Diplomat a politický geograf Jaroslav Kurfürst se ve svém blogu na Aktuálně.cz vymezil vůči textu, v němž kritizujeme užitečnost pojmu „hybridní válka“ pro uchopení ruské hrozby a ukazujeme, jak došlo k jeho prosazení v české bezpečnostní komunitě. Polemiku vítáme, protože přispívá k žádoucímu oživení veřejné debaty o povaze, důležitosti a chápání bezpečnostních hrozeb. Je to právě možnost vést takové diskuze za účasti širokého spektra názorů, kterými se naše liberálně-demokratické zřízení liší například od putinovského Ruska. V tom se jistě shodneme s Jaroslavem Kurfürstem i námi kritizovanými „hybridními válečníky“.

Oponent volí ostrý tón, který je legitimní součástí polemického žánru. Naši argumentaci – dodejme, že opřenou o závěry recenzované studie zpracované na základě několikaměsíčního výzkumu a publikované v odborném časopise – považuje za „karikaturu výzkumné práce“. Na tento pohled má Kurfürst právo, i když bychom od vědecky publikujícího kolegy ocenili konkrétní teoretické, metodologické či empirické výtky, v čem přesně tedy naše práce podle něj nenaplňuje vědecké standardy. Opět ale zdůrazněme, že nesouhlas, a to i razantně formulovaný, do veřejných debat patří. Co diskuzi ale rozhodně neprospívá, je překrucování pozic oponenta.

Mizení podstaty mezi nepřesnostmi a nepravdami

Kurfürst náš text i celý širší výzkum odmítá na základě několika argumentů – naší údajné neznalosti mezinárodní debaty o hybridní válce, využití metodologie analýzy sociálních sítí a grafického ztvárnění jejích výsledků, opomíjení existujících ruských aktivit a přezíravého akademického postoje vůči těm, kteří zahraniční a bezpečnostní politiku praktikují. Problémem ovšem je, že řada z těchto výtek vychází z nepřesností, zkreslení či nepravd. Kurfürst říká, že nám unikla podstata problému „hybridní války“. My se domníváme, že se v jeho reakci ztrácí podstata naší argumentace.

Pokud bychom skutečně tvrdili, že pojem „hybridní války“ je českým specifikem, z čehož nás Kurfürst obviňuje, pak bychom opravdu nebyli příliš kompetentní se k tématu vyjadřovat. Tato kritika však v našich zmíněných dvou textech nenajde žádnou oporu. V kratším z nich doslova uvádíme, že to bylo „od spojenců z NATO“, odkud v roce 2014 státní instituce „přejímají slovník hybridních hrozeb a hybridní války“. V průběhu a především pak závěru delší studie, pak přímo říkáme, že debaty o hybridní válce v žádném případě nejsou jen lokální záležitostí (doslova: „debating and responding to ‘hybrid warfare’ is by no means just a local phenomenon“, s. 925). Stejně tak se zde odkazujeme i na další akademické práce, které se tomuto problému věnují v širším mezinárodním kontextu.

Zjevnou nepravdou je také Kurfürstovo tvrzení, že naše studie vychází z četby textů v médiích a mapování jejich autorů. Díky našemu výzkumu mělo dojít k vytvoření „sítě, jejíž uzly tvoří jména novinářů, představitelů státu vč. např. českých diplomatů (!) a nevládních organizací. „Hybridní válečníci“ získali tváře a jména a vede se o nich „veřejná debata“.“ Vykřičník za diplomaty a autorovo překvapení, že „platformou pro takto nastavenou diskusi není konspiratologický web a na studii nepracovali zahraniční zpravodajští analytici“ poté odkazuje k údajné nepatřičnosti a škodlivosti naší práce, která má prospívat spíše nepřátelským mocnostem než české a evropské politice.

V našich textech ovšem nic statisticky nevyhodnocujeme, žádné sítě nevytváříme a dokonce zde nenajdeme jméno ani jediného českého diplomata. Zatímco naše články vychází z kombinace důsledně anonymizovaných rozhovorů, studia dokumentů a akademické literatury, Kurfürst nám zde mylně přisuzuje postupy a závěry zcela jiných autorů – Dagmar Rychnovské a Martina Kohúta. S jejich textem ale máme společné jen širší vymezení tématu, to že se na naši studii odkazují a že autorka s námi vystoupila na společné debatě.

Dodejme nicméně, že na metodě zmíněných kolegů nevidíme nic nepatřičného a že jejich výzkum vychází z komukoliv volně dostupných informací týkajících se veřejných akcí. Autoři tedy nevyzrazují žádná tajemství, ani nikoho nestigmatizují. Jejich cílem je za pomoci zmapování těchto veřejných akcí názorně ukázat, jak se s novým tématem proměňuje okruh osob, kteří diskutují o bezpečnostních otázkách. Upozorňují zde tedy např. na relativní absenci expertů na komunikaci, což je pro debaty o informační problematice jistě závažné a užitečné zjištění. Jejich mapa zahrnuje osoby s naprosto protichůdnými názory, od prorusky konspiratorních až po protirusky jestřábí, jejichž postoje nijak nekategorizuje. Proto – na rozdíl od našeho textu, který se zabývá menší a ideově spřízněnou skupinou – také nikoho neoznačují za „hybridní válečníky“. Kurfürst tedy směšuje různé příspěvky, přičemž jeho námitky nesedí ani na jeden z nich.

