Česká vládní strana Věci veřejné (VV), to je dílo. Podle většinového mínění jeden z největších problémů stávajícího veřejného života. Původně v ní ale mnozí občané naivně spatřovali světlé zítřky, naději pro zkorumpovanou a vůbec demoralizovanou společnost. Kladli rovnítko mezi pojmy „nový“ a „čistý“.

Na první, poměrně povrchní pohled tomu tak mohlo být. Věci veřejné čili véčkaři se zrodili coby minipartaj, lokální skupinka v centrální čtvrti metropole. Po letech bezvýznamné existence však z ničeho nic prudce nabrala sil a rozprostřela se po celé ČR. Vznikly stranické buňky, na každém rohu a při silnicích zhusta visely její propagační plakáty a poutače, s levicovou rétorikou útočila po celé délce mediální fronty. Aby se účastnila klání o dolní, významnější komoru parlamentu.

A nedopadla právě špatně. Získala skoro jedenáct procent hlasů, tudíž před necelými dvěma lety zasedla v trojkoaličním kabinetu. Mimochodem se dvěma výrazně pravicovými partajemi, zřejmě na základě předem stanoveného scénáře. Určeného k vymanévrování nejsilnější sociální demokracie. Členům, zejména členkám, jež nafotily erotický kalendář, se proto počalo přezdívat (hbitě skákající) „veverky“. Od těch časů však Labem proteklo moře politické vody. „Věci výdělečné“, jak jim říkají zlí jazykové, velmi utrpěly. Ztratily zhruba čtyři pětiny původních preferencí a octly se hluboko pod hranicí normy pro vstup do zákonodárného sboru. Navíc mají lví podíl na tom, že převážná část Čechů, Moravanů a Slezanů pošilhává po slovenském příkladu předčasných voleb.

Kde však hledat zdroje prudkého vzestupu i pádu Věcí veřejných? Už když stoupaly na vrchol, objevily se některé údaje zpochybňující podstatu jimi hlásaného boje s takzvanými stranami dinosaurů nebo s rozsáhlou korupcí. Vysvitlo, že VV se změnily ve VV-ABL, tedy politickou divizí úspěšné bezpečnostní agentury ABL podnikatele Víta Bárty. Muže obdivujícího Napoleona Bonaparta. S ním do partaje vstoupily nemalé peníze, ale i enormní touha (veřejné) peníze získat. Třebas za pomoci tajných odposlechů, jejichž zneužívání se chorobně šíří střední Evropou. Zištný mecenáš se sice neprohlásil předsedou strany, zjednal si zástěnu, hvězdu „investigativní“ žurnalistiky, de facto užitečného idiota Radka Johna. Leč v kuloárech jasně znělo, že on a partaj jedno jest. Vlastní lidé ho koneckonců nazývali „Superguru“ nebo „Centrální mozek lidstva“.

„Centrální mozek lidstva“, přesně jako v socialistickém sci-fi seriálu Návštěvníci, stál tedy od začátku nakřivo. Jenže to nebylo nic proti tomu, když vysvitlo, že partaj s několika ministerstvy (včetně vnitra) ovládá sakra pevnou rukou. V ní svírá bič a cukr. Sladkou odměnu za poslušnou práci viděl vůdce v údajně nezištné finanční výpomoci zaměstnancům, pardon, zákonodárcům a jiným. Počínal si nerozumně, jestliže nepředpokládal možnost konfrontace s podobnými velikáši, stejně nenasytnými lidmi. Prim mezi nimi hrála mladá poslankyně Kristýna Kočí, které nejspíš nedával dost. Každopádně když se jí za velkého, jistým divadlem parodovaného skandálu nezdařil vnitrostranický puč, překročila Rubikon. Přidali se další nespokojenci a následkem má Vít Bárta na krku obžalobu.

Samozřejmě, hájí se urputně, že on, boháč, půjčoval v neoznačených obálkách, bez dokladů a úroků ostatním významným kolegům. No, nevěřte mu. Byť by se výjimky našly. S vnitřní návazností na divadelní kus probíhají přímé přenosy ze soudní síně, což se neobyčejně protiví Václavu Klausovi. Prezidentu republiky jde nicméně o něco jiného, než je bulvárnost výstupů jednotlivých aktérů. Véčkařského gurua dlouhodobě chrání, udržuje u koryta, jelikož skrze něj vždy potají překračoval své pravomoci. Navíc si pořádně oškliví takzvanou soudcokracii, nejspíše možnost zpochybnění pletich stranických sekretariátů.

Pře s "Centrálním mozkem lidstva" byla nyní kvůli doplnění důkazů odročena. Nastal oddechový čas. Rád bych věřil, že jej – do jisté míry opět po slovenském vzoru – využijí zejména řadoví občané. Ke katarzi věcí veřejných.


V krácené verzi dnes článek vychází ve slovenském deníku Pravda