Soboty v Brně nestojí za moc, pořád tu platí, že zábava funguje přes týden a víkend se nějak ošidí v kruhu rodiny. Včerejší noc, ale byla docela jiná. Moravská metropole, jak město rádi titulujeme, abychom přidali na jeho významu, žila bohatýrským rytmem, kterým připomínala velké metropole jihu se špetkou „cool“ koření, aby Brno mohlo náhodnému turistovi asociovat kupříkladu Berlín.




Nemám to tak jenom já, ale znám podobných desítky, že si sedneme do oblíbené hospody a trpělivě vyčkáme, než nás nedůtklivá obsluha vyprovodí domů, to už nepotřebujeme baterky ani pouliční osvětlení, všude to štěbetá a probouzí se. Včera večer, ale žádné jedno místo k sezení nebylo. Brno si žilo naplno ve všech svých vlajkových lodích nočního života. Město se proměnilo v obrovské korzo, dalo se proudit všemi směry, všude to stálo za to.

Na brněnské Flédě, vyhlášeném klubu, který byl kdysi bordel, pak tančírna s kabaretem, chvíli sklad rekvizit místního televizního studia (taky tu natáčel Antonín Přidal svůj Klub Netopýr!), probíhalo celostátní kolo Slam Poetry. Osm regionálních vítězů tu v čase dvakrát tři minuty bojovali o třicet tisíc korun. Bylo to místy hodně slabé, někdy lepší, ale i nejhorší výkony měly silné momenty. Poezie se na pódium dostala výběrově, ale fakt, že na večer přišlo skoro tři sta diváků, kteří ve stoje aplaudovali svým favoritům a chtěli se nechat bavit jen slovem, bez rekvizit, předělů a hudby, tak to byl zážitek neuvěřitelný. Pořadatelka celého maratonu se jmenuje Lenka Zogatová, dělá tu soutěž několik let, a když to hluboko po půlnoci sama rozslamovala v polském nářečí s místním DJ, tak bylo jasné, že ten podnik nemyslí formálně.

V Hadivadle, někdejší divadelní legendě se sešla legendární hudební osádka, zahráli Ještě jsme se nedohodli, Bobříci i Pro pocit jistoty, všechno kvůli křtu CD Odvážných bobříků. Bylo to milé, ale vrchol večera přišel po hvězdách. Na divadelní prkna vyšplhala formace Vítrholc (www.vitrholc.cz), jejíž členové to sami asi brali, že jsou na setkání někdejšího undergroundu trochu náhodou. Je-li někde v textech ukrytá sociálně-kritická nasranost, nelyrizovaná a bez patosu, která neříká, že oni jsou špatní, ale že my sami nestojíme za moc, a že dělat se s tím vlastně nic nedá, ale vykřičet to můžeme, pak jsou to tihle kluci. K Vítrholci neodmyslitelně patří popírání intelektualismu, muži této kapely se stydí, že kdy přečetli knížku a dívají se na svět očima za novinovými titulky, snad proto, že většinou pracují v mediích a fandí svému klubu. Škoda, že nepodařilo oba večery brněnské noci promíchat. Oni měli vyhrát Slam Poetry, byl by to přesun jenom o pár set metrů dál, směrem do Králova Pole.

Není brněnského večera, aby člověk nezakroužil kolem Poslední leče, baru který sice založil Bolek Polívka, ale už dávno se tam chodí spíš na Gogolu ml., Škrabala, Cmírala, Kostrhuna, Balaštíka a někdy dokonce i na Rychlíka (o Leč girls nemluvě). Včera večer se tam hádala mladá dramaturgyně s kolegou z Ruské federace o právech Čečenců na sebeurčení a mladá herečka Divadla Husa na provázku se ladně vinula kolem anglicky mluvícího divadelního pedagoga.
Na závěr večera, když Lenka Zogatová, jak už je psáno výše, s nezapomenutelně jemným hlasem doprovázela (v polském originále) DJ v klubu Fléda, stál u baru nově zvolený předseda Strany zelených. Vylezl právě z jedné žabovřeské tělocvičny, kde pod kruhy a mezi kladinami měli svůj sjezd, rozdával podpisy na dívčí břicha, a tak aby ho nikdo neslyšel, mi svěřil, že jenom v Brně si politik může připadat, jako rocková hvězda. Včera v Brně Liška dával dobrou noc, byl to večer výjimečný tak, že jsem o něm chtěl poreferovat na tomto místě, jinak přísném analytickém kolbišti.