Naše probouzející se česká krajina již brzo tradičně zežloutne velkými lány řepky olejné, což bude jistě, stejně jako v letech předchozích, impulsem k textům a vyjádřením na téma biopaliva. Tedy biopaliva první generace vyráběná z hospodářských plodin.
Jejich další existenci přitom pod tlakem lobby producentů biopaliv a dodavatelů příslušných surovin - zemědělců, podpořil počátkem letošního roku Evropský parlament s tím, že podíl biopaliv v dopravě nesmí přesáhnout 7 procent a členské země už nesmí produkci biopaliv z hospodářských plodin zvyšovat. Což ovšem v zásadě znamená zachování současného stavu, byť Evropská Komise navrhovala snížit jejich podíl do roku 2030 na 3,8 procenta. To vše za situace, kdy už jsou několik let známa negativa první generace biopaliv, například, že pěstování vhodných plodin, jako je kukuřice nebo právě řepka, provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím biopaliv také znamená oproti fosilním palivům jejich až o 70 procent vyšší produkci. Nebo že k produkci litru biopaliva je třeba 2 500 litrů vody, nebo že množství suroviny potřebné k výrobě takového množství pohonné hmoty, které by naplnilo jednu nádrž automobilu, představuje objem potravy pro jednoho člověka na celý rok. Nejen to je v naprostém rozporu s nadějemi a pozitivy, jimiž byla veřejnost manipulována k podpoře biopaliv první generace.
Také proto se stále častěji mluví o biopalivech druhé generace, případně třetí generace, přičemž i v tomto případě jsou ve veřejnosti vzbuzována pozitivní očekávání, především ale z pohledu ekonomiky jejich produkce. Stejně ale jako v případě první generace ale nezaznívá to podstatné - totiž, že jakákoli cílená, nebo dokonce dotovaná produkce energie z biomasy jakéhokoli druhu, ať už je to dřevní odpad nebo řasy, musí vést logicky ke zhoršování stavu životního prostředí. Je totiž obrovský rozdíl, je-li produkce energie z biomasy pouze doplňkovou aktivitou (například zemědělců) a mezi tím, jde-li o politicky vyžadovanou povinnost, která vede k průmyslové výrobě energie z přírodních zdrojů. Kdyby EU nestanovila v minulosti povinný podíl biopaliv na trhu pohonných hmot do roku 2020 na 10 procent (který je nyní redukován na 7 procent), nic zásadního by se s plochami a cenami řepky, kukuřice nebo cukrovky (k výrobě etanolu) nestalo, protože by nebyl politicky garantován jejich odbyt na technické účely.
Úplně to samé platí, byť si to mnozí neuvědomují (neboť v myslích zastánců výroby biopaliv z biomasy nedošlo k „poučení z krizového vývoje“), také v případě využití dřevní hmoty nebo zmiňovaných řas. V okamžiku, kdy získá využití dřevní hmoty trh a podporu, dojde zcela logicky k nadměrné a cílené produkci této suroviny k technickému zpracování na biopaliva, což se projeví například ve vyšší těžbě dřeva, případně ve snaze využít veškerou dřevní hmotu z lesů („uklizené lesy“), která tam po těžbě zůstává a podporuje biodiverzitu. Schematicky řečeno - místo polí začneme drancovat lesy. Obdobně při průmyslové produkci řas na biopaliva dojde logicky k vytváření průmyslových pěstíren řas, a pokud se tak bude dít v moři, bude pro změnu důsledkem narušení alespoň některých ploch mořského ekosystému, které už nyní dostávají díky produktům civilizace pořádně zabrat. „Továrny na řasy“ nicméně nemusí být v moři, ale na souši. Voda bude ale samozřejmě zapotřebí, a i když se tak může dít prostřednictvím recirkulačních systémů, čili s nízkou její spotřebou, bude průmyslová produkce řas zatížena všemi doprovodnými civilizačními negativy, jako je transport vstupní a výstupní suroviny či využívanými technologiemi, například genetickou modifikací (GM). Ačkoli proti GM dlouhodobě ochránci přírody a environmentálně zaměřené organizace dlouhodobě vystupují, GM řasy, s nimiž jako surovinou pro výrobu energie počítá společnost Synthetic Genomics, ve spasitelských plánech při produkci biopaliv třetí generace (tak se obvykle označují biopaliva z řas) jim tato biotechnologie nevadí. Důležité tak pro někoho zřejmě je, že tyto řasy mají údajně produkovat sedminásobné množství energie, než biopaliva první generace. I kdyby ale zdrojem suroviny pro výrobu energie nebyly GM řasy, ale „normální“ řasy, negativní dopad na životní prostředí by se příliš nezměnil. Nehledě na to, že běžné řasy by možná nebyly tak energeticky efektivní.
Výroba energie z biomasy je tak, ať si to chce někdo přiznat nebo ne, slepá ulička, což by bylo žádoucí uvědomit si dřív, než se do nových generací biopaliv začne masivně investovat. Čím vyšší totiž investice budou, tím obtížnější bude couvat z takových záměrů zpět, jak to ostatně dokazuje odpor výrobců biopaliv první generace v současné praxi. Snaha poslanců Evropského parlamentu podpořit produkci biopaliv druhé generace od roku 2021 je tak stejně chybná, jako někdejší snaha o „omezení závislosti na ropě a zlepšení životního prostředí“ prostřednictvím biopaliv první generace. Jediné, co může mít určitý smysl, je produkce biopaliv druhé generace z odpadních živočišných tuků (označované jako FAME), kterou se u nás zabývá například společnost Temperatior. Takovou produkci lze v zásadě zahrnout do oblasti likvidace odpadů, tedy jakési uklízení po produktech nás samotných lidí. Ani taková výroba ale nesmí být nařízena politicky, neřku-li nějakými kvótami, neboť i zde by se projevila „neviditelná ruka trhu“. V tomto případě cíleně nadměrná produkce vhodného odpadu, k tomu, aby bylo možné a konkurenceschopné FAME dlouhodobě vyrábět. Nejlepší tak je na biopaliva první, druhé, třetí a další generace co nejdříve zapomenout.