V maturitních testech měli maturanti k „příjmení“ Iškariotský přiřadit „křestní jméno“ Jidáš. Mnoho z nich nevědělo a pak si na Facebooku si stěžovali, že nemají být zkoušeni z náboženství. Svatá prostoto.




Vrchní ideologové politického islámu zatleskají: to je přesně to, co na sobě pácháme my sami. Lenin řekl, že kapitalisté jim nakonec prodají i ty provazy, na kterých se budou houpat.


Evropané podávají zbraň do ruky těm, kdo si přejí vymazat kulturní kořeny a základy civilizace, kterou nenávidí. Cožpak jsou staré biblické příběhy opravdu hodny vymazání z výuky jen proto, že to jsou „náboženské“ texty?


Z pohledu komunistů ideologicky dezorientovaný, studoval jsem za totality a hluboké normalizace právnickou fakultu. I tehdy a tam, na této ideologicky střežené škole nám profesor římského práva kladl na srdce, že základní znalost Bible patří ke všeobecnému rozhledu VŠECH, I NEVEŘÍCÍCH. I tehdy za totality ve svatém týdnu před velikonocemi byly v pekárnách k dostání „jidáše“. Kulturní kořeny jsou jen jedny, ze země je vytrhne leda sebevrah.


Při neznalosti postavy Jidáše nejde v první řadě vůbec o zmíněnou islamizaci (to byl samozřejmě extrémní příklad) , resp. naši kulturní identitu, jde o všeobecný rozhled a o intelekt a vzdělání.

Naše myšlení funguje mj. na bázi srovnávání a kombinování informací. Abychom mohli srovnávat, musíme mít v hlavě srovnávací materiál. Spolehnutí na to, že vše nám prozradí strýček Google, často k přemýšlení nepomůže. A i kdyby, znamená to, že přemýšlet můžeme, jen jsme-li on-line. V případě výpadku elektřiny má mozek pauzu.


Jeden známý zkoušel na jedné soukromé škole a položil otázku „Hlavní postava Nového zákona“. Dostalo se mu odpovědi: „Ježiši, to fakt nevím!“ Jinde, na jedné hudební akademii (!) byla slyšet při zkoušce věta, že hlavní postavou hudebního klasicismu byl Volkswagen Amadeus Mozart. V tomto srovnání se neznalost Jidáše Iškariotského nejeví tak tragická. Ale je to stav, ke kterému směřujeme?