Lisabonská smlouva a postoj hlavy státu k ní poutají mimořádnou pozornost, dnes již nejen v zahraničí, ale i u nás. Dokonce i ta česká média, která smlouvu a dění v EU dlouhodobě ignorovala, se jí a nastalou situací zabývají. A je třeba dodat, že komplexně a objektivně, což neříkám jen proto, že úvahy, články a analýzy vyznívají celkem jednoznačně.
O „středoafrickém“ způsobu, kterým V. Klaus teď podmínil splnění své ústavní povinnosti podepsat (po kladném rozhodnutí Ústavního soudu) Lisabonskou smlouvu, už bylo napsáno dost. Omezím se jen na shrnutí, že takové jednání zjevně ignoruje psaná i nepsaná pravidla mezinárodního společenství i demokratického státu, zakládá nebezpečné precedenty pro jednání budoucích prezidentů a je otřesným příkladem mladší generaci, že fair-play je přežitek a zneužívání svěřeného úřadu normou. Jestli jsme se před několika měsíci domnívali, že naše ostuda v Evropě nemůže být větší, prezident nás vyvedl z omylu.