Akademická povýšenost a politická praxe

Neopodstatněná je i Kurfürstova kritika toho, že ve svých textech opomíjíme ruské aktivity. V našem komentáři přitom stojí např. následující: „Nijak nezpochybňujeme ruskou agresi vůči Ukrajině, její protiprávnost a nelegitimitu, ani její zásadní důsledky pro evropskou bezpečnost.“ V návaznosti na vlastní argument, že na slovech záleží, pojmenováváme ruské aktivity jako agresi i v delší studii a v našich veřejných vystoupeních. Kurfürst by po nás nejspíše chtěl výzkum na jiné téma, ale my zcela přiznaně nesoustředíme na ruskou akci, nýbrž na českou reakci. To není žádným popíráním prvního problému, ale pouze odlišným vymezením našeho odborného zájmu a běžnou akademickou „dělbou práce“. Ruským aktivitám je dle našeho názoru věnován dostatečný zájem, za všechny viz např. čerstvá kniha a další nesčetné příspěvky kolegy Marka Galeottiho nebo koneckonců i akademická práce kolegy Kurfürsta. Českou odpověď naopak zkoumá málokdo. Vidíme zde tedy značný deficit, který se pokoušíme zaplnit.

Záměrem našeho výzkumu také není výsměch, ale snaha o pochopení slepých míst a limitů současné podoby české politiky. K tomu patří i studium toho, jakým způsobem vznikala, kdo do ní promlouval a jakým způsobem o ruských aktivitách (a zároveň našich slabinách) přemýšlíme. Věříme, že takováto reflexe může přispět k lepšímu nastavení obrany proti (nejen) ruským aktivitám. Přesně to také říkáme v kratším popularizačním textu. Naše příspěvky tedy nemají být povýšenou akademickou reakcí, ale výzvou k diskuzi současné praxe.

Rolí akademiků ve veřejné sféře není jen dodávat poznatky pro státní aparát, jehož postoje jsou ostatně v otázce povahy „hybridní války“ a boje proti ní poměrně různorodé, ale také se státními politikami polemizovat. Nesmírně si vážíme toho, že někteří praktici boje proti dezinformacím se rozhodli tuto rukavici zvednout. U dalších jsme pak rádi za korektně vedenou kritickou debatu, třeba v podobě, jak probíhala na Kurfürstem kritizované akci, či v našich osobních konverzacích s názorovými oponenty.

Posledním zkreslením, vůči kterému bychom se zde chtěli ohradit, je směšování práce a názorů nás dvou jakožto konkrétních výzkumníků s postojem Ústavu mezinárodních vztahů jako instituce. Kurfürst nás ve svém textu sice tvrdě kritizuje, ale ve verzi publikované na Aktuálně.cz překvapivě ani jednou výslovně nejmenuje. Označuje nás pouze za „badatele ÚMV“, hovoří o článku „z dílny ÚMV“, či tvrdí, že kvůli našemu důrazu na českou reakci „nezbylo ÚMV místo na hybridní hrozby samotné“. Tento přístup čtenáři naznačuje, že zde existuje jednotná institucionální agenda, což Kurfürst potvrzuje i zacílením své kritiky „na hlubší debatu o příspěvku akademické diskuse a zejména samotného ÚMV k české bezpečnostní politice“.

Diskutovat o roli veřejné výzkumné instituce je opět naprosto v pořádku. ÚMV ovšem v žádném případě nemá jednotný názor, a to ani v otázce „hybridu“. Jedná se o pluralitní odborné pracoviště, která dává prostor různým perspektivám. „Hybridní“ téma je zde zkoumáno z mnoha pohledů. Stačí se podívat např. na argumentaci našeho kolegy Matúše Haláse, která je blízká převažujícímu vnímání v české debatě, nebo na názory Marka Galeottiho, které volají po nutnosti odlišování hybridní války jako vojenské strategie a politické války, jak je praktikována ruským zahraničněpolitickým aparátem. Oba kolegové tedy problematiku označovanou jako hybridní hrozby rozhodně reflektují a oba tak činí z pozic odlišných od naší vlastní.

Za svůj výzkum, který prochází odbornou oponenturou, si tedy neseme odpovědnost jen my sami osobně, stejně jako Kurfürst poctivě vymezuje svůj text jako svůj vlastní, osobní pohled.

Cesta k otevřené diskuzi

Kurfürst závěrem svého textu volá po zpracovávání prakticky využitelných a pro českou společnost prospěšných výstupů. Věříme, že takové mohou vzniknout právě za pomoci konstruktivní debaty mezi akademickou sférou, politiky, úředníky, diplomaty, novináři či občanskou společností. Taková diskuze ale vyžaduje určitou míru otevřenosti vůči názorovým oponentům. Nelze ji produktivně vést, pokud jsou nám sugerována tvrzení, která neříkáme či explicitně odmítáme, pokud je náš postoj dezinterpretován a pokud jsou nám připisovány závěry někoho jiného.

Chceme-li řešit podstatu problému, pojďme tedy skutečně hledat, kde jsou hlavní průniky i odlišnosti našich pohledů. Na mnohém se jistě neshodneme, ale něco nám umožní revidovat a zpřesnit naše vlastní názorové pozice. Veřejný zájem, kterým adekvátní reakce českého státu na informační chaos i ruskou konfrontaci nepochybně je, najdeme právě jen při poctivém vážení různých perspektiv a stanovisek. S Jaroslavem Kurfürstem i s těmi, které jsme označili za „hybridní válečníky“, tuto debatu povedeme velice rádi.

Jakub Eberle a Jan Daniel
Výzkumní pracovníci Ústavu mezinárodních vztahů.