Írán bere vážně stále více těžkých vah v geopolitickém ringu. Maximální rating mu přisuzoval minulý perský prezident Ahmadínežád, který se měl domnívat, že zastupuje supertěžkou váhu.

Přecenil se, ale není sporu o tom, že teheránské svaly rostou. Pikantním je, že výživnou stravu, takřka „steroidy“ jim poskytli hlavně úhlavní nepřátelé. USA čili „Velký Satan“ nikdy neakceptovaly záhy po Vietnamu vyhlášenou islámskou revoluci. Pořádně zahýbala kuželkami Blízkého a Středního východu a znamenala novou porážku jejich zájmům. Od svržení bezmála služebného šáha byly vzájemné oficiální vztahy pod bodem mrazu, vlastně neexistovaly. „Suplovaly“ je zpravidla tvrdé politické výpady, propaganda (včetně zkonstruování „osy zla“), harašení zbraněmi, (kyber)terorismus či zástupné války…

Jedna z posledních, usnadněná zpackanou okupací převážně šíitského Iráku, poskytla Íráncům několikanásobný prospěch. Spojené státy se při nich projevily jako dominantní agresor, čehož se dalo skvěle využít k utužování protiamerických nálad doma i v cizině. Navíc namísto toho, aby si supervelmoc ekonomicky nebo bezpečnostně pomohla, tratila. Uvízla ve vyčerpávajících bažinách nového lokálního konfliktu (nezapomínejme na paralelní Afghánistán), přičemž rozdrtila režim, jejž předtím tlačila do chemií prosycené konfrontace s Chomejního státem.

Írán má dnes mezi řekami Eufratem a Tigridem stokrát větší slovo než za Saddáma. Skoro se chce říci, že jeho rozsáhlé oblasti kontroluje. Irácké šíitské milice pak pomáhají Asadovu režimu likvidovat především cizí náboženské extremisty, jejichž stěžejními donátory jsou sunitské despocie Arabského poloostrova.

Také čerstvá, „zkusmo“, půl roku platící smlouva o jistém umenšení íránských jaderných ambicí je pro ajatolláhy druhem vítězství. Vlídnější tváří diplomacie umožnili Američanům vstřícnost bez ztráty květinky, ženevské vyústění dlouhé měsíce trvajících tajných rokování.

Za nejpřímější dopad vícestranné dohody můžeme považovat omezení mezinárodních sankcí a uvolnění obstavených íránských miliard z ropy, ale neběží zdaleka toliko o to. Již s řádným předstihem bylo nápadné, jak ve sdělovacích prostředcích oslabil protiíránský folklór. Na to navázal zjevný posun také ve spletité syrské problematice. Od ní pojednou dává Západ, znechucený i svými tamějšími chráněnci, ruce pryč…

V prekérní situaci se tím nicméně ocitla Saudská Arábie a zvláště Izrael, poslední dobou zvýšeně varující před islamistickou atomovou bombou… Zkrátka dvě propastně rozdílné země, jež mají společné snad jen nadstandardní vazby na Washington a srdečnou nelásku k Íránské islámské republice. Je proto nabíledni, že o trvalém zklidnění poměrů nemůže být opravdu ani řeči.


Článek vychází z textů zveřejněných v Revue Politika a deníku E15