Dopravní odboráři v úterý vystoupali na balkón v Poslanecké sněmovně, aby osobně dohlédli na to, jak poslanci přehlasují senátory. Sto šest hlasů pro odboráře naznačuje, že s velkou pravděpodobností bude přehlasováno i očekávané veto pana prezidenta. To je realita, nemá smysl se nad tím pohoršovat. Koneckonců, jak říká vláda (nikoli Ministerstvo financí), jde jen o nějakých 70 milionů korun.
Možná je v této situaci na čase stručně vysvětlit, o co v celé věci opravdu šlo. Do konce minulého roku platilo – a s potvrzenou novelou zase může platit – že poskytuje-li zaměstnavatel svým zaměstnancům nějaké zlevněné zboží nebo služby, použije pro výpočet příslušné DPH cenu, za kterou si zaměstnanci toto požitky od zaměstnavatele kupují. Rád bych použil jiný příklad, než ty často propírané režijní jízdenky, ale nějak mě žádný nenapadá, protože je-li například poskytováno závodní stravování nějakým externím dodavatelem, platí mu zaměstnavatel tržní cenu včetně DPH už dávno.
Takže: platí-li železničáři za režijky 250 korun, je z toho 227,27 Kč základ daně a zbylých 22,73 je DPH pro stát (pro pozemní dopravu platí snížená desetiprocentní sazba). Novela neřekla nic jiného, než že si ČD může klidně dál prodávat režijky za cenu bez daně, ale že stát chce DPH, jako kdyby takovou jízdenku prodali běžnému zákazníkovi. Kdyby tedy obvyklá cena jízdenky včetně DPH byla například 5000 korun, základ daně by byl 4545,45 a odpovídající DPH by byla 454,55 Kč. Železničáři by tedy zaplatili těch svých 227,27 Kč základu daně a zvýšenou DPH 454,55 Kč. To je dohromady 681,82 Kč.
Problém je, že ČD nemají žádný srovnatelný produkt pro veřejnost, z nějž by se dala obvyklá cena odvodit.
Veřejnost byla dlouho matena, že by ČD musely za základ pro DPH brát 22 tisíc korun, což je cena roční takzvané In-gold karty. Ta ale poskytuje svým majitelům mnohem větší rozsah služeb než režijní jízdenky, např. se s ní může libovolně jezdit i v první vozové třídě.
Ale nechme drobné drobnými a vraťme se k těm sedmdesáti milionům. Klidně na tento údaj přistoupím, klidně zapomenu na různé jiné propočty, které v uplynulých dnech spatřily světlo světa. Řekněme si ale, co to znamená. Že tato suma, o kterou dostane stát z benefitů méně, je stejná jako suma, o kterou méně zaměstnanci nebo zaměstnavatelé zaplatí. Anebo ještě jinými slovy: odboráři vyhrožovali stávkou – oni tomu říkali, že chrání 4 miliony zaměstnanců – kvůli 70 milionům korun. To znamená kvůli 17,50 Kč na osobu!
Největší škoda napáchaná v tomto případu ve vztahu mezi politiky a odboráři je ovšem v tom, že si odboráři ozkoušeli, jak snadno mohou politiky zahnat do kouta a donutit je, k čemu chtějí. Pokud se to dnes stalo kvůli sedmdesáti milionům, jak se komunisté, socialisté a lidovci budou pokoušet prosadit mnohem razantnější škrty v rozsahu desítek miliard, které nás čekají? Které nejspíš uznává i Jiří Paroubek, když si v poslední době na billboardy dává, že sníží zadlužení této země na polovinu do roku 2013?
Kolony ve městech, zablokované silnice a zmatek na dráze se dnes nakonec nekonaly. Odboráři stávku odvolali. Jedním dechem, ale pohrozili, že jsou připraveni ji kdykoli znovu vyhlásit. Vážné otázky tedy zůstávají a o tématu se nepřestane mluvit.
Odbory se stranou Jiřího Paroubka a Bohuslava Sobotky nemají prakticky nic společného, říkají nám špičky obého. Když tedy boss dopravních odborářů Luboš Pomajbík v nedělních Otázkách Václava Moravce použil sociálně-demokratický slogan o tom, že za krizi nemají platit ti, kteří ji nezavinili, bylo to zřejmě jen drobné přeřeknutí.
Každopádně je to skutečně půvabné tvrzení! Když žádná krize není a firmám se daří, odboráři se rádi v kolektivním vyjednávání hlásí o zvyšování platů, různé mimořádné odměny, nové benefity. Když ale přijde krize, začnou říkat, že oni krizi nezavinili a neměli by proto za ni platit.
Musíme se pak ale ptát, kdo si tedy má černého Petra nechat. Majitelé firem? Podle odborů nejspíš ano. Ale ani oni ve většině případů příchod krize nezavinili. Nebo snad mohou za to, že v Německu firmy přestaly investovat, což pro mnoho našich strojírenských a dalších podniků znamenalo významný úbytek zakázek? Mohou majitelé našich firem za to, že američtí bankéři ve velkém nakupovali pochybné hypotéky, čímž přivedli své finanční ústavy na buben?
Nepochybně ne!
Naši majitelé jsou v tom tedy – stejně jako jejich zaměstnanci – nevině. Takže bychom ještě mohli účet za krizi předložit těm německým firmám a americkým bankéřům, ale bojím se, že by se nám tak trochu vysmáli.
Pravda je taková, že nikdo jiný než lidé dopady krize pocítit nemůže. Ani jiný sociálně-demokratický slogan, že šetřit se nemá na lidech, ale na státě, na tom nic nemění. Stát jsou lidé, takže každá koruna uspořená na státu znamená, že o ni méně dostane některý ze státních zaměstnanců, někdo z příjemců rozličných státních dávek, anebo někdo z dodavatelů čehokoli, co si stát objednává od soukromých firem. Mohlo by se zdát, že poslední možnost je ta správná, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že nejpravděpodobnějším důsledkem omezení státních zakázek pro soukromé firmy je, že někdo z jejich zaměstnanců bude muset dostat menší plat, ne-li dokonce výpověď. Platí zkrátka, že jakákoli úspora na straně státu se nakonec stejně dotkne konkrétních lidí.
Když pan Pomajbík v neděli obhajoval naprosto nesmyslnou stávku za zachování něčeho, co zaměstnancům nikdo nebere, oháněl se tím, že mu jde o zájmy 4 milionů pracujících v této zemi. Už se ale nenamáhal vysvětlit, proč v tom případě chtěli stávkovat zrovna odboráři v dopravě. Proto se nemůže divit, že si to velká část veřejnosti přeložila jinak. Totiž že o nic jiného, než o ty režijní jízdenky nejde. I po odvolané stávce dali odboráři najevo, že jsou odhodlaní za ně bojovat dál. Stávku prý zorganizují stejně rychle, jako ji odvolali. Jakoby vůbec nepřemýšleli o tom, že ostatním odborářům zkomplikují cestu do práce, jejich dětem do školy a rodičům třeba k lékaři. Jen nevím, na co jim pak ty režijky budou. Když doprava stojí, ani režijka vás nikam nedoveze!