Incident na moskevském letišti zastínil to podstatné, proč jsme do Ruska letěli: vzpomínku na československé legionáře a setkání s těmi, kteří bojovali s nacisty a pomáhali osvobozovat Československo.

Přiznávám, že jsem nečekal, jakým dobrodružstvím se stane odhalování památníku československým legionářům v Rusku - kvůli několikahodinovému zadržování v letištní hale, do které jsme původně ani neměli vstoupit.

Ještě víc mě ale překvapily a překvapují některé reakce po návratu domů.

Že komunistická frakce v Poslanecké sněmovně bude beze zbytku přijímat a dál šířit vysvětlení ruské strany o pouhé administrativní chybě (samozřejmě že z české strany), že totéž budou šířit proruské servery a že dojde několik nenávistných mailů, že jsme v Rusku neměli co dělat, to až tak nepřekvapí.

Možná mě trochu překvapila glosa v Euru, ve které autor psal o „na ruské poměry raketovému odbavení“, zvlášť, když jsme odbaveni ani být neměli. Na psaní bez znalosti faktů si těžko zvykám.

Osobně respektuji vysvětlení ruské strany, že šlo o pouhou „administrativní chybu“. I s vědomím, že mě pracovníci české ambasády v Moskvě ujistili, že administrativně vše zajistili.

Skutečně mě ale mrzí něco jiného: toto vše zastínilo hlavní cíl cesty – vzpomínku na československé legionáře, jejichž potomci cestovali s námi. I oni museli čekat hodiny na letišti a přemýšlet, zda by nebylo lepší se vrátit. A na nás zase čekali ti, kteří měli po 70 letech převzít ocenění za svůj příspěvek k osvobození Československa.

Osobně si myslím, že právě o návrat ruské straně šlo. A bylo dobře, že jsme se kvůli potomkům legionářů i veteránům 2. světové války rozhodli v cestě pokračovat.