené 1. republice!) nebo „goebbelsovsky“ stokrát opakovanými nepravdami.

Aby mu restaurace občanské demokracie běžela co nejrychleji, musel si totiž, jako dejme tomu Babiš s Okamurou, vymyslet veřejného nepřítele. Strašit. K čemuž recykloval rétoriku předsednického předchůdce a kolegy profesora, čili „Doleva, nebo s Fialou“. (Ostatně si už také stihl po sobě pojmenovat think-tank, a občas dokonce podprahově odkazovat na „báječná léta s Klausem“, kdy nám slibovali skokové srovnání s ekonomikou Německa.)

Ovšem neodbíhejme. Kdože je ten nepřítel demokracie, škůdce, jemuž se může postavit jediná roduvěrná pravicová strana? „Polokomunistická vláda“ vedená „levicovým“ ANO 2011. Ach bože! Jde o směs propagandistických tezí. Absurdních lží, co vyškrabují poslední zbytky resentimentu za mocí staré "ódéesky Jánského vršku" či za ní zneužívaného (primitivního) antikomunismu.

Prvořadě se nicméně předstírá, že ANO, co si připíjí krymským šampaňským, stojí nalevo. Jako by bylo filokomunistické. Jenže tady je to ODS, kdo nás opíjí koblihou. Její konkurent není ani hnutí, ani levice. Představuje klasickou stranu velkokapitálu, majetek holdingu Agrofert. Pozdní výhonek polistopadové demokratizace skrze vypočítavou hurápravici. Proč asi Babiš při sestavování vlády nejrazantněji nadbíhal „fialovcům“? Má k nim hodnotově nejblíže, ovšem oni se oprávněně polekali jeho predátorství, s nímž „nepřátelsky převzal“ voliče koaliční ČSSD.

Takže jim nezbývá, než se znovu poučit z minulosti tvrdé pravice. Jistí pravicoví konzervativci dnes zkoušejí vyložit dějiny tak, aby se za každou cenu zapomnělo na jejich nejvážnější hříchy. Neštítí se ani absurdna, že nacisté – dávnými konzervativci nezřídka proti levici podporovaní – byli vlastně levicovým proudem.

Sám strašit nechci. Uvádím to pro ilustraci stávající „mravopočestné“ politiky ODS, jejíž významný představitel kdysi opakovaně obhajoval tezi, že fašismus vzešel ze sociální demokracie. Měl to, jak řekl, ze svého studia politických dějin. Tak tvrdě do minulosti ale Fialovi „modří“ snad nepůjdou.


Komentář je rozšířením a aktualizací textu psaného pro HaNo


10. 11.

U nás v Kostelci...!

Pavel Kopecký Přečteno 2009 krát Přidat komentář

Poslední dobou se nejen v naší zemi – a v nejednom ohledu – opět zvýšeně řeší, jaká je a jaká by měla být nastupující generace. To jest generace geopolitické revoluce. Někteří pozorovatelé jsou samozřejmě nebetyční optimisté, jiní zase pochopitelně propastní škarohlídi…

Také jsem se nad věcí zamyslel, a protože se stále považuji za mladého člověka, napadlo mě, že nejlepší bude vycházet z vlastní, otevřeně podané zkušenosti.

Vyrůstal jsem v jednom nevelkém okresním městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu též mohli přezdívat Kostelec. A ať je to pěkně moderní, hodné nastupujícího pokolení, říkejme rovnou Kostelec 2.0.

Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejloajálnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou existující Pravdu, pokud možno předžvýkanou úvodníkem Rudého práva, místními novinami Průboj či oběžníky, byl příslovečný. Snad o to více, že neměla vlastní děti a po těžké bouračce jí zůstaly trvalé fyzické následky. Nápadně kulhala. Zvlášť tu druhou životní tragédii nesvedla světu „zapomenout“. Stala se jakýmsi ženským protějškem „kulhavého učitele na čelo“ v Mišíkem zhudebněné Kainarově básni. Nešlo o malého chlapečka, jehož stříhají do hola, ale o přistřihnutí křídel dozajista. Věčně rozesmátá žákyně, třídní komik, s ní po předvedení Joffreye de Peyraca zažívala do konce docházky pomístní peklo.

