Na hranicích mezi maličkou Gazou a zase ne o tolik větším Státem Izrael zahynuly toto pondělí další desítky lidí. Masakr si můžeme ošklivit, můžeme ho i odsuzovat, ale těžko se mu můžeme divit. Bylo by přímo zázrakem, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestrhlo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil) znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti, nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů.

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí…

O obdobnou geopolitiku běží pořád. Po konci studené války se krátce blouznilo o trvalém blízkovýchodním míru, ale kde je tomu dnes konec. Donald Trump plní své předvolební sliby, tudíž Američany kdysi pragmaticky vybraný spojenec dostal ke kulatým narozeninám opulentní „dárky“. Anulování jaderné, v podstatě mírové dohody mezi Washingtonem a Teheránem (čímž ostatně USA hodily přes palubu EU), s despociemi Perského zálivu vyhlášené sankce proti proíránskému Hizballáhu anebo přesun americké ambasády do rozděleného Jeruzaléma. Že by tím ovšem nějak přispěl ke světovému míru a růstu uspořádanosti, se říci nedá. Ve snaze vstoupit do dějin se nejvíce přiblížil pochybnému odkazu George W. Bushe, jelikož tak důkladněji prohloubil – jestli se to vůbec dá – tradiční štěpící linie. Případně (arabské) stereotypy, že Izrael je detašované území imperialistické stvůry, Spojených států.

Je jasné, že sedm válečných křížku na krku židovského státu, asi nejdemokratičtějšího zřízení v regionu, z něj činí fakt. Ten je přitom formálně nepřijatelný pro řadu jeho nepřátel. Včetně hnutí Hamás, co kontroluje Gazu a s konkurenty bojuje o zdroje mocenské legitimity. Proto také, cynicky řečeno, musí „vykazovat činnost“. Obdobně jako někteří aktéři na druhé straně barikády kšeftuje s nesmrtelným střetem…

Na začátku jsem citoval jednoho dávno mrtvého intelektuála, jedním dosud žijícím bych skončil. Izraelský spisovatel, esejista a profesor Ben Gurionovy univerzity Amoz Oz řekl něco ve smyslu, že problém není v neporozumění mezi Izraelci a Palestinci, oni si rozumějí úplně a chtějí to samé, potíž je, že to chtějí na stejném místě. A přes tohle, dodávám, nejede vlak.


Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného Hospodářskými novinami