Netuším, kolik občanů naší země si ještě pamatuje termín „přidružená výroba“, stále více se ale ukazuje, že by bylo záhodno tento termín nejen verbálně, ale především v reálné praxi oživit. A to jako systémové řešení pro naše zemědělství jako celek.
Základním problémem (nejen našeho) zemědělství jsou totiž stále četnější rizika vyplývající z neodhadnutelného pohybu cen zemědělských komodit a stále častěji také rizika, která generují extrémní projevy počasí, ať již je to málo nebo hodně srážek nebo teplo, když má být zima a naopak. Nic z toho nemohou zemědělci přímo ovlivnit a jediné, k čemu se jako k řešení uchylují, jsou žádosti o kompenzace rizik, vyšší dotace, různé typy daňových úlev a podobně. Aktuálně to docela vychází, i když ministr zemědělství Marian Jurečka zatím neprosadil u svého koaličního kolegy rozpočet resortu, ve kterém počítal s 1,2 miliardy vyšším příjmem ze státní kasy. I kdyby se to ale podařilo, dlouhodobě není řešením sypat do zemědělství více a více peněz. A takové požadavky nepochybně budou, protože konkurenční prostředí nejen pro naše, ale i evropské zemědělce houstne jednak prostřednictvím stále rostoucí byrokracie, jednak používáním nových technologií, na něž ne všichni mají peníze, a především zvyšující se prostupností evropského trhu s jinými ekonomickými teritorii prostřednictvím nových mezikontinentálních obchodních dohod se státy, kde je z řady důvodů zemědělská produkce levnější.
Peníze, které navíc jednou dojdou, tak nejsou systémovým řešením sanace zemědělských problémů. Respektive mohou být, pokud ale budou vynaloženy na potřebné systémové změny a restrukturalizaci sektoru, bez níž se podle všeho naše zemědělství v budoucnosti neobejde. I když přitom žádné řešení není všespasitelné, jeví se jako téměř optimálně plošně možný právě návrat ke zmíněným přidruženým výrobám. Jen pro připomenutí – jejich princip spočíval v tom, že kromě se zemědělské podniky věnovaly kromě pěstování plodin a chovu zvířat také dalším podnikatelským aktivitám, které často neměly se zemědělstvím nic společného, a v době předlistopadové šlo občas o „výrobu pro výrobu“. Základní myšlenka – totiž mít nějaký celoroční výrobní program, z něhož bylo možné zlepšovat hospodářský výsledek, byla ale správná. A platí to i dnes.
I dnes totiž existuje cosi jako „přidružená výroba“, jenom se tomu říká nezemědělské činnosti. Téměř jakékoli farma nebo družstvo, které nepodniká pouze v zemědělství, má také dnes podstatně menší problémy s výkyvy cen nebo důsledky počasí, protože, jak se dnes moderně říká, diverzifikovala svou činnost. Základním problémem ale je, že podniků s dostatečně širokým spektrem diverzifikace u nás zas tolik není, což je mimo jiné dáno i tím, že jsou ve své možné flexibilitě svázány podmínkami dotací. Jako strategická chyba, za kterou je odpovědné současné vedení zemědělského resortu, se stále více ukazuje zúžení okruhu příjemců dotací jen na zemědělce, jejichž příjmy pocházejí dominantně ze zemědělské činnosti, což na první pohled vypadá, že na určitý balík peněz bude méně zájemců a dostanou tak víc, ve druhém a reálném pohledu se ale tímto přístupem zužuje okruh aktivit, které mohou zemědělci dělat. Samozřejmě je možné zakládat dceřiné společnosti se samostatným účetnictvím, zaměřené na jiné podpůrné programy a na jinou, nezemědělskou činnost. Je to ale nepraktické, zbytečně administrativně náročné, odrazující a nemotivující.
Je přitom zřejmé, že dobře zvolený doprovodný (diverzifikační) program může posloužit jako dotace v té které chvíli ztrátové zemědělské činnosti a je také zřejmé, že tudy vedla, vede a povede cesta k eliminaci cenových, odbytových, klimatických i mezinárodních rizik při podnikání v zemědělství. Nezemědělské činnost mohou být navíc (a jsou) důležitým příspěvkem k lokální zaměstnanosti po celý kalendářní rok, což v zemědělství není úplně vždy třeba a navíc je stále větší problém se sezónními pracovníky. Kromě toho se dobře zvolené nezemědělské činnosti podílejí na skutečném rozvoji venkova, neboť část z nich se může týkat terciální oblasti služeb, které stále ještě na našem venkově v řadě míst chybí nebo nejsou dostatečně rozvinuty. Mělo by být přirozené, že zemědělský podnik působící v nějakém místě dokáže alespoň částečně zpracovat svou produkci, nabídnout jí v rámci restauračních služeb (a tím si k sobě stáhnout přidanou hodnotu, které se jinak vzdává ve prospěch dalších článků výroby a prodeje potravin) či umožnit návštěvníkům lokality ubytování v penzionu nebo jiném podobném zařízení. Stejně tak je ale možné podílet se na stavební činnosti v regionu nebo třeba na vodohospodářských službách. Prostředkem k tomu není a nemusí být navyšování dotací, ale změna přístupu ministerských úředníků i části samotných zemědělců. Čím později se tak stane, tím větší problémy bude více našich zemědělců mít.