Od včera večera je jisté, že cirkus voleb bude. Rozpuštěni, vypuštěni – zaplať pánbůh. Zázraky od předčasných voleb očekávat nesmíme. Jenže stav, co jsme zde minulá léta měli, se ve více aspektech vymykal předchozím negativním zkušenostem. Plačtivá, ukřivděná ubohost „pohrobků“ ODS, Němcové a Stanjury, před závěrečným hlasováním sněmovny to jen zpečetila.

Na předčasném rozpuštění dolní komory má nemalý podíl politika hlavy státu, i když se zdá vysoce pravděpodobné, že některé její kroky měly nebo mají složitější cíle… Výtěžek ohledně upevnění popularity u obyvatelstva přišel na každý pád, a tím se prezidentu otvírají další brány pro energický vývoz politiky z Hradu do podhradí. Důležitému segmentu populace zjevně přijde, že udělal moudře, když nedbal v podstatě dodnes pokračující protizemanovské kampaně médií středního proudu. Nabyl dojmu, že se mu nahoře dostalo zastání.

Malou milou tečkou za obratně napsanou sněmovní kapitolou je prezidentovo stvrzení početné sebelikvidace sněmovny a vyhlášení termínu voleb. Vlastně tak již učinil při zásadním rozhovoru pro Haló noviny. Tiskový orgán Komunistické strany Čech a Moravy, jenž se v Česku oficiálně „sluší“ obloukem obcházet s obočím pozdvihnutým nevolí či nevolností.

Nechtěl jsem věřit vlastním uším, když Česká televize citovala ostrakizovaný titul, do nějž přispívá z Rudého práva nechvalně proslulý Jaroslav Kojzar. „Chudák“ veřejnoprávní médium. Sdělovací prostředek financovaný všemi, který za „oněch časů“ dělal masivní neplacenou reklamu z bláta uplácané Unii svobody nebo citoval novotou vonící server Aktuálně.cz tak zhusta, až to přišlo nápadné…

Mistr reálpolitiky Zeman sotvaco koná bez rozmyslu a ani stran marginálního, ze stranické kasy dotovaného média nepostupoval jinak. První občan zabil více much jednou ranou, i když zdaleka nebyl prvním vrcholným politikem mimo KSČM, kdo Haló novinám poskytl interview (jmenujme Ivana Langera).

Komunistům se odměnil za jejich vytrvalou pomoc, již méně nápadně poskytovali také jeho předchůdci v úřadu. Ostatně podpora levicové konkurenci Sobotkovy sociální demokracie u něj obecně nebývá zřídkavá. Unikátně zviditelnil samotný sdělovací prostředek a podprahově vyšel vstříc rostoucí sumě občanů, k nimž pozvolna pronikl nijak nový postřeh, že KSČM není KSČ a že „naše země nevzkvétá“. Byť spoustu let po přechodu k demokracii.

Znovu a zas šťouchl do svých „přátel“ ve světě mainstreamových sdělovacích prostředků. Vrátil se k útokům za „oposmluvního“ premiérství, vrátil se ke koordinovaným výpadům za prezidentské kampaně – vrátil se k „třetímu ostrovu negativní deviace“. Rozeslal údaje, koho se v médiích štítit a koho ne.

Permanentně vedenou vojnou s (mediálními) odpůrci se přirozeně nestal výlučným. Václav Klaus novináře rovnou prohlásil „největšími nepřáteli lidstva“, na paty jim arogantními výlevy vůči tisku šlapal Jiří Paroubek. Ze sousedního Německa, jemuž se kolikrát toužíme podobat, pocházejí úplné ságy, jak spletité konflikty vedli křesťanský demokrat Kohl nebo sociáldemokrat Schröder se „sedmou velmocí“. Což je pro zajímavost sousloví, jehož základ vznikl pravděpodobně „péčí“ kritiky rozzlobeného Napoleona Bonaparta. Bořiče tradic a vzoru celého hejna českých vrcholných politiků.


Článek zveřejnily Parlamentní listy