Tak pravil Václav Klaus: „ODS je moje dítě, které jsem vypiplal.“ Nesporně se opakuje, jde o banalitu a připomínat ji obecenstvu netřeba. Nebo ano? Ale jistě, jelikož přípravně agituje za svůj návrat do centra dění. Vlastně se již stalo. On se Institut Václava Klause časem omrzí i Václavu Klausovi. Popírá to sice, ovšem nudí se, hrozně se nudí. Měsíce se mu nedostává odpovídající pozornosti, má abstinenční příznaky a jeho přítel Miloš svůj prezidentský triumf vytěžil, až zastiňuje. Široko daleko je najmě po rozpuštění Sněmovny nejpádnějším aktérem.

Jejich poslední společný podnik, akce „Kulový blesk“ čili výměna bytu na Pražském hradě, vyšel optimálně. Pokračování příště... Kapkou v Bratislavě na Dunaji, kde se tyčí pevně opřený Zemanův žák Fico, a oněmi slévajícími se „pramínky“ v Čechách a v Moravě. Klaus má zase našlápnuto a čeká na svou chvíli.

Po konci jeho stranické autokracie již ódéeska nikdy neměla šťávu, a když se zaměřila na emancipaci od „Otce zakladatele“, zle dopadla. „Taťku Šmoulu“ neudobřilo ani dvojí prezidentství a její předáci měli prudce sestupnou úroveň. „Vrtošivému staříkovi“, tak zhrzeného Klause přezval David Rath, vychází, co vlastně zamýšlel Miloš Zeman, když za sebe v ČSSD nechal předsedat Vladimíra Špidlu… ODS byla vypiplána na neochvějném vůdcovském principu a bez něj se nikdy věci nehýbaly.

„Dědičně zatížená“ občanská demokracie to má ve změněných poměrech nahnuté na zledovatělém srázu. „Významní zbytkoví“ si veřejně trhají vlasový porost, jakže to s Klausem „prokoučovali“.

Moc bych za to nedal, že také prezident Zeman po svém triumfu na ostravském sjezdu vskrytu sní, kterak spolek svých uctívačů, SPOZ, povznese tak, jak kdysi povznesl sociální demokracii. „Trháním masa“ z okolních kusů ve stádu partají. Leč na její vlastní úkor.

V tom mu zjevně, ačkoliv opatrně, fandí jisté mediální kruhy, když neustále zdůrazňují štěpení v Lidovém domě. Nemohou postupovat zcela otevřeně, vždyť stěžejní zdroj tohoto pnutí běžně dehonestují coby „Gottwalda 2.0“. Nicméně sentiment za rokem 2010 vycítit lze. Zemana tehdy někteří prvně v kariéře poctili titulem „moudrý státník“, neboť jasně podvracel Paroubkovu partaj. Po špatně vyhraných volbách do Sněmovny zůstaly jeho „následovníku v samoděržaví“ oči pro pláč a zoufalá snaha odvést maximum přátel mezi „Lvy“.

Ani tentokrát by nemusela být hra „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ bez účinu. Rozdrobená levice by jistě poskytla lepší manévrovací prostor nevyzpytatelnému Zemanovi, ale též TOPce, jež to měla v českých sdělovacích prostředcích vždycky navýsost dobré. Žijeme v éře recyklací: odpadu, kádrů i krátkozrakých myšlenek.


Psáno pro Parlamentní listy