Ústavní ochrana vody, což je aktuální hit legislativních aktivit napříč spektrem politických stran, není na první pohled „nic proti ničemu“, a pro někoho může mít i svou logiku. Bohužel je ale třeba zdůraznit, že původně i dobře míněný úmysl se může zvrtnout do velmi složité právní situace a v důsledku přinést mnohem více škody než užitku. Podstatně důležitější a pro prevenci rizik sucha praktičtější by přitom byla spíše další plánovaná, ale stále nevyhlášená kola příjmů žádostí na dotační programy Ministerstva zemědělství - 129 290 „Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“ a 129 300 „Podpora výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací“. Na ty čekají zemědělci, obce, a především samotná krajina – ale zatím kde nic, tu nic.

Zpět ale k ústavní ochraně vody. V první řadě je třeba říci, že několik slov navíc napsaných do Ústavy zlepšení přístupu společnosti k odpovědnějšímu nakládání s vodou nemůže přinést ani náhodou – máme-li s vodou lépe hospodařit, více jí zadržovat v krajině nebo jí v menší míře než dosud znečišťovat, musíme tak učinit především my sami. Snaha „otevřít“ Ústavu navíc představuje, zvláště za současné politické konstelace, riziko samo osobě, neboť do ní společně s vodou mohou proniknout návrhy, jejichž důsledků obvykle jejich tvůrci nedohlédnou nebo dohlédnout nechtějí. Zvláště nebezpečný a v zásadě protiústavní je pak v této souvislosti postoj komunistů, kteří navrhují, aby nejen voda, ale i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství byly podle Ústavy „ve vlastnictví České republiky“. To by ovšem v praxi zakládalo riziko plošného zestátnění takových zdrojů a fakticky tedy znárodňování. Tentokrát ne ve jménu dělnické třídy, ale – vody.

Pokud by se neměnily jiné zásadní zákony, musel by nový vlastník – tedy Česká republika, mimo jiné hradit veškeré škody všem, jehož majetek by byl „státní vodou“ nebo „státní půdou“ poškozen, a to je jen vrchol pyramidy důsledků, které by s takovou změnou Ústavy souvisely. Ústavní ochrana vody by ale i bez toho, že by byla voda ve vlastnictví České republiky, přinesla nutnost změn desítek hlavních zákonů a stovek prováděcích předpisů, podle toho, kde by končil statut vody jako veřejného statku, kterým samozřejmě i v současné době je, a kde by už byla voda „soukromá“, což v současné době poté, co si jí fyzické a právnické osoby koupí, také je. Měnit současnou hranici mezi „vodou veřejnou“ a „vodou soukromou“ by byl zcela nepochybně docela tvrdý právní oříšek s nejistým výsledkem.

Na rizika ústavní ochrany vody upozornilo již před časem Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR), které mimo jiné konstatuje: „Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon. Na základě tohoto ustanovení není voda vyskytující se v přirozeném prostředí (podzemní vody, koryta řek, rybníky, vodní nádrže atd.) ve vlastnictví konkrétní fyzické či právnické osoby a nakládat s ní lze pouze na základě zákonným postupem přidělených práv. Teprve na základě takovýchto práv se odběratel vody může stát vlastníkem vody, nikoli však té, která je v přirozeném prostředí, ale pouze té, kterou odebere v souladu s příslušným povolením. Záměr předkladatelů zákona zabránit „privatizaci“ vody soukromými či/a nebo zahraničními subjekty se tak jeví jako lichý, neboť surová voda již v současné době není v ničím vlastnictví“, konstatuje SOVAK ČR (podrobněji například ZDE).

V této souvislosti je tak docela tristní, že se k návrhům chránit vodu v ČR Ústavou vyjadřuje snad úplně každý, jen ne ti (SOVAK ČR), kteří o věci patrně ze všech nejvíc vědí… inu, jsme v ČR, kde populismus a snaha získat politické body vítězí téměř nad vším. Ústavní ochrana vody a její důsledky jsou však přece jen ale šálkem tak silné kávy, že se i ministr zemědělství Miroslav Toman obrací s žádostí o analýzu na právníky, a ministr životního prostředí Richard Brabec raději už rovnou deklaruje, že právní zvýšení statutu vody by nemělo být předmětem změn v Ústavě, ale třeba v resortním vodním zákonu. Obojí lze považovat za projev zdravého rozumu a postoj Vlády ČR, která všechny dosud vznesené návrhy na ústavní ochranu vody zamítla, za rozumný a správný. Už tak budou stát daňové poplatníky různé analýzy a novelizace nemalé peníze, a kromě toho se v připravované novele již zmiňovaného vodního zákona připravují z pohledu nakládání s vodou, i s tou soukromou, nové regulace, v některých ohledech nebezpečně riziko znárodňování připomínající. Vše bude záležet na konečné podobě novely a výsledcích připomínkových řízení, rizika katastrofálního sucha každodenně oživovaná celou řadou osob i institucí ale dávají tušit, že se voda může stát často záminkou k další nemalé ingerenci státu do každodenního života lidí této země.

I proto je vhodné uvědomit si, že v ČR, i když to tak mediálně často nevypadá, stále ještě prší, letos dokonce zatím i více než loni, a že hlavním problémem je zadržet vodu v krajině co nejdelší dobu. I když člověk není hlavním uživatelem srážkové vody, naprší u nás, i v suchých letech, zhruba 30x více vody, než sami včetně průmyslu a zemědělství spotřebujeme. Jistě, prší nerovnoměrně, v některých lokalitách opravdu velmi málo, srážky jsou často příliš intenzivní a krátké, ale prší. Jsou země, kde prší mnohem méně, nebo kde se pravidelně střídají dlouhá bezsrážková období, mnohem delší, než u nás. Nejsme na tom prostě zatím tak zle, jak to často vypadá, máme ale velké rezervy nejen ve schopnosti půdy vodu vsáknout, ale také v množství míst, kde lze vodu z dešťů „uskladnit“, a také v potenciálu převádět vodu z jedné lokality do jiné, právě proto, že na některých místech v ČR prší pravidelně více a v jiných pravidelně méně. Realizace těchto kroků je mnohem potřebnější, než měnit kvůli vodě Ústavu.