Přinášení pravověrných tiskových aktualit se v hodinách soudružky učitelky považovalo za stejně samozřejmé jako dýchat vzduch. Tudíž nad tím, jak agresivně nutila žáčky kupovat sovětský časopis Murzilka se už ani nikdo nepozastavoval.

Jenomže přišel listopad osmdesátého devátého, jemuž dle vzpomínek zasvěcených předbíhaly tajné schůzky, na nichž se předběžně udělovaly funkce. Dotyčná kantorka v okresním městečku pochopitelně do takové VIP společnosti nepatřila, leč i tak měla dostatek příležitostí se projevit v celé charakterové nahotě. Moc chutná i v malém.

Zachovala se přímo ukázkově. Mávnutím kouzelného proutku začala nosit „revoluční kokardu“ a proti údajně revolučnímu, ve skutečnosti „gulášovému“ řádu se vymezila rovněž jinak. Z ruštiny, náhle ostouzené, přešaltovala na kantorku nesvětové řeči – němčiny. Byla, pravda, toliko o dvě lekce před svými žáky, ovšem to vůbec nevadilo. Člověk musí umět improvizovat! Když její vlastní učitel v nepovinném jazykovém kurzu ochořel, na základce měly „děti revoluce“ na beton opakování. Nu co, úpadek vzdělání tak nějak k převratným dobám patří…

Horší bylo, co se dálo v hodinách občanské nauky, jež paní učitelce samozřejmě zůstala. Minulost zmizela, byla dobře navlhčenou houbou smazána. Jak se to ostatně děje na konci každé školní hodiny. Lekce skončila. Vykřičník!

Až do nebes zakomplexovaná dáma hlásala nové svaté, jediné pravdy, aniž by byť na okamžik vypadla z nové role. Za komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného Havla by dýchala a s temperamentem tvrdila, že již „tehdy“, za onoho času, při návštěvě Moskvy, jí svitlo.

Vše bylo opět křišťálovější než křišťál. Zaplaťbůh černobílé. Pojednou jsme se dozvídali, že čím bude více věřících, tím bude společnost mravně vyspělejší. A na mou naivní otázku, jak je to vlastně skutečně v komplikované válce o Bosnu, se dotyčná hluboce zamyslila, aby pronesla doslovnou citaci z aktuálně pravověrného tisku. Klišé z propagandy: „Komunističtí Srbové utlačují národy Jugoslávie.“ Konec hlášení.

Ona věta se mi vryla do šedé kůry mozkové. Jednak jsem tuhle frázi znal z novin, a vlastně i kvůli ní jsem se ptal. Druhak jsem jí přiložil ke vzpomínkám své o pět let starší sestry, jíž učila tatáž, a přece docela jiná třídní.

Byl jsem z toho všeho nesvůj, leč na závěr osmiletky mi nepřišlo ani tolik překvapivé, kterak kulhavá učitelka stejně agresivně, a nejspíš i obdobně hmotně motivovaná, zneužívá postavení výchovného poradce v jiných pořádcích. Místo vojenské střední školy propagovala konkrétní, čerstvě ustavenou instituci privátní. O kvalitu nešlo. Každý se přece na nových poměrech může podílet každodenní černou prací…

Na střední škole se poměry víceméně nezměnily. Tamější občankářka, jež si za předchozího režimu dělala u vrchnosti dobré oko přednáškami z marx-leninismu a vědeckého ateismu, mě poslala do nejmenované vzdělávací organizaci vyřídit, že omylem dostala pozvánku na setkání bývalých pedagogů.

Na vysoké… Tekl proud dál stejným korytem, jak jinak. Dnes profesor politologie vyšel z předchozího studia ruské filologie a specializoval se na ruský politický systém či teorii totalitarismu. Přednášel, krom dalšího, velice zajímavý, specializovaný předmět o jeho dějinách. Vzpomínal při něm se studem, jak za mlada utíkal z univerzitního Prvního máje, načež u piva nadával na komunisty. S nadšením ovšem zmiňoval kýžené politické změny, za nichž dosáhl akademických titulů, jimiž se ostatně pravidelně představoval. Liboval si v návštěvách opulentních rautů a stejně tak miloval historické drby, jimiž znevažoval klasiky. Hodně současně mluvil o negativní úloze šedé zóny v historii nebo o intelektuálních „nosičích vody“...

