Jmenuji se Michal Moroz. V letech 2010-2011 jsem pracoval jako náměstek ministra vnitra. Na funkci jsem sám rezignoval, když mého ministra vystřídal Jan Kubice a já se dozvěděl, kdo jej premiérovi na resort nominoval. Další dva roky jsem působil jako poradce a analytik předsedy bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny. A před čtyřmi lety jsem byl spolu s dalšími osobami odposloucháván. No a dnes jsem se rozhodl vyprávět vám pohádku o sabotáži.

Rok se s rokem sešel a mé odposlechy unikly do médií. Já se tak spolu s veřejností překvapeně dozvěděl, že jsem podezřelý z trestného činu sabotáže. Nebudu vám vysvětlovat, v čem měla spočívat, sám jsem to dodnes nepochopil. Když jsem podezřelý, říkal jsem si, určitě mne brzy pozvou k podání vysvětlení. Čekal jsem několik měsíců, ale marně. Tak jsem tedy napsal dopis na státní zastupitelství. Shledali mne prý podezřelým, tak bych se s nimi rád dobrovolně podělil o své zážitky. Nejprve mi odepsali, že o mé svědectví nestojí. Pak se jim to rozleželo v hlavě, pochopili, že by to vypadalo hloupě. Tak pověřili Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který mne pozval na dlouho očekávaný dýchánek.

Detektivové neměli vlastní dotazy, jen mi přečetli otázky, které obdrželi z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Myslíte, že padl jeden jediný dotaz ohledně sabotáže? Nikoli. Podepsal jsem mlčenlivost, takže nemohu sdělit na co se mne ptali. Ale když už jsme seděli u protokolu, nadiktoval jsem jim pár informací, na které se neptali. Například kdo navrhl tehdejšího ministra Jana Kubice na resort vnitra. Policisté byli trochu zaskočení, ale vše poctivě zaznamenali. Chtěl jsem být sdílný, tak jsem jim nabídl, že na protokol popíšu i vztahy s šéfem jejich útvaru Robertem Šlachtou. Tak to raději ukončili. Zajímavé je, že zrovna tenhle protokol nikdy nikam neunikl.

Ale abych nebyl jen ironický. Těch detektivů si vážím. Chovali se velice profesionálně a poctivě plnili úkoly nadřízených. Nezaznělo to tam, ale z atmosféry jsem vycítil, že by se radši zabývali skutečným organizovaným zločinem.

Uplynul další rok a opět se nic nedělo. Jen mi tu a tam zavolal nějaký novinář, prý jestli jsem stále podezřelý? Říkal jsem, že asi ano, ale důkaz na to nemám. Ono je totiž hrozně nevýhodné, když jste jen sprostý podezřelý, protože v tomto postavení můžete setrvat dlouhé roky a nemáte přitom žádná procesní práva.

A pak přišel další „únik“. Před dvěma lety olomoucký prokurátor Rostislav Bajger vybrané fragmenty mých odposlechů vzal a zakomponoval je do svého usnesení, jímž vyloučil několik případů tzv. Nagygate ze společného řízení. Je smutným paradoxem, že důvodem bylo urychlení vyšetřování. Ano, skutečně napsali kvůli „urychlení“.

Ne že by ten dokument vyjasnil, v čem měla ona sabotáž spočívat. Pár okolností z něj ale vyplynulo. Především se ukázalo, že je to brak poskládaný z nesourodé kolekce vzájemně nesouvisejících odposlechů. Autoři posbírali střípky reality a vytvořili z nich doslova báje o protistátní činnosti. Já bych se za takový materiál jako analytik styděl.

Tak jsem se začal zamýšlet, k čemu vlastně celá ta šaráda se sabotáží posloužila? Spojovat mne s kauzou Nagyová bylo přeci jen poněkud absurdní. Nebylo tomu totiž dlouho, co jsem pomáhal očistit vnitro od vlivu exministra a Nečasova tehdejšího poradce Ivana Langera. Premiér mne proto veřejně označoval za nepřítele státu. Dokonce jsem dostal informaci, že udělení mé prověrky blokoval na jeho pokyn osobně ředitel NBÚ Dušan Navrátil. Že jsem s touto historií do chobotnice kolem ODS jaksi nepasoval? To nevadí, přesto jsem se v ní ocitl.

Přitom nijak nezastírám, že jsem byl v kontaktu s řadou nepříliš populárních zákulisních hráčů. Byla to zkrátka součást mé práce. Někdy jsem byl nucen mluvit i s lidmi, vůči nimž jsem cítil hlubokou animozitu. Například s Tomášem Hrdličkou. To ale neznamená, že jsem byl součástí jejich plánů. Proč se nikde neobjevil záznam odposlechu, na němž mne úkoluje například Ivo Rittig? Jednoduše proto že takový záznam ani existovat nemůže. On i mnozí další pro mne byli pouze informačními zdroji z určité části politického spektra. Podobně jako já pro ně. Noviny to dnes prodávají, jako bychom byli jeden organizovaný tým. Což je zkrátka nesmysl. Každý jsme ale měli své odlišné cíle.

A jen tak na okraj, kdybych si dnes vzpomněl, kde jsem si podával dveře s jedním členem současné vlády, v Agrofert médiích by to asi otisknout nesměli.

Dnes se domnívám, že vyšetřovací větev „sabotáž“ vznikla ke dvěma účelům. V první řadě ke sběru informací z politického a podnikatelského prostředí. Chovám podezření, že „politický“ odbor ÚOOZ řízený Markem Foglarem sloužil takřka výhradně k hromadění citlivých informací. Komu měly sloužit mohu jen spekulovat. Ale například Janek Kroupa to v Reportéru v článku „Policejní kontakty inženýra Babiše“ popsal myslím docela zasvěceně.

Druhým cílem bylo vytlačit z veřejného života některé nepohodlné osoby. Ze stovek mých kontaktů vybrali prokurátoři poměrně nesourodou skupinu. Vedle lobbyistů šlo o několik osob, které spolu neměly zdánlivě nic společného. Jedna věc je však spojovala. Šlo vesměs o odborníky na bezpečnost, kteří se dlouhodobě netajili svými kritickými názory na pracovní metody a výsledky ÚOOZ i dalších bezpečnostních složek.

Od té doby, co jsem sám dobrovolně došel podat vysvětlení, se po kauze opět jakoby slehla zem. Nikdo se neobtěžoval pozvat mne na další výslech, ani mne vyrozumět o nějakých závěrech. Tak jsem začal žít v domnění, že po čtyřech letech byla věc nejspíš odložena. To jsem se ovšem zmýlil.

Aféra sabotáž znovu ožila, když se stávající vedení policie rozhodlo zřídit to, o čem uvažovala většina jejich předchůdců – národní kriminální centrálu. Ponechám nyní stranou, že navržená reforma je sociálními demokraty tragicky komunikována, ale především je naprosto nesystémová.

Podstatné je, že olomoučtí prokurátoři propadli po zveřejnění záměru policejního prezídia panice a začali dělat nepochopitelné chyby. Jak jinak označit naprosto bezprecedentní krok, kdy se pokusili kriminalizovat špičky policie za organizační změnu? Dopředu veřejně ohlášený výslech policejních generálů, který měl dostat pod tlak ministra vnitra, vstoupí jistě do historie.

Neméně pozoruhodný byl ovšem pokus spojit plán na sloučení útvarů s čtyři roky starou a zdánlivě mrtvou pohádkou o sabotáži. Tvrzení, že organizační změna je činěna s úmyslem paralyzovat policii, a že o jde o naplnění několik let starého plánu pražských kmotrů, nelze označit jinak než jako naprostý úlet. Abych však ušetřil prokurátorům čas, tak pro pořádek prohlašuji, že oba policejní generály jsem od odchodu z vnitra neviděl, ani s nimi nemluvil. Milana Chovance osobně vůbec neznám a vzhledem k jeho charakterovým vlastnostem jsem tomu rád.

A tak v minulých dnech následovala poslední etuda v této nekonečné pohádce o sabotáži. Na scénu přichází ke všemu ochotní novináři z mediální divize skupiny Agrofert. Především Lidové noviny pod taktovkou Babišova přítele Ištvána Léko vykreslují kauzu jako souboj dobra se zlem. Přitom jde pochopitelně o obyčejný politický boj o moc mezi dvěma stejně problematickými skupinami. Pozadu nezůstala ani MF DNES. Oba deníky tak na titulní straně recyklují ty samé spekulace a snaží se vyvolat iluzi, že mají jakousi souvislost s aktuálními událostmi. A tak se v plné nahotě ukazuje, že u nás dlouhodobě existuje zřetelná symbióza mezi některými policisty, prokurátory a novináři zaměstnanými ve skupině Agrofert.

V případě sabotáže však nebyl problém jenom v samotných únicích. Prokurátoři navíc využili osvědčenou metodu, kdy mezi pravdivé a relevantní informace přimíchali velkou dávku nepodložených spekulací a pospojovali osoby, které mají sice minimum společného, ale jejich fotky na jednom papíře vypadají démonicky. Čtenář logicky nabývá dojmu, že tuhle zemi ovládá jakési Palermo, jak s oblibou říká jistý konfident ÚOOZ. Přitom je to vlastně obyčejný bulvár.

Na celé věci mi asi nejvíce vadí adorování Roberta Šlachty, jako nenahraditelného bojovníka se zločinem. Tento postoj uráží všechny slušné a poctivé policisty. Přitom Šlachtovy výsledky jsou především v posledních letech stále mizernější. Mnoho pompézně rozjetých kauz končí po letech fiaskem. Namátkou můžu uvést tzv. "komanda ČEZ". Byl to možná první případ, kdy Robert Šlachta podlehl politické objednávce. Kauza se velice hodila do krámu tehdejšímu ministru vnitra Ivanu Langerovi. ÚOOZ bombasticky sebral přes 30 lidí, sdělil jim obvinění a po třech letech se prokázalo, že se ničeho nedopustili a naopak řada lidí, ze kterých ÚOOZ dělal poškozené chudáky, byla odsouzena pro krádeže elektřiny či křivé výpovědi. Robert Šlachta touto kauzou blokoval cca 3 roky obrovské kapacity všech expozitur ÚOOZ a veřejnost to stálo řádově desítky milionů korun. Výsledek nula, jako v mnoha dalších případech.

Nevím jaké bude pokračování této pohádky o sabotáži. Ale když Andrej Babiš veřejně prohlašuje, že „Útvar plukovníka Šlachty fungoval velice efektivně“, jde mi z toho trochu mráz po zádech. Snad tedy zažíváme určitou katarzi, kterou česká policie zajisté potřebovala. A pokud nechceme žít v prokurátorské republice, mělo by ji prožít také státní zastupitelství.

Michal Moroz