Současné problémy s kvalitou či cenou potravin a zejména pak klesající podíl některých druhů tuzemských potravin na našem trhu generují stále četnější nostalgická volání po návratu do předlistopadové minulosti. Mimo jiné v souvislosti s voláním po takzvané potravinové soběstačnosti naší země, která by měla být obranou proti závislosti našich občanů na rostoucím dovozu potravin ze zahraničí, a také větším prostorem pro uplatnění našich zemědělců a potravinářů na vlastním trhu.
Což o to, s podporou většího než současného uplatnění domácí zemědělské a potravinářské produkce na našem trhu nelze než souhlasit. Je to ale proces, který máme v rukou my sami, a to jak spotřebitelé při volbě nakupovaných potravin ve prospěch produktů vyrobených u nás, tak zemědělci a potravináři lépe zacíleným marketingem, ale i výší své efektivity a konkurenceschopnosti. Je ovšem neuvěřitelně naivní hledat recepty k soběstačnosti v předlistopadovém období.
Málokdo totiž ví, za jakou cenu bylo této takzvané soběstačnosti dosaženo. O použitých nástrojích totiž režim samozřejmě nemluvil, takže tehdejší laická veřejnost o nich neměla ani tušení. Vzhledem k absenci odborného základu neví nic o použitých principech ani většina současné politické reprezentace, a ti, kteří vědí, nemají buď dostatečné komunikační možnosti nebo chopnosti, nebo se prostě bojí mluvit. Drtivá většina současných novinářů píšících o potravinářství zase nemá s předlistopadovými principy vlastní zkušenost a bohužel se je ani nesnaží odhalit. Výsledkem je, že dnes nikdo nedokáže předlistopadovou potravinovou soběstačnost popsat, takže si všichni myslí, jak to bylo tehdy správné.
Ve skutečnosti byl ideovým autorem potravinové soběstačnosti Klement Gottwald, který také stál za prosazením nástrojů, které měly potravinovou soběstačnost zajistit. Ve většině druhů potravin se to v podstatě podařilo a na pultech tehdejších obchodů byly k mání opravdu především tuzemské výrobky v přijatelných cenách. To bylo možné ze dvou důvodů. Samotná dominance tuzemských produktů byla zajištěna neexistencí zahraniční konkurence, neboť na hranicích mezi Západem a Východem byly vystaveny nejen dráty zamezující migraci lidí, ale také velmi vysoká cla zamezující pohybu zboží – tedy i potravin. Podle dnešních pravidel by ovšem měla taková situace vyústit, právě kvůli neexistenci konkurence, k relativně vysokým cenám potravin. Ty ale byly - politickým rozhodnutím – celkem levné. Toho bylo dosaženo využitím záporné daně z obratu, kterou stát v praxi dotoval ceny potravin. Kdyby se totiž v předlistopadovém Československu prodávaly potraviny za ceny, za které je zemědělci a potravináři vyrobili, byla by jejich cena minimálně dvojnásobně, v některých případech ale i několikanásobně vyšší. Nebylo by vůbec od věci objem dotací cen potravin v tehdejší době spočítat, což zatím nikdo neudělal. Přesto je zřejmé, že i v tehdejších cenách šlo o minimálně desítky miliard korun ročně, které bylo třeba nahradit jiným způsobem – vyššími daněmi. Stát ovšem nedotoval pouze finální výstupy ze zemědělské prvovýroby, ale již počátek výrobního řetezce. Tehdejší zemědělci tak měli například v porovnání s celostátním průměrem o deset procent vyšší platy a rozličné daňové úlevy. Potravinová soběstačnost nás tak vyšla hodně draho, a za předlistopadové období jí lze odhadnout na biliony korun. I díky tomu tak chyběly peníze na rozvoj infrastruktury, technologie, vědu a obecně na odvětví vytvářející vyšší přidanou hodnotu.
To by si měli uvědomit všichni, kteří po násilné potravinové soběstačnosti současné ČR volají. Nehledě na to, že vyspělá Evropa pojímá v současné době potravinovou soběstačnost či potravinovou bezpečnost úplně jinak – totiž zachováním produkčního potenciálu krajiny. To není v zásadě nic jiného, než snaha udržet zemědělskou půdu v takovém rozsahu a takovém stavu, aby mohla příslušnou zemi v případě potřeby uživit. Což je ale něco o dost jiného, než co se u nás v kraji za potravinovou soběstačnost považuje.
Ačkoli jsou navíc tuzemská média plná statistik, jak je ČR ve výrobě hlavních zemědělských surovin a následně pak potravin stále méně soběstačná, realita je o poznání jiná. V praxi platí pouze klesající soběstačnost především ve výrobě vepřového masa a částečně v produkci masa drůbežího, z rostlinných komodit pak klesla schopnost našich producentů zásobit vlastní trh ovocem a zeleninou. Ve všech případech je tento stav dán nižší konkurenceschopností naší vlastní produkce, na které se sice částečně podepisuje ne zrovna optimální dotační politika, tuzemská i evropská, ale nejenom ta. Téměř historický okamžik – správně a motivačně zacílit nově konstruované podpory na roky 2014 až 2020, je přitom právě teď. Základním principem přitom musí být „za více práce (vyšší náročnost) více peněz“. To v současné době zrovna hlavním principem není, takže výsledkem je stav, kdy jedny z nejvyšších dotací berou zemědělci udržující trvalé travní porosty.
Jak je to ale se současnou potravinovou soběstačností ČR? V prvé řadě nelze soběstačnost měřit tím, jaký podíl potravin se do ČR ze zahraničí doveze, ale tím, kolik se v ČR té které komodity vyrobí v porovnání s tím, kolik se jí u nás spotřebuje. Přestože se totiž neustále v ČR zabýváme tím, kolik zboží se dováží, cudně se mlčí o opaku – totiž že ČR stále více zemědělských surovin, a v poslední době i potravin, také vyváží. Pokud tedy vezmeme skutečnou výrobu v ČR a skutečnou spotřebu, vychází aktuální data za uplynulý rok 2011 o poznání lépe, než je obraz tohoto stavu prezentován veřejnosti.
ČR je aktuálně přebytková v produkci všech obilovin, a zejména pšenice (o 61,5 procenta), řepky, cukrovky, hovězím masu a mléku, naopak méně, než se v ČR spotřebuje, se u nás vyrábí brambor, ovoce a zeleniny, vepřového a drůbežího masa a vajec. Nejnižší podíl kupodivu nepředstavuje vepřové (60,8 procenta), ale zelenina (36,9 procenta). Dlužno dodat, že z okolních středoevropských zemí, včetně Rakouska, není žádná země v hlavních zemědělských surovinách soběstačná, a většina z nich je na tom s podílem domácí výroby k domácí spotřebě hůř než my.
Petr Havel