Administrativa prezidenta Donalda Trumpa uvádí ve zmatek kdekoho. Směřuje totiž k rozbití řady spojeneckých či smluvních závazků, nebo jenom pouhých nepsaných pravidel. Naposledy leckoho překvapila unikátní prezidentská návštěva v KLDR. Převážně přitom nešlo o nic jiného než o mediální náplast na „velmocenské bebíčko“. Vzápětí si o tom povíme víc.

Rozbíjení úzů se v Trampově případě snoubí s kovbojskou agresivitou a nevzdělanou šéfovskou neotesaností. Netaktní takt evidentně udává „etika“ velkokapitalistického podnikání – první občan USA se ani netají, že neumí vykročit z „globální“ otázky: „Kolik to USA (a mně) vynese?“

Novosvětský vůdce si zajisté přeje, aby skrze správně prezentované 1. funkční období v úřadu vstoupil do druhého. A jelikož mu do křesla v čele supervelmoci významně pomohl slib ukončit nekonečná expediční tažení, co probíhají tisíce a tisíce kilometrů od pobřeží USA, musí voličům předvést konkrétní výsledky. Lid si ale nemohl nepovšimnout, že afghánské dobrodružství, jež započal jiný kovboj, Bush jr., nebere zdaleka za své. Vzdor intenzivním jednáním s talibánci. Ani z vměšování do syrské (občanské) vojny se nelze lehce vyvázat, což dokazuje též čerstvé německé „NE“ požadavku, aby tam armáda nejpřednější země EU nahradila „The United States Army“.

Kapitolou o sobě jsou události v Perském zálivu. Tam se proti rostoucí roli Íránské islámské republiky houfují dřívější rivalové, kteří usoudili, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Izrael, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty a další se snaží o všeliké zatlačování Teheránu. A Bílý dům, jenž má výnosné vztahy s maličkou (etno)demokracií i orientálními despociemi, tvrdí muziku! Mnozí z prezidentova okolí po desetiletí sní o likvidaci rozpínavého teokratického systému, anebo alespoň umrnění jeho geopolitické váhy. O ní se přitom paradoxně nejvíce zasloužila jediná supervelmoc světa, když selhala v Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Washingtonský rádobyplán na dotlačení Islámské republiky k revizi předtím jednostranně vypovězené smlouvy o atomu je primitivní. Ignoruje jádro věci. Zastrašování, vyhrožování a škrcení národního hospodářství – s ohledem na perské kulturněpolitické tradice či zkušenosti – nemůže fungovat. Vede toliko ke stupňování tenzí ve strategickém Hormuzském průlivu (de facto i v nedalekém Iráku a jinde), kde se v posledních týdnech „oba břehy“ straší návratem "války tankerů“. Ta byla součástí osmileté války íránsko-írácké, v níž Západ povětšinou podporoval jím posléze zlikvidovaného Saddáma Husajna.

Není vhodnou situací k vítězství v prezidentském klání, když hrozí nová „hloupá válka“. K propagandistickému pokrytí mocenského paradoxu však naštěstí zbývají rozličné prostředky. Jednak strašení „obludnou invazí“ jihoamerických migrantů a slib stavby nejdelší „Berlínské zdi“ světa. Druhak diplomatické vytěžení dálnovýchodního člena bývalé „Osy zla“ – kimovské KLDR. Dějinně první kroky amerického prezidenta po území Severní Koree umožňují efektně přelepit krach předchozího protijaderného jednání v Hanoji, případně zneklidňující bezkoncepčnost blízkovýchodní politiky Spojených států.

Snahu o vstřícnost jednání s bývalým „rakeťáčkem“, jehož pomyslné akcie stouply v návaznosti na zvětšení doletu dalekonosných střel, naznačovala i nepřítomnost poradce pro národní bezpečnost Boltona. Považovaného nejen za fanaticky protiíránského, leč i za strůjce krachu vietnamského summitu. Cesta z rokování společenství G20 v japonské Ósace rovnou do severokorejského Pchanmundžonu a tamější pozvání Kim Čong-una do Washingtonu mají svou symboliku. Především symboliku předvolebních her.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda