Jiří Srstka, ředitel agentury DILIA, publikoval v Neviditelném Psu článek, obsahující několik nepravd, abych použil slovo vynalezené Václavem Klausem. Dovolím si oponovat.

Jediné, s čím lze v uvedeném článku souhlasit, je „S ohledem na množství nejrůznějších poplatků není divu, že jsou občané tohoto státu hákliví na jejich placení.” Ovšem už druhá věta není úplně pravdivá. „To se týká též tzv. náhradních autorských odměn, kdy v ceně některého druhu zboží či služeb platí nakupující i odměnu pro autory.” Konec věty totiž měl znít „... platí nakupující i odměnu, která někdy dorazí i k autorům.”



Pan Srstka uvádí, že „dá se další diskuse o náhradních odměnách, útočící většinou jednostranně na autory a kolektivní správce, očekávat.”, ale to není pravda. Nikdo neútočí na autory, ti si svoji odměnu zaslouží, ale na různé pijavice, jako jsou OSA, DILIA a další. Když hledáte na internetu jednoduchý přehled „Vybrali jsme 10 miliónů, autorům jsme předali 7 miliónů, 1 milión jsme si nechali na provoz naší organizace a zbylé 2 milióny jsme dali na charitu”, tak ho nenajdete. Nikdo by proti tomu asi nijak výrazně neprotestoval, 10 % zisku je přijatelných. Jenže ono je to úplně jinak. Podle odhadů různých nevládních organizací dorazí k autorům maximálně ubohých 10 %.



Pan ředitel píše, že „Často je možné se setkat s tvrzením, že by bylo nejlepší, kdyby finální odměnu autorovi zaplatil při prvním uveřejnění jeho díla právě zmiňovaný investor, vykoupil tak všechna práva autora a ten by již nedostal nic. To je ovšem z hlediska ekonomického dosti iluzorní, protože investor chce peníze získat právě z exploatace díla stejně jako autor.” Proč by to mělo být iluzorní? Jen proto, že investor neumí odhadnout skutečnou cenu díla? Pak to ovšem není investor, ale moula. Ono to tak dříve totiž fungovalo. Třeba můj v dětství nejoblíbenější autor, Jules Verne, prodával své romány nakladateli za konečnou cenu, kterou dostal na ruku. Kolik pak na vydání knihy nakladatel vydělal nebo prodělal, to už se Verna netýkalo. Lidstvo dělá různé hlouposti. Tedy ono to není lidstvo, ale jednotliví lidé s mocí nebo vlivem, ale většinou najdou dost přikyvovačů, kteří jim umožní tu hloupost prosadit, takže vlastně ano, lidstvo dělá hlouposti. A za nějakou dobu, kdy už jsou důsledky té hlouposti zřejmé, obtížné, přímo k nevydržení, se lidstvo vrátí ke staré, dobré, osvědčené metodě. Možná, že už současná praxe, kdy se dílo neprodává za konečnou cenu nakladateli, vydavateli, vysílateli, začíná být hloupost zřejmá, obtížná, přímo k nevydržení.



Ostatně i samo nehmotné vlastnictví je dost pofidérní. Lidové přísloví praví, že „Slovo, z huby jednou vypuštěné, ani párem volů zpět nevtáhneš” a je to svatá pravda. Jak jednou z úst vypustím, že „Císař Pán je vůl”, už je to venku a kdokoliv to po mě může zopakovat, nebo mě za to popotahovat. Jenže za současné právní úpravy to ani říci nesmím, protože to už kdysi napsal nějaký Hašek, ne ten hokejista, a musel bych z toho zaplatit autorský poplatek. Ano, běžně se říká, že někdo někomu ukradl myšlenku, ale to je jen takový obrat, taková nadsázka. Ono se totiž také běžně říká, že někoho zabiju, že své dítě přerazím, ale málokdo to skutečně udělá. Prostě obrat, fráze, nadsázka. Ukrást myšlenku není možné. Buď je v mé hlavě a tam nikdo nevidí, nebo jsem ji z huby vypustil (případně napsal) a ani párem volů ...



Psáno pro Pirátské noviny a Aktuálně.cz