Když na akademické půdě nastal problém zjevně etického charakteru, do nějž měl z titulu svých správních funkcí zasáhnout, nejapně se vymlouval, že u událostí nebyl a původce zlovolného a psychopatií zavánějícího průšvihu je přece odborník. Jeho habilitační práce je mimořádně kvalitní. Tak co mu tím pádem můžeme vyčítat, viďte. Musel jsem se mu smát. Tím mohutněji, že jsem zrovna dočetl poučnou knihu Vladimíra Neffa „Trampoty pana Humbla“. O figurce, co se kvůli prospěchu točí jako korouhvička po větru měnících se společenských zřízení. Od toho mého smíchu už mě nezdravil.

Snad si říkáte, posluchači, proč vám to všechno vyprávím. Prvořadě proto, jelikož od dětství slýchávám nářky starší generace o neutěšených veřejných poměrech a zklamání z polistopadového vývoje. Najmě dříve narození bez ustání volají po příchodu nové generace. Lepší, mravnější, jež napraví ošklivý svět vezdejší. Není sice jasné, co a jak se změnit má, ale infantilní iluze, příbuzná ideálům minulému režimu, je tímto hotova. Iluze je to dokonale falešná, popírající obecné zákonitosti vývoje. Úmyslně vyviňující právě tyhle skupiny z procesu dospívání vlastních dětí a vnoučat. Ignorující staletími formovanou atmosféru u nás doma. V jednom velkém Kostelci.


V krácené verzi úvahu publikoval Český rozhlas

02. 11.

Čtvrcení novináře čili Reálpolitika demokracií

Pavel Kopecký Přečteno 2677 krát Přidat komentář

V naší sto let existující republice neumíme stát na své straně. Žel bohu a Masarykovi… Pořád potřebujeme někoho, kdo nás vodí za ručičku a otcovsky vysvětluje, co je dobré a co zlé. Takže s novým vzestupem moci Moskvy slyšíme varování před proruskými weby. Ruská propaganda přirozeně existuje, ale někdy se až zdá, že je vina vším, dočista vším. Jako za prosovětského „socialistického“ Československa mohly za vše „západní štvavé rozhlasové stanice“. Ze stejného koše myšlenkových zdechlin pocházejí též útoky na přední politiky, kteří jedou – světe, div se – na standardní oficiální návštěvu zmíněné jaderné mocnosti. Nebo vlastně kohokoliv, kdo se u nás zrovna teď nenosí, ale jednat s ním je jinak nutné.

Projevem historicky podmíněného „pangejtismu“ je rovněž systémový přístup k Saúdské Arábii či dalším diktaturám, které jsou spojenci našich úhlavních spojenců. Zůstaňme u této ropné despocie, jež užívá trest smrti ukamenováním, astronomické částky investuje do globálního šíření wahhábismu, vměšuje se do konfliktu v Sýrii či Jemenu, kde způsobila hladomor, a podporuje radikální islamisty po celém světě.

Na závadu to zřejmě tolik není. Sunitští šejkové platí gigantické částky za nejnovější produkci západních zbrojovek nebo nenávidí rozpínavý šíitský Írán. Takže mohli dokonce usednout do čela Rady OSN pro lidská práva!

Momentálně se jim však situace drobátko zkomplikovala. Vraždy nepohodlných novinářů jim obvykle prošly bez „povšimnutí“, nicméně o rozčtvrcení exilového publicisty Chásadžího na saúdském konzulátu v Istanbulu se pojednou dosti mluví. Turecko má totiž s Rijádem nevyřízené účty a do kouta tím tlačí také Západ. Opatrnost zemí, jež se prohlašují za ochránce svobody (tedy i ČR), jsou proto mimořádně obezřetné, decentní. V reálpolitice přece dvojnásob platí, že když dva dělají totéž, není to totéž.


Podobný text publikovaly Literárky.cz